IX.

18.06.2018

 V Davisově domě se převalovalo ranní šero. Stephen mlčky seděl u stolu a zíral na sklo okna o něž se rozprskávaly kapky vody. Strávil noc v mokrém oblečení před dveřmi a v krku i v nose ho pálilo. I když se převlékl, byla mu pořád ještě zima. Hřál si ruce o hrnek čerstvé kávy. Stoupaly z ní obláčky páry a jindy by vypadala lákavě, jemu ale bylo tak mizerně, že na nic neměl chuť. Prohrábl si přerostlé světlé vlasy ještě stále vlhké po tom co se myl a nenápadně se ohlédl na svoji ženu. Právě si kolem štíhlého pasu uvazovala čistou zástěru. Pod očima měla hluboké stíny, její snědá pleť byla pobledlá, jako pokaždé, když večer zmizel do salonu a vrátil se k ránu. Poslední dobou to dělal příliš často. Obvykle se pak budil na prahu vlastního domu s bolavou hlavou a kabátem z ostudy. Dnes ho pro jistotu bolel celý člověk a na jedno oko skoro neviděl. Až v zrcadle zjistil, že ho zdobí velký fialový monokl. Kde k němu přišel si pamatoval jen matně.

Sara nejspíš vycítila, že se na ni dívá, a ohlédla se, ale on provinile uhnul pohledem. Nedokázal se jí podívat do očí, místo toho sklonil hlavu mezi ramena a prsty pootočil hrnek s kávou.

Styděl se za sebe. Nedokázal to jinak, než to, co si nesl s sebou, topit v alkoholu, aby s tím dokázal žít. Když nepil, budily ho ze spaní noční můry o krvi na rukou, kterou nedokázal smýt. Slyšel, že se to stává vojákům, když se nedokáží vyrovnat s tím, co udělali a on toho udělal víc než dost. Ale nejvíc ho děsilo to, že byly chvíle, kdy se mu to líbilo.

"Budu muset jít..." ozvala se jeho žena.

Neohlédl se, jen kývl. Vařila a obsluhovala u Wilsona. Přes den v salonu provozoval restauraci určenou hlavně pro staré mládence z města a vzadu za domem měl ještě prádelnu, o kterou se starala Lily. Samotný salon by ho neuživil, na to tu bylo moc malý město. Sara tam pracovala jen přes den. Na jednu stranu nechápal, proč s ním pořád ještě je.

"Stephene..." Její kroky mu prozradily, že přišla blíž.

"Hmmm..."

"Zítra... zítra je neděle."

Jen pevně semkl rty. Nemyslel si, že je na takový rozhovor vhodná doba, ale ona měla vlastní hlavu. "Mám službu," procedil mezi sevřenými zuby. Snažil se jí odbít stejně jako vždycky, jenže oba příliš dobře věděli, že kdyby Kalea požádal, dostal by volno. Byla to jen jeho výmluva, které se paličatě držel, aby náhodou nedostal příležitost jít do kostela a setkat se tam se svou rodinou.

Slyšel jak Sara povzdechla, ale očividně to nemínila tak snadno vzdát. "Povídá se, že se tvoje sestra, bude vdávat. Bill Wolker ji požádal o ruku, zásnuby jsou na spadnutí, nechtěl bys..."

"Ne, nechtěl!" zasyčel vztekle, vzápětí si promnul prsty spánky. Myslel, že mu praskne hlava.

Jeho žena už nepromluvila, zabalila se do šálu, než si mlčky došla pro košík stojící u dveří, pak jimi proklouzla do deště a byla pryč.

Stephen se konečně napil chladnoucí kávy. Nebylo mu jedno, že se jeho sestra bude vdávat, stejně jako mu nebylo jedno nic, co se dělo doma na rodné farmě, přesto se paličatě bránil tomu, aby se s kýmkoliv z rodiny stýkal. Nedokázal se jim podívat do očí, protože pohrdl tím, co měl, a utekl k armádě s vidinou snadného výdělku. Ale z války s divochy se vrátil jako sprásknej pes, s nočními můrami a výčitkami svědomí.

Za celé dva roky nedokázal překročit vlastní stín a přiznat chybu, i když jednou už k tomu měl blízko. Když se potkal se Sarou, myslel, že má konečně něco, na co mohl být pyšný, jenže pak přišla rána z čistého nebe, ze které se do teď nevzpamatovali. Sara to snášela mnohem statečněji, skrývala před ním slzy a bolest, ale on se plácal ve své sebelítostivé depresi, aniž by ji podepřel. Tušil, že jestli to takhle půjde dál, ztratí i ji, přesto se nedokázal sebrat, spíš naopak, propadal se hloub a hloub.

Zatímco se babral ve stejně neveselých jako nevítaných myšlenkách, stihl vypít půl hrnku kafe. Zrovna přemýšlel, že si půjde lehnout, aby byl na odpolední službu použitelný, když někdo zabouchal na dveře. Nesouhlasně zavrčel, ale když se zaklepání ozvalo znovu, zvedl se a opatrně k nim došel. Pokaždé když došlápl rozezněl se mu v hlavě sbor zvonců. Prudce otevřel a upřel oko, na které viděl, na Kalea.

"Ty máš ale ránu..." zhodnotil šerif s povytaženým koutkem rtů.

Davis si odfrkl. "Přišel sis prohlídnout můj monokl, nebo něco chceš?" zamumlal unaveně.

"Potřebuju tě ve službě. Paul jel s Harperem hledat jednoho šaška, co se ztratil, nemůže sedět v kanceláři."

"Hmmm..." zabručel Davis a promnul si obličej rukama. Věděl, že kdyby odmítl, přišel by o místo. Kale by se s ním nemazal, navíc, mohl být rád, že mu tu práci dal. "Hned tam budu..."

"Kdybys hledal kabát a klobouk, zeptej se Wilsona."

Jen zhluboka vydechl a kývl. Skvělý začátek dne.