VII.

04.06.2017

Temnotou se rozlilo světlo. Alison zasténala a pokusila se zvednout na rukou. V ústech cítila pachuť krve. Prokousla si ret, možná i vyrazila zub. Bolelo ji celé tělo, hlava jí třeštila, z očí tekl nezadržitelný proud slz. Zaslechla tiché kroky na schodech. Vyděšeně zvedla hlavu. Stál tam, pozoroval ji.

Pokusila se odsunout, ale narazila na zeď. Rozhlédla se kolem a zajíkla se. Na podlaze byla velká hnědočervená skvrna, páchlo to tu. Nemusela dlouho přemýšlet nad tím, aby pochopila, že je to krev. Přitiskla se ke zdi. Vzlykla. Hrůza ovládala její mysl. Obava, zda se odtud vůbec někdy dostane.

Sledovala, jak se k ní blíží, v obličeji lehký úsměv, pásl se na jejím strachu. Dokud to šlo, sunula se od něj dál, ale příliš brzy se vmáčkla se do kouta. Měla jen svoje ruce, kterými se snažila krýt.

Dřepl si před ni, zkoumavě si ji prohlížel a pak něco odložil na zem. Kovově to cvaklo. Netušila, co to je, a možná to ani vědět nechtěla.

"Co po mě chceš?" zašeptala, nezvladatelně se roztřásla.

Jen zavrtěl hlavou. "Šššššš, ticho, uklidni se." Mluvil na ni konejšivě jako na malé dítě a chtěl se prsty dotknout její tváře. Pokusila se ho odstrčit, ale druhou rukou chytil její dlaň a bolestivě ji stiskl. "No tak, buď hodná holka."

"Nech mě být!" šeptala a znovu uhnula před jeho dotekem. Zhluboka oddechovala a hledala poslední zbytky sil. Musí se odtud dostat! Potřebovala jen příležitost. Skousla si ret. Když se znovu pokusil dotknout její tváře, polkla. Ale teď neuhnula. Možná, když mu dá, co bude chtít, dostane se odtud. Jenže co chce?! Z jeho výrazu nedokázala nic vyčíst. Jen ji zkoumavě pozoroval, hlavu skloněnou na stranu. Neměla čas přemýšlet, musela se rozhodnout.

Nakonec sama vyšla vstříc jeho dlani a jeho dotek nečekaně rozechvěl každý nerv v jejím těle. Zadržela dech, když jí prsty přejel po tváři, setřel slzy. I přesto, jak ji bolelo potlučené tělo, hrůzu, která ochromovala její mysl, se jí do hlavy vloudily vzpomínky na včerejší noc. Na jeho nádherné ruce na svém těle. Rozkoš, kterou jí dokázal dát.

Vydechla a pevně stiskla zuby. Děs a bolest se mísily se vzrušením. Odpor ji opouštěl. Nechtěla, ale jediným dotekem dokázal znovu probudit její tělo, když jí zajel prsty do vlasů, palcem se překvapivě něžně dotkl rtů. Lehce je pootevřela. Možná má přece jen šanci dostat se pryč, jenže ji příliš přitahoval, přestože včerejšek zůstal jen prázdnou ozvěnou, jenže stále příliš živou, když skrz křišťálově čistou hladinu propadla na černočerné dno.

Zavřela oči, nechtěla se dívat do jeho tváře, která byla tak jiná a přece stejná. Nechtěla se mu poddat, bylo to šílené! Bránila se ze všech sil, ale když se nad ní sklonil a ucítila jeho dech na tváři, jak jí rty přejel po kůži, bezděky se zachvěla. Něco zvráceného v ní spokojeně zavrnělo, a když jí líbal krev ze rtů, neodolala. Jeho ruce byly rovnou cestou do pekla. Jeho dotek ji spaloval.

