IX.

04.06.2017

Slunce pomalu zahánělo tmu, mladý muž odhodlaně kráčející ulicí, to ale nevnímal. Chtěl jediné - najít vraha své sestry a potrestat ho. Krok měl nejistý, alkohol ještě nevyprchal z jeho těla, ale nedbal toho. Už mu bylo všechno jedno. Na chvilku se zastavil u každého z domů, prohlédl si popisné číslo. Všude byl klid, okna byla temná až na jeden, kde se svítilo.

Zamračil se, opřel se do branky. Bylo mu lhostejné, kolik je hodin, že každý normální člověk touto dobou spí. Vytáhl služební pistoli, zkontroloval zásobník a vrátil ji do pouzdra pod bundou, ale nezapnul ho. Hlučně zaklepal na domovní dveře.

Skousl si ret a chvíli čekal. Když se nic nedělo, zkusil to ještě jednou. Ještě chvíli vyčkával, ale když bylo stále ticho, neodolal a sáhl na kliku.

Dveře povolily, bylo odemčeno.

Zhluboka se nadechl. Tohle je konec jeho kariéry u policie...ale vem to čert, sakra!

Malou skromně zařízenou předsíň zalévalo umělé světlo, nejspíš tu svítilo celou noc. Strčil do dveří, pomalu se otevřely.

Strnul a zalapal po dechu. To, co viděl, ho dokonale znehybnilo. Na dřevě protějších dveří byla zaschlá krev, otisk ruky téměř ve výšce jeho obličeje. Polkl, promnul si oči prsty, zatřásl hlavou a sklopil ji. Doufal, že se mu to jen zdá. Už chtěl zvednout pohled, když jeho pozornost zaujalo ještě něco jiného.

Boty, které znal. Byl to jeho dárek pro Alison! Víc vidět nepotřeboval. V jeho hlavě explodoval nezvladatelný vztek.

Ta svině! Byl to ON!

Chtělo se mu křičet nahlas. Zaťal pěsti a rozhlédl se. Pootevřenými dveřmi z vedlejší místnosti sem pronikalo slabé světlo. Neváhal. Hlučně je rozrazil, až s prásknutím narazily do stěny, a vpadl dovnitř jako velká voda.

Mladý muž, který spal na křesle se poplašeně rozhlédl a chtěl vstát. Nedal mu šanci. Než se narovnal, popadl ho za ramena a hodil ho na malý stolek, který pod ním povolil a s třeskem se rozbil.

Spadl na záda, jen si kryl rukama hlavu. Otočil se na břicho a pokusil se zvednout na všechny čtyři. Když ho Richard nakopl, padl znovu na záda. Klekl si obkročmo nad něj, popadl ho pod krkem, pěstí ho praštil do obličeje. "Ty odporná bestie! Zabil jsi ji! ZABIL!" chtěl z něj vymlátit duši.

James jen lapal po dechu, oči rozšířené strachem. Zarýval prsty do jeho ruky a nebyl schopen pohybu, když mu uštědřil další ránu.

"Hajzle! Odpornej, zvrácenej hajzle! Víš, jak vypadala?! Víš, co jsi jí provedl, Gaffele?!" křičel mu do obličeje jako smyslů zbavený. Z očí mu tekly slzy, nedokázal je zadržet. Sáhl pod bundu a vytáhl pistoli a primáčkl mu hlaveň k tváři. "Zabiju tě, ty hnusnej vrahu!"

Muž pod ním se mu podvolil, uvolnil prsty, které zarýval do hřbetu jeho ruky. Ležel nehybně, sledoval ho, než stiskl zuby, přimhouřil oči. Jeho výraz se změnil, strach a bolest vystřídal ledový klid. Richard nedokázal vnímat nic, jen svůj vztek. Nevšímal si, jak šátral rukou po zemi v troskách stolku. Zaslepený vztekem a alkoholem nedokázal postřehnout, jak se rychle rozehnal nohou, kterou nahmatal a praštil ho ze strany do hlavy.

Překvapeně zalapal po dechu a svalil se na bok. Hlava mu třeštila. Cítil, jak se jeho protivník sápe nad něj, snaží se dostat ke zbrani.

Neměl čas na nic, jen skrčil nohy a prudce jimi vykopl, odhodil ho stranou. Rozostřeně sledoval, jak narazil do stěny. Když znovu zvedl nohu od stolu a chtěl zaútočit namířil na něj pistoli. "Stůj, ani se nehni..." zavrčel a zamrkal, aby rozehnal mžitky, které se mu před nimi honily.

