I.

14.06.2018

 Z ohniště uprostřed idiánského stanu se vzneslo několik jisker a zbytek dřeva se rozpadl na zářící uhlíky. Mladík zabalený do přikrývky otevřel oči, zadíval se kouřovým otvorem na hvězdy a čekal se zatajeným dechem. Prostor byl ale stále stejně nehybný, jediným dalším zvukem byl jen klidné oddechování.

Neslyšně se posadil. Pod halenou složenou vedle lůžka měl připravenou nabitou pušku a opasek s nožem. Rychle se oblékl, pouzdro s puškou si přehodil přes záda a ještě se sklonil nad svou spící sestrou. Až se vrátí, bude všechno jinak. Už se mu zajídalo, že s nimi všichni jednají sice vlídně, ale bez respektu. On jim ten respekt získá. Je jedna cesta jak získat uznání a on se po ní rozhodl jít, ale musel to udělat tajně. Jemně se dotkl čela sestry, pousmál se. Věděl, že by mu jeho záměr neschválila, nikdo by ho neschválil.

Pak už se nezdržoval, vyplížil se ze stanu a neslyšně se propletl mezi ostatními obydlími. Celý tábor spal, všude byl klid rušený jen občasnými nočními zvuky, přesto dobře věděl, že několik bojovníků bdí a hlídá nedaleko. Starosti si s tím nedělal, dokázal se jim vyhnout.

Jako stín se protáhl se mezi břevny do ohrady s koňmi, nasadil ohlávku své klisně a opatrně ji vyvedl, ale nenasedl, místo toho se s ní rychle skryl do nedalekého houští. Až když si byl jistý, že se dostal z dosahu hlídek, vyvedl ji ze stínu a vyskočil jí na hřbet. Jen krátce vzhlédl ke hvězdám, aby se zorientoval.

Území, kam mířil, bylo zapovězené. Nikdo z jejich kmene tam nesměl, obzvlášť za dnešní noci. Jenže to bylo jediné místo, kde mohl získat to, co chtěl.

Přebrodil širokou řeku a pak pobídl koně do cvalu. Noc byla temná, klenbu nebe osvětlovaly jen hvězdy táhnoucí se do nekonečné dálky, aby se mohly na obzoru potkat s se zvlněnou rovinou prerie. Lehký vánek opírající se mu do tváře voněl pozdním jarem a dosud svěží travou šustící při každém dopadu kopyt.

Když se ale těsně vedle jeho klisny vznesl z trávy vyplašený pták, uskočila, poplašeně zaržála, ale když jí přitáhl otěže a poplácal ji po krku, uklidnila se. Nerozhodně se rozhlédl. Hranici zapovězeného území přejel už dávno. V dálce zahlédl tmavou linku mladého lesa, který přeťal zvlněnou rovinu. Předpokládal, že tam bude řeka, nebo potok, který ani v létě nevysychá. Neznal to tu, netušil kudy jít dál a kam ho jeho cesta zavede.

Do jeho pevného přesvědčení se začínala vkrádat nejistota. Jenže on nechtěl zůstat posledním mužem kmene a nebylo jak získat pocty a postavení. Náčelník kmene nechtěl válku, vyhýbal se bělochům. Místo toho, aby bojovníci získávali pocty v bojích, ploužili se po okolí a hledali zbytky zvěře, aby nasytili hladové krky.

Jenže všichni byli neklidní. Ani když Indiáni rozdrtili Syna jitřní hvězdy u Little Big Hornu, jejich náčelník nešel do války a mnohé muže to pobouřilo. Jenže nakonec se přeci podvolili, i když už byl starý. Stiskl rty a zamračil se, místo aby také bojovali, stahovali se dál a dál na špatná loviště až na okraj území, které jim bílý muž milostivě poskytl.

Nakonec pobídl koně do kroku, naslouchal krajině, jako pokaždé, když vyrazil na lov, ale ona byla mlčenlivá, jako kdyby se ho snažila odradit od jeho záměru. Polkl, když se jeho zátylku dotkly ledové prsty strachu. Možná by se měl vrátit... Bezděčně se ohlédl přes rameno.

Ale nakonec prudce zatřásl hlavou a myšlenku na návrat zahnal. Už teď se dostal dál, než nejodvážnější muži z jeho kmene. Zatnul zuby a bojovně vystrčil bradu. Nevrátí se, už není cesta zpátky a dobrý bojovník se nikdy nevzdává, ani on se nevzdá!

Znovu pobídl koně do cvalu, ale ten ušel sotva několik kroků, když noční ticho naplnil řev hladové šelmy. Strnul a po zádech mu znovu přeběhl mrazivý stín strachu. Jeho klisna vyděšeně zařehtala a vzepjala se na zadní. Pevně se chytil hřívy, přitáhl otěže, ale zvíře se jen otočilo na místě a znovu se vzepjalo.

