I.

02.06.2017

"Jamesi..." zašeptala, " dám ti všechno, co chceš..."

Jen posměšně škubl koutkem rtů a tvrdě ji praštil přes tvář, až se sesula podél zdi k zemi. "Dáš, i kdybys nechtěla! Dáš mi víc, než si myslíš, ale ty už nedostaneš nic!" zasyčel. "Nejsem James, ode mě brát nebudeš! Brát budu já a já beru všechno, co máš. Tohle ale nechci!"

Překvapeně zalapala po dechu. Vzrušení ji opustilo tak rychle, jak přišlo, když jí došlo, že si s ní jen hrál a jak snadno mu podlehla "Co teda chceš?!" zasípěla.

Stiskl její zápěstí, které stále svíral v ruce a bolestivě ho zkroutil. "Chci tvoji bolest! Chci vidět, jak trpíš, stejně jako trpí on! Zradila jsi ho, stejně jako ho zradila Monika a ještě mnohem víc! Zaplatíš za to!"

"Ne..., prosím..."

"Nepros! Je to zbytečné!" trhl jejím zápěstím, až v něm zapraskalo.

Vykřikla, volnou rukou se pokusila bránit, vzpírala se mu, ale on ji popadl za vlasy a vytáhl ji zpět do sedu.

Bolestí jí znovu vyhrkly slzy. Chtěla se mu vytrhnout, i když to nesnesitelně bolelo, ale dřív než se jí to povedlo, praštil jí hlavou o zeď tak tvrdě, až se jí před očima zatmělo. Její obrana ochabla. Lapala po dechu, nedokázala se dál vzpírat.

Když ji konečně pustil, zhroutila se bezvládně na zem. Nebyla schopná vzdorovat, cítila, jak jí něčím svazuje ruce, jen jimi několikrát bezmocně škubla. Další slzy jí máčely tváře, po čele jí stékala krev, hlava třeštila. Zírala na podlahu před sebou a jeho pohybující se stín.


O tři měsíce dříve


"Ahoj, máš tu volno?"

Mladý muž trhl hlavou a zdíval se na usmívající se dívku. Chvíli trvalo, než se vzpamatoval, nesměle se usmál a nejistě odpověděl: "Jo... jasně." Přitáhl si hromádku knih blíž k sobě, aby udělal místo. Sundal si brýle, promnul si oči a vrátil je zpátky na nos, než se zase ponořil do textu před sebou.

Sedla si ke stolu naproti němu a odložila svoje knihy, které chvíli před tím vyhledala v regálech. Čekala ji spousta práce, na kterou se netěšila. Zhluboka vydechla, vytáhla zápisník, sebrala svazek na vrchu komínku a začala v něm listovat.

Po chvíli se ale neudržela a vzhlédla. Muž na druhé straně stolu si jí nevšímal, byl ponořený do čtení, ale přesto zaregistrovala, jak co chvíli nervózně přejel prsty po stránce knihy. Vídala ho tu často. Sedával mimo a věnoval se čtení, s nikým se nebavil. Nikdy si ale nepsal poznámky. Byl zvláštní. Líbil se jí, proto se dnes odhodlala a přisedla si. Na jednu stranu čekala, že ji odmítne. Pousmála se a prohlédla si zblízka jeho tvář. Vlasy mu padaly do čela, na kořeni nosu se mu co chvíli vytvořily vrásky, jak svraštil obočí. Sledovala, jak si prsty promnul rty a odhrnul vlasy. Nejspíš vycítil, že ho pozoruje, a opětoval její pohled. Zadíval se na ni přes obroučky brýlí, jen na pár vteřin, než uhnul očima a skousl si ret. Byl to jen záblesk, a přesto v něm bylo něco, z čeho ji příjmně zamrazilo.

Sklonila hlavu a konečně se zadívala do textu. Muž naproti ale stále přitahoval její pozornost. Vydržela to jen chvíli, než znovu vzhlédla.

Vypadal plaše, když polkl a nervózně si posunul brýle na nose. Nakonec zaklapl knihu, vstal a z opěradla židle sundal ošumělé sako, brýle zastrčil do kapsy košile. Sledovala, jak se oblékl. Většinou tu trávil dlouhé hodiny až do zavírací doby. Překvapilo ji, že se zvedl tak brzy. "Já... jestli tě ruším, tak si sednu jinam," oslovila ho tiše, když se natáhl pro knihy na stole.