Snad přišla o rozum, možná ji o něj připravil on sám, ve chvíli, kdy se jí poprvé podíval do očí. Nechápala, co se s ním stalo, ale bylo snad tohle, co jí na něm tak lákalo?! To, jaký byl včera a jaký byl dnes, bylo jako dvě strany jedné mince. Obojí stejně lákavé, stejně vzrušující. Nebezpečné jako hra s ohněm, který ji měl každou chvíli pozřít. Nebe a peklo v jedněch rukou.

Zajíkla se, když jí prsty přejel po krku, po napjatých svalech. Přitáhla si jeho hlavu blíž, chtěla si přivlastnit jeho rty, ale on uhnul. Popadl obě její ruce a silou ji odtáhl od sebe, přirazil ji ke zdi a nesmlouvavě ji políbil.

Nebránila se. Nechtěla, aby přestal, ale on přerušil polibek, ústy přejel po jejím krku, kousl jí do napjaté kůže. Jestli měla platit takhle, tak bude platit ochotně, ráda! Nešlo mu odolat! Nechtěla, aby se vzdaloval. Zprudka vydechla, zaklonila hlavu, nechala ho, aby ji líbal, a chtěla víc, mnohem víc. Když se odtáhl konečně otevřela oči. Jeho tvář byla blízko, zatraceně blízko.

"Jamesi..." zašeptala, "dám ti všechno, co chceš..."

Jen posměšně škubl koutkem rtů a tvrdě ji praštil přes tvář, až se sesula podél zdi k zemi. "Dáš, i kdybys nechtěla! Dáš mi víc, než si myslíš, ale ty už nedostaneš nic!" zasyčel. "Nejsem James, ode mě brát nebudeš! Brát budu já a já beru všechno, co máš. Tohle ale nechci!"

Překvapeně zalapala po dechu. Vzrušení ji opustilo tak rychle, jak přišlo, když jí došlo, že si s ní jen hrál a jak snadno mu podlehla "Co teda chceš?!" zasípěla.

Stiskl její zápěstí, které stále svíral v ruce a bolestivě ho zkroutil. "Chci tvoji bolest! Chci vidět, jak trpíš, stejně jako trpí on! Zradila jsi ho, stejně jako ho zradila Monika a ještě mnohem víc! Zaplatíš za to!"

"Ne..., prosím..."

"Nepros! Je to zbytečné!" trhl jejím zápěstím, až v něm zapraskalo.

Vykřikla, volnou rukou se pokusila bránit, vzpírala se mu, ale on ji popadl za vlasy a vytáhl ji zpět do sedu.

Bolestí jí znovu vyhrkly slzy. Chtěla se mu vytrhnout, i když to nesnesitelně bolelo, ale dřív než se jí to povedlo, praštil jí hlavou o zeď tak tvrdě, až se jí před očima zatmělo. Její obrana ochabla. Lapala po dechu, nedokázala se dál vzpírat.

Když ji konečně pustil, zhroutila se bezvládně na zem. Nebyla schopná vzdorovat, cítila, jak jí něčím svazuje ruce, jen jimi několikrát bezmocně škubla. Další slzy jí máčely tváře, po čele jí stékala krev, hlava třeštila. Zírala na podlahu před sebou a jeho pohybující se stín.

Když jí popadl pod paží a vytáhl do sedu, vmáčkla se do kouta. Odvrátila hlavu a zavřela oči. Nechtěla se na něj dívat. On ji ale stiskl pod krkem. "Podívej se na mě!" zavrčel.

Zachraptěla a široce otevřela oči, nehty zaryla do hřbetu jeho ruky, ale on to snad ani necítil. Drtil ji dál a po tváři jí pomalu, loudavě přejel špičkou nože, který svíral ve druhé ruce. Škubla sebou, ale nemohla uhnout. Cítila, jak jí ostrý kov pronikl kůží, jak úzká rána pálí.

"Nezasloužil si to. Nic z toho co se mu stalo si nezasloužil, rozumíš tomu? To, co mu udělala ona, to, co mu udělala Monika, ani to, cos mu udělala ty!"

