III.

15.06.2018

Nad prérií se honily mraky, které každou chvíli přikryly polední slunce a lehký vánek si pohrával s ručně háčkovanými záclonami v otevřených oknech farmy. Mladá žena z trouby nedávno opravených hliněných kamen vytáhla zapečené brambory a postavila je na pečlivě vydrhnutý stůl. Pak zvedla pokličku z hrnce a zamyšleně přivoněla k parám vycházejícím z dušeného masa. Hned ho ale prudce přiklopila, odstavila ho na kraj plotny a narovnala se. Oběma rukama pohladila zatím téměř neznatelné bříško pod volnými šaty. Nevolností naštěstí příliš netrpěla, ale poslední dobou nedokázala nic pořádně dochutit. Ne tak, jak by chtěla.

Rozčileně semkla rty a vrátila za ucho pramen zrzavých vlasů, který se jí uvolnil z copu. Tohle na těhotenství jako jediné nesnášela, že jí nic nechutnalo tak jak mělo, i když normálně jako kuchařka předčila i matku a byla na to náležitě pyšná. Občas tak popichovala svého muže, že si ji vzal jen kvůli žvanci. Bezděčně se usmála, když si vzpomněla, jak jí pak urputně dával najevo opak. Teď si ale připadala neschopná. Ale kvůli tomu malému to chvíli vydrží a až bude na světě, bude zase všechno jako dřív.

Její jasně modré oči zasněně změkly, když znovu jemně pohladila bříško pod šaty, ale z myšlenek ji vytrhly hlasy. Překvapeně vyhlédla z okna. Na dvoře právě sesedal z koně cizí muž a snažil se něco vysvětlovat jejímu manželovi. Přimhouřila oči a sledovala jak teatrálně rozhazuje rukama. Nelíbil se jí. Od pohledu na i působil jako městský hejsek, který se do zdejšího upoceného a zaprášeného kraje vůbec nehodil. Potěšilo ji, když viděla jak si její muž sundal klobouk a gestem, které tak dobře znala, si setřel pot z čela. Už podle jeho postoje poznala, že nezvanou návštěvu odmítne a jeho rázné zavrtění hlavou ji v tom jen utvrdilo. Věděla, že když stojí takhle, nehne s ním ani pár volů. Cizinec se ho ještě snažil přesvědčit, nepochopil, že je to marné. Víc vidět nemusela, věděla, jak to dopadne. Odvrátila se od okna. Musela připravovat oběd, čas nestál, poledne bylo na spadnutí.

Donesla talíře, ale nestihla ještě ani urovnat odhrnutý ubrus na desce stolu, když se za dveřmi ozvaly těžké kroky, hned na to dovnitř vpadl mladý muž, smekl klobouk a usmála se na ni. Přejela ho pohledem od rozcuchané tmavé kštice a umouněného několikadenním strništěm porostlého obličeje, v němž jasně zářily veselé oči, přes ušpiněnou košili, velké dlaně plné mozolů, až po vysoké boty obalené hnojem. Její úsměv ztuhl na rtech. Založila ruce v bok a zavrčela: "Thomasi Petersone! Kolikrát ti mám ještě opakovat, že si máš vyčistit boty, než mi vlezeš do kuchyně!"

Muž se zarazil uprostřed kroku, pohled stočil na svoje boty. Sice se zatvářil provinile, ale v očích mu neustále jiskřilo, když nepatrně škubl koutkem rtů. "Beth.... já..."

"Ven! Nebo budeš drhnout podlahu!" zahučela a ukázala na stále ještě otevřené dveře, ale i jí pobaveně škubaly koutky rtů.

Thomas se omluvně pousmál. Udělal dva kroky zpět, až za práh kuchyně, kde sundal boty a jen v ponožkách se vrátil dovnitř. "Lepší?" mrkl na svojí ženu a už by strkal nos pod pokličku, kdyby se nespálil o její ucho.

"Pozor, je to horký," konstatovala Beth se zadostiučiněním, když ve vzduchu mával rukou.

"Hospodář má hlad, slunce mi praží do klobouku a oběd nikde," popíchl ji na oplátku.

Ona se na něj mile usmála, ale v očích se jí zablesklo. "Až se pan hospodář odnaučí nosit hnůj do kuchyně, možná by mohl dostat i najíst."

Thomas povzdechl a zvedl dlaně na znamení kapitulace. Ve slovních přestřelkách na ni nikdy neměl. "Dobrá, dobrá, vyhrála jsi, pan hospodář si na to dá konečně pozor. A kdy že bude ten oběd? A kde je Sam?"

Beth se na něj usmála, už beze stopy jízlivosti, nebo výbojnosti. "Za chvíli, už je skoro hotovo. Sam je venku, víš dobře, že ho doma nic neudrží. Co jsme se sem přestěhovali, vídám ho jen u jídla a když spí."

Thomas ale zvážněl a zamračil se. "Neměli bysme ho pouštět samotnýho. Nezapomínej na to, že to není daleko na indiánský území. Jeden nikdy neví."