Rychle se po ní ohlédl, ale vzápětí znovu uhnul pohledem a pevně stiskl rty: "Ne, jen už musím jít."

"Aha, a nebude ti vadit, když si příště zase přisednu?"

Překvapeně ztuhl a roztržitě přejel po hřbetech knih prsty. "Já... jo... ne, tedy..." Zakoktal se a ona se bezděčně sjela pohledem na jeho ruce. Jeho slova se kolem ní prosmýkla, aniž by je vnímala, nakolik ji zaujaly. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala, zamrkala a téměř násilím odtrhla pohled od prstů, dlaně, kterou se opřel o kupičku svazků. Vzhlédla a usmála se. "Asi nemáš moc přátel, že?"

Jen tázavě zvedl obočí a chvíli trvalo, než odpověděl: "Proč... proč myslíš?"

"Jen tak, většinou tu jsi sám," chytila se příležitosti, aby navázala hovor.

Neodpověděl, jen trhl rameny, konečně posbíral knihy a objal je v náručí. "Měl bych jít," pronesl tiše a odvrátil se.

"Tak zase někdy."

"Teda... jo, jasně," nervózně škubl koutkem rtů a rychle odešel. Sledovala jak odložil knihy k obsluze, vyměnil si s ženou pár nejistých slov, a spěšně odešel. Ještě několikrát se ale ohlédl jejím směrem, aby nakonec mohl zmizet za dveřmi.

Venkovní vzduch je jako žiletky, a přesto ho dýchám. Sleduji, jak se za mnou pomalu zavřely dveře knihovny. Ráno jsem si nevzal kabát, jarní slunce slibovalo teplý den. Odešel jsem... moc rychle. Monika šla do práce dřív, zapomněl jsem.

Sako mě moc nezahřeje, dýchám si do dlaní, ale domů nemůžu, je moc brzy, byl bych tam...

To ta holka! Přes prosklené dveře ji vidím, sleduje mě. Musím pryč... ale domů ne!

Začíná se stmívat a ulice jsou ledové. Vyhýbám se lidem, místům, kde jich je moc. Lidé... děsí mě, ale mnohem víc mě děsí samota.

Samota je zlá! Horší!

Moniko! vím, že domů chodíš později, musím vydržet. Ale zima se mi neodbytně zakusuje do těla, sako nestačí.

"Pane, jste v pořádku?"

Postarší žena se dotkla mého ramena. Moc dlouho jsem stál na jednom místě. Uhýbám, mračím se na ni. "Nic mi není!"

"Omlouvám se, mladý muži, jen mě napadlo, jestli jste se neztratil, nebo tak," pevněji stiskla rty a stáhla ruku.

"Nechte mě být," ustupuji. Chci, aby mi dala pokoj!

"Jak myslíte," zavrtěla hlavou a konečně odešla.

Tisknu rty k sobě a pohledem na hodinky zjišťuji, že bude trvat minimálně půl hodiny, než se Monika vrátí. Když půjdu hodně pomalu, snad mě předběhne.

Jenže domů je moc blízko. Roztřesenými prsty lehce přejíždím po dřevě branky, za ní stojí náš dům s temnými okny. Ještě je brzy, Monika ještě není doma.

Kdyby ta holka nepřišla, mohl jsem být ještě v teple knihovny, je to kousek. A knihy... i přes třes celého těla se usmívám. Můj únik z děsivé reality, od stínů, které mě straší.

Už nemůžu čekat. Opírám se do branky a s každým krokem, se kterým se přibližuji ke dveřím, na mě dopadá známá úzkost. Svírá mi hrudník.

Musím to překonat! Zavírám oči a letmo se dotýkám kliky.

Dech se mi zadrhává někde v plicích. Je zamčeno a trvá mi dlouho, než najdu správný klíč a dveře do temného domu se otevřou. Stojím na prahu, nechce se mi dál, nezvladatelně se třesu. Už nejen zimou, ale obavou z toho, co čeká uvnitř.

Čeká na mě!

"Moniko?" zavolám přiškrceně, i když vím, jak marné to je. Ještě se rozhlížím kolem, jestli náhodou nejde, ale ulice je prázdná. Vím, že musím dovnitř, moje cesta jinam nevede.

Budu tam sám... SÁM!

Trvá snad nekonečnou věčnost, než se podrážka mé boty dotkne podlahy.

Tma! Co je tam?! Vím to!