"Já... nechtěla jsem ti ublížit! Nechci ti ublížit, prosím..." lapala po dechu.

On se jen ušklíbl. Ledová špička nože se dál prodírala její kůží, kolem koutku úst až na bradu. Před očima se jí začalo zatmívat, bojovala o sebemenší možnost naplnit své plíce vzduchem. Nejspíš to vycítil a povolil prsty. Lačně se nadechla, zírala mu do tváře. Bavil se její bezmocí, usmíval se.

"Kdo jsi?! Kde je James?"

"James odpočívá a já jsem tu od toho, abych ho chránil." Sjel špičkou nože na krk. Polkla. Cítila, jak přitlačil, a zděšeně vykřikla, škubla sebou.

"Nehýbej se! Stačí málo a zemřeš příliš brzy. To by byla škoda, nemyslíš?"

"Ty mě chceš zabít..." Byla si tím jistá. Jeho pohled, výraz lačné krutosti to říkal za něj.

"Později, ještě je čas."

"Zabil jsi i Moniku," z vyděšeného zmatku v její mysli se pomalu začaly vynořovat děsivé souvislosti.

"Zradila ho stejně jako ty," ušklíbl se.

"Byla to tvoje sestra!"

Ohrnul ret a přiblížil obličej těsně k jejímu. "Jeho sestra! Ublížila mu, zasloužila si to, stejně jako si zasloužila zemřít jeho matka! On je příliš slabý, než aby se dokázal sám bránit, proto má mě!"

Alison zalapala po dechu a překvapeně vykulila oči. "Kdo... co, sakra, seš?"

Jen se usmál a zavrtěl hlavou. "To je dlouhý příběh a na něj máš moc málo času."

Po tváři jí stékala kapka krve, slzy pálily v ráně. Polkla. Věděla že ji chce zabít, není cesty jak by se odtud dostala. Hlava jí třeštila, neměla sílu se bránit. Jenže on si to chtěl užít, chtěl ji vidět trpět. Ona trpět nechtěla.

Vzdorně se mu zadívala do tváře, pevně stiskla zuby. Špička nože se stále zarývala do jejího krku. Už nad tím nepřemýšlela. Zhluboka se nadechla a prudce sebou trhla proti ní.

Ale on nejspíš zaregistroval její úmysl, a dřív než jí stihl nůž zajet do krku, strhl jeho ostří stranou. "Ještě ne, moje milá. Ještě je brzy, ale chceš, aby to bolelo?"

Zděšeně ho sledovala, když rukou sjel na její hrudník, celou vahou ji tlačil ke zdi.

Ještě pořád žije, ksakru! Pokusila se ho nakopnout, odstrčit od sebe, ale on uhnul a jediným rychlým pohybem jí nůž zarazil do stehna.

Zděšeně vykřikla, zkroutila se bolestí. Očima rozšířenýma hrůzou sledovala jak tlačí štíhlé ostří hlouběji do svalu. Na látce kalhot se šířila krvavá skvrna. Lapala po dechu, nehty zarývala do jeho kůže, možná křičela, nevnímala to.

"Spokojená?" usmíval se.

"Proč to děláš?" zachraptěla přes slzy.

"Stejně to bolelo Jamese, víš?" zamračil se a pomalu povytáhl nůž tak, aby špička zůstala v ráně. "Bolelo ho to úplně stejně, když mu ubližovala a bolelo ho stejně, když jsi chtěla odejít, když chtěla odejít Monika."

"Tímhle mu ale nepomůžeš!" snažila se ještě pořád najít cestu, jak ho obměkčit, ale on jen zavrtěl hlavou. Podebral čepelí látku kalhot v díře, kterou před chvílí sám udělal a pomalu je rozřezával. Tlačil ostří proti plátnu a stejně tak proti její kůží, na které zůstávala hluboká úzká rána.

"Chráním ho před těmi, kdo mu ubližují," mluvil pomalu a sledoval se zaujetím svou činnost, "je tak slabý, nedokáže se bránit a svět je tak krutý, tak nelítostný..."

