III.

02.06.2017

"Jsi blázen," směješ se. Jen tě sleduji. Ležíš na dece, ruce rozpažené, slunce klouže po tvé tváři a střídá se se stíny listů nad námi. Zvedla jsi hlavu a zadívala ses na mě, než jsi se znovu rozesmála. Usmívám se i já. Mám radost, když jsi veselá. Zastíním si oči proti slunci, abych na tebe líp viděl. Sedla sis a odhrnula vlasy z obličeje. Pořád se usmíváš a tvůj úsměv je světlo v mojí temnotě. S tebou je všechno jednoduché, stíny zůstávají daleko, skrývají se ve svých koutech. Dotýkáš se hřbetu mojí ruky. Udělala jsi to poprvé od chvíle, kdy jsme se v knihovně představili. Sleduji tvé prsty i zaujatý výraz, malou vrásku, která se ti vytvořila mezi obočím, stále ten jemný úsměv pohrávající ti na rtech, stíny na tváři. Jsem ostražitý, ale nechávám tě. Vyčkávám, co uděláš. Tvůj dotek není nepříjemný, ale lehký jako motýlí křídla a stejně křehký.

Pozorně si prohlížíš moji dlaň, prstem mapuješ čáry v ní a vpisuješ se do mé mysli. Tajím dech. Vzhlédla jsi, oči ti jiskří, a já neuhýbám pohledem. Nechci uhnout vůbec poprvé. Chci, abys byla se mnou.

"Máš krásný ruce, Jamesi."

Už jsi mi to jednou řekla, pamatuješ?

"Co ukrýváš?"

Studuješ moje oči, možná netušíš, že mluvíš nahlas.

"Jsi jako velká hádanka, víš? Jako studna, na jejíž dno nedohlédnu, i když je křišťálově čistá."

"Hej Alison!" to zavolání přišlo jako blesk z čistého nebe a rozbilo nádherný jiskřivý okamžik na milion střepů. Pustila jsi moji dlaň, uhnula pohledem, a já si najednou připadám tak sám.

Moje dlaň je prázdná... osamělá. Nemůžu být sám!

"Proč nejdeš k nám?" ptá se jeden ze dvou mužů, kteří přišli za tebou. "Je to poslední možnost, slavíme zkoušky."

"Nechce se mi," ušklíbneš se a odhrneš si vlasy z obličeje.

"Tak ho vem s sebou," křivě se usměje ON a kývne hlavou směrem ke mně.

Nelíbí se mi to, ani trochu. Zatínám pěsti.

"Takovou radost vám neudělám. Ne, zůstanu tady, sorry," odmítneš a otočíš se zpět ke mně, ale on se nemíní tak lehce vzdát. Dřepl si vedle tebe, usmívá se.

"Ale no tak, je konec semestru, za chvíli se rozjedeme domů, copak se s náma nechceš rozloučit?"

Sleduji ho, nehty si bolestivě zarývám do dlaní, dech se mi zadrhává. Nesmí tě odvést! On zničil tu nádhernou chvíli, kdy jsme byli spolu! Jestli odejdeš, zůstanu sám!

"Hanku, dej mi pokoj, prostě se mi nechce," odvrátíš od něj pohled a prsty zapleteš do třásní na dece.

"Tak jo? Mám tě prosit? Tak pěkně prosím, Alison, pojď aspoň na chvíli k nám," pitvoří se. Ty se mračíš.

Už to nejde vydržet. "Nech ji!" vrčím tak mrazivě, až mě to samotného překvapí.

"Ale," ušklíbl se, "můžeš jít s ní, o jednoho pošuka víc nebo míň, na tom už nesejde."

"Hanku vy..." nestihla jsi doříct.

On zvedl ruku a dotkl se tvého ramena. On tě chce odvést pryč!

***

"Hanku vy..." nedořekla. Pomalu nestihla postřehnout, jak rychle se James zvedl a popadl Hanka pod krkem. Ten ztratil rovnováhu a oba spadli do trávy. Jamesova pěst dopadla tvrdě na jeho obličej. "Nikam jít nechce, tak jí dej pokoj!" syčel mu zlostně do tváře a napřahoval se k další ráně.

