IV.

15.06.2018

Bolest...

Plakal, křičel, zarýval odřené prsty do podlahy. Byl znovu malé dítě, svíjející se u hrubé kamenné zdi. Tmu kolem nedokázal prohlédnout.

Sám... zmatený, vyděšený...

Nechápal, co se děje... co se děje s ním...

Bolest a hlad...

Rudá krev... dětské ruce od ní umazané... zelené oči rozšířené strachem, odporem.

"Mami..."

"Musíš to zvíře ovládnout!" nakazoval mu mužský hlas.

"Nejde to!"

Rudá krev, její chuť... bolest, strach, bezmoc...

"Musíš to dokázat!"

"NEJDE TO!"

"Mami!"


Muž, který dosud neklidně spal ve své ložnici na osamělém ranči se prudce se posadil a vztekle zasyčel. Obličej se mu stáhl bolestí. Vzápětí si vrazil prsty do vlasů, bezmocně zaúpěl. Zhluboka oddechoval a snažil se uklidnit divoce bušící srdce. Bolest mu krom poraněných zad tepala i ve spáncích.

Noční můra... zase!

Zavřel oči, snažil se uklidnit, nakonec rychle vstal, bos přešel po své ložnici, pěstí praštil do stolu, až ho zabrněly klouby.

Nenáviděl ty sny víc, než cokoli jiného, přesto se stále vracely. Opřel se o desku stolu a sklonil hlavu mezi ramena. Hledal pevnou půdu pod nohama.

Uklidni se, ksakru!

Netušil, jak dlouho tam stál, jen zhluboka dýchal. Až když z venku zaslechl zvýšené hlasy, zvedl hlavu, přimhouřil oči proti odpolednímu slunci, které zaprášeným oknem nahlíželo do ložnice.

"S negrama se nebavim! Chci mluvit s majitelem pozemků!"

"Teď bych ho bejt váma nerušil..."

"Mám pro něj něco, co se neodmítá, na to je vždycky dobrá doba!"

Narovnal se a vyhlédl ven, aby si mohl prohlédnout muže, který se dohadoval se starším z jeho zaměstnanců. Vysoký, štíhlý, v přesně padnoucím obleku zaprášeném jen tolik, co na něj nasedalo po cestě z města na vypůjčeném koni. U pasu se mu boulilo pouzdro s revolverem. Klobouk lehce na stranu, vypočítavý pohled, v kapse drahé doutníky. Bezděky vycenil zuby, ohrnul ret. Byl neodbytný a s černochem se očividně nemínil bavit. On se s ním taky bavit nemínil, rozhodně ne tak, jak si nejspíš dotyčný představoval. Sehnul se pro kalhoty, zběžně si je oblékl, s ostatním oblečením se nezdržoval. Než vyšel z místnosti, sundal z držáku na zdi jednu z pušek. Byla nabitá jako všechny ostatní. Bos rychle vyšel ven.

Cizí kůň uvázaný u ohrady vyděšeně zaržál, škubl hlavou.

"Co chceš?!" štěkl na nezvaného hosta.

Ten se právě s dobře patrným opovržením chystal něco říct jeho sluhovi, ale zarazil se. Během několika sekund nasadil úlisný úsměv. "Dobrý den, vy jste pan Hoardbeast? Matthew Hoardbeast?"

"Svoje jméno znám, nemusíš mi ho opakovat. Co chceš?!" zavrčel a přiblížil se k muži.

Ten bezděčně ustoupil o krok. Když si uvědomil, že má v rukou zbraň, profesionální úsměv mu poněkud ztuhl na rtech. Oba černoši se jen stáhli stranou, dál mlčky sledovali, co se děje.

Matthew, tázavě zvedl obočí. "Tak bude to?! Buď se vymáčkni nebo vypadni! Hned!"

"Jsem Andrew William Powell a mám pro vás nabídku, pane..." nezvaný návštěvník konečně sebral zpátky svoji předešlou jistotu. Nemínil to vzdát tak snadno.

Matthew na to nic neřekl jen výmluvně natáhl mechaniku pušky a Powell polkl. Obchody nešly tak jak si představoval a tohle byla poslední příležitost, přeci ji nepromarní. "Víte... naše společnost zajišťuje pozemky v této oblasti pro..."

"Nemám zájem, vypadni!" skočil mu do řeči Matthew, otočil se k němu zády a chtěl se vrátil do domu.

Powell se ale vzpurně zamračil, nemínil se nechat odbít tak snadno navíc takovým... buranem! Rychle ho dohnal a chtěl ho chytit za loket. "Ale pane, nabízíme skvělé ceny, měl byste si to alespoň pos..."

