II.

02.06.2017

"Tak co ten tvůj objev," zašklebila se na Alison její spolubydlící z koleje a prohrábla si vlasy.

"Seš pitomá," zavrčela na ni a zamračila se.

"Hrdličky... až na to, že on je magor. Seš jak samaritánka."

"Někdy si říkám, jak někdo může bejt tak blbej jako ty, Claro," zasyčela. Teď už byla opravdu naštvaná.

"Tak sorry, já jsem netušila, že ti pošuci přijdou sexy," ohrnula ret Clara, "ale tys byla vždycky divná."

"Víš co? Dej mi svátek!" štěkla Alison, sebrala knihy, které měla uložené u obsluhy knihovny a naštvaně odešla. Tušila, že se Clara ušklíbla a zaslechla, jak se klapání jejích podpatků vzdaluje. Díky Bohu! Rozhlédla se, a pak s jistotou zamířila ke stolu v koutě, kde seděl jen jediný člověk.

"Ahoj," pozdravila ho.

Zvedl pohled, škubl koutkem rtů a posunul knihy, aby jí udělal prostor. Oknem dopadalo na desku stolu slunce a šimralo ji na hřbetech rukou, když vytáhla zápisník. Termíny odevzdání práce se blížily. Její mlčenlivý společník zavřel knihu a odložil ji stranou. Sundal si brýle a položil je s klapnutím na stůl. Překvapeně vzhlédla. Cítila, že ji pozoruje, ale když vyhledala jeho oči, uhnul pohledem.

Bylo to pár týdnů, co si k němu poprvé přisedla. Nejdřív byl nejistý, odcházel dřív, ale poslední dobou to vypadalo, že si na ni zvykl. Nechápala, co ji na něm tak přitahuje. Možná pohled na jeho ruce, prsty, kterými si co chvíli prohrábl vlasy, listoval knihami. Nebo oči, když se jí podařilo zachytit jeho pohled? Chtěla ho poznat, chtěla vědět, jaký je. Vlastně, kdyby nebyl "divnej", byl by to zatraceně pohlednej mužskej, v tom se Clara ošklivě sekla. Občas se pokusila navázat hovor, někdy si s ní vyměnil pár vět, někdy hned odešel.

"Jak to jde?" pousmál se po chvíli nervózního ticha a kývl hlavou k její hromadě knih.

Trhla sebou. Vůbec poprvé na ni sám promluvil, hned ale přemohla překvapení a otráveně obrátila oči v sloup. "Nic moc."

"Co... co vlastně děláš?" zeptal se nejistě a skousl si ret, očima studoval desku stolu.

"Píšu závěrečnou práci do školy a už jsem z toho úplně blbá, termín je za dveřma, a já mám sotva třetinu."

"Aha..." zamyslel se a pohledem přejel po jejím komínku knih. "Kvantová fyzika?" překvapeně zvedl obočí a na pár vteřin ji vyhledal pohledem, než znovu uhnul očima.

"Jo... já vim, sem divná," zašklebila se, "jsem tam jediná holka."

"Ne... to ne... teda..." zakoktal se a promnul si nos.

"A ty něco studuješ?" zeptala se po chvilce, když už se neměl k řeči.

"Ne, dopoledne tady pracuju, a pak... prostě čtu," nervózně se ošil, než sebral brýle a zastrčil je do kapsy.

"A co čteš?" usmála se a kývla k jeho knihám, které ale byly otočené tak, že neviděla jejich hřbety.

"Všechno možný," přejel po nich prsty. "Co mě zrovna zajímá."

Sebrala z vrchu jeden svazek a prohlédla si její horní desky. "Teď je to mechanika?" usmála se a podala mu ji.

"Jo," vrátil ji zpátky a vstal.

"Už půjdeš?"

Zarazil se, zamyšleně stáhl obočí, podíval se na hodinky a pak se nerozhodně opřel o desku stolu. Zdálo se jí, že se rozmýšlí.

"Nechoď," usmála se a dotkla se lehce jeho ruky.

Překvapeně zamrkal a ihned ucukl. "Já... asi bych měl..." zamračil se.

"Promiň, nezlob se."

"Já..." zhluboka se nadechl, skousl si ret a pak téměř neslyšně zašeptal, "se nezlobím."

"Jestli ti vadím, tak řekni a já ti dám pokoj," zadívala se mu zpříma do obličeje.

