IV.

04.06.2017

Zhluboka se nadechnu, pak ještě jednou. Stále mě nesnesitelně bolí hlava. Nevnímám nic jiného než bolest. Otevřít oči mě stojí obrovské úsilí, a přesto se o to snažím. Vše okolo je rozostřené, uniká mi to.

Ležím. Pravděpodobně. Pomalu zahýbu prsty, pod holou kůží cítím něco měkkého. Mhouřím oči a konečně poznávám strop v ložnici. Stisknu ruce v pěst a znovu je povolím, zvednu hlavu, ale jen to rozdivočí roj hmyzu útočící v mé hlavě. Přesto se mechanicky posadím, jsem jako loutka. Tělo jako by mi nepatřilo. Necítím vůbec nic, jen nekonečnou prázdnotu a bolest.

Zírám před sebe. Je tu málo světla, asi je brzy, moc brzy.

Promnu si obličej dlaněmi. Netuším, jak dlouho jsem spal, nic si nepamatuji a už vůbec ne chvíli, kdy jsem usnul. Zamrkám, abych se trochu vzpamatoval. Zírám před sebe. Zírám na svoje ruce. Trvá dlouho, než si uvědomím, co vlastně vidím. Jsou ušpiněné.

Čím?

Nevím... mysl nespolupracuje.

Automaticky se zvednu. Voda tekoucí z kohoutku se barví červeně. Nedokážu to vnímat. Nepřítomně zírám do zrcadla. Na lícní kosti mám velkou modřinu, kůži umazanou zaschlou krví.

Co se stalo? Nechápu to. Nejde to.

Umyju si obličej, vypnu vodu. Ustoupím, opřu se zády o chladné kachličky a zírám do zrcadla, na svou holou hruď. Na sobě mám jen kalhoty. Nevím, kdy jsem si sundal košili, a vlastně je mi to jedno.

Sleduji svůj obraz, staré jizvy, které se táhnou jedna přes druhou od krku až k pasu. Stejné mám i na zádech. Její podpis.

Pevně zavírám oči. Nakonec si na sebe natáhnu triko, nechci to vidět. Jediné, co chci, je upadnout do bezesné prázdnoty. Je to zvláštní, ale v prázdnotě mi je podivně dobře. Velké nekonečné nic.

Jazyk se mi lepí na patro, mám žízeň. Nechápu, jak je to možné, ale snad tělo reaguje na svoji vlastní potřebu. Scházím dolů do kuchyně. Na stole stojí sklenice s vodou, vedle leží prášek.

Kde se tu vzal?

Netuším, snad si vzpomenu. Napiju se, voda je chladná. Je to příjemné, když cítím, jak mi stéká do žaludku. Chci prázdnou sklenici odložit do dřezu. Prsty přejedu po okraji linky, sklo cvakne o nerez.

Konečně začínám trochu vnímat svět kolem sebe. Dům je tichý. Monika ještě spí. Pousměju se. Kdyby nespala, už by tu voněla káva. Promnu si oči, prohrábnu vlasy, prsty stisknu spánky.

Proč mě, kruci, tak bolí hlava?!

Venku už se úplně rozednilo, oknem dovnitř proniká slunce. Zvláštní, Monika už touhle dobou bývá vzhůru, asi zaspala.

Nevím proč, ale jsem nervózní. Promnu si ruce, rozhlížím se kolem. Něco není v pořádku, ale co? Skousnu si ret.

Monika by měla vstávat, přijde pozdě do práce. Nečekám, vyběhnu nahoru, vpadnu otevřenými dveřmi do ložnice. Spává se mnou, bez ní...

Strnu v půli pohybu. Není tu!

Zírám na ustlanou postel, na jejímž hladkém povrchu je vytlačená pouze moje silueta, jak jsem ležel napříč. Nechápu to. Vůbec tu nebyla! Kde je?!

"Moniko?" Hlas se mi třese, strach a úzkost se zmocňují mého vědomí.

Třeba je to jen hra a ona spala v pokoji na gauči. Rychle sbíhám dolů, ale ani tam nikdo není. Gauč i dvě křesla jsou uklizená, na opěrce leží složená deka. V koutě mlčí televize. Vše je na svém místě.

Možná šla do práce dřív.

Snažím se přemýšlet. Jistě, šla dřív, jen jsem na to zapomněl. Zaháním nebezpečně dotírající paniku, zaháním strach. Jsem tu sám...

Zděšeně se rozhlížím. Musím pryč! HNED!

V předsíni bos vběhnu do sandálů, popadnu klíče, dveře za mnou bouchly. Chtěl bych si vydechnout úlevou, ale ta nepřichází.

Něco je špatně!