Sotva se ho Powell dotkl, Matthew se mu beze slova vytrhl, rychle se otočil a pažbou pušky ho praštil do obličeje.

NIKDO SE HO NEBUDE DOTÝKAT!

Powellův nos hlasitě praskl. Překvapeně vykulil očí, rukama si přikryl obličej a zavrávoral. Z pomačkaného chřípí mu začala proudem téct krev. Matthew jen něco nesrozumitelně zavrčel. Chtěl pokračovat do domu, ale ztuhl v půlce pohybu a zalapal po dechu. Společně se vzduchem pronikla do jeho chřípí i vůně krve. Chloupky na krku se mu naježily. Polkl a bezděčně si přejel jazykem po zubech a ohlédl se přes rameno.

Strnule zíral na krev stékající mezi prsty muže, nervy napjaté k prasknutí. Střetl se s jeho očima. Měl pocit, že svět kolem zkameněl mezi dvěma údery srdce.

S další kapkou krve, která spadla do prachu na zemi přišlo něco, co nečekal. Bolest! Praštila ho do hlavy jako blesk, vyrazila mu dech z plic a málem ho připravila o vědomí.

Překvapeně zasténal, puška mu vypadla z ruky. Zhroutil se na kolena, prsty zaryl do prachu pod sebou.

Co se to...?!

Nechápal to, dokud ho v ústech nezatlačily zvětšující se zuby.

Hlad!

Tohle přeci...

Jeho nervy i svaly sebou škubaly, kosti nabíraly novou podobu. Znal ji příliš důvěrně a nenáviděl ji stejně jako hladovou bestii, které si kousek po kousku přivlastňovala jeho vědomí.

Proč, sakra, teď?!

Bránil se ze všech sil, ale o to víc to bolelo. Lapal po dechu, v jeho hrudi, která narůstala a pokrývala se zlatohnědou srstí zadunělo zvířecí zavrčení. Periferním viděním ještě zahlédl staršího z černochů, který duchapřítomně sevřel svého vyděšeně zírajícího syna kolem hrudníku a odtáhl ho do stáje, kde prudce zabouchl vrata, pak jeho vědomí pohltila temnota.

Mám hlad!

Powell nebyl schopný pohybu, jen jeho zkrvavené ruce bezděčně klesly od obličeje a odhalily jeho jeho napůl vyděšený a napůl nevěřícný pohled. "Pane?" zamumlal bezděčně. Nechápal, co se to děje, čeho je svědkem.

Velké kočkovitá šelma ve kterou se během několika příliš krátkých minut změnil muž před ním, zvedla velkou hlavu, zabodla do něj jasné žlutohnědé oči a tiše zavrčela.

Polkl. "Pane..." Nahmatal revolver a vytáhl ho, ale měl tak roztřesené ruce, že nedokázal ani zamířit, natož vystřelit.

Vyděšeně se vzpírající kůň uvázaný u ohrady se konečně utrhl a s divokým zařehtáním utekl.

Zvíře znovu zavrčelo, odhalilo velké zuby, a loudavě, jak kdyby mu na tom vůbec nezáleželo, vykročilo blíž. Nespouštělo pohled z Powella, který couval k otevřené bráně, chtěl vystřelit, ale ruce se mu třásly tak, že mu zbraň vypadla z ruky, nakonec se otočil se a bezhlavě se rozeběhl přes cestu na louku. Jenže zvíře vědělo, že neuteče daleko, nakrčilo se a vyčkávalo. Užívalo si pach lidského strachu, který mu přinášel svěží vítr.

Až když mu muž zmizel z dohledu, vyrazilo vzít si, co mu patřilo. Několika dlouhými ladnými skoky vyběhlo z vrat.

Pach krve zůstával ve vzduchu jako němá stopa. Vedla ho s jistotou až k potoku, který se Powell snažil přebrodit. Ohlédl se, ale na břeh už vylézt nestihl. Zvíře mu skočilo na záda. Vykřikl bolestí a strachem, když ostré drápy pronikly skrz oblečení a kůži až hluboko do svalů, zhroutil se pod těžkým zvířecím tělem na travnatý břeh. Pokusil se ještě bránit, to už se mu ale velké zuby zakously do krku. Jen tiše zachrčel, zaškubal sebou a zvíře zarylo drápy hlouběji do jeho zad, pevněji sevřelo jeho hrdlo.

Vytřeštěné oči pohasly a krev stékající z ran zbarvila rudě vodu v potoce. Zvíře spokojeně zvedlo hlavu a dlouze zařvalo.

NIKDO MI NEUNIKNE!


