II.

14.06.2018

První sluneční paprsky se odrazily v listech mladých bříz kolem říčky divoce zurčící v mělkém údolí roztínajícím zvlněnou krajinu prérie. Ptáci ve větvích z plna hrdla vítali nový den a muž, který se právě zběžně umyl v tůni, se namáhavě oblékal. Vztekle zasyčel, bolelo to, když si natahoval košili. Odhrnul si z čela světlé vlasy a pohledem se zarazil na blízkém stromě. Podrážděně stiskl rty, palcem přejel po čerstvých škrábancích v jeho kůře. Další promarněná noc.

Pak zatřásl hlavou, jako kdyby chtěl odehnat otravou mouchu nebo myšlenku. Se stejným bolestným syknutím si na sebe natáhl dlouhý jezdecký kabát a nasadil si klobouk. Promnul si obličej prsty. Únava byla nesnesitelná, chtělo se mu neskutečně spát. Byly mu ukradení řvoucí ptáci o okolní svěží ráno. Jediné, co po dlouhé noci na lovu potřeboval byla jeho zatracená postel.

Odfrkl si a už se u řeky nezdržoval, rychle došel ke poctivě sroubené malé stáji na mýtině u lovecké chaty, dalších škrábanců na vratech si nevšímal, jen odstranil petlice. Jenže kůň uvnitř s divokým zaržáním vyrazil ven a svého jezdce srazil do trávy. Ten vztekle zaklel a prohul se bolestí. Nezbylo mu nic jiného, než sledovat, jak utíká, dokud mu nezmizel z dohledu.

K čertu se vším!

Ztěžka se vyškrábal na nohy, sebral svůj klobouk a oprášil ho, než si ho narazil zpátky na hlavu. Čekala ho dlouhá cesta od chaty až na jeho ranč. Vztekle zabouchl vrata a mezi zuby cedil kletby.

Když se ploužil po známé stezce v duchu si nadával, že se chovem těch potřeštěných hajter vůbec zabývá. Jenže je potřeboval k životu. Na chvíli se zastavil, sundal klobouk a setřel si pot z čela. Slunce rychle stoupalo, ale po nebi se honily mraky. Alespoň nebylo takové vedro. Počítal s tím, že domů nedorazí dřív, než v poledne. V duchu stále nadával na koně, který mu utekl, přestože už když s ním pracoval tušil, že nebude pro něj. Teď mu jen dokázal, že měl pravdu.

Jenže, i když si to teď nechtěl přiznat, někde uvnitř věděl, že koně jsou jedinou jeho opravdovou vášní. Bez nich a práce, kterou jim věnoval by byl jeho život prázdnější než prázdný. Ale i nejhorší zvířata z jeho chovu byla v okolí velmi ceněna. Měl coby chovatel nejlepší pověst. Na jednom se vozil i plukovník z nedaleké vojenské pevnosti. Mohl by být hrdý, jenže jemu bylo jedno jakej potentátskej zadek se vozí na hřbetě který herky. I kdyby to byl sám prezident, nezajímalo ho to. Hlavně aby mu všichni dali pokoj!

Vztek už ho díky namáhavé chůzi alespoň trochu přešel, zůstávala jen únava. Slunce bylo poměrně vysoko, když v dálce zahlédl jezdce, který vedl ještě jednoho koně. Zastavil se, nasál vzduch jako kdyby větřil, a přimhouřenýma očima ho sledoval, dokud nedojel až k němu.

Černošský mladík se na něj strojeně pousmál, dotkl se na pozdrav krempy klobouku. "Dobrý dopoledne, pane. Táta mě posílá. Bál se, že se vám něco stalo," pozdravil ho opatrně a podal mu otěže.

Ač to na sobě nedal znát, byl opravdu rád, že ho vidí. Ušetří mu dost dlouhý kus cesty, který by jinak musel ujít po svých. Vyškrábal se do sedla. "Zatracená herka," zavrčel, než se uvelebil a pobídl koně do klusu.

Mladík si prsty promnul nos a mlčky ho následoval. Poděkování nečekal. To, že na něj vůbec promluvil, mohl považovat za zázrak.

Když se dostali na dohled k ranči, jeho majitel nepatrně škubl koutkem rtů a byl rád, že už ho konečně vidí. Obydlí to nebylo nijak výstavní. Obyčejný dřevěný srub s drnovou střechou měl všehovšudy tři místnosti - kuchyň, kde zároveň přespávali oba černoši, jeho ložnici a malou komoru se sklípkem na zásoby. Rozdělovala ho úzká chodba, sloužící i jako sklad veškerých postrojů a potřeb pro koně. K životu mu to bohatě stačilo. Stáj přímo navazující na dům, byla naopak prostorná, vždy pečlivě uklizená.

Na tom místě by nebylo nic zvláštního, v době dobývání amerického západu bylo ve Wyomingu takových domů nepočítaně, kdyby celý dvůr včetně stodoly a malé výcvikové ohrady neobklopovala neprodyšná vysoká hradba z léty zšedlých dřevěných kulatin. Neobvyklé, ale nezbytné bezpečnostní opatření, jehož stavbu kdysi vynaložil nemalé finance a úsilí. Věděl proč to dělá.

"Dobrej den," usmál se na pána domu prošedivělý vousatý černoch, když vjel do vrat. Ten se ale jen zamračil a sesedl. Přimhouřenýma očima si prohlédl zpoceného koně, který stál uvázaný u ohrady. Nešel k němu blíž, přesto vyděšeně škubl hlavou a koulel po něm očima, rozšířenými nozdrami nasával vzduch.

