VI.

04.06.2017

Paprsky slunce mě šimrají na tváři. Mhouřím oči, usmívám se. Jsi tady, vlasy rozhozené na polštáři, otočená zády ke mně a světlo dne tančí na tvé kůži. Jemně po ní přejedu konečky prstů, jen lehce, jako bych se dotýkal křehkých křídel motýla, kterého jsem něžně uvěznil ve svých dlaních tak, abych mu neublížil. Nechci ti ublížit, nechci tě spoutat, chci jen, abys byla se mnou. A ty budeš. Věřím tomu.

Ze spánku se usměješ, dlaně složíš pod tvář. Obličej zabořím do tvých vlasů, dýchám jejich vůni - vodu, která se z nich vypařila, ozón a sílu letní bouřky. Omotám si jeden pramínek kolem prstu. Vyklouzne mi a vrátí se k záplavě na polštáři.

Ještě chvíli tě sleduji, než si promnu ruku, která mě už mravenčí, jak se o ni opírám. Už nemůžu vydržet ležet. Musí se ti tu líbit, abys zůstala. Musíš být se mnou spokojená. Nechci, abys byla nešťastná. Naděje se musí hýčkat, přístav opečovávat. Snesl bych ti cokoliv, na co by sis vzpomněla, jen když mi budeš na blízku a nenecháš mě propadnout se do vlastního odporného pekla, nenecháš mě samotného.

Vyklouznu zpod deky, lehce tě přikryju. Netrvá mi ani pár minut se obléknout. Seběhnu do kuchyně, čistá voda plní konvici. Chce se mi zpívat si, nebo aspoň pískat, neudržím se a zapískám pár tónu. Usměji se vlastní rozpustilosti. Už dlouho mi nebylo tak dobře. A tohle všechno je jen díky tobě, ty jsi mě vynesla do nebe. Chci tu zůstat s tebou. Musím zůstat s tebou, jinak...

"Odejde..."

Prudce se otočím. ONA je tady! Úzkostně se rozhlížím, sunu se podél linky. Nevidím ji, jen cítím její přítomnost. Její hlas mi rezonuje v hlavě, způsobuje odpornou bolest.

"Ne..." snažím se popadnout dech. Neodejdeš! Nemůžeš odejít!

"Odejde! Já si počkám! Počkám si na tebe, ďáble."

"Ne... nech mě být..." tiše šeptám.

"Nemáš úniku! Jen já tě neopustím. Monika se nevrátí a ona taky ne."

"Ne, to není pravda..."

Směje se a její smích drásá můj sluch. Tisknu se ke zdi, ucpávám uši.

"Nemáš úniku. Já čekám, tvůj čas se krátí."

Ovíjí mě jako dusivá rostlina s ostrými ostny, které se mi zarývají do mysli, drásají ji stejně jako tělo.

"Možná už je pryč, co když už tě opustila, můj milý Jamesi."

NE! Nemůžeš být pryč! Přeci... přeci bys nemohla odejít! Vzpírám se bolesti i jejím syčivým slovům, nutím tělo k pohybu. Nejrychleji, jak dokážu, se ženu do ložnice. Vpadnu do otevřených dveří. V posteli jsou ale jen rozházené pokrývky.

Nepřemýšlím, zoufale a bezúčelně je odhazuji je na stranu. Vím, že tam nejsi. Chce se mi křičet tvoje jméno, jenže nemůžu vydat ani hlásku.

Jediné, co slyším, je její drásavý šílený smích. Tisknu si dlaně na uši, a stejně ho slyším.

"Je pryč!" vyslovuje pečlivě a každá slabika působí jako ostří, které se mi zabodne do těla.

Ne! To přeci...

Padám na kolena, obličej zabořím do přikrývky, chci se udusit tvou vůní, křečovitě do ní zarývám prsty. Už ne... už nemůžu. Ona se mi vysmívá a ledovými prsty se dotýká mého krku, mojí kůže. Svírá moje ramena.

"Jamesi!"

"Ne! Nech mě být!" uhýbám, schovávám se do kouta. Chci jí utéct, ale není kam.

"Jamesi..."

Jenže hlas co pronikl mými křičícími myšlenkami je plačtivý a vyděšený. Zmateně se rozhlížím. Nechápu to. Stojíš přede mnou oblečená, oči rozšířené strachem. Dlaň si tiskneš na ústa.