Muž před ním sice zastavil, ale ušklíbl se. "Tak mě zabij, jestli to dokážeš!" sykl a pomalu vykročil. Richard zaváhal. Do háje! Tohle nečekal. Měl by ho zabít? Není přece vrah! Chtěl ho jen vystrašit... potrestat...

Ale Gaffel byl příliš blízko. Nebyl čas na přemýšlení. Nemusí ho přece zabít! Obraz měl sice stále rozostřený, ale přesto stiskl spoušť.

Výstřel rozrezonoval místnost a muž před ním překvapeně ztuhl. Richard nečekal až se vzpamatuje. Přetočil se na břicho a chtěl se zvednout na rukou. Neviděl, jak se letmo dotkl prsty díry v rukávu trika, kterou pomalu začala prosakovat krev, ani obličej stažený zuřivým vztekem. Jakmile se vyškrábal na kolen, tvrdá rána přes záda ho poslala znovu na zem. Nestihl zareagovat, když mu James celou vahou dupl na předloktí ruky, ve které svíral zbraň. Kosti zapraskaly a její pažba příliš rychle opustila dlaň. Procedil skrz bolestí stisknuté zuby několik nadávek. Chtěl se vzepřít na zdravé ruce, ale James si celou vahou klekl na jeho záda, koleno mu vrazil mezi lopatky. I když byl Richard těžší, přišpendlil ho k zemi na tak dlouho, aby mu stihl hlaveň jeho vlastní pistole zatlačit do tváře. Škubl sebou, ale kohoutek cvakl. "Tak co uděláš teď, hrdino?"sykl mu posměšně do ucha.

Richard nečekal, vztekle zatnul pěst zdravé ruky, škubl sebou.

"Přestaň!" štěkl na něj James. "Myslím to vážně!" Richard se ale znovu pokusil o odpor. Muž klečící na jeho zádech mu rychle přitlačil pistoli k rameni a další výstřel rozezněl v Richardově hlavě celý sbor odporných zvonců. Neudržel se a vykřikl bolestí, když kulka prošla svalem a roztříštila jeho klíční kost. "Co seš to za bestii!" zasyčel. Chvěl se vztekem a bezmocí. Zvoral to! Proč sakra pil, než sem šel?!

"To bys nepochopil."

"Tak mě sakra zabij, na co čekáš?!" zavrčel Richard, když znovu ucítil chladný kov pistole na tváři.

"Hmmm..." ušklíbl se zamyšleně James, než přimhouřil oči a sklonil se nad ním. Opřel se rukou o jeho hlavu, v prstech pevně stiskl přerostlé vlasy. "Ne, to bys měl moc jednoduché, víš? Ty ještě zaplatíš, zaplatíš za to, že jsi chtěl ublížit Jamesovi!" promluvil mu mrazivě do obličeje. Richard se bezděky zachvěl a polkl. Bože, co je ten chlap zač?! Postřehl ještě, jak se zvedl, než ho tvrdá rána pistolí do spánku poslala do bezvědomí.

James se narovnal, sjel ho opovržlivým pohledem a z obličeje si setřel krev. Nezúčastněně si prohlédl zraněné rameno. Krev mu stékala mezi prsty, vsakovala se do rukávu trika. Bylo mu to lhostejné, bolest nevnímal. Pomalu došel ke dveřím do sklepa. Lehce se dotkl otisku na jejich dřevě a pousmál se. Na zaschlé stopě zůstala nová, čerstvá. Jeho vlastní krev.

Když se mu ale do hlavy zakousla bolest, promnul si čelo, zamračil se a zavrávoral. Sundal malý obrázek a klíč z jeho háčku strčil do zámku dveří, otočil jím. Ale neodbytná bolest tříštila jeho myšlenky. Zalapal po dechu. Opřel se o ně, zbraň mu vypadla z ruky. Prsty si vrazil do vlasů, pevně stiskl zuby, a přestože se to snažil potlačit, zasténal. Sesul se na kolena, nakonec bolestivě dopadl na zraněné rameno. Vykřikl a jeho vědomí pohltila temnota.

Nesnesitelná bolest mě sápe na kusy a drtí. Nutím plicím vzduch. V ústech cítím pachuť krve. Nevím, co se stalo. Něco tvrdého mě tlačí do ramena, které tepe bolestí. Ruka mi mravenčí, cosi vlhkého se mi lepí mezi prsty.