"Jamesi! NE!" vykřikla, druhý z jejích kolegů, který se vzpamatoval z překvapení, ho pevně popadl za ruce.

"Uklidni se, sakra, o co ti jde?!" svíral ho pažemi. Byl větší, a přesto měl co dělat, aby ho udržel.

James se zuřivě zmítal v jeho sevření. Hank si prohmatal rozbitý nos, ze kterého mu stékala krev. Sbíral se na nohy. "Idiote," zavrčel.

"Hanku, zmlkni," doporučila mu Alison. On se ale jen se ušklíbl a pohrdavým pohledem sledoval Jamese, který se už zklidnil, ale probodával ho nenávistným pohledem. Nakonec si setřel krev z tváře. "Nevim, proč tak vyšiluješ," prskl, "stejně za pár dní odjede."

James ztuhl a vztek vystřídalo překvapení. Nechápavým pohledem vyhledal Alison, ta ale nedokázala nic říct, proto se znovu zadíval na Hanka. "Lžeš!" štěkl, trhl sebou, vztekle vycenil zuby.

Alison nevěděla, co má dělat. Nechtěla, aby to tak skončilo."Jamesi, uklidni se vys..." než ale stihla doříct vrazil svému vězniteli loket do břicha takovou silou, až vykřikl, a vytrhl se z jeho sevření. Popadl Hanka za košili na hrudi a přirazil ho ke kmenu stromu, až zalapal po dechu. "Lžeš!" zasyčel mu do obličeje.

Hank zaťal pěsti, vycenil zuby, ale dřív než stihl cokoliv udělat, pověsila se Alison Jamesovi na paži. "Přestaň, slyšíš?!" hulákala mu do obličeje. On ji ale setřásl tak prudce, že loktem tvrdě vrazil do jejího ramena, až s výkřikem upadla. Pak ztuhl, pohledem vyhledal její vyděšené oči.

Hank využil příležitosti. Vysmekl se z Jamesova sevření, popadl ho zezadu za vlasy a tvrdě ho čelem přimáčkl ke kmeni stromu, kde do té doby stál on sám. Tiskl ho k němu celou vahou. James jen bezmocně zarýval prsty do kůry. "Ty hajzle, jí ubližovat nebudeš," zavrčel mu do ucha, než přehmátl na ramena a strhl ho na zem. James se odkutálel stranou a pokusil se vstát. Hank ho ale nakopl do břicha, a když spadl na záda, popadl ho za košili pod krkem. Vrátil mu ránu pěstí do obličeje. James jen zalapal po dechu, nehty zaryl do jeho ruky. "Tohle máš za mě," zavrčel Hank a napřáhl se k další ráně. "A tohle za..."

Alison se konečně vzpamatovala. "Přestaň."

Hank se zarazil, nakonec s očividným sebezapřením stáhl ruku, pustil Jamesovu košili a s úšklebkem vstal. "Měla by sis dávat pozor na to, s kým se přátelíš, Alison. Magoři někdy můžou bejt nebezpečný," zavrčel. Ještě šlehl pohledem po Jamesovi, který se sbíral ze země, než se otočil a rychle odešel.  

Tvoje oči! Stále vidím tvoje oči a strach v nich. Polykám a v ústech cítím pachuť krve. V obličeji mi tepe bolest, ale nevnímám ji. Důležitý je jen strach, který se kolem tebe rozlil jako hradba.

Pomáháš mi vstát. Uhýbám před prsty, kterými se chceš dotknout mé tváře. Uhýbám před tvýma očima.

Máš ze mě strach, cítím to. Vím to. Nevím, co se stalo, nevím, co se stalo se mnou, najednou jako bych nebyl.

"Jamesi, to přeci nebylo nutné," mluvíš potichu.

Pevně zavírám oči, nechci to vidět, nechci vidět nic. V hlavě se mi rozpíná tvůj strach a jeho slova. "Stejně za pár dní odjede..."

"Je to pravda?" šeptám.

"Co?" ptáš se nechápavě, než si skousneš rty a sklopíš hlavu. "Jamesi, já musím domů."

