VI.

16.06.2018

Byla téměř tma, když Matthew konečně začal vnímat svět kolem sebe. Vrazil si prsty do vlasů, pevně stiskl zuby a schoulil se do klubíčka. Všechno ho bolelo, rána na zádech škubala a pálila. Nakonec se i přes bolest opatrně přetočil, roztáhl ruce, položil je do mokré trávy a nastavil obličej i rozlámané tělo kapkám deště. Jeho otupělé vědomí se pomalu probíralo k životu. Nechápal nic z toho, co se stalo, ale teď mu to bylo lhostejné, všechno bylo kdesi daleko, kam nedosáhl.

Nakonec ho mokro a chlad probraly natolik, že se namáhavě posadil. Paže opřel o kolena a zkoumavě si prohlížel svoje ruce umazané od krve, kterou už rozmyl déšť. Bestie v něm se lačně zachvěla a jeho zastřená mysl mu podstrčila obraz vyděšeného muže se zkrvavenýma rukama u obličeje. Fascinoval ho stejně jako děsil. Bezděčně si přejel jazykem po zubech a zavětřil. Déšť překrýval pachy v okolí, přesto ale cítil vůni krve ve vzduchu. Lačně ji nasál a po zádech mu přeběhl mráz. Byl příliš lákavá na to, aby jí dokázal odolat.

Donutil rozbolavělé tělo k pohybu a postavil se. Mokrá tráva chladila jeho bosá chodidla, když krok za krokem procházel podél zurčícího potoka tam, kde byl pach krve nejsilnější. V posledním světle odcházejícího dne mlčky, bez jediného pohybu, zíral na mrtvolu muže s rozdrásaným hrdlem. Jeho oblečení bylo nasáklé krví a vodou z potoka, v němž napůl ležel.

Nikdy nesmíš ochutnat lidskou krev! Rozumíš? Nikdy nesmíš připustit, aby bestie zabila člověka! Slyšel ta slova jasně, i když to bylo víc než dvacet let, kdy byla vyřčena. Bolestně známý hlas jak kdyby se ho snažil znovu shodit do reality.Pevně stiskl pěsti, sevřel rty, přesto nedokázal odtrhnout pohled od mrtvoly, stejně jako nedokázal potlačit vzrušení, do nějž ale začal pomalu pronikat děs.

Zabil člověka, ochutnal jeho krev...

Kdesi v hlubinách jeho mysli začínaly nabírat tvar otázky a pochybnosti, ale zatím nedokázaly proniknout skrz dutou prázdnotu, která ho zakrývala jako těžká plachta nasáklá dehtem.

Konečně se donutil odtrhnout pohled od kořisti, vykročil zpět ke svému domu a brzy prošel otevřenou branou. Koně ho přivítali zaržáním. Hořce škubl koutkem rtů. Ve tmě dobře viděl dům i zavřená vrata stájí. Jenže pak zaslechl ještě něco jiného - vyděšené zařehtání a vzdalující se koňské kroky.

Rychle se otočil za zvukem. Zahlédl koně, který utekl na druhou stanu dvora. A krom něj... Zavětřil a přimhouřenýma očima si prohlížel nevítanou návštěvu.

Žena. Její pach nejdřív nepostřehl skrz déšť, ale viděl ji dobře i v šeru ostrým zrakem nočního lovce. Zmáčené černé vlasy, rudé, napůl smyté malování ve tváři, zdobené šaty, ale hlavně temné oči, kterými ho ostražitě pozorovala. Divoška.

Indiáni se mu vyhýbali obloukem, nikdy žádného neviděl zblízka, tak co tu, k čertu, chce?! Neměl náladu na to se s kýmkoliv bavit. Odfrkl si a chtěl odejít do domu, ale strnul v půlce pohybu.

"WačhíŋyeyA1 vědět, kdo ty být... Být Wičhigmú-tȟąka!"

Jak kdyby ho její hlas popíchl a odhalil další kus skutečnosti, do které se stále ještě nedokázal úplně probudit. Pevně zaťal pěsti, ohlédl se přes rameno.

Ona se ale nepohnula. Odolávala jeho pohledu, i když poznal, že má strach, jako to poznal na každém. Pochopil, co mu chtěla říct, přestože jí moc nerozuměl. Byl si jistý, že VÍ! Ví víc, než většina lidí.

"Co tu děláš?!" zavrčel.

"Wičhigmú-tȟąka zabít bratra..." mluvila pomalu a namáhavě, nejspíš neuměla dobře Anglicky. Tentokrát už jí ale rozuměl dobře a další střípek skutečnosti se vnutil do jeho lhostejného klidu.

Nikdy nesmíš ochutnat lidskou krev!

