V.

04.06.2017

"Jsi tady..." tisknu tvou ruku mezi kapkami deště, prsty propletené v mých. Vrátila jsi se a s tebou tvé světlo, má naděje.

"Jsem..." tvůj hlas je jako záchranné lano, poslední světlo v mojí temnotě. Tvůj úsměv je teplo. S tebou se nemusím bát, můžu volně dýchat. Jsi bezpečí mezi stíny.

Cestu domů skoro nevnímám, jen tvou přítomnost. Musím se na tebe dívat. Jsi poslední záchrana, záchytný bod před cestou do pekel.

Směješ se, když se po tobě stále ohlížím se strachem, zda nejsi jen výsměšná vidina, jestli ruka v mojí dlani není jen sen, který se každou chvíli rozplyne, aby mě mohl nechat utonout v mém děsivém světě.

Otvírám dveře, předsíň zalilo světlo, sleduji tě s obavou. Zaváháš, než překročíš práh. Skousnu si ret a osten strachu mě bolestivě bodne. Ale ty nakonec vejdeš a zaženeš vše, co mě tu straší, všechno temné ve mně.

Nejistě se rozhlížíš, než se na mě znovu usměješ: "Tady bydlíš?" Prohrábneš si mokré vlasy.

Jen kývnu, opětuji tvůj úsměv, ale tvé obočí se starostlivě stáhne, když si mě na světle prohlédneš. "Seš mokrej jak myš, musí ti být hrozná zima."

Asi je, nevím, nevnímám ji. Není důležitá. Ale to, jak jsi se zachvěla, vnímám až příliš jasně.

"Ty taky..." odpovídám tiše, "pojď... převlíkneš se, něco ti půjčím." Napřáhnu ruku a tvá dlaň znovu vklouzne do mojí.

Vedu tě nahoru. Ložnici zalilo světlo, na koberci po nás zůstávají mokré šlápoty. V šatně hledám něco na sebe. Rozhlížíš se kolem.

"Kdo je to?"

Vykouknu otevřenými dveřmi. Prohlížíš si fotky v rámečcích na polici. Kdesi vzadu v hlavě mně zatrne, skousnu si ret. "Monika," odpovídám tiše a schovávám se zpět za zeď, opírám se o ni. Promnu si obličej dlaněmi.

"Myslela jsem, že bydlíš sám."

Tvůj hlas je nejistý. Hořce se pousměju. Nemůžu být sám. V polici sáhnu po prvním triku, které mi přijde pod ruku, Moničiny letní kraťasy, co nosila na zahradu... pevně stisknu zuby, vrátí se...

"Jamesi."

Trhnu hlavou. Stojíš ve dveřích a pozoruješ mě.

"Monika je moje sestra." Ve tvé tváři se rozlila úleva. Znovu se usmíváš.

"Bydlíte spolu?" ptáš se se zájmem.

Jen kývnu, prkenně ti podávám oblečení.

"Kde je? Neměla by tu být?"

Stisknu ruce v pěst a znovu je povolím, několikrát za sebou. "Odešla..." mluvím tiše, a přesto to slovo dopadá na mou hlavu jako palice. S tím, jak ho vyslovím, nabralo na jistotě.

Chvíli mě nehybně sleduješ, než sklopíš hlavu. "To je mi líto."

"Vrátí se."

Pousměješ se, ve tvém pohledu je má naděje. "Určitě," zamyslíš se, skousneš si ret. Cítím ve vzduchu další otázky, ale nakonec jen zatřeseš hlavou. "Můžu do koupelny?"

Chvilku trvá, než mi dojde, co vlastně chceš. "Jo... jo, je hned vedle."

Zmizíš. Vím, že je to jen na chvilku, a přesto mě obejme nervozita. Sáhnu pro triko, je mi jedno, jaké beru, za mnou v malé místnosti zůstane tma.

"Jednou odejde!" zasyčela na mě. Mokré triko se najednou mi nepříjemně lepí na kůži a studí. Roztřesu se.

"Odejde a pak zase budeš můj!"

Jdi pryč! Nech mě být... Alison je blízko a přesto příliš daleko. Suché oblečení mi spadlo k nohám.

"Neutečeš!"

Klapnutí dveří od koupelny zapůsobilo, jako když někdo rozsvítil světlo. Pevně zavřu oči a zhluboka vydechnu, stáhnu triko přes hlavu. Mokrá látka už je nesnesitelná.

"Nevadí, že jsem si.... Jamesi, proboha..."