"Je zraněnej?" sykl na svého muže.

"Ne, pane, ale byla to docela fuška ho uklidnit. Byl vyděšenej až hrůza."

Ještě chvíli si zvíře zamračeně prohlížel. "Až se uklidní odveďte ho do města a prodejte. A na chatě zůstaly postroje, postarejte se o to."

Starší z mužů pokýval hlavou, že rozumí. Došel ke koni, lehce mu přejel dlaní po krku, než se znovu ohlédl na pána domu a nenápadně si ho prohlížel. Ten se mezi tím odvrátil a vykročil ke vchodovým dveřím. Nemohl si nevšimnout jak podivně ztuhle se pohybuje. "Stalo se něco na lovu, pane?"

Muž se ohlédl přes rameno a odfrkl si: "Nic, co by tě mělo zajímat. Dej ohřát vodu!"

Černoch se podrbal ve vousech a už nepromluvil, jen sledoval, jak zmizel uvnitř. Ne, že by mu nikdy neutekl kůň, ale muselo se stát ještě něco. Z lovu se sice obvykle vracel unavený a ve špatné náladě, ale dnes vypadal jinak. Na to, aby to před ním dokázal skrýt, ho znal moc dlouho.

"Ten má zase náladu," zašklebil se na něj mladík a povolil podbřišníky sedla jednoho z koní na němž přijeli.

"Drž zobák, Lucasi! Nevíš, co se děje," zamračil se na syna a znovu se zadíval na otevřené dveře domu. Znervózňovalo ho to, i když pořádně nevěděl proč.

Lucas se jen uchechtl, sundal z koňského hřbetu sedlo a odložil ho na ohradu. Jeho otec si ho změřil pohledem. Občas měl pocit, že ho pálí dobré bydlo. "Postarej se o koně, já se postarám o něj."

Ani jeden z nich netušil, že je pán domu pozoruje z okna. Nechtěl je špehovat, bylo mu jedno o čem mluvili. Když se starší z mužů zašel do domu, odvrátil se. Kabát už neohrabaně shodil na židli u psacího stolu, přes něj přehodil košili. Potřeboval se pořádně umýt, zbytky špíny ho na zpocené kůži svědily.

Zadíval se na sebe do naprasklého zrcadla, do své unavené tváře, kde se jasně rýsovaly vrásky kolem pevně semknutých úzkých rtů a neobvyklých hnědožlutých očí, tak typických pro některé muže z jeho rodu. Zamračil se na sebe ještě víc a odfrkl si, nakonec se otočil aby si mohl prohlédnout ránu na zádech. Byla z velké části zaschlá, ale zarudlá a byly v ní vidět zbytky špíny. Netušil kde k ní přišel. Vztekle zavrčel. Neustále mu v ní škubalo a bolela při každém pohybu. Ne, že by nesnesl bolest, ale rozčilovalo ho to. Opřel se rukama o stůl, hlavu sklonil mezi ramena a čekal dokud se pomalu neotevřely dveře.

"Pane, přinesl jsem vodu, kterou jste..." černoch se ale zarazil uprostřed věty.

Ohlédl se přes rameno. "Nech ji tady a vypadni."

"Pane, jste zraněnej, ale ten... tu... měl by s tim někdo něco udělat. Mám poslat Lucase pro doktora?"

"Jdi do háje s felčarem!" Pán domu se prudce narovnal. Jenže v ráně mu díky tomu znovu zaškubalo bolestí. Měl sto chutí zastřelit každého, kdo by se ho chtěl jen dotknout. Nesnášel, když na něj někdo sahal! A teď obzvlášť!

Černoch před ním o krok ustoupil. "Pane, musí se to aspoň vyčistit. Když to neuděláme..." ztichl a polkl. I když si ho jeho pán výhružně změřil přimhouřenýma očima, neuhnul pohledem, přestože se mu nepříjemně svíral žaludek.

Chvíli stáli mlčky, jako v němém souboji, než si pán domu konečně odfrkl a znovu se opřel rukama o stůl. "Dělej!" zavrčel. Starý černoch byl jediný, od koho to snesl. Věděl, že mu může věřit.

Nemusel vidět do jeho obličeje, stačilo mu domyslet si, jak se zatvářil. Slyšel, jak rychle nalil horkou vodu do plechového lavoru, přidal k ní studenou z otlučeného džbánu a namočil do ní jeden z plátěných ručníků. Když mu neobratně a s největší opatrností, jaké byl schopen, vymýval ránu, jen skřípal zuby, zarýval nehty do desky stolu. Ne bolestí, ale odporem a vztekem.

"Není to nejlepší, ale udělal jsem, co jsem mohl. Stejně by se na to..."

"Zmlkni a vypadni!"

Černoch sklopil hlavu a ustoupil. Věděl, že nemá smysl mu cokoliv vymlouvat, i když se mu zranění nelíbilo. Strup se na několika místech strhl a rána začala krvácet. Netušil, jak k ní mohl přijít, vypadala, jako by se pořezal o něco ostrého. Možná, když se vyspí, bude s ním aspoň trochu řeč. Je to přeci jen jeho zdraví. "Jak chcete, pane," zamumlal ještě, než ho nechal o samotě.

Pán domu čekal, dokud za černochem nezaklaply dveře. Až když osaměl, pečlivěji se umyl. Nakonec si sundal těžký opasek, shodil kalhoty a boty. Jen v podvlíkačkách sebou praštil na hrubou postel v koutě ložnice. V rukou pevně sevřel polštář, zabořil do něj obličej a během pár chvil, i přes neustávající bolest, tvrdě usnul.