Rána na jeho zádech po včerejším lovu... nečekaná přeměna... nová chuť a vůně zapsaná v jeho smyslech, lačné napětí mravenčící v nervech, které si dokázal uvědomit až teď... Bezděčně se zachvěl, jak snadno všechny okolnosti zapadly do sebe. Jen ona přečnívala. Nepohnula se a nevypadala, že by to chtěla udělat. Vztekle vycenil zuby. "Co ještě chceš?!"

Neodpověděla, jen přešlápla z nohy na nohu, nespustila z něj pohled.

"Jestlis přišla pomstít bratra, tak dělej!"

"WačhíŋyeyA nepřijít zabít. Wičhigmú-tȟąka nesmět zemřít."

"Tak vypadni!"

"Ne..."

Vzdorovala mu, neuhnula pohledem ani když vztekle zavrčel. Její přítomnost ho dráždila. Ať táhne k čertu! Ať všichni táhnou k čertu!

Během okamžiku byl u ní, popadl ji za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu. Jen překvapeně zalapala po dechu. "Neodejdeš?! Pak budeš další!"

Zabloudila rukou k pouzdru s nožem na opasku, ale nevytáhla ho, na poslední chvíli se zarazila. Sklonil se těsně k ní, aby jí mohl promluvit přímo do ucha, ale když to udělal, konečně ucítil její pach, předtím překrytý hustým deštěm.

Zarazil se.

Cítil z ní kouř, kožešiny, mokrou kůži, indiánský tábor, ale na pozadí toho všeho ještě něco. Něco, z čeho mu přeběhl mráz po zádech, zatrnulo ho v bederní páteři. Zvíře v něm zpozornělo, napjalo se.

Ta slabá vůně, snad pižmo... Polkl, v ústech mu náhle vyschlo. Zalapal po dechu a až pak dokázal znovu chraplavě promluvit: "Přišlas sem zemřít?!"

"Ne..."

Cítil, jak se chvěje a stejně tak cítil tu vůni. Mátla ho, rozčilovala... vzrušovala.

Zavrčel, ale nepustil ji, místo toho natočil její tvář, aby do ní dobře viděl. Byla mladá, velmi mladá, jak dokázal posoudit, moc ženských obličejů zblízka neviděl. V jejím pohledu se mísil strach s odhodláním. Zrychleně oddechovala a z pootevřených úst jí unikaly obláčky páry, po tvářích stékaly kapky deště. Výškou mu dosahovala sotva k ramenům. "Říkám to naposledy, vypadni!" sykl, a když zavrtěla hlavou, odstrčil ji tak prudce, až upadla do břečky, ve kterou se změnila udusaná hlína na jeho dvoře. Už se na ni ani nepodíval, otočil se a rychle došel do domu, práskl za sebou dveřmi.

Nechtěl už vidět vůbec nic. Nechtěl vtíravou skutečnost, ani dotek šimravého vzrušení, který v něm zanechala její vůně.

Rázně došel do své ložnice, opřel se rukama o stůl a sklonil hlavu mezi ramena, jenže skutečnosti se už nedokázal bránit, mysl ji odmítala ignorovat.

Pravidelné přeměny ho provázely celý život. Věčně hladová bestie byla jeho neodmyslitelnou součástí. Nikdy ji nedokázal ovládnout, i když se o to kdysi snažil. Chuť krve na patře a hlad ho pronásledovaly každý den a stálo ho hodně sil, aby nedal bestii víc, než co si urvala ve chvíli, kdy se jí musel podvolit - na nov. Zůstávala po ní zvířata s rozdrásaným hrdlem. Z doby, kdy se přeměnil si nepamatoval nic, jen zmatené útržky plné vyděšeného řevu zvířat a krve, jenže včera muselo být všechno jinak.

Roky tu v klidu žil, zapomenutý na nekonečné rovině a obklopený svými pozemky a stády, která pro něj byla vhodnou kořistí. Jenže bestie si dělala co chtěla, nectila žádné lidmi dané hranice. V okolí byl známý jako nebezpečný škůdce, který dokáže bez potíží skolit dorostlého býka. Proto udržoval sousedy a lidi z nedalekého města v přesvědčení, že po tom zvířeti jde, vždyť na jeho pozemcích lovilo nejčastěji. Nikdo nesměl vědět, co je zač. Ani svým dvěma zaměstnancům nikdy neřekl pravdu.

Celou dobu, co tu žil, hrál se světem tuhle zatracenou frašku, aby v něm mohl v klidu žít... Divadlo, které hrál sám se sebou, když se bezvýsledně pokoušel zapomenout se ale najednou bortilo jako domeček z karet.

Dva mrtví...

Zapadlo to do sebe jako ozubené soukolí, které se dalo do pohybu. A s ním přišlo nevítané napětí, očekávání. V době, kdy jeho bestie spala, ji najednou cítil v každém nervu, v každé myšlence a jak silná je mu dokázala dnes, jediný den po pravidelné přeměně, kterou musel absolvovat. I když dřív ho krev lákala a vzrušovala, NIKDY se nepřeměnil mimo svůj pravidelný měsíční cyklus, mimo nov.