Tvé překvapení je přímo hmatatelné. Zmateně se ohlížím. Stojíš na prahu v mém triku a Moničiných kraťasech, bosá, vlasy zabalené v ručníku. Rozšířenýma očima sleduješ moje tělo. Pevně stisknu rty a chci si mokré triko stáhnout zpět.

"Ne, počkej," zastavíš mě.

Strnu v půlce pohybu, ledovou látku shrnutou za krkem. Sleduji tě, jen pár kroků a jsi u mě. Nejsem schopen pohybu jen zírám na tvou tvář, oči plné lítosti.

"To ti udělala ona? Tvá matka?" ptáš se, sotva tě slyším.

"Jak... jak to víš?"

"Jedna z knihovnic mi to řekla, ale... netušila jsem, jak..." slova se ti zadrhnou, polkneš.

"Už je to pryč..." lžu. Vím, že nikdy nebude, ale copak bys mohla pochopit?

"Jamesi, já... je..."

Nevíš, co říct, vidím to na tobě. Ale já nechci lítost! Znovu si chci stáhnout triko k pasu, ale ty mě zadržíš. Sama stiskneš mokrou látku a přetáhneš mi ji přes hlavu. Odhalíš moje poznamenané tělo, jako se snažíš odhalit moji duši, stejně zjizvenou, stejně zbídačenou, poznamenanou. Jen ona se zahojit nemůže, jako se zahojila kůže. Rány na duši jsou stále stejně čerstvé, možná mnohem čerstvější, bolestivé, palčivé. Nevidíš do ní, nemůžeš, a přesto ji léčíš. Ty jsi můj lék. Jen tvá přítomnost mi pomáhá přežít.

Sleduji pozorně každý tvůj pohyb, když pomalu natáhneš ruku. Chtěl chtěl bych ti v tom zabránit, jenže něco mě svázalo, snad zvrácené kouzlo okamžiku, kdy tvé prsty spočinuly na mé kůži. Jen lehce, a přece mám pocit, že mě tvůj dotek vynesl vysoko do nebe.

Jsi tak blízko, jak jen můžeš být, a konečky prstů lehce přejíždíš podél jedné z jizev, pomalu píšeš další řádky v románu, který jsi sama kdysi začala, když ses mě poprvé dotkla. Pamatuješ? Už tehdy jsi napsala první písmena a já si zoufale přeji, aby nikdy nedošlo na závěrečnou tečku.

Vzhlédneš. Jsi vážná, oči se ti lesknou. K jednomu mizivému doteku přidáš celou dlaň, druhou stiskneš moji ruku, schováš do ní tvář.

"Dotýkej se mě..." šeptáš.

Lapu po dechu. To je víc, než jsem kdy mohl chtít, na co jsem si kdy dovolil jen pomyslet.

"Prosím..."

Tvůj hlas... Nepros, nepros mě o to, co ti chci dát. Dám ti cokoliv, když budeš se mnou. Ochotně ti dám sám sebe.

Tvoje tvář v mé dlani je jako příslib nekonečna, pečeť všeho, co pro mě znamenáš. Jediné, co chci, je žít ve světle tvého stínu, který léčí, konejší, hladí.

Palcem přejíždím po tvé tváři, zaváhám, než se dotknu rtů, brady, prsty přejdu po čelisti. Cítím, jak se chvěješ, jak tvá ruka putuje po mém hrudníku, rameni, krku. Stejně jako se dotýkám já tebe, se dotýkáš ty mě. Dej mi, co mi chceš dát, já ti za to dám všechno. Všechno... sebe, raději tobě než jí.

Cítím vůni tvých mokrých vlasů, když ti z nich sklouzne ručník. Jemně se jich dotknu, nechám několik pramenů protékat mezi prsty. Chladí...

***

"Dotýkej se mě..." chtěla cítit jeho ruce na svém těle. Jeho ruce, jeho blízkost... rozechvívaly jí každičký nerv v těle, každou buňku a naplňovaly ji.

"Prosím..."

Nepřemýšlela, nechtěla přemýšlet, otázky hodila za hlavu. Co bylo? Co bude? Bylo jí to lhostejné. Byl tu, tak blízko, jako křišťálová voda s temným dnem, na které nedokázala dohlédnout. Lákala ji, aby se do ní zřítila po hlavě a následky byly jen zbytečnou skutečností. Teď byla tady s ním a nic jiného nebylo důležité, jen rozechvělá křehká blízkost, palčivý dotek jeho prstů, mokré vlasy, do kterých zabořila nejdřív jednu a pak i druhou ruku. Vydechla mu do dlaně a pak už to nedokázala vydržet, nevzít si to, co nabízel a možná to ani netušil. Přitáhla si jeho hlavu blíž, zvedla se na špičky a lehce přejela ústy po jeho rtech.