Polykám vzduch, snažím se zahnat odporný smích, který doznívá v mé mysli. Prozřít závoj bolesti, který mě ochromuje.

Neměla jsi to vidět! Tohle ne! Sleduji tě s obavou, stejně jako ty mě.

"Co... co je s tebou?" jako první porušíš tíživé ticho.

Pevně stisknu rty. Neměla jsi to vidět! "Kde jsi byla?" ptám se tiše, sbírám se na nohy. Musím se opřít o stěnu, abych neztratil rovnováhu.

"V koupelně," odpovídáš stejně tiše. Nepřiblížíš se ke mně. Jen stojíš. Ani já se nemohu hnout, jak kdyby mezi námi vyrostla nepřekonatelná zeď.

"Co se stalo?" ptáš se a já se děsím odpovědi. Co ti mám říct? Jak ti vysvětlit, že můj život je bez tebe peklo? Tvá nepřítomnost mě ničí?

"Já..."

Jak to říct, ksakru, kde začít?

"Měl jsem... myslel jsem..." nenacházím slova. Promnu si obličej, pevně zavřu oči. Zhluboka dýchám a přemáhám bolest hlavy, nutím mozek k činnosti, ale neuchopitelné myšlenky ulétají. "To... to nic... já... vysvětlím ti to, jen... mi dej čas. Trochu času."

Skousneš si ret, na chvíli sklopíš hlavu, nakonec kývneš.

"Já... uvařím kafe... najíme se..." pomalu nevím, co plácám. Chtěl bych se tě dotknout, chtěl bych tě obejmout, ale neodvažuji se k tobě ani přiblížit.

Přemýšlíš, nevím o čem. Sleduji pozorně tvou tvář. Nakonec vzhlédneš, nevesele se pousměješ. "Dobře... ale... to je teď jedno."

Vydechnu, konečně. Ani jsem si neuvědomil, že zadržuji dech. Pomalu přejdu ložnici, přiblížím se k tobě, ale ty ustoupíš.

Chtěl bych se dotknout, tvé tváře, vlasů, které ti spadají na ramena, jen lehce. Ale když zvednu ruku, ustoupíš ještě o krok. Pevně tisknu rty. Tak nesnesitelně to bolí. Máš ze mě strach.

Kde je kouzlo, které se zrodilo včera a ještě ráno nás obestíralo jako plášť z chvějivého štěstí? Kde je to, co se včera tetelilo ve vzduchu? Kde jsme my?

Máš strach... a tvůj postoj mě děsí. Děsí mě, že budeš chtít odejít. Unikáš mi mezi prsty, jako nepolapitelná mlha. A i když jsi stále tady, něco se posměšně tetelí v mé mysli. Něco co čeká, až mě svým odchodem svrhneš do její náruče, obětuješ mě.

Musíš zůstat!

Pevně zavřu oči, promnu si je prsty, stále ještě se snažím přemoct tepající bolest v mysli, která mě tříští na kousky, udržet se na nohou. Smích někde v pozadí mých zmatených myšlenek bodá a pálí.

Chtěl bych tě prosit, abys mě nenechávala s ní, ale slova nenacházím.

Mlčky mě následuješ mě do kuchyně. Automaticky připravuji hrnky, kávu, zalívám ji vodou, která dávno není vroucí, ale nevnímám nic, jen tebe. Hlavu máš sklopenou, prsty roztržitě mneš lem svého svetru.

Plním dvě sklenice vody, ruce se mi chvějí. Oddaluji tu chvíli, kdy se posadím proti tobě.

"Jamesi, já..." začínáš první, vyhledáš mě očima.

Sedím tiše, opětuji tvůj pohled, ale bojím se pohnout, co kdyby se vše rozbilo ještě víc, než je to rozbité teď? Celou svou bytostí prosím, abys mě neopouštěla.

Skousneš si ret, chvíli váháš. "Tohle... co je to s tebou? Co to bylo včera, byl..." polkneš, zavrtíš hlavou. "Nechápu to."

Nevydržím tvůj pohled, nevydržím sedět. Prudce vstanu. Pevně se chytím linky, tvé otázky mám v zádech a v hlavě posměšný smích. Její smích.

"Odejde! Nezůstane s tebou, ty bestie! Nezasloužíš si to!" opakuje stále dokola jako ničivá ozvěna, která hrozí, že strhne lavinu.

"Zůstaň..." zachraptím tiše, nehty zarývám do dřeva, tisknu zuby k sobě, nutím plicím vzduch. "Prosím..."