"Ne..." vyhrkl rychle. Viděla, jak pevně stiskl rty, rozhlédl se kolem, než si pomalu sedl zpět na židli. "Ne, je... je fajn, když seš tady," na pár vteřin se jí zadíval do očí, než znovu sklopil pohled.

"Ale měla bys bejt tam... s nima," kývl hlavou ke skupině studentů, kteří seděli nedaleko u velkého stolu a živě diskutovali.

"Mě je tady dobře."

Vzhlédl. "Proč?"

"Protože jsem divná," ušklíbla se.

Jen se nesměle usmál a znovu sklonil hlavu.

***

Nechoď. Já jen, že jsem zaslechl, co si říkali. Měla bys tam být a já... jsi jediná, kdo se mnou chce mluvit. Nevím, kdo je divnější, jestli já nebo ty. Vyhýbám se lidem, nemám rád jejich společnost, odháním je, nevěřím jim, jsem prostě ten divnej, ale stejně je potřebuju, nemůžu být sám.

Ale ty... nevím, nechápu to.

"Jsem Alison, Alison Madensová," usmála ses a napřáhla jsi ke mně ruku.

Váhám. Nemám rád ničí blízkost, lidé umí být tak zlí. Mám jen Moniku a to mi zatím stačilo, jenže... Tvoje dlaň visí ve vzduchu. Pozoruju tě. Nechci, abys odešla.

"James Gaffel." Máš jemnou dlaň a vklouzla do mojí tak snadno, až mě to překvapilo. Dotkla ses mě podruhé, tentokrát proto, že jsem tě nechal. Zadržuji dech.

"Těší mě," stále se usmíváš. Sklopila jsi pohled, oba nehybně zíráme na naše spojené ruce. Chci tě pustit, ale zároveň to nejde. Polknu, když moji ruku stiskneš pevněji a otočíš hřbetem nahoru, prsty lehce přejedeš po kloubech. "Máš krásný ruce, Jamesi."

Mluvíš tiše a každé písmeno, které vypustíš z úst, vpisuješ prsty do mé kůže. Došel mi dech. Něco mě nutí ucuknout, utéct před tvým dotekem, ale já přesto držím. Nechci, abys přestala a dnes jsem silnější. Nakonec jsi mou ruku sama pustila, přesto stále cítím na kůži tvůj dotek.

"Alison! Pojď nebo to nestihneme!" někdo tě volá. Zamračeně se ohlížíš.

"Promiň, musím jít," pousmála ses a posbíráš knihy.

"Jasně... já..." skousnu si ret. Čekáš, zkoumavě mě pozoruješ. "Přijdeš zítra? Třeba... třeba bych ti mohl pomoct."

"Zajímá tě i kvantová fyzika?"

"Trochu," pokrčím rameny.

"Tak jo, beru. Díky."

Ještě ses naposledy usmála. Sleduju tě, každý tvůj krok. Ještě mi máváš ode dveří. Usmívám se, jen trochu, na tebe.

***

"Slečno?"

"Ano?" Alison jen tázavě zvedla obočí. Chtěla se už otočit a odejít, když ji žena za výdejním pultem zadržela.

"Neberte si to nějak osobně, potřebuji si s vámi promluvit," pousmála se nejistě a posunula si brýle na nose.

"Stalo se něco? Myslela jsem, že mám všechno v pořádku," ošila se a pohledem zalétla ke stolu v koutě studovny. Byl tam.

"Ne, nejde o knihy."

"A o co tedy?"

"O Jamese," žena ji zkoumavě pozorovala.

"Co je sním?" stiskla rty Alison. Nehodlala dopustit, aby se mu někdo posmíval, bohatě stačila Clara, kterou to ještě nepřestalo bavit.

"Pojďte se mnou, prosím, na veřejnosti o tom mluvit nechci, knihy si tu nechte."

Alison ji následovala za velký paraván, který odděloval soukromé prostory knihovníků od veřejných, založila si ruce na prsou a netrpělivě si odfrkla.

"Víte, všimla jsem si, že vyhledáváte jeho společnost."

"A?" zvedla tázavě obočí Alison,

"Víte, byla bych moc nerada, aby mu někdo ublížil, nezaslouží si to."

Dívka jen zalapala po dechu. Tohle nečekala. "To rozhodně nemám v plánu."

Žena jen kývla hlavou a chvíli se odmlčela. "Víte měl těžký život, jeho matka mu hodně ublížila, proto je takový, jaký je."