Jeho žena došla k němu a jemně mu přejela prstem po nosu. "Když jsem byla ve Frontier nakupovat trochu jsem se tam vyptávala místních ženských a víš co? Rudocha tu nikdo neviděl posledních patnáct, dvacet let. Za celou dobu se tu divoši neukázali. Je tu klid."

Thomas jemně sevřel její ruku, políbil ji do dlaně, než se odvrátil a zamyšleně se podrbal ve vlasech. "To je zvláštní. Od hranice indiánskýho území nás dělí jen pozemky jednoho ranče. I tak bysme ale měli bejt opatrnější a nedat moc na řeči."

"Myslíš, že by mi lhaly? Přeci tady bydlíme. Kdyby něco hrozilo, tak by mě určitě varovaly. A o tom ranči mluvily taky. Bydlí tam nějakej Hoardbeast. Žije tam prej sám, jen s dvěma černochama a je to takovej morous navrčenej, ale nejlepší koňák v okolí. Rose Harperová říkala, že mu spousta lidí z města nemůže přijít na jméno. Jsem na něj docela zvědavá, co myslíš, ukáže se tu někdy? Je to náš nejbližší soused."

"Hmmm..." Thomas poslouchal tlachání svojí ženy jen napůl. Drby ho nezajímaly. Zajímalo ho jestli stihne dozrát to, co letos na poslední chvíli zaseli a zasázeli, aby nějak přežili zimu, než začnou pořádně hospodařit, kde koupit ještě dvě dojné krávy, které chtěl a obsah pekáče na stole. "Stejně by se měl Sam držet víc doma..." zamumlal. I se lžící plnou brambor, které zatím stihl ukořistit, se stáhl k otomanu v koutě a těžce na něj dosedl.

Beth se na něj usmála. "Neboj, už není malej, poradí si. Co to bylo za člověka?"

Tohmas potřásl hlavou a něco nesrozumitelně zahuhlal. Měl plná ústa, proto mu nějakou dobu trvalo, než odpověděl: "Nějakej Powell, obchodník. Prý by přes Frontier jednou měla vést železnice a on pro ni vykupuje pozemky."

Beth se zachmuřila. Teď se jí ten cizák nelíbil ještě víc. "A cos mu řekl?"

"Že se mu na nějakou železnici můžu víš co. Neprodal bych mu ani akr, navíc nabízel tak mizernou cenu, že bych se divil, kdyby mu někdo něco nechal. Nemám rád takovýhle spekulanty. S celou železnicí se můžou jít vycpat! Kdybych měl peníze radši kus pozemku ještě přikoupim," když mluvil, mračil se a v očích mu jiskřilo.

Beth pokládala talíře na jejich místa u stolu a po očku ho pozorovala. Líbilo se jí, když se rozčiloval. Uměl být tvrdý, když to bylo potřeba. "Je dobře, žes ho vyprovodil, nehnula bych se odtud na krok. Tohle místo jsem si zamilovala na prví pohled," přitočila se k němu pohladila ho po tváři a sebrala mu z ruky prázdnou lžíci.

Thomas ji chvíli mlčky sledoval při práci, než vstal a jemně ji zezadu objal kolem pasu, pohladil její bříško,. "Neboj," zašeptal jí do ucha, "Powell, ani žádnej jinej strašák nás odtud nevystrnadí, je to tu naše a naše to zůstane."

Opřela se o něho zády, pak se pomalu uvolnila v jeho sevření, otočila se a nastavila mu rty. "Já vím," šeptla, než ji políbil.

Jeho polibek byl čím dál hladovější, po chvilce se ale zarazil a chtěl se odtáhnout. Nejraději by nezůstal jen u polibku, ale nechtěl ji obtěžovat. Jenže ona ho objala kolem pasu a přitiskla se k němu.

"Beth... po..." chtěl protestovat, ale slova zanikla v dalším polibku, který si tentokrát vzala ona od něj.

Chabě se bránil, sevřel její ramena, a chtěl ji jemně odstrčit, ale ona se nemínila vzdát. "Nejsem nemocná, ani nemohoucí..." pousmála se a v očích ji jiskřilo, když se jednou rukou pevně chytila pásku jeho kalhot, druhou sjela do rozkroku.

Nesouhlasně usykl a zafuněl, ale když ho znovu políbila podvolil se. Nedokázal jí vzdorovat, ani když ho dostrkala k otomanu, ze kterého se předtím zvedl. Tvrdě na něj dosedl, jak narazil na jeho hranu koleny, ale přitáhl si ji k sobě, objal ji a políbil bříško pod látkou šatů. "Nechci ti ublížit... ani tomu malému," zamumlal zastřeně.

"Neboj, neublížíš," šeptla, propletla prsty do jeho vlasů. Sklonila se k němu, aby ho mohla znovu políbit a aspoň na chvíli zapomenout na okolní svět.

Ani jeden z nich si nevšiml, že je skrz sklo okna a záclonu sleduje osmiletý chlapec, jemuž zpod klobouku trčely zrzavé vlasy.