Sleduji tě, něco bolestivě tepe v mé mysli, oči mě pálí. Odjedeš!

Znovu se mě chceš dotknout. Uhýbám. Nakonec stisknu tvou ruku, nechci tě pustit. "Nesmíš odejít!"

"Jamesi!" Hlas ti rezonuje strachem, dlaň vyklouzla z mojí. Couváš přede mnou a jediné co mi zbylo je tvůj strach. Vzdaluješ se z mého dosahu.

"Alison... ne... prosím..." nevím jestli mě slyšíš.

"Možná už nechci znát to, co ukrýváš," mluvíš tiše, přesto mi každé slovo bodá v mysli a pálí. Vrtíš hlavou. "Není to dobré."

Chci za tebou, ale něčí silné paže mě drží na místě, nedokážu se jim bránit, najednou jako kdybych přišel o veškerou sílu.

"Nech ji," jako z nekonečné dálky vnímám Hankův hlas. Netuším, kde se tu vzal, svět se rozplývá v nekonečné směsici zvuků. Někdo zhasl slunce. Jsi pryč.

Nevnímám, jak sevření povolilo, jen prázdnotu a stíny, které se rozlily všude kolem.

Jsi pryč!

Potácím se, a nevím kam, je mi to lhostejné. Bolest pulzuje v mém obličeji, v mojí hlavě, v celém mém já.

Odešla!

Nevnímám, kde jsem, ani kam jdu, nevnímám přicházející tmu. Vše kolem mě proplouvá jako nedůležitý sen, vidina. A stíny, které se do teď držely dál, díky tvému světlu, na mě dorážejí.

Mám strach. Jsem sám!

Rozhlížím se, neznámá ulice je prázdná, nikde není ani živáčka. Nepoznávám to místo. Děsí mě, stejně jako tma, jako všechno kolem. Po zádech mi přeběhl mráz. Bolest mě neopouští, stupňuje se.

Něco se děje... někdo mě sleduje...

Je tady! Jsem SÁM a ONA opustila náš dům, aby si mě našla! ONA je tady! Cítím ji! Cítím její blízkost!

Chci pryč... snažím se dostat z jejího dosahu, ale stejně ji cítím.

Musím za Monikou! Je to poslední záchrana!

Konečně poznávám ulici, kde stojí náš dům. Kruhy světel z pouličních lamp jsou jako poslední ostrovy v moři temnoty.

"Jamesi."

Ne! nech mě být!

"Neutečeš mi... už ne!"

Světla v oknech jsou jako maják slibující klid v bouři. Dveře jsou už blízko. Moniko!

Chci křičet, ale nemůžu. Před dveřmi stojí ona. Zírá na mě a posměšně se usmívá.

Ustupuji. Prosím, nech mě být! Hlava mi puká bolestí, prsty vrážím do vlasů, nehty zarývám do kůže, nechci ji vidět! NECHCI!

Chci se jí bránit, ale nemůžu se hnout. Nevím, jak se to stalo, ale dlažba na cestičce před vchodem se mi zarývá do kolen, bolestivě jsem na ně dopadl. Tisknu si vlasy v prstech, chvi se schovat, schoulit se sám v sobě, zmizet z jejího dosahu. Dveře domu jsou jako neprostupná hradba, před nimi stojí ona jako krutá stráž a já se topím v zoufalství.

"Neutečeš!" její hlas mi rezonuje v hlavě.

"Prosím, nech mě, nic jsem ti neudělal!" z mých úst vychází jen přidušené sípění.

"Neudělal?! Všechno jsi zničil! Ty Jamesi! Ty jsi odešel! Ty bestie!"

"Ne... mami, já jsem neodešel! Já ne!"

"Lžeš!"

"Nelžu... prosím, maminko, nelžu, nikdy jsem ti nelhal!"

Směje se. Ucpávám si uši a stejně slyším její smích. Třese se mnou, chce mě rozsápat, zničit.

"Ne!" nemám sílu se bránit. Nemůžu nic jen se rozpadnout na beztvarou hromádku popela, co ze mě zbyla.