A všechno bylo najednou jinak...

Jediné, co věděl bylo, že se nikdy nesmí dostat k lidské krvi. Co by se stalo netušil a nikdy to ani zjistit nechtěl. Jenže dnešek ho přesvědčil, že i když pro to udělal, co bylo v jeho silách, nedokázal tomu zabránit.

Dosedl na židli, opřel lokty o kolena a obličej schoval do dlaní. Byl unavený, ve spáncích mu tepala bolest, rána na zádech se stále neodbytně ozývala, přesto věděl, že by teď neusnul. Před očima mu visel obraz muže s rozdrásaným hrdlem, cítil vůni jeho krve a lačnou touhu po ní - hlad, který bude narůstat, pokud bestie nedostane, co chce.

Věděl, jaké to je, když se jeho zvířecí hlad stane nezvladatelným, ač to bylo dávno, co se s tím naposledy potýkal. Jenže bestie teď chce lidskou krev a on jí v tom nedokáže zabránit. Přeměnu nemůže zastavit, stejně jako se nikdy nedokázal ovládnout ve zvířecí kůži.

Měl pocit, že vystoupil na poslední příčku žebříku pod šibenicí, na němž odjakživa balancoval. Smyčka rodinného prokletí, dosud lákavě se pohupující nad jeho hlavou, se pomalu, něžně otírala o jeho hrdlo. Sunula se po kůži, jako by se s ním mazlila tak, jak jen dokáže být něžný konopný provaz, než ho naposledy připraví o dech. Stačilo se jen zhoupnout. Příliš dobře si uvědomoval, že teď už nad bestií nemá žádnou, ani mizivou kontrolu. Kdy se jeho život smrskne jen na jednu jedinou potřebu? Lidskou krev...

Nevěděl, co bude. Stěží se naučil žít tak jako dosud... a svůj život dokázal mít rád, dokázal být spokojený. Ale teď je všechno jinak.

Pomalu zvedl hlavu, rozhlédl se po temné místnosti, lhostejně klouzal pohledem po skromném nábytku. Nakonec otevřel zásuvku pod deskou stolu a vytáhl z ní jeden ze svých revolverů - pečlivě vyčištěný, nabitý, připravený k okamžitému použití, tak jako měl připravené všechny zbraně. Pozorně si ho prohlížel, jako kdyby ho viděl poprvé, přestože znal každý detail, včetně rýhy na bubínku. Přejel po ní palcem. Pevně stiskl rty a povolil kohoutek.

Hranice mezi zvířetem a člověkem byla stále před ním, jako tenká červená linie. Kdysi už ji málem překročil a snad jen díky slibu muži, kterého stejně miloval, jako nenáviděl, teď seděl s revolverem v ruce. Nechtěl ji překročit. Jeho lpění na lidském životě bylo pošetilé a dětinské, přesto se ho nedokázal vzdát, alespoň toho zbytku, co v něm zbývalo. Raději zemřít jako člověk, než být odstřelen jako prašivá lidožravá bestie. Stačilo jen zvednut zabraň a stisknout spoušť.

Jenže bestie chtěla žít a byla silnější. Ne, že by to nečekal, nevěděl už kolikrát to v minulosti zkoušel. Ruka se mu zachvěla, přidržel revolver druhou dlaní, ale zvednout ho nedokázal. Vztekle zasyčel, zajistil zbraň a odhodil ji na desku stolu.

K čertu!

Chtělo se mu zařvat bezmocí. Co vlastně může, když nemá svůj život ani smrt ve vlastních rukou?!

Prudce zvedl hlavu, když někdo tiše zaklepal, dveře se otevřely. Upřel oči na staršího ze svých mužů, který vešel a postavil rozsvícenou petrolejovou lampu na prádelník. Zarazil se, když si ho prohlédl a zaváhal, než se k němu přiblížil.

Matthew si až teď uvědomil, jak musí vypadat - špína a krev všude po těle i v obličeji, byl nahý. I když to muž před ním nedal otevřeně najevo, poznal jeho nejistotu a strach, jako to poznal na každém.

"Pane," promluvil na něj černoch opatrně a podal mu složené bankovky. "Tady sou peníze za toho koně."

Pán domu si jen odfrkl, chvíli na ně bez zájmu zíral, než vstal, aby si je mohl vzít. Aniž by se namáhal kontrolováním, hodil je na stůl. To bylo to nejmenší, co ho teď zajímalo. Odvrátil se od černocha a mlčky došel k oknu, vyhlédl do deště. Pevně stiskl rty, když mezi padající vodou rozeznal siluetu ženy. Stála na stejném místě, kde ji nechal. "Co tu ještě dělá?!" zavrčel a ohlédl se na svého sluhu.