Alison se zarazila. "Co se stalo?"

"Jeho otec odešel, když byli on a jeho sestra ještě malí a Rebeca to neunesla. Znám je všechny, znala jsem i jeho matku. Vždycky byla zvláštní, ale když James odešel, nejspíš se zbláznila. Uzavřela se do sebe. A pak jednou, když s ním zůstala sama..." žena zhluboka vydechla a uhnula pohledem.

Alison mlčky čekala. Z toho, co se dozvídala, jí běhal mráz po zádech.

"Bylo mu deset. Když ho našli, byl ošklivě zřízený a ona spáchala sebevraždu."

Alison sklopila hlavu. "Proč mi to říkáte?"

"Měla by ste to vědět. Poznamenalo ho to. Proto je takový podivín, s nikým moc nemluví, straní se lidí. Měl problémy, ale teď už je v pořádku. Všimla jsem si, jak s vámi vždycky ožije, máte na něj dobrý vliv, zaslouží si trochu štěstí."

Alison se pousmála. I ona si toho všimla. Při každém setkání se víc uvolňoval. Fascinoval ji, jeho intelekt, vědomosti. Nedokázala pochopit, jak je možné, že všechno umí jen z knih. Povídali si spolu hodiny a hodiny. Nechápala, proč někde nestuduje. Proč toho nevyužije. Když stočila řeč na něj, když se o něm chtěla dozvědět víc, neodpovídal, začal se chovat odtažitě, nebo nepříliš obratně převedl řeč jinam. Až teď si spočítala jedna a jedna. Zhluboka vydechla: "Děkuju."

"Nemáte za co, jen by ste měla vědět, do čeho jdete. Získat si jeho přízeň a náklonnost není jednoduché. Jen mu prosím neslibujte nic, co mu nemůžete dát."

Alison se zarazila, než pokývala hlavou. Vlastně sama nevěděla, co od toho očekávat, možná by měla utéct, dokud je čas. Jenže to by ji nesměl tak přitahovat. "Budu si to pamatovat, teď už bych ale..."

"Čeká na vás."

***

Usmívám se, nejde to jinak a stíny utíkají. Zahnala jsi je. Vzhlédnu a na tvář mi padají první kapky letního deště. Studí. Opírám se do branky. Zavrže, když vejdu. Už jsi odevzdala svou práci. Bál jsem se, že už nepřijdeš, ale ty jsi přišla. Ty... jsi se mnou. Sedáváme spolu nad knihami, venku v parku, nebo pod střechou knihovny.

S tebou nejsem sám, nebojím se, ne o sebe... ale o tebe ano. Bojím se, že o tebe přijdu. Nikdo ti nesmí ublížit!

Náš dům je ale zamčený. Polknu. Kde je Monika? Už by měla být doma. Stará úzkost je zpět. Zaháním ji. Nechci ji! Dech se přesto zadrhává. Hledám klíče. Přemáhám svůj strach, který na mě posměšně syčí okny prázdného domu.

Dnes ne... prosím... nechci dovnitř, a přeci mě něco nutí vejít... někdo mě tam táhne jak na neviditelném provazu.

Hledám klid, světlo, které jsi přinesla, to mi ale uniká, jako nepolapitelné sluneční paprsky mezi prsty. Vím, že tady mě neochráníš. Stíny čekají. Klid zmizel a úzkost na mě drtivě dopadá Dveře se otvírají.

Kde je Monika?!

Vcházím. Práh je jako hranice mezi světlem a tmou... klidem a šílenstvím. Vím, že ji znovu překročím.

Klapnutí dveří zní v prázdném tichu uvnitř hluše. Naprázdno polykám, ruce se mi třesou, když klíče odkládám na poličku a každý tmavý kout mě děsí. Může tam být ona.

Musím to překonat! Nesmí přijít! Ne teď!

Opírám se o dveře, cítím za zády jejich hladký povrch, nutím plicím vzduch, ale úzkost je drtí jako nezničitelné okovy svírající se, těsněji a těsněji.

Nesmím se jí poddat!

Hledám pevnou půdu pod nohama. Ona chce, abych měl strach, chce mě zničit! Mě, Moniku, můj křehký život, který jsem našel. Rozhlížím se. Kuchyň je tichá a prázdná...

"Už jsi doma..."

Po zádech mi přeběhl mráz, otáčím se tak prudce, až svrhnu hrneček z kraje stolu. S ohlušujícím třeskem spadl na zem, hluk mi rezonuje v hlavě.