Zírám na zavřené dveře a couvám krok za krokem. Chladný ranní vzduch mě hladí na rukou, ve tváři. Nevnímám ho. Zmateně se rozhlížím. Nechápu nic.

"Odešla!" její hlas se mi zařízl do mysli. Zacpávám si uši.

"Ne!"

"Odešla!" opakuje to stále dokola.

Nechci ji poslouchat, ale i když si dlaněmi drtím uši a zavírám oči, stále ji slyším. "Ne! Ne to není pravda!"

"Je! A ty to víš!" vysmívá se mi.

Před očima se mi míhají obrazy, prolínají se v nekonečném sledu. Alison a její oči plné strachu, odchází, prázdnota, temné stíny všude kolem. Monika, tázavý pohled, bouchnutí dveří, temnota, bolest a šílený smích. Zmatek a děs mě obklíčily.

Ne! Přeci nemohla odejít!

"Odešla!" syčí mi znovu do uší.

Nechci ji poslouchat. Monika je v práci! Večer se vrátí! Chci tomu věřit.

"Odešla kvůli tobě, Jamesi! Jen ty za to můžeš! Jsi ďábel, bestie! Sám netušíš, co v sobě ukrýváš!"

Její slova mě sráží na kolena. Každou hláskou mi rve mysl na menší a menší cáry bez života. "Lžeš..."

"Nelžu... víš že nelžu! Jsi můj, jen můj, já tě neopustím, neboj se. Jsi jen můj!"

Její hlas mě týrá, její tvář vypálená do mojí mysli se usmívá. "Nech mě! Nech mě být!"

Jen se směje. Její smích mi rezonuje v hlavě, v hrudi, v každé buňce mého těla, která se svíjí bolestí, tepe v jeho rytmu.

Hledám poslední síly a zbytky zdravého rozumu, kousek světla, od kterého bych se mohl odrazit. Sbírám síly se jí vzepřít.

Nesmím být SÁM!

Mučí mě smíchem, svou rostou přítomností, bolestí, kterou mi způsobuje. Zmítám se v jejím objetí, křičím o pomoc, vlastní hlas mi rezonuje v hlavě mísí se s jejím.

Zatínám zuby, hledám vůli, stéblo, kterého bych se mohl zachytit.

Musím pryč!

Vzpírám se na rukou. Každý pohyb trvá snad věčnost. Každý centimetr, o který se pohnu, mě bolí, a ona se stále směje. Nezměrná tíha na mě visí jak ocelové závaží, láme mi kosti. Vzpírám se tomu ze všech sil.

Musím pryč! PRYČ!

"Neutečeš mi!"

Uteču, někde musí být místo... někde musí být bezpečí.

***

"Jamesi, jsi tu brzy," usmála se jedna z knihovnic, ale když si lépe prohlédla mladého muže, který se tiskl ke dveřím knihovny, zachmuřila se. "Jsi v pořádku?"

Trhl hlavou a chtěl ustoupit, když se jí ale podíval do tváře, zarazil se. Pak zhluboka vydechl a kývl hlavou.

Uhnul, aby mohla odemknout. Pustila ho dovnitř. "Děje se něco?" zkoumavě si ho prohlížela.

Nevypadal dobře. Nepromluvil na ni, jen sklopil hlavu a zavrtěl jí, ruce vrazil do kapes kalhot. Byl napjatý, co chvíli se rozhlédl. Nikdy toho moc nenamluvil, ale že by mlčel úplně, to se ještě nestalo.

"Pojď, dáme si kávu, ještě je čas," usmála se a vykročila ke kuchyňce.

Tiše ji následoval.

Postavila před něj hrnek, ze kterého se kouřilo. Tiskl se do kouta, rukama křečovitě svíral svoje kalhoty. Zíral do prázdna.

"Jamesi," promluvila na něj znovu a dotkla se jeho ramena. Ucukl, jako by ho spálila. Pevně zavřel oči, rukama si prohrábl vlasy, stiskl zuby.

"Řekni mi, co se stalo," přisedla si ke stolu a napila se ze svého hrnku.

Mlčel, nehýbal se. Žena povzdechla: "Nechceš jít domů? Omluvím tě, nemusíš tu zůstat."

"Ne, prosím... nechte mě tu," přestože byl jeho hlas naléhavý, byl tak tichý, že ho stěží slyšela, "nic mi není, zvládnu to... Jen... jen mě tu prosím nechte."

Chvíli ho ještě pozorovala, ztrhanou tvář, hluboké kruhy pod očima, než kývla hlavou: "Jak chceš, ale stejně si myslím, že by sis měl odpočinout."

"To... to je v pořádku."