Otvírám oči, víčka jsou ztěžklá a pálí. Přikryji si je dlaní. Zamrkám a zapřu se do podlahy, abych se mohl zvednout. Skloním hlavu a zírám na zem, sbírám myšlenky, které se rozlétly. Mám vlhké triko. Nemohu odtrhnout pohled od dlažby, nechápu, co znamená rozmazaná červená barva. Prsty si přejedu po rameni. Je stejně nepříjemně vlhké. Zvednu ruku, roztáhnu prsty a trvá mi snad nekonečně dlouho, než mi dojde, že rudá na mé kůži je krev.

Snažím se zahnat závrať, která se mě snaží znovu srazit na zem. Prsty se znovu dotknu ramena. Zasténám bolestí, která vystřelila s novou intenzitou z tepající rány.

Co se to děje?! Proboha, co se to děje? Nevím! Zmatek a panika se mě snaží připravit o poslední zbytky rozumu. Naprázdno polknu.

"Jamesi!" její hlas ještě přidává bolesti na intenzitě. Zasténám, opřu se zády o dveře. Přitisknu se k nim, rukama si ucpu uši. Cítím v obličeji vlhkost krve.

"Jsi bestie!" šeptá a ovíjí se kolem mě. Nemám silu odporovat, jen nutím plicím vzduch. Pevně zavírám oči, a přesto ji vidím.

"Jsi vrah, můj malý Jamesi," usmívá se na mě úsměvem ďábla.

"Ne..."

"Jsi! Jsi vrah, odporný vrah! A moc dobře víš, že mám pravdu."

"Ne!" snad křičím nahlas a ona se jen směje.

"Zabil jsi Moniku! Jsi můj hodný chlapec. Zničil jsi i Alison. A teď jsi jen můj!"

"Ne, to není pravda! To nemůže být pravda!" zděšeně se tisknu ke dveřím.

"Máš na rukou krev! Už dlouho a ty to víš, můj malý Jamesi!"

NE! Snažím se posbírat na nohy. Musím pryč, pryč odtud, pryč od ní.

"Nevěříš? Pojď se přesvědčit, pak snad pochopíš, jaká jsi bestie, vždycky jsi byl."

Krev na dveřích od sklepa se na mě výsměšně šklebí, z jeho zámku trčí klíč, který jsem nemohl najít.

"Zabil jsi, Jamesi. Ty jsi je zabil, všechny ženy, kterým na tobě záleželo," syčí mi do uší.

Ne... to přeci nemůže být pravda!

"Běž, tam dole najdeš odpovědi! Tam, kde to všechno začalo! Kde jsi zabil poprvé..."

Začalo... tam... polknu. Tam to začalo! Tam to začala ONA... Třesu se, povolím ruce, zírám vytřeštěně na svou dlaň, která se pomalu opřela do kliky, schody zalilo světlo.

Automaticky sestupuji dolů. Alison... je mrtvá... někdo ji zabil, kdosi to říkal... někdy...

Kde je Monika?!

Rozhlížím se kolem, odporný zápach mi zkroutí žaludek. Zírám před sebe, na podlahu, na hnědavé skvrny. Na několik zmuchlaných hadrů na nůž, jehož ostří pokrývá zaschlá krev a v hlavě mi buší její smích. Zběsile vrtím hlavou. To přeci nemůže být pravda. "Kde je Monika?!" šeptám, rukama si zakrývám obličej, nechci to vidět, couvám.

"Zabil jsi ji!"

"NE!" křičím. Padám na kolena, a nevnímám bolest v nich.

"Zabil jsi ji! Ty za to můžeš! Za všechno můžeš TY!" opakuje stále dokola.

Ne! A její šílený smích se mísí ještě s jiným. Ten hlas je ledový a přeci ho znám!

"Zradila tě, musel jsem tě ochránit... Jsi tak slabý, potřebuješ ochranu."

"KDE JE MONIKA?!" křičím a má slova se ozvěnou vracejí dopadají na mou hlavu.

"Ty víš, kde je..." nevím jestli to říká ona nebo já, hlasy se mísí ve ďábelské kakofonii, míchají se s obrazy.

Bože... Ten smích v mé hlavě, můj můj vlastní hlas změněný k nepoznání... odporné obrazy, které se mi míhají v mysli... kdo to ve mně žije?! Kde je ten ďábel?! Kdo jsem?! Chci křičet, ale hlas mi někdo ukradl.

A ONA se směje se, stále dokola. "Najdi si svou Moniku! Víš, kde je, sám jsi ji tam ukryl!"

Podlaha se mi zarývá do kolen a hlasy v mé hlavě se překřikují, děsí mě, mučí. Chci tomu všemu utéct, ale není úniku, nemám kam utéct sám od sebe.