"Myslím, že neodejde. Co s ní bude?"

"Je mi to jedno. Můj dům není útulek pro odložený divošky."

Muž se nadechl, jako kdyby chtěl něco říct, pak si to ale rozmyslel. Jen kývl a otočil se ke dveřím.

"Nolane..."

Černoch se zarazil s rukou na klice, ohlédl se a střetl se s jeho přimhouřenýma očima. Odráželo se v nich světlo lampy.

"A co tady ještě děláš ty?"

Jen se pousmál. "Sloužím vám, pane. A sloužit vám budu, dokud mě nevyženete, nebo dokud neumřu."

Matthew se jen nevesele ušklíbl nad takovým projevem oddanosti, promnul si obličej dlaní. "Už dávno nejseš otrok."

"Já vím, právě proto."

Prohlédl si ho a pak ze stolu sebral revolver. Nemohl si nevšimnout, jak černoch nejistě přešlápl z nohy na nohu. Odjistil zbraň a podal mu ji.

Nolan nerozhodně těkal pohledem z jeho tváře na revolver a zpět. Nepohnul se, dokud jeho pán znovu nepromluvil: "Tys to tušil... co jsem zač." Provrtával ho při tom pohledem, až měl sto chutí stáhnout se do kouta, nebo utéct. Místo toho ale jen nejistě kývl.

"O to to teď budeš mít snadnější. Vem si to!" rozkázal mu tvrdě Matthew, a když konečně zbraň přijal, pevně sevřel hlaveň a namířil ji na svoji hruď. "Vystřel!" zavrčel. Bylo mu všechno lhostejné, chtěl jen jedno - konečně to skončit.

Jenže černoch, zavrtěl hlavou, chtěl ustoupit, ale Matthew ho popadl za košili přitáhl si ho k sobě. "Vystřel, ksakru! Víš, co jsem zač!"

"Ne, pane..." odpověděl Nolan chraplavě, přesto rozhodným hlasem.

Matthew zavrčel, pustil hlaveň a sevřel jeho košili i druhou rukou, přirazil ho k prkenné zdi. "Copak to, sakra, nechápeš?!"

"Nezabiju člověka, kterej mi dal dobrej život," odporoval mu Nolan. Snažil se, aby jeho hlas zněl odhodlaně, přesto se chvěl. Zíral mu zblízka do očí a zamrazilo ho, když vycenil zuby.

"Nejsem člověk! Stačí jediná kapka krve a znova ti to dokážu! A bestie si nevybírá! Je jí jedno, jestli žere zasranýho bělocha, negra, nebo rudocha! Stačí málo a ta zbraň bude jediná tvoje šance na přežití! Tak to skoncuj hned, dokud můžeš. Pak už nemusíš mít čas!"

Černoch ale opět zavrtěl hlavou, sklonil revolver. "Ne!" odolával mu pevně.

"Proč?! Baví tě hazardovat se životem? Je to, jako bys seděl na bedně napěchovaný prachem a škrtal sirkama! Copaks neviděl, jak málo stačí a je po tobě?"

"Když to bude nutný, udělám to, ale ne takhle..." odpověděl pomalu Nolan.

Matthew jen pootevřel ústa, nakonec už ale nepromluvil. Pustil ho, prudce se otočil a pevně sevřel opěradlo židle. Měl sto chutí ji po něm hodit.

Nolan zajistil revolver, odložil ho na prádelník. Dlouho mlčky Matthewa sledoval. Jak zatínal prsty do židle, svaly na rukou, holých ušpiněných ramenou měl napjaté, vlasy mu padaly do tváře.

"Mějte zbraně vždycky připravený po ruce a nabitý..." Znovu na Nolana upřel oči. Čekal dokud nejistě nekývl na souhlas a až pak pokračoval: "A kdyby se to opakovalo, neváhejte. Mám hlad... a ten hlad už nic jinýho než lidská krev neuhasí."

Nolan naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel, než znovu přikývl. Po chvíli dusivého ticha se pomalu otočil a chtěl odejít. U dveří se ale ještě zastavil. "Nikdo... nikdo se to nedoví. Ne od nás. Dám ohřát vodu."

Matthew vzhlédl a mlčky sledoval, jak černoch zmizel. Polkl a přejel si dlaní po zarostlé tváři, odhrnul si promáčené vlasy z čela. Někde, kdesi hluboko za odporem, nedůvěrou, které k lidem cítil, se ho Nolanova věrnost teple dotkla. Jeho by doopravdy nechtěl zabít.

_

1 Některé výrazy v řeči Indiánky jsou převzaty z Lakotštiny, jednoho z mála zachovaných a zapsaných jazyků severoamerických Indiánů. Jde o fonetický přepis. Jejich význam bude vysvětlen v textu.