V.

16.06.2018

 Po vozové cestě mezi Cheyenne a Frontier se pohybovali dva jezdci. Jejich koně pravidelně klusali a ukrajovali ze zkracující se vzdálenosti. Velký pes podobný vlku s nimi po většinu času držel krok, i když byl zadýchaný a jazyk mu visel z tlamy.

Den před tím za svítání vyjeli z Cheyenne, noc strávili na přepřahací stanici dostavníku, odkud odjeli opět za svítání. V pozdním odpoledni měli ke svému cíli blízko, jenže jejich koně už byli unavení, museli častěji střídat krok a klus, ale čím dál těžší mraky, které zakryly modré nebe i slunce, je nutily koně příliš nešetřit.

Muž v ohmataném černém klobouku se zašklebil, když mu na jeho krempu spadla první těžká kapka. "Zasraný počasí..." odfrkl si, ale nakonec přeci jen přitáhl otěže a nechal koně přejít do kroku. Nepotřeboval aby ta herka zdechla. Z kapsy zaprášeného kabátu neurčité barvy vytáhl kdysi zlacenou tabatěrku s odřenou rytinou znaku artilerie U.S. Army a zmuchlanou krabičku sirek. Zatímco si zapaloval vlastnoručně ubalenou cigaretu s neskrývaným pobavením sledoval svého druha, který si úlevně vydechl a stejně jako on přitáhl koni otěže. S bolestným výrazem se postavil ve třmenech, aby se trochu uvolnil a protáhl si záda.

"Myslel jsem, že seš v sedle jako doma," šklebil se zatímco mu mezi rty unikal kouř.

Druhý jezdec nechal jeho poznámku bez odpovědi, jen po něm šlehl zelenýma očima. "Jak je to ještě daleko?" zeptal se. Cesta mu připadala nekonečná. Sledoval psa, který je předběhl a teď čekal na cestě, až ho dojedou. Nepatrně se pousmál. Doprovázel ho stejně oddaně až do Evropy.

"Do tmy tam budeme, možná chvíli po setmění. Mohls jet dostavníkem, nebolela by tě prdel."

"Začínám docházet k názoru, že jsem to nejspíš udělat měl. Lepší plnej dostavník a týden čekání, než tvoje společnost," konstatoval prostě druhý z jezdců. Byl rád, že se svého doprovodu brzy zbaví, jeho poznámky mu už po dvou dnech začínaly lézt krkem, jenže zatím nestál o to, aby zůstal sám v divočině. Potřeboval doprovod, dokud to bylo aspoň trochu možné.

Ten, komu odpověď patřila, se jen uchechtl. Chvíli jel mlčky, jen sledoval jak do trávy i na cestu dopadají další dešťové kapky a kouřil, než se znovu zašklebil: "Celý dva dny přemejšlim, co chce někdo jako ty v největším zapadákově na pláních."

"Říkal jsem ti to, jedu na indiánský území."

"Jo, vlastně. Chceš divochům zamávat před ksiftem svým skalpem, abys je mohl líp poznat," ušklíbl se, naposledy potáhl z cigarety a zahodil její nedopalek na cestu. Pak si svého společníka po straně změřil šedýma pichlavýma očima. Nevěřil mu ani slovo a právě proto mu nabídl svoje služby. V Cheyenne nenašel nic, co by ho zaujalo, tak se rozhlížel po jiný práci, než mu padl do oka tenhle chlápek. Na první pohled poznal, že není místní. Jeho nový klobouk, kabát, jižanský přízvuk a nejistota to řvaly na míle daleko, i když se očividně snažil zapadnout. Nenápadně ho sledoval už od nádraží a dal se s ním do řeči, když si všiml, jak naštvaně odchází od stanoviště dostavníků. Slovo dalo slovo, a i když předevčírem měl jen svoje sedlové brašny, deku, zbraně a pár posledních drobných, dneska měl pod zadkem docela dobrýho koně i se sedlem a ve vnitřní kapse kabátu ho hřála slušná záloha za doprovod.

Jenže stejně jako poznal, že je ten muž zelenáč a že má prachy, vycítil, že mu neříká pravdu. Měl čuch na tajemství a problémy, obzvlášť na ty, co mu vynášely. Koukala z něj slušná prácička, proto mu nabídl, že ho do Frontier zavede. Jen se mu z něj nepodařilo vytáhnout, o co mu tam doopravdy jde, ale to ho netrápilo, stejně se to dřív nebo později dozví. Poznal, že to není žádnej hlupák, ani vidlák, co tu běžně potkával. O to to možná bude zajímavější.

Déšť zesílil a oběma mužům začala z krempy klobouku čůrkem téct voda. "Měli bysme hejbnout kostrou, než se pořádně rozprší, už je to jen kousek," nakrčil nos ten ošumělejší z nich a pobídl koně. Druhý jezdec beze slova následoval jeho příkladu.

Na krajinu už padala tma, když se za nízkou terénní vlnou vylouply siluety stavení. Tu a tam zamrkala do šera světla z oken. Oba muži zastavili koně.

"Vítej v největší prdeli plání jménem Frontier. Tady se tomu sice říká město, ale není to nic víc, než několik kůlen kolem louže bahna," zašklebil se na svého společníka první z jezdců. Ten druhý po něm opět jen šlehl pohledem a nesouhlasně zkřivil rty, než hvízdl na psa, který čekal kus před nimi.

Když vjeli do města, byla už tma. Pod kopyty koní čvachtalo bláto, ve které se změnila udusaná hlína a prach na ulici.

"Nevim jak ty, ale já bych snes něco ostřejšího, támhle je salon, můžeme se tam poptat i na nocleh. V tomhle svinským počasí se mi nechce spát venku." Kývl ošumělejší z mužů k domu, jehož okna zářila do tmy.