Ne! Nemusím ji vidět, cítím ji. Je blízko. Nesnesitelná bolest mi sápe myšlenky. Ruce tisknu ke spánkům, zatínám zuby.

"Jsi sám, můj malej bastarde!"

"Ne... nech mě, prosím..." vidím ji, její oči. Usmívá se a její úsměv je jako úsměv ďábla.

"Ještě pros. Je to zbytečné, ale pros."

Couvám podél linky, chci se dostat z jejího dosahu. "Nedělej to... mami, prosím," sípu a za zády cítím zeď. Není kam utéct, není kam se schovat. I kdyby bylo, ona by mě stejně našla.

"Jamesi, zasloužíš si to, víš?"

Nechci se na ni dívat, ale nejde uhnout očima. "Čím? Nic jsem neudělal!"

Jen se usmívá a blíží se. Rukama marně hledám oporu, šátrám slepě po kuchyňské lince, když mi do dlaně vklouzla rukojeť nože.

"Ty nevíš?" syčí mi do tváře, rukou mi stiskne krk.

"Ne... prosím..."

"Svině, můžeš za všechno! Za všechno, rozumíš?!" Nehty bolestivě drásá mou hruď, cítím jak pronikají kůží. Bolest zběsile tepe ve spáncích.

"Ne!" nevím, jestli křičím já nebo něco v mé hlavě. Svět se kolem točí jako nesmyslný vír a všude kolem jsou její oči, její tvář. A pak, snad v posledním záchvěvu pudu sebezáchovy, bodnu nožem.

Šíleně se směje se a její krev mi zmáčela ruce, oblečení i tvář. Cítím ji všude, její odpornou chuť a zápach.

Nůž mi s třesknutím vypadl z ruky, prsty si proplétám do vlasů. "NE!" křičím, zem mi uniká pod nohama. Jediné, co slyším, je její smích. "Ne..." rozdrásané vědomí se rozpadá na kousky, stejně jako já sám.

"Jamesi!"

Lapu po dechu. Tisíce bolestivých úderů v mé hlavě přehlušuje všechno kolem. Jen odkudsi ze zastřené dálky přišel konejšivý hlas. Její smích zmizel.

"Jamesi, proboha..."

"Moniko."

"Proč jsi mi neřekl, že je to zpátky!"

Cítím, jak se mnou třese. Jen zhluboka vydechnu. Světlo z lustru mě praštilo do očí. Usyknu a zakryju si je dlaní. Monika je doma. Cítím, jak mě podlaha tlačí do ramena, ruka mi mravenčí a hlava praská bolestí. Nemám sílu mluvit. Bojím se otevřít oči, rozhlédnout se okolo.

Ta krev... byla všude.

"Jamesi... podívej se na mě!"

Cítím, jak se snaží odtáhnout moji ruku z obličeje. Ne... tisknu oční víčka k sobě.

"Jamesi, bráško, už jsem u tebe."

Věřím jí... chci jí věřit. Pomalu otvírám oči. Je jako anděl. Pomáhá mi vstát.

"Už je to dobrý."

Donutí mě se posadit na židli. Ochotně se jí podvolím. Připadám si jako hadrový panák bez vůle.

"Proč jsi mi to neřekl?!" útočí na mě neodbytnou otázkou, a když uhnu pohledem, její dlaň mě donutí zvednout hlavu. Pevně stisku rty a uhýbám pohledem, co to jde.

"Kruci, mluv se mnou!"

"Vidím ji..." hledám neobratná slova.

"Bráško, to je jen vidina, ona už ti neublíží," slyším, jak její hlas zjihl. Hladí mě po tváři. "No tak, už je to dobrý."

Objímá mě, cítím její prsty ve vlasech, její vůni. Moje Monika. Připadám si zase jako malej kluk, její náruč je bezpečí. Vždycky byla. Křečovitě tisknu její svetr.

"Jak dlouho to trvá? Kdy se to vrátilo?"

Mlčím, ale ona se dožaduje odpovědi. "Možná měsíc," lžu. Nechci, aby věděla, jak je to zlé. Nechci ji trápit. Když je se mnou, je všechno v pořádku.

"Musíme s tím něco udělat, rozumíš? Tohle nejde."

Je mi jedno, co říká, skoro ji neslyším.

"Bude dobře... všechno bude dobrý."

Buď se mnou a bude to dobré.