"Jamesi... to..." překvapení ti sálá z hlasu.

"Prosím!" bolest mě sápe na kusy, ruce se mi třesou.

"Odchází!" šeptá mi do ucha. Vzdoruji jí, ze všech sil. Bráním se jejímu hlasu. Ale slyším, jak vstáváš, dáváš jí za pravdu.

"Já..." odmlčíš se, zmatek se kolem tebe rozlévá. "To nejde, musím dnes domů... to... nemůžu zůstat, ne teď."

Její smích je jako vodopád, co mi dopadá na hlavu, rozdírá do krve moji mysl, stejně jako tvá slova. "Ne... prosím! Nemůžeš odejít!"

Zadrhne se ti dech. "Ale já musím... můžu se vrátit... přijet za tebou... promluvíme si, až ti bude líp, za tři týdny... možná za dva..."

Dva týdny... co bude za dva týdny?! Smích a bolest v mojí mysli mě pohlcuje.

"Nevrátí se a ty to víš! Nezadržíš ji, nezůstane s tebou!"

Už se stěží držím na nohou, třesu se. "Ne!" sípu, hlavu skloním na prsa. To není pravda, nemůžeš odejít! Nemůžeš mě nechat tady!

"Jamesi..."

Tvůj hlas se mísí s jejím. Chci si zacpat uši. Neříkej to! Nesmíš odejít! A ona... Vidím její tvář, i když mám oči pevně zavřené. Její pohled pálí jako ledová čepel, strhává mě do temnoty. "Neodcházej..." nevím jestli mluvím, nedokážu posoudit, co slyším ani co říkám. Všechno se rozplývá v nekonečném víru. Už to nevnímám, nevím, jestli tu stále jsi. Je to ona, kdo mě svírá, zarývá mi nehty do kůže i do mysli. Nic už není důležité.

Odejdeš.

Svět kolem se houpe a já se rozpadám, tříštím se jako sklenka z tenkého skla a zvuk otevíraných dveří na mě dopadá, drtí mě na prach s tvrdou samozřejmostí ocelové palice. Už nevím, kde jsem, co jsem, kdo jsem... existuje jen nekonečná bolest temnota.

Jsem... nejsem.

"Zůstaň..." zachraptěl tiše. Sotva ho slyšela, přesto překvapeně vykulila oči. Ona přeci nemohla zůstat. Ne teď. Musela si to všechno promyslet, probrat ze všech stran. Ne... nemohla zůstat tady, odpoledne jede domů, čekají ji.

"Prosím..."

Z tónu, jakým to řekl, jí běhal mráz po zádech. Co se to děje? Kruci... Co se to děje s ním? Nechápala to. Zavrtěla hlavou, promnula si obličej rukama. "Jamesi... to..."

"Prosím!"

Prosil a zoufalství odkapávalo z jeho hlasu. Děsil ji. A to, co se stalo včera? Neměla to udělat? Co vlastně chtěla?

Sen se rozplynul, vzpomínka na včerejší nádherný večer zmatněla, shořela, zbyl prach a otázky na které neznala odpovědi. Potřebovala být sama a všechno si promyslet, než... než co?

Prudce vstala. "Já..." prohrábla si vlasy, těžko hledala slova. "To nejde... já musím dnes domů... to... nemůžu zůstat, ne teď."

Co má dělat?! Co má sakra dělat?! Nemohla nevidět jak se třásl se po celém těle. Co je s ním?! Ale co má dělat?

"Ne... prosím! Nemůžeš odejít!"

Musí pryč, hned! "Ale já musím, ale... ale můžu se vrátit... přijet za tebou... promluvíme si, až ti bude líp, za tři týdny... možná za dva..." snažila se vymyslet způsob, jak ho uklidnit, zbavit se neodbytného svědomí, které jí nutilo zůstat. Tohle není normální, on... ne není... nikdy nebyl ale... Pohled na něj jí drásal nervy. Nemohla ho tak vidět. Couvala ke dveřím ven. Netušila, co by mohl udělat.

"Ne!"

Nespouštěla ho z očí, bála se. "Jamesi..." zašeptala a netušila jestli ji slyší. Ucpal si uši rukama, prsty křečovitě zaťal do vlasů.

Tohle bylo špatně, všechno bylo špatně! Nedokázala s ním zůstat!