Jeho společník jen něco nesrozumitelně zabručel a jediné, co si přál, bylo konečně slézt z koně. Ale když zastavili u napajedla před lokálem a on po kotníky zapadl do bláta, proběhlo mu hlavou, jestli mu v sedle přeci jen nebylo líp. I když se to snažil nedávat najevo, bolel ho každý sval. Ne, že by nikdy nejezdil, býval dokonce velmi dobrý jezdec, ale od té doby uteklo už hodně času a dva dny v sedle byly pro něj prostě moc. Prkenně následoval svého průvodce dovnitř a nemohl si nevšimnout jeho pobaveného úšklebku.

Než došli k baru muž, který obsluhoval, si je stihl se zájmem prohlédnout od promáčených klobouků a kabátů z nichž kapala voda až po zablácené boty. Když zahlédl stejně promáčeného psa, který se držel svému pánovi u nohy, v jeho živých očích se mihl stín nesouhlasu, nahlas ale neřekl nic, místo toho se usmál. "Vítejte pánové, co to bude?"

"Whiskey... ale pořádnou, ne žádný sračky." První příchozí setřásl z ramen kabát, na něj hodil klobouk a opřel se o pult.

Barman se pousmál. "Dostanete ji, jestli máte čím zaplatit."

Muž kývl na svého společníka, který si stejně jako on odložil a s usyknutím, které ale neuniklo barmanovi, dosedl na stoličku. Pak s pevně semknutými rty zašátral v kapse kabátu a položil na pult velkou minci. "Celou lahev."

"K službám pánové, pro vzácné hosty vzácné pití," úslužně se uklonil barman, zalovil pod barem a k lahvi se zlatavou tekutinou přidal dvě sklenice.

"Ty ses teda rozšoupl..." zašklebil se první z hostů, hned otevřel lahev a nalil si štědrou dávku.

"Odečtu ti to z platu," usmál se na něj oslovený a se zadostiučiněním sledoval jak se zarazil a přes okraj sklenice do něj zabodl šedý pohled. Pak vylovil v kabátu tabatěrku a položil ji před sebe.

"Veterán?" kývl na něj barman, když si jí všiml.

Muž si ho ostražitě prohlédl.. "Tak nějak..." Vytáhl cigaretu, ale hned krabičku schoval zpátky do kapsy.

Barman se jen pousmál a odešel posbírat prázdné sklenice z několika obsazených stolů. U karetního stolku seděli tři postarší muži a žena neurčitého věku v křiklavém oblečení s odhalenými rameny. Pak tu byly obsazené už jen dva stoly. U jednoho z nich seděli dva farmáři, kteří o něčem tiše diskutovali u sklenic piva. Poslední host, světlovlasý třicátník, seděl v koutě a zíral do prázdna. Jen když zaslechl, jak se barman ptá na tabatěrku, zvedl na chvíli pohled, pak se zase pohroužil do sebe. Před ním stála poloprázdná lahev levné žitné.

Barman už se zase věnoval mytí nádobí, když na něj promluvil muž, který drbal za ušima psa oddaně sedícího u jeho nohy: "Kde by se tu dalo sehnat ustájení a ubytování na noc?"

"Nad lokálem mám pokoj, jestli chcete. Koně můžete ustájit u kováře, měl by mít v maštali volno. Zdržíte se dlouho?"

"To záleží na spoustě věcí."

"Pak vítejte ve Frontier, pánové. Kdykoliv pocítíte palčivou žízeň, můj salon vás přijme s otevřenou náručí a přes den tu i vaříme. Ray Wilson, pokud byste cokoliv potřebovali, jsem vám k službám." Barman v téměř divadelním gestu roztáhl ruce a naplno tak odhalil revolver v pouzdru v podpaží.

"Christopher Lewis, těší mě," natáhl k němu ruku muž se psem. Barman pár vteřin zaváhal, zkoumavě si ho prohlížel, než ji krátce stiskl, pak stočil pohled na jeho společníka, který je sledoval s povytaženým koutkem rtů.

"Jim," ušklíbl se a Wilson tázavě zvedl obočí.

"Prostě Jim."

Ray to nijak nekomentoval, jen se pousmál a kývl. "Hej, Lily!" houkl na jedinou přítomnou ženu. Ta se neochotně otočila. "Ukážeš pánům pokoj."

Lily se pousmála vědoucím úsměvem, típla cigaretu a zvedla se od karetního stolu i přes protesty svých společníků. "Klid pánové, zítra jsem zase vaše," mrkla na ně koketně, než došla k baru, opřela se o něj loktem a se zájmem si prohlížela obě nové tváře.

Jim si ji prohlédl hodnotícím pohledem. Nebyla zrovna krásná, ani štíhlá. Kolem očí se jí rozprostřely vějířky vrásek, na krku se až do hlubokého výstřihu šatů táhla dlouhá jizva, v tmavých vlasech vyčesaných do drdolu ozdobeného velkou červenou květinou byly dobře vidět první šediny, ale vyzařovala z ní divoká a nepoddajná povaha. "Není trochu brzo na to jít spát?" vyzývavě si pohladila nařasené sukně.

Jim se usmál, podrbal se v tmavém strništi a pohledem sjel do necudně hlubokého výstřihu jejich šatů. "S takovou společností je na spaní vždycky brzo, madam."

Christopher si ale povzdechl a odvrátil pohled. "Kde najdu kováře?" zadíval se tázavě na barmana. Rozhodl se, že si raději domluví nocleh s koňmi. Společnost zvířat mu připadala mnohem příjemnější, než sousední vrzající postel.