"Klid... no tak..." zasyčel na ni, ale ona vyhodila zadkem a vzápětí se znovu vzepjala. Už se na jejím neosedlaném hřbetě nedokázal udržet. S tlumeným výkřikem spadl na záda do vysoké trávy, ale rychle se přetočil, během okamžiku stál zase na nohou. Jenže klisna s hlavou skloněnou mezi přední nohy vyrazil tryskem pryč. Mladík podrážděně zasyčel a vycenil zuby, ale kůň už zmizel v husté tmě.

Až teď si uvědomil bolest v rameni. Prohlédl si roztržený rukáv haleny, kterým prosakovala krev. Ohrnul ret a vztekle nakopl drn, který byl nejblíž, pak se ale rychle přikrčil do trávy. Zvířecí řev se ozval znovu, tentokrát blíž a naplnil dosud klidnou krajinu vyděšeným očekáváním s strachem. Polkl a aniž by chtěl, zachvěl se. Rychle nahmatal pažbu pušky v pouzdře na zádech a vytáhl ji, pevně ji sevřel v dlaních. To, pro co si přišel, bylo blízko a to ho stejně děsilo, jako naplňovalo loveckým vzrušením. Snažil se prohlédnout okolní tmu, ostražitě naslouchal. Ale kolem bylo přízračné ticho, nikde se neozval ani pták, vše jako kdyby zkamenělo.

Shrbený a s puškou připravenou v rukou se plížil nehybnou travou. Snažil se uklidnit, přesto strach a vzrušení z lovu pohánělo jeho tep ke zběsilému tempu.

Po chvíli se znovu zastavil, aby se mohl lépe rozhlédnout. Věděl, že jde správně, ale zvíře se už neozvalo. Ohrnul ret, ale krajina osvětlená pouze hvězdami byla stále stejně temná a tichá, nic mu nenapovědělo, jakým směrem se dát.

Už chtěl znovu vykročit, ale zarazil se na místě a prudce se otočil. Něco přitahovalo jeho pohled do trávy. Chloupky na krku se mu naježily. Strnule zíral do tmy a odjistil kohoutek pušky. Jenže všechno zůstávalo přízračně nehybné. Netušil jak dlouho to trvalo, čas pádil rychlostí jeho vzrušením vybuzeného tepu. Znovu polkl a nakonec uhnul očima. Ale když to udělal, tráva se pohnula, nocí se mihl tichý stín. Trhl sebou, zvedl pušku, ale než stihl vystřelit, dopadla na něj těžká váha velkého zvířete. Vykřikl, když se do jeho kůže zaryly ostré drápy, zhroutil se do trávy a pažbu zbraně mu vrazil mezi zuby.

Zvíře vztekle zavrčelo, zakouslo se do ní. Mladík rychle sáhl pro nůž a s divokým výkřikem ho vší silou vrazil zvířeti do zad a vykopl nohama. Čepel se sice smekla po kosti, ale do obličeje se mu snesla sprška krve. Zvíře zařvalo bolestí a zakolísalo.

Indián chtěl využít příležitosti a odkutálet se z dosahu, jenže zvíře se vzpamatovalo příliš rychle. Dlouhé drápy se zaryly do jeho zad dřív než se stihl postavit, váha velkého těla ho vmáčkla do trávy. Vykřikl bolestí, vzepřel se a popadl zvíře za hustou srst, ale do krku se mu zakously velké zuby. Jeho ústa se naplnila krví a uniklo z nich už jen klokotavé zasténání. Dřív než si to stihl uvědomit, odešel i jeho život. Jeho ruka bezvládně sklouzla ze zvířecího těla, na konečcích prstů zůstala jen krev a chomáč zlatohnědé srsti.

Zvíře ještě chvíli strnule stálo a zhluboka oddechovalo. Pak konečně pustilo krk své oběti, olízlo si teplou krev ze zubů, zvedlo hlavu a zařvalo z plných plic.

VÍTĚZSTVÍ!


Na terénní vlně nedaleko indiánského tábora hořel malý oheň a u něj na zkřížených nohou seděl starý muž. Ve vrásčitém obličeji i na holé hrudi s několika dlouhými jizvami se odrážely mihotavé plameny, vedle něj doutnaly byliny v kostěné misce. Hlavu měl skloněnou, zhluboka dýchal a nechal k sobě promlouvat duchy, kteří se chvěli ve vzduchu kolem a přinášeli vize.

Jenže jeho oheň náhle pohasl. Prudce otevřel oči a s obavou ho sledoval. Vzduch byl náhle dutě nehybný a tráva kolem zůstala němá jako umí být jen v bezvětří, přesto mu připadalo, jak kdyby se do něj opřel prudký poryv ledového větru. Oheň zhasl. Duchové kolem zmizeli.

Polkl, rychle se postavil a s obavou se zadíval na východ. Věděl, že se něco změnilo a ta změna nebyla dobrá. Vycenil zuby, když ho na chvíli ovládl vztek, ale pak sklonil hlavu a odpor v jeho tváři se změnil ve smutek.

Neotočil se, když zaslechl tiché kroky a zafrkání. Nemusel vidět zpocenou unavenou klisnu, která se jemným chřípí otřela o jeho holá záda. Sklonil hlavu ještě hlouběji a ze rtů mu splynulo jediné šeptem vyslovené slovo: "Wičhigmú-tȟąka..."