Vypínač je na štěstí po ruce a známou předsíň zalévá světlo. Dveře za mnou zaklaply. Opírám se o ně, pevně zavírám oči. Monika bude každou chvíli doma, každou minutu. Násilím zklidňuji dech.

Nic se nemůže stát! Promnu si oči prsty.

Nic se přeci nemůže stát! Jsem blázen!

Opatrně se rozhlížím kolem. Vše je na svém místě. Polička, věšák, botník. Kroužek s klíči pomalu pověsím na háček. A přesto se nedokážu zbavit úzkosti, svírá mě tak, že mi nejspíš každou chvíli přeláme kosti. Snažím se nadechnout, ale plíce vypovídají službu.

I kuchyň se naplnila světlem, když otočím vypínačem. Pečlivě prohlížím každý kout. Nic tu není, přesto mám strach a vím z čeho!

Moniko! Kde jsi?!

Ještě pár minut. Opírám se o stěnu a zhluboka dýchám. Nepřijde! Monika je na cestě domů, dnes jistě nepřijde.

"Jamesi..."

NE! Znám ten hlas i bolest, co se mi zakousla do hlavy."Jdi pryč!" šeptám tiše, zacpávám si uši, zírám před sebe, nedokážu odtrhnout oči od tváře, která je stejně bolestně reálná jako neskutečná. Usmívá se.

"Jamesi, ty moje malá svině!"

"Ne, prosím..." slyším ji i přes ucpané uši. Je blízko. Vím, že prosby nepomůžou, přesto prosím. "Nech mě, prosím... mami, prosím nech mě, nic jsem ti neudělal!"

"Lžeš! Lžeš a ty to víš! Parchante!"

"Maminko, prosím!" prsty si svírám vlasy, hlava mi praská bolestí. Oči pevně zavřené, a přesto ji vidím. "Prosím!" Cítím její blízkost. Jak rád bych zmizel ve zdi, ke které se tisknu zády!

"Něco ti ukážu chceš?"

"Ne... nechci," chce se mi křičet, ale jsem schopný jen sípat.

Dveře v předsíni hlučně klaply.

Zmizela a úleva je okamžitá. Skláním hlavu na prsa, nutím plicím vzduch, snažím se uklidnit, zahnat děs i bolest nesnesitelně pulzující v mé hlavě.

"Jamesi?" slyším jak v kuchyni zaklapaly podpatky. "Už jsi doma?"

Monika!

"Jo, ahoj," pomalu zvedám hlavu, snažím se tvářit normálně.

Zkoumavě si mě prohlíží. Asi nevypadám zrovna nejlíp. Pokouším se usmát, ale to, co vynutím na tváři, je asi jen křečovitý škleb. Odložila tašku s nákupem na linku. "Jamesi? Jsi v pořádku?"

Uhýbám očima, nechci aby to věděla. Prsty si prohrábnu vlasy, pořád se mi nezvladatelně třesou. "Jasně, jen... jsem trochu prochladl, zapomněl jsem kabát," snažím se uvolněně pousmát, přesto vidím, jak starostlivě stáhla obočí.

"Jamesi... něco tě trápí," prsty mě lehce pohladila po tváři, donutila mě podívat se jí do očí. "Poznám to na tobě, bráško."

Polknu. Nesmí vědět, že je to zpátky! Dělala by si starosti. Ona si nesmí dělat starosti, už tak jich má dost... kvůli mě a... tomu, co se stalo. "Nic se neděje. Jen mě bolí hlava," hlas už se mi tolik netřese.

"Dobře, když mi to nechceš říct, tak neříkej," zamračila se, pak stiskla moje ruce v dlaních. Zlobí se, to zas poznám já na ní, přesto je její dotek konejšivý. Moje sestra. S ní je všechno v pořádku. Nejsem sám. Nesmím být sám!

"Ale ty seš fakt jak led!" Její oči zahřály starostí. "Uvařím ti čaj. Vysvětli mi, jak jsi mohl zapomenout kabát! Pořád seš jak malej kluk, Jamesi!" pustila mě, stáhla z ramen bundu a hodila ji na židli. Usmívám se a přesto je mi to líto. Úsměv má hořkou pachuť, která se mi převaluje v ústech. Má pravdu, jsem jak malej kluk. Bez ní jsem ztracený. Bez ní... přichází ONA.

"Díky," sklopím hlavu mezi ramena a raději bych nebyl.