Lucas jen stál, vytřeštěně sledoval svého otce, který zabouchl vrata stáje, zajistil je a stejně zavřel i zadní vchod. Obě klisny, co zůstaly uvnitř byly neklidné, rozšířenými nozdrami nasávali vzduch. On sám zhluboka oddechoval a snažil se pochopit, co právě viděl. Nevědomky vrtěl hlavou, zatínal ruce v pěst a zase je povoloval. Když dovnitř proniklo hluboké zvířecí zavrčení, bezděky se otřásl a vytřeštěné oči upřel na vrata, pak na otce, který se starostí staženým obočím zíral týmž směrem.

"Co... co to...?" nebyl s to pochopit, co se to děje a toužil po jediném - vyskočit na hřbet prvnímu koni, kterého má po ruce a odjet co nejdál odtud, přesto nedokázal udělat sebemenší pohyb.

Jeho otec jen mlčky stál, připravený reagovat. Když se z venku mezi divokým řehtáním a dusáním koňských kopyt ozvalo další zavrčení, pevně zavřel oči, promnul si je prsty.

"Tati..." zachraptěl Lucas. "TATI!" zařval, když nereagoval. Jak může bejt tak klidnej?!

Konečně se otočil, upřeně se na něj zadíval. Jeho pohled byl ustaraný.

"Co to s ním bylo?! Co se to stalo?!" domáhal se jeho syn odpovědí. Měl pocit, že se právě zbláznil.

"Něco se muselo změnit..." Starší muž si přejel dlaněmi přes obličej. Jeho hlas byl tichý a bezvýrazný.

Očividně přemýšlel, ale Lucasovi to bylo jedno, jen stěží ovládal nepříčetný strach. "To... co... co to znamená? Co je, sakra, ten... co je zač?! Co o tom víš?!"

Jeho otec se na něj dlouze zadíval, než kývl hlavou, uhnul pohledem. "Tušil jsem, že je jinej... že není normální člověk, ale jistotu jsem nikdy neměl. Nevim, co je zač. Ale nikdy neby..." ztichl, když dovnitř pronikla vzdálená ozvěna lidského výkřiku plného děsu. Oba ztuhli, přeběhl jim mráz po zádech. Vzápětí zaslechli vítězný řev zvířete. Starší z mužů dlouze vydechl, než dořekl, co měl na jazyku: "Nikdy nebyl nebezpečnej... ne takhle."

Lucas už nevydržel stát na místě, rychle přešel uličkou mezi stáními. Připadal si jako v noční můře. Na vlastní oči viděl, jak se před ním chlap, se kterým celej život žije v jednom domě, změnil ve zvíře... v krvelačnou bestii! A jeho otec o tom očividně věděl! "Nebyl nebezpečnej?! A co je pak tohle? S tímhle žijeme?! TOMUHLE sloužíme?!" neudržel se a zvedl hlas, rozčileně rozhodil rukama. "A ty to víš?! Chceš nás oba zabít?!"

"Lucasi... uklidni se!"

Ten ale jen zavrtěl hlavou, prudce oddechoval a nedokázal se ovládat. Řval na otce jako smyslů zbavený: "To je jediný, co mi řekneš? Uklidni se?! Bydlíme s něčím, co vlastně ani není člověk... co loví lidi... co nás může kdykoliv sežrat... Co tu, sakra, ještě děláme?!"

Pohled jeho otce ztvrdl. I on zvedl hlas: "Zmlkni a buď rád, že seš tady! Radši budu pracovat pro něj, než abych žil ve světě tam venku!"

Lucas se jen nevěřícně ušklíbl. "Zbláznil ses? Copak..."

"Ty nevíš, jakej svět to je! Nikdys ho nepoznal! A za to vděčíš JEMU! Tak si to, k čertu, konečně uvědom!" Starý černoch už příliš dlouho mlčky sledoval odpor svého syna, jeho nevděk, a teď už to nedokázal vydržet.

Lucas si jen odfrkl, ale bylo to jako kdyby přilil olej do ohně. Jeho otec ho popadl za košili, přitáhl si ho k sobě. "Poslouchej mě! Pro ty venku seš jen prašivej negr, míň než zvíře! Maj sice plnou hubu svobody, ale svoboda je tu jen pro někoho! Proč myslíš, že tvoje matka zemřela?!"

Lucas překvapeně zalapal po dechu a nezmohl se na slovo. Vztek i odpor z něj spadly stejně rychle, jako ho ovládly. Málokdy viděl otce rozčileného a nikdy ne takhle.