Zírám do otevřené knihy, nevnímám písmena, ani nic jiného. Text se mi před očima rozlévá, stéká na desku stolu, přelévá se na moje ruce, položené vedle stránek. Nemám brýle, asi jsem je zapomněl doma. Nevím, nevím nic, všechno kolem mě proplouvá. Svou práci jsem dnes dělal jen mechanicky. Kniha přede mnou není studnicí informací, záchytným bodem, ale jen bezcenným papírem bez významu. Její smysl nedokážu pochopit, jen se jí dotýkám, přejíždím po ní prsty. Aniž bych chtěl, očima vyhledám protější židli. Je výsměšně prázdná.

"Neutečeš mi!" šeptá v dálce známý hlas. Nechci ho poslouchat. Když jsem tady, slábne, ubývají jí síly, ale přesto ji stále cítím. Je blízko a čeká, ale dokud jsem tady, nepřijde blíž.

"Pane Gaffele, budeme zavírat," trhnu hlavou a sleduji ženu, která se na mě vlídně usmívá. Jedna z knihovnic, které mají odpolední službu.

Polknu, stisknu zuby, nejradši bych srostl s židlí, ztratil se v koberci, zmizel z povrchu zemského, jenže tady zůstat nemohu, stejně jako kdekoliv jinde. Pomalu vstávám, zaklapnu knihu. Ten tichý zvuk zněl, jako když někdo zavře dveře, za nimiž se ukrývají poslední zbytky světla. Kde jsou? Nevím, najít nejdou. Není v mých silách je hledat.

Knihy odkládám na pult. Nevnímám, jak se se mnou obsluha loučí, jen automaticky kývnu. Prosklené dveře jsou jako brána do pekla vonícího létem, travou, přicházejícím deštěm. Temné mraky zakryly modrou oblohu, kdesi v dálce hřmí. Prudký vítr se mi opřel do tváře, oči slzí.

Jdu prkenně jako panenka bez vůle. "Neutečeš..." zní mi tiše v hlavě. Je blízko, ale zatím mě nechává nadechnout. Vysmívá se z dálky.

Kdy mě zničí? Brzy, číhá na mou samotu, až mě bude mít jen pro sebe.

Prsty se dotýkám branky, nechci dovnitř. Setmělo se rychle. Okna domu jsou stejně temná jako nebe. Monika tam není. Je prázdný, jsem si tím podivně jistý.

První velké kapky dopadají na zem, na mou tvář, ramena, máčí triko a studí. Zhluboka dýchám. Ne, nemůžu dovnitř. Monika je pryč.

Kam mám ale jít, kde hledat klid?! Ustupuji, krok za krokem.

Dům mizí za neprostupnými provazy deště. Hřmí a okolí osvítil blesk. Voda mi teče do úst, cítím chuť bouřky, která zuří okolo. Chtěl bych se v ní utopit, nebýt.

"Neutečeš!"

Její hlas rozťal moji mysl. Zbytečně si zacpávám uši. Prchám, nevím kam. Voda je všude kolem, ale nepřehluší její slova, neumlčí její výsměšný smích, nerozpustí ďábelské oči.

"Nech mě být!" křičím do hřmění hromu. "Nech mě, prosím..." sípu rukama tisknu spánky, hlavu, ve které buší bolest. Všechno ve mně se svíjí, křičí o pomoc.

"Jsi sám! Křič! Křič o pomoc, nikdo nepřijde! Pros, ďáble! Pros o slitování! Nezasloužíš si ho!"

"Ne, prosím, mami..." hlas odumírá, zády narážím na cosi mokrého, prsty zarývám do hrubé omítky. Nedokážu se bránit, je to nemožné, síly mě opouštějí. Odevzdávám se, čekám tiše jako zvíře na porážku. Čekám, až mě zničí.

"Jsi můj!" ovíjí se kolem, dusí mě, drtí.

"Jsem..." sípu a zatínám zuby bolestí. Drásá moji mysl. Není úniku, není kam utéct.

Už neprosím. Chci, aby byl konec. Nevnímám vodu, která mě obklopuje, tříští se o moje utrpení.

"Jsi můj, Jamesi, ty bestie odporná!"

Jsem její, vím to. Nikdy mě neopustí, nikdy mi nedá pokoj.

"Jamesi!"

"Tak si mě sakra vem! Znič mě konečně! Už nechci... nechci rozumíš?!" snad křičím, snad jen sípu, nevím, nevnímám nic. Svět se rozpustil v přívalech vody, v bouři, ve tmě. Chci se rozpustit také, jenže moje tělo stále drží pohromadě, i když já se rozpadám. Rozpadám bolestí.

"Jamesi, co tu děláš, probůh!"

"Jamesi!" poznala ho hned a pohled na něj se jí zahryzl hluboko do srdce, vypálil se jí do mozku. Zakryla si ústa rukou. Nevšímal si jí. Možná ji vůbec neslyšel. Zíral kamsi do prázdna a hrůza v jeho očích...

