Hráč

01.06.2017

"Praha hlavní nádraží, na kolej číslo tři právě přijel rychlík ze směru Pardubice. Vlak zde jízdu končí, prosím vystupte!"

I přes zavřené okno slyšel prošedivělý muž neosobní hlas, který venku na nádraží oznamoval, že má vypadnout z vyhřátého vlaku do podzimního vlezla. Zamračil se a oblékl si kabát, na hlavu narazil klobouk. Namáhavě vystoupil na nástupiště, přitáhl si svrchník blíž k tělu a zhluboka se nadechl vlhkého chladného vzduchu prosyceného vůní kovu. Pevně stiskl rty a vykročil.

"Pane... pane, pokud hledáte východ je tamhle. Jestli chcete pomůžu vám," promluvil na něj kdosi.

Jen trhl hlavou. "Nechte mě, nejsem mrzák!" zavrčel nevrle a otočil se. Nestál o ničí pomoc, i když dobře věděl, že ji bude potřebovat. Nesnášel cestování. Nechtěl sem jet, jenže nakonec se nechal přemluvit,už teď toho ale litoval. Byl rozhodnutý, že si v hale jen koupí zpáteční jízdenku a vrátí se domů, do svého tichého osamělého bytu.

Nesnášel hluk... a nesnášel lidi! Byli všude, slyšel je. Zvuky nádraží mu rezonovaly v hlavě, drásaly citlivý sluch a ve vstupní hale byl hluk nesnesitelný.

Proboha, to ty děsný lidi nemůžou být chvíli zticha!

Pevně stiskl zuby a volnou ruku v pěst. Chvíli nerozhodně stál. Bude se muset někoho zeptat, kde jsou pokladny. Ztuhl ale, když zachytil něco, co by tu ani v nejmenším nečekal. Hudbu. Klavír. To nebyla nahrávka... V nahrávce by nebylo tolik chyb.

Tady?!

Chvíli naslouchal, než neodolal a vykročil za zvukem. Blíž k nástroji. Poznal tu skladbu. Jednoduchá, pro začátečníky, a přesto v ní dotyčný dělal jednu chybu za druhou. Při každém nedbalém úderu do klávesy se bezděky zachvěl. Takhle prznit hudbu!

Odfrkl si a chtěl se odvrátit, ale zaslechl, jak dotyčný zaklapl kryt, šoupání židle a spěšné kroky.

Polkl.

Klavír. Nehty si bolestivě zaryl do dlaně a přemlouval sám sebe, že by měl odejít. Hned! Ale nedokázal přimět své tělo spolupracovat. Nemohl ovládnout tichou touhu dotknout se nástroje, jen konečky prstů spočinout na lakovaném dřevě...

Jen jediný dotek a půjde...

Ne... to nejde! Ještě se přemáhal. Ještě z posledních sil odolával. Chtěl se odvrátit, odejít. Musel odejít! A přesto to nedokázal.

Napřáhl ruku a pomalu vykročil k nástroji. Nebyl daleko. Jen co dlaní spočinul na hladkém povrchu, pevně zavřel oči a sklopil hlavu.

Jak dlouho to je, co se ho naposledy dotýkal? Jak je to dlouho, co ho musel prodat? Musel?! Chtěl! Prodal ho, protože byl symbolem jeho bezmoci, se kterou se nedokázal vyrovnat.

Jeho... jeho postižení. Nenáviděl to slovo.

Nemohl hrát. Jeho klavír je pryč a zbylo ticho.

Jen nehybně stál a přejížděl dlouhými starými prsty po hladkém dřevě, po oblině na krytu klaviatury tak něžně, jako milenci po dlouhém odloučení laskají těla svých ztracených lásek.

Musí se ovládnout... musí pryč!

Ale nedokázal odtrhnout prsty. Lapal každým pórem hudbu, která skrytá v dřevě rezonovala v tichých výbojích.

A pak už neodolal. Jako starý feťák, kterému po letech vnutí důvěrně známou drogu. Nejde jí nepropadnout, nejde nebýt zpět.

Odklopil kryt a pohladil klávesy. Klavír byl jeho život o který přišel.