"Jenže když mě zabiješ, kdo mu zbude?! Co si myslíš, že by ti na tohle řekl?! Co..." chtěla ještě pokračovat, ale když vzhlédl, jen naprázdno otevřela ústa. Obličej se mu zkřivil v nenávistné grimase, než ji popadl pod krkem a přirazil ji ke zdi.

"Když ti na něm tak záleží, proč jsi chtěla zbaběle utýct?! Nechala bys ho samotnýho, i když tě prosil abys zůstala! Nevěřím, že ti na něm někdy záleželo! Jen sis s ním hrála, jako s loutkou! Kdybych mohl, nikdy bych tě k němu nepustil blíž, rozumíš?! NIKDY!"

"To... to není pravda..." hlesla sotva slyšitelně.

Jen ušklíbl vycenil zuby. "Ty víš moc dobře, že je."

Alison jen pevně zavřela oči. "Nechtěla... nechtěla jsem mu blížit... omlouvám se, nikomu jsem nechtěla ublížit."

"Ale udělalas to!"

"Udělala... ale když mě zabiješ, ublížíš mu ještě víc... až se na to přijde, půjdeš do vězení... když mě pustíš, nikomu to neřeknu... prosím, nedělej mu to!" Už skoro nevěděla, co říká, její slova jí do úst podstrkovalo zoufalství a pud sebezáchovy. Udělala by cokoliv, jen aby ji pustil a on to věděl.

"Myslíš, že ti uvěřím?!" zavrčel jí do obličeje. "On ti věřil a podívej se jak dopadl! Ale já nejsem takový hlupák. Nevěřím ani jedinýmu prašivýmu slovu, který vypustíš z úst! Proto odtud neodejdeš!"

"Ne..."

To, co chtěla říct, ale zaniklo v dalším bolestném výkřiku, když jí vrazil nůž do břicha až po střenku. Usmál se, jemně ji pohladil po tváři. Nevnímala to, jen nesnesitelnou bolest, která jí kradla myšlenky a zastírala vědomí neproniknutelnou rudou mlhou. Nevěděla, kdy nůž vytáhl, ani to, jak jeho špičkou přejel po krku od brady až po jamku mezi klíčními kostmi, přes hrudník, kam kreslila krvavou stopu. Její oblečení povolilo, aby se ostří nože mohlo dostat na holou kůži, na prsa, hrudní kost, kde se na chvíli zastavilo, aby se znovu mohlo dát do pohybu a způsobit další hluboké rány, další bolest. Čím víc jich bylo, tím bylo vše kolem prázdnější. Obraz se rozplýval a všechno kolem ztrácelo tvar. Jediné, co dokázala cítit byla bolest, ale i ta byla podivně tupá.

Polkla a rozkašlala se. Ústa měla plná krve. Netušila, co jí ještě udělal a už jí to bylo lhostejné. Když ji pustil, bezvládně se sesunula na podlahu, víc mrtvá, než živá. Křišťálová voda, do které se včera ve svém sobeckém bláznovství vrhla, se barvila rudě. Temné dno ji nesmlouvaně objímalo, drtilo ji ve svém smrtícím náručí. Poddala se mu.

Nevnímala, jak si k ní klekl, a až když ji jednou rukou podebral pod krkem a druhou téměř mateřsky objal kolem ramen, aby si ji mohl přitáhnout na klín, ztěžka otevřela oči. Přidržel ji a prsty jí jemně setřel krev stékající z koutků úst. Pohladil ji po tvářích, po čele. Něžně, lehce, jako kdyby ji láskyplně laskal. Usmíval se a sklonil se nad ní. Něžně ji políbil na čelo, zadíval se jí do očí a špičku nože opřel mezi její žebra.

"Už mu neublížíš... nikdy," promluvil tiše. Opřel se do nože, který hladce pronikl hrudníkem. Když se nepatrně napjala a naposledy vydechla, okolní prostor rozrezonoval jeho šílený smích.