Musím ji najít, přeci... ne nemohl jsem to být já! Nechci tomu věřit, stále tomu nechci věřit, i když moje rozdrásané vědomí tvrdí opak. Hledám poslední síly vymanit se z toho všeho. Musím ji najít! Pokouším se vstát, opírám se o stěnu. Bolestivě tisknu hlavu rukama a šílené hlasy neustávají ve svém výsměšném křiku. Vrávorám po schodech, stěží se udržím na nohou. Dveře od sklepa jsou stále otevřené a na podlaze ušpiněné krví leží pistole.

Zarazím se, němě na ni zírám. Kde se tu vzala? Nechápu to, a přeci se pro ni sehnu. Chladný kov mě podivně uklidňuje. Možná je cesta! Jestli je Monika mrtvá...

Otevřu dveře, ráno mě pohladí po tváři. Zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu. Pomalu vykročím ven, pod bosými chodidly cítím dlažbu, pálí jako pekelný oheň. Stejně, jako mě pálí paprsky ranního slunce, lehký vánek, který mi čechrá vlasy.

Zrychluji. Branka se rozletí, nohy dopadají na asfalt ulice...

"Neutečeš sám sobě!" křičí hlasy v mé hlavě. Je mi to jedno, je mi všechno jedno. Prchám, a nevím kam, nebo možná vím... snad... Za Monikou... za pravdou...

***

Richard se zhluboka nadechl a vzápětí se rozkašlal, stáhl obličej bolestí. Chtěl si promnout čelo, ale když zvedl ruku, která ho bolela méně, vystřelila mu prudká bolest z ramena. Zaklel. Chvilku to rozdýchával, než se pokusil přetočit na bok. Zasténal a zapřel se rukou o zem. Bolestivou křečí se mu tlačily slzy do očí, ale nakonec se mu podařilo se posadit. Hlava se mu točila. Měl co dělat, aby se udržel ve vzpřímené poloze. Zamrkal a rozhlédl se. Neznámý pokoj zalévalo světlo, slunce bylo ještě nízko.

Kolik je asi hodin? Matně si pamatoval, co se stalo, i když nedokázal najít souvislosti. Obrazy se mu míhaly myslí bez ladu a skladu. Jediné, co byl schopen domyslet, bylo, že ho chtěl Gaffel zabít. Jenže všude bylo podivné ticho. Trhl hlavou prudčeji, než byl schopen snést, a málem se znovu odporoučel na zem. Musel se opřít o ruku. Bohužel si vybral tu zlomenou. Zasténal a stiskl ji dlaní.

Sakra! Musí něco udělat! Prohledal si kapsy, našel kapesník, který si chtěl přitisknout na ránu v rameni, když si uvědomil, že ji má na zádech.

"Do prdele!" zavrčel a opatrně se pokusil nahmatat místo, kam pronikla kulka, ale se zlomeným předloktím to šlo těžko. Nakonec kapesník odhodil a rozhlédl se ještě jednou pozorněji, chvíli napjatě poslouchal.

Ticho nic nanarušilo. Pokusil se postavit na nejisté nohy. Stálo ho to hodně bolesti. Skrz sevřené zuby drtil nadávky.

Nikde nikoho neviděl. Je pryč. Nechal ho utéct! Do háje! Stiskl zuby a přemáhal vztek sám na sebe. Podcenil ho. Když si vzpomněl na jeho výraz, přeběhl mu mráz po zádech. Opravdu nečekal, že půjde proti pistoli, to nebylo normální!

Pistole! I když ho zlomené předloktí nesnesitelně bolelo, zajel dlaní pod bundu, kde měl pouzdro na zbraň...

Prázdné pouzdro!

"Kurva!" zaklel nahlas.

Ale co má dělat? Je v háji a on v tomhle stavu moc nezmůže, sotva se drží na nohou. Pomalu vrávoravě vykročil ke dveřím do předsíně. Podlaha byla umazaná od krve, oboje dveře otevřené, schody do suterénu zalévalo světlo a několik krvavých otisků bosých nohou vedlo ven.

Je pryč...

Opřel se o rám dveří, hlava se mu motala, praskala bolestí, svaly v rameni se mu stáhly bolestivou křečí, skoro nemohl hýbat paží. Oblečení měl zvlhlé od krve.

Zvoral to! Má jen jednu možnost. Zatnul zuby, pevně stiskl rty. Zhluboka dýchal svěží vzduch. Chladil jeho bolavou hlavu, odřeninu, kterou cítil na spánku. Chvíli sbíral síly, než pomalu vykročil a doufal, že dřív než se dovláčí na policii potká telefon.