Možná by to mohl zkusit, jen pár tónů, jen jednoduchou etudu...

Jen zkusit, jaké je to zanořit prsty do kláves...

Přitáhl si židli, nejistě se posadil a zkusil prvních pár tónů, aby se zorientoval na klaviatuře. Byl lapen notovou osnovou svazující ho s nástrojem jako nezničitelná pouta. Opatrně se opřel do kláves. Některé struny by potřebovaly doladit a jeho prsty byly ztuhlé stářím, nečinností, ale hrál... jen jednou rukou vyklepával jednoduchou melodii. Pousmál se a druhá se pomalu zlehka přidala.

Nástroj se poddal jeho hře. Hrál dál a jednoduché melodie vystřídaly složitější. Rozhýbával prsty, hledal správné tóny.

Nezapomněl! Hudba v něm, co léta mlčela jako kdyby se svěží probudila po dlouhém spánku, skladby pod nánosem prachu ožily.

Všechno zmizelo, zbyly jen černé a bílé klávesy, do kterých se konečně naplno opřel. Nádražní hala se propadla kamsi do neznáma, hudba ho pohltila. Prsty automaticky vyhledávaly správné tóny, takt za taktem se linul zpod jeho rukou a čas, stejně relativní, jako nekonečný, sklouzl po hladkém laku klavíru a zmizel.

Hrál a nevnímal svět kolem, jen hudbu naplňující jeho hlavu.

Hrál...

Beethoven, Bach, Chopin, Liszt, staří zapomenutí přátelé, kteří jen čekali na příležitost, aby se mohli vrátit, posadit se s ním a promlouvat, skrz něj, skrz nástroj.

Hrál a nemohl se toho nabažit.

Úsměv se mu rozlil po staré tváři. Tak dlouho ho skrýval za maskou netečnosti a odporu. V očích se mu zaleskly slzy a stékaly po tvářích, na klopy kabátu a na ruce, zbrázděné vráskami, klávesy pod nimi.

Hrál! Nemohl přestat. Jeho tichá zapomenutá paměť chrlila jednu skladbu za druhou. Netušil, kolik notových partitur skrývá jeho mysl.

A pak velké dramatické finále sonáty, kterou nejvíce miloval, poslední rázné tóny, poslední nádech, výdech...

A ticho.

Takové ticho, které jen může být v nádražní hale. Polkl a spustil ruce, sklopil hlavu.

Konec.

Všechno jednou končí chvíle jiskřivého opojení. Stiskl si kořen nosu prsty a zalapal po dechu, kterého se mu najednou nedostávalo.

Pak se ale stalo něco, co nečekal. Ticho se ztratilo v ohlušujícím potlesku. Zaburácel okolo jako příboj narážející na skaliska. Poplašeně sebou trhl a zvedl hlavu. Netušil, že někdo poslouchá, že JEHO ještě někdo mohl poslouchat! Je to tak dávno!

"Pane, já vás znám," promluvil na něj nějaká žena, dotkla se jeho ramena. Potlesk pomalu dozníval, lidé se rozcházeli. Trhl hlavou a ohlédl se za hlasem.

"Vy jste hrával v Pardubicích, chodily jsme na vás s babičkou a pak jsem chodila i sama."

"Ano?" zachraptěl.

"Ano, pamatuji si vás, než jste se ztratil od koncertního klavíru. Nikdo pak už nehrál tak dobře jako vy. Jsem tak ráda, že vás vidím. Pojďte, zajdeme na kávu."

Ano, hrával... bylo to dávno, jeho minulý život. Život, na který už nemá nárok! Pevně stiskl rty a rázně zaklapl kryt klavíru, dlaní rychle setřel slzy. Přemáhal v sobě touhu jít, ale věděl, co by následovalo. Nestál o soucit, ani nabídky pomoci!

Sebral svou bílou hůl a rychle se postavil. Nemohl vidět překvapení ve tváři ženy stojící vedle něj. Neviděl vůbec nic jen tmu temnou jako černé klávesy.

"Nevím, o čem to mluvíte. Nechte mě být. Sbohem!" zavrčel a nejrychleji jak byl schopen odešel.