"Protože pro černou bylo zatěžko bílýmu doktorovi hnout prstem! Umřela mi v náručí, i s tvojí sestrou, a nebyl nikdo, kdo by pomohl, i když jsem pomoc hledal! A nebýt jeho, umřel bys i ty!

Myslíš, že někoho tam venku, v tom zasraným bílým světě, zajímá negr s nemocným dítětem?!

Myslíš, že mi někdo dal práci, když věděl, že mám na krku dítě bez matky?!

On mi tu práci dal! Dal mi střechu nad hlavou! Dal mi všechno, co sem potřeboval, abych tě mohl vychovat! To je ti málo?!

Já radši budu sloužit zvířeti, než se doprošovat tam venku něčeho, co mi nikdo nechce dát... protože jsem černej!"

Nakonec syna pustil a prudce oddechoval. Odvrátil se od něj, opřel se o jeden z trámů a snažil se uklidnit. Prsty volné ruky si masíroval hrudník, nepříjemně ho tam píchalo.

Lucas se nepohnul, jen stál a civěl na udusanou hlínu pod nohama. Otec s ním nikdy takhle nemluvil, ne tak tvrdě a nikdy ne tak otevřeně. Vzpomněl si na staré jizvy na jeho těle a polkl. Jenže... zavrtěl hlavou a promluvil už o poznání mírněji. "Ale zůstávat tady je sebevražda, copak... copaks to neviděl?"

Jeho otec stál nehybně, snažil najít řešení a vysvětlení, pro něj i pro sebe, než se znovu otočil na syna. V jeho očích bylo znát, jak ho to, co se chystá říct bolí, ale jednou k tomu muselo dojít. Už příliš dlouho pozoroval Lucasovu věčnou nespokojenost. Vycítil jeho přesvědčení, že by mu všude v tom světě, před kterým ho chtěl chránit, bylo líp než tady. Možná okolnosti jen připravily příležitost, aby k tomu konečně došlo. Osud chce, aby se konečně rozhodl. Musel mu to rozhodnutí umožnit, i když to pro něj bylo nesmírně těžké.

"Jestli chceš odejít, jdi. Já ale zůstávám. Kdo mi dá práci? Jsem už starej na to, abych šel o dům dál. A on... nebojim se ho. Jestli tady mám umřít, tak umřu. Ale jedno si pamatuj, vděčíš mu za všechno, co máš a venku tě čekaj mnohem horší věci, než je on. Rozhodni se sám, seš na to dost starej."

Lucas si skousl ret, sklonil hlavu: "Ale lidi ve městě... přece..."

Jeho otec hořce zkřivil rty. "Lidi ve městě se k tobě chovaj jako k člověku, protože jednáš jeho jménem! Myslíš, že by ti takovej Pearch něco prodal za dobrou cenu, kdyby nevěděl, že když tě ošidí, bude zase mít, co dělat s ním? Copak seš tak zatraceně slepej?!"

Lucas zhluboka vydechl, bezděčně si otřel nos hřbetem ruky. To gesto připomnělo jeho otci malého kluka, který najednou neví co dělat. Věděl, že tomu, co mu říká nechce věřit, protože to nikdy nezažil na vlastní kůži. Sledoval jak poraženecky svěsil ramena, než zamumlal. "Co chceš teď dělat?"

"Počkáme, až se vrátí... až bude zase vypadat jako člověk, promluvím s ním. Tady jsme v bezpečí, sem se nedostane."

Lucas si promnul obličej dlaní. V čem se to ocitl? Jako by se celý svět obrátil naruby. Tohle je přeci šílenství!

Jeho otec ho pozorně sledoval, než škubl koutkem rtů. "Taky sem si připadal jako blázen, věř mi, a pořád připadám. Ale lepší je brát to tak, jak to je, víc se tím nezabejvat. Prostě se s tím smířit. Nic jinýho ani nejde."

Jeho syn se podél jednoho z trámů podpírajících střechu sesul na hliněnou podlahu a zavrtěl hlavou. "Jak poznáme... jak zrovna vypadá? Až se vrátí?" zeptal se bezvýrazně a protřel si oči prsty.

"My ne, ale koně to poznaj," pousmál se, pohladil po hlavě jedno ze zvířat. Byl rád, že se nakonec uklidnil, alespoň prozatím. Nerad se s ním dohadoval. Věděl, že zdaleka nemá vyhráno a netušil, co bude dál, přesto to zatím dopadlo nejlíp, jak mohlo. On sám si nebyl jistý vůbec ničím, sám měl strach, ale to před ním nechtěl dát najevo. To, co je tady, je jediná jistota, kterou mají, jediná možnost, jak důstojně žít. Nechtěl o ni přijít, ať se děje co se děje.