Co má dělat?

Něco jí říkalo, že by se měla otočit na podpatku a utéct, než si jí všimne. To, co se stalo včera v parku ji vyděsilo. Ale hmatatelné zoufalství, když odcházela jí nedalo spát. V tu chvíli si to nedokázala uvědomit, až později, když před sebou stále viděla jeho oči, bolelo ji to. Ublížila mu. Myslela na něj celou noc, celý den ji pronásledoval jeho zraněný pohled. Jenže kdo vlastně je? Překvapilo ji, když si uvědomila, že jí imponoval způsob, kterým se za ni postavil. Do háje, bylo to přece nepřiměřené! Zbytečné!

Ale teď tu stojí před ní, bezmocný, vyděšený, zmáčený do poslední nitky. Probůh, přece ho tu nemůže nechat! Skousla si ret. Srdce jí bušilo v hlavě.

Čas odměřovalo pleskání kapek o chodník, poslední vzdálené hřmění odcházející bouřky. Byla to náhoda, nebo osud? Že ho potkala zrovna teď a tady, u kolejí? Kde se tady vzal?

Voda jí stékala po tváři. Něco v ní křičelo: Odejdi! Jenže ona se nedokázala pohnout z místa. Polkla. Jak se rozhodnout?

Trhl hlavou, upřel na ni oči. Netušila, jestli ji poznal, jeho oči rozhodly za ni, prosily tak úpěnlivě, že se jí bolestivě stáhl žaludek - zachraň mě!

Vykročila na ostří nože, který se jí bolestivě zařízl do chodidel. Kam kráčí? Do nebe, nebo do pekla? Netušila a možná to ani nechtěla vědět. Jeho oči ji přitahovaly k sobě jako světlo noční můru.

"Jamesi!"

Třásl se, prsty křečovitě zarýval do omítky. Zoufalství jeho pohledu si ji přivlastnilo. Sevřela jeho obličej v dlaních. Nehýbal se, neuhnul. "Jamesi, co tu děláš, probůh?"

Neodpověděl, jen se třásl, cítila v dlaních jeho mokrou chladnou kůži, jednodenní strniště.

"Jamesi, slyšíš mě? To jsem já Alison," mluvila na něj naléhavě.

Prudce se nadechl, zamrkal. Pootevřel rty, jako by chtěl něco říct, ale slova nepřicházela.

Svírala v rukou jeho obličej, palcem přejela po modřině na lícní kosti. "Jamesi, no tak, mluv se mnou, prosím!" oči ji pálily, letní bouřka se mísila se slzami. Proč má pocit, že jí uniká? Že se topí v něčem, co ona sama nemohla pochopit?

Jak dlouho to trvalo, než naprázdno otevřel a zavřel ústa, než vydechl její jméno: "Alison..." víc nemusel říkat.

Usmála se. "Jamesi, jsem s tebou..." Věděla, že ji poznal, to jí stačilo. Vnímá ji. Netušila, kam zmizel, co s ním bylo a možná to ani vědět nechtěla. Ne teď. Na to bude čas později. Teď se topila ve vděku, který mu sálal z očí. Uvědomila si, že stále v dlaních svírá jeho tvář, sklopila hlavu. Chtěla spustit ruce, ale dřív než to stihla udělat, měla jeho paže omotané kolem ramen. Nebránila se, přitiskla se k němu. Co na tom, že byl celý mokrý, objala ho tak pevně, jak dokázala. Opřel si čelo o její rameno a ona mu propletla prsty do vlasů.

"Všechno bude dobrý..." šeptala mu do ucha.

Tiskl ji k sobě, až ztrácela dech, prsty křečovitě svíral její umáčený svetr. Nevadilo jí to. Nevěděla, jak dlouho to trvalo, než jeho sevření povolilo. Zvedl hlavu, mokré vlasy mu spadly do čela. Nemusel mluvit, jeho oči řekly všechno za něj. Cítila, jak se třese.

"Nemůžeš tu zůstat, je to o zápal plic..." promluvila tiše.

Neodpověděl, jen pomalu spustil ruce. Skousla si ret a pohledem zabloudila k budově kolejí. K sobě ho vzít nemohla, tam byla Clara, o její posměšky opravdu nestála. Kam jinam jít? Na chvilku se zamyslela, než stiskla jeho dlaň.

"Ke mě nemůžeme, takže zbývá jediná možnost. Co mě pozvat na návštěvu?" škubla koutky rtů. Jen ji chvíli sledoval, než prudce kývl hlavou, jen nepatrně se pousmál. Propletl prsty jejími a pevně je stiskl. "Jsi tady..." zašeptal chraplavým neobratným hlasem.

"Jsem..."