"Jamesi... já... musím si to ještě promyslet pochop. Já... je toho na mě najednou moc..." blekotala, jen aby něco říkala. Prázdné fráze se tříštily ve vzduchu. Netušila, jestli ji slyší, ruce si stále tiskl k hlavě.

"Neodcházej..."

Ne... nemohla... nemohla to vidět, nemohla tu zůstat, už ani minutu, ani vteřinu. Popadla kliku dveří z kuchyně a prudce je otevřela, utekla do předsíně.

"STŮJ!"

Strnula v půlce kroku. To nebyla prosba, to byl příkaz, tak ostrý, že jí projel myslí jako nůž. Pomalu se otočila. "Jamesi já..." nedořekla, něco jí ukradlo slova. Zalapala po dechu.

Sledoval ji přimhouřenýma očima, jako šelma sleduje kořist, kterou se chystá ulovit. Ustoupila o krok, pak o další. Jestli z něj před tím měla strach, teď ji polila nefalšovaná hrůza.

Jeho oči! Jeho pohled...

"Nikam nepůjdeš!" mluvil klidným ledovým hlasem, s takovou dominancí, až jí zatrnulo. Přibližoval se k ní.

Co se to děje?! Jen zděšeně zavrtěla hlavou, pozadu ustupovala. Musí pryč, teď už to věděla. On... co je to s ním?! Snad to raději nechtěla to vědět.

Klika domovních dveří byla na dosah, jen natáhnout ruku.

Nespouštěl z ní pohled. Blížil se rychleji, než se ona vzdalovala.

"Neutečeš mi!" zasyčel.

"Jamesi..." našla konečně ztracený hlas. "Co... co je to s tebou?"

Jen se křivě pousmál, neodpověděl. Chladný kov kliky jí vklouzl do dlaně, sevřela ji pevně, jako poslední záchranu. Stiskla ji a prudce otevřela, ale on k ní mrštně přiskočil a tvrdě přibouchl dveře dřív, než to stihla zaregistrovat. Popadl ji za vlasy a přitáhl k sobě, druhou rukou ji sevřel pod bradou. Nutil ji k tomu, aby se o něj opírala zády. Vykřikla. Z očí jí vyhrkly slzy, nehty zaryla do jeho předloktí, ale on si přitáhl její hlavu blíž. Cítila jeho dech na tváři.

"Jamesi... co to děláš!"

"Neodejdeš! Odtud se neodchází, rozuměla jsi?!"

"Proboha, Jamesi..."

"Nejsem James..." sykl.

Pevně zavřela oči, zhluboka se nadechla, přemáhala paniku. Musela se odtud dostat! Nabírala sílu, vůli odolat bolesti. Když pustil její krk a chtěl pro něco sáhnout využila příležitosti. Prudce sebou trhla a cítila, jak ji opustil chomáč vlasů. Bolestí jí vytryskly další slzy, ale neváhala a uskočila ke dveřím.

On byl ale znovu rychlejší. Popadl ji za paže a hrubě ji strhl do strany. S výkřikem spadla na zem. Snažila se zvednout, ale on ji znovu popadl za vlasy přimáčkl jí obličej ke studené dlažbě, kolenem jí klekl na záda. "O tohle se nepokoušej," zavrčel ledově.

Pevně zavřela oči. Snažila se mu vykroutit, ale byla bezmocná, nemohla nic.

Popadl jednu z jejích rukou, bolestivě ji zkroutil za záda a donutil ji vstát, než ji celou vahou přitiskl ke dřevu dveří naproti těm domovním.

"Jamesi... prosím, proč to děláš?" šeptala.

Neodpověděl. Nemohla vidět, jak sundal malý obrázek, klíč ukrytý na jeho háčku. Zaslechla až zvuk, jak ho zasunul do zámku a otočil.

"Jamesi... prosím... pusť... to bolí..."

"James tě neslyší, nesnaž se, není tu. Ublížila jsi mu a to se nedělá. Zaplatíš za to!"

"Ne, prosím, nechtěla jsem nikomu ublížit... opravdu ne..." plakala, slzy jí stékaly po tvářích.

"Prosby jsou k ničemu," stiskl kliku a jak ji tlačil ke dveřím, prudce se otevřely. Kdyby ji nedržel upadla by a skutálela se po schodech, které vedly dolů do tmy.

"Co po mě chceš?"

"Chci vidět tvoji bolest! Stejnou bolest, jakou jsi způsobila ty jemu!" zavrčel, než do ní prudce strčil a ona se s výkřikem zřítila dolů.