Ztuhl, cítila jeho překvapení. Neuhnul, jen váhal. Ona váhat nechtěla, nemohla. Už dávno padala a křišťálově čistá hladina byla na dosah. Nešlo to zastavit i když nevěděla, zda ji přijme do jiskřivé náruče, nebo se o ni roztříští na tisíce kousků, ale už nebylo cesty zpátky.

Políbila ho. Jen lehce spojila svoje rty s jeho. Cítila jeho nejistotu, než ji objal paží a přitáhl k sobě. Nemusel na ni tlačit, sama se přitiskla do chladivé náruče hladiny, která ji přijala, obemkla se kolem ní, brala jí dech.

Nedokázala se vzdálit od jeho rtů, a on ji neodehnal, váhavě její polibky opětoval. Nechtěla zůstat jen u polibků, když už jednou vykročila, nebylo cesty zpátky, nebyla vůle na to se vzdálit z jeho blízkosti a přestat.

Chtěla ho mít jen pro sebe, aspoň na tu krátkou chvíli. Jeho ruce, ústa, jeho celého do posledního kousíčku. Je špatná, využila toho, co se stalo... ale nešlo tomu odolat. Bolestné touze sobecky si ho přivlastnit, jen na dnešní noc, krátkou chvíli, než přijdou otázky, rozum, skutečnost.

Cítila, jak se uvolňuje. Byl smělejší v polibcích, v dotecích, když rukama zabloudil pod triko, dlaněmi, prsty přejel po jejích zádech, od pasu až ke krku.

Vydechla mu do úst, nehty přejela po ramenou. Opustila jeho ústa, aby mohla rty najít krk, chvějící se tepnu pod napjatou kůží, která pravidelně vyťukávala zběsilý rytmus jeho srdce. Zaklonil hlavu, syčivě vydechl a ona lapala každým douškem vůni letní bouřky, která mu zaschla na kůži. Ochutnávala ji, když rty sjela až do jamky mezi klíčními kostmi. Cítila, jak se chvěje, jak se mu zadrhává dech. Přitiskla tvář na jeho hruď, on prsty kreslil nejisté nekonečné obrazce do její kůže na zádech.

Odtáhla se od něj, jen tak, aby mu viděla do tváře. V dlaních sevřela jeho obličej, donutila ho sklonit hlavu tak, aby mu viděla do očí. Polkla, aby vůbec mohla promluvit, aby dokázala najít ztracený hlas.

"Jamesi..." Sledoval ji, pohledem zvláštně zastřeným. "Já tě chci..." vydechla.

Zalapal po vzduchu. I jí samotné se ho nedostávalo. Oči se mu rozšířily překvapením, pousmál se, než si přivlastnil její rty.

Odtáhla se jen proto, aby si mohla sundat triko. Pak si znovu přitáhla jeho ruce.

Cítila jeho žádost v každičkém doteku prstů, rtů, v jeho klíně, který odpovídal na její laskání, na blízkost jejího těla, stejně palčivou, stejně nenasytnou. Objala ho kolem pasu a pomalu couvala až prudce dosedla na postel, překvapeně vydechl, když ho strhla na sebe. Nemohla se ho nabažit, když se v nejisté souhře zbavili zbytku oblečení. Donutila ho přetočit se na záda, líbala jeho rozdrásanou kůži a sama se topila v dotecích, v polibcích, které jí věnoval.

Nehodlala čekat, nasedla na něj, brala plnými hrstmi, co chtěla. Dravě si ho přivlastnila, celého beze zbytku a nemínila nechat ani kousíček. Sama vedla jeho nezkušené ruce, aby jí laskáním přiváděl k šílenství. Nemínila přestat, dokud bude co brát.

Přitáhla si ho k sobě, chtěla ho mít blízko, jeho zrychlený dech, kůži zvlhlou potem. Nepřestala, dokud ji nepohltila bouře jejího vlastního vášnivého šílenství. Když jeho touha nedošla stejného vrcholu, konečně se unavená schoulila v jeho náručí.

***

Objímám tě, hladím, jen lehce, abych tě nevzbudil. Dýchám vůni tvých vlasů, tvojí kůže, tvé rozkoše, do které jsi mě zahalila. Jsi se mnou a já jsem v bezpečí. Jsi můj klid, má jistota, můj přístav.

Jsi se mnou... navždy.