"Jamesi! Prober se!" jako z dálky ke mně doléhá jiný hlas... Monika.

Cítím vůni. Vůni bezpečí. Lapu po dechu.

"Jamesi, už je to dobrý, už je to v pořádku," objímá mě, utěšuje.

Křečovitě tisknu její oblečení a přesto JI cítím, je tady, neodešla, jen čeká!

"Moniko..." chci promluvit, ale dochází mi dech, nemůžu najít slova.

"Ššššš, už je to dobrý, je to pryč," utěšuje mě.

Není pryč, je tady pořád! Chci křičet, ale nejde to.

"Pojď dovnitř," pomáhá mi vstát.

Nevnímám, kam mě vede, je mi to lhostejné. Hlavně, že je se mnou, je blízko, ale ONA čeká! Cítím ji, jako stín, přízrak za mými zády.

"Proboha, jak to vypadáš?" starost v jejím hlase mě donutí zvednout oči. Prohlíží si moji tvář, dotýká se jí prstem, zabolí to. Ucuknu.

"Co se stalo? Kde jsi byl tak dlouho, už jsem tě chtěla nechat hledat."

Jen stojím na nejistých nohou, opírám se o zeď, jinak bych se na nich neudržel. Hlas mi snad někdo ukradl, zhluboka oddechuji.

"Na zítra jsem tě objednala k tvojí psycholožce, pamatuješ si na ni ještě? Zvládneme to, tak jako jsme to zvládli tenkrát. Jamesi... posloucháš mě?"

Slyším, jak mluví, ale nevnímám význam jejích slov. Nevnímám nic, vše kolem mě proplouvá nedotknutelné, vzdálené. Hledám klid, a přesto jej najít nemohu, dokud je tady ONA! Pevně zavírám oči, schovávám tvář do dlaní. "Je tady..." šeptám.

"Ne, bráško, jsme tu jen ty a já, nic tu není," svírá moje rameno.

Nedokážu se přestat třást. Nakonec mě donutí sednout si na židli, přede mě položí sklenici s vodou a prášek.

"Vem si to. Na uklidnění," usmála se a dotkla se mojí tváře. Jen sedím. Nemám sílu ani na to zvednout ruku. Zírám na stůl před sebou, na prášek na něm. Vypadá jako bílá skvrna a do hlavy se mi znovu zařízl její smích. Zakrývám si uši. Ne!

Čas se smeká kolem. Pohybuješ se kolem a mluvíš. I když tvoje slova nevnímám, snažím se tvářit, že ano. A ONA stále čeká. Bojím se, ale nechci to dávat najevo jako moc zle mi je, nezasloužíš si, aby ses trápila. Ne kvůli mně.

Až když zaslechnu, jak si obouváš boty. Zmizelas mi z očí. Zděšeně se rozhlížím, ale vidím jen JI!

Moniko, kde jsi?! Chchi křičet, ale dokážu ze sebe vynutit jen několik přidušených slov: "Kam jdeš?"

Přeci nemůžeš odejít! Odešla Alison, ty nesmíš! Prosím!

"Jen se smetím, ten koš už hrozně páchne, hned jsem zpátky."

Nevnímám, co to znamená. Vím jen, že jde pryč. NE! Chci křičet, ale nemůžu, nejde to. Její smích, přehlušuje všechno ostatní, i když jsi ještě tady, slyším tě v předsíni. Co bude až odejdeš?!

Krutá nesnesitelná bolest drtí moje myšlenky. Šílím z ní, rozpadám se na kusy. Ne... "Neodcházej!" šeptám tiše. Zacinkaly klíče.

NE! Vidím jen její obličej, vysmívá se mě i tobě.

"Odchází!" rezonuje mi v hlavě. "Opouští tě, jsi můj, jen můj!"

Zvuk otevíraných dveří mě spálil, strhl do nekonečné rezonující temnoty. Zbyla jen ona a bolest.

"NIKAM NEPŮJDEŠ!"

Někdo přibouchl dveře. Má mysl mi nepatří, nepatří mi ani moje tělo.

"Jamesi? Co se děje?"