VII.

17.06.2018

Šerif Kale Hall seděl u stolu ve své kanceláři ve Frontier, nohy ve vysokých botách položené na odřené desce stolu. Houpal se na židli a mlčky zíral před sebe. Byl tu sám. Venku byla už byla tma a na skleněné tabule oken dopadal hustý déšť. Jen mihotavý plamen petrolejky osvětloval místnost, pronikal otevřenými mřížemi jediné zdejší cely a jejich stíny rozdělily protější stěnu na pokřivené čtverce.

I když ve městě obvykle býval klid, drželi on, nebo někdo z jeho mužů nepřetržitou stráž. Zařídil to tak kdysi jeho otec a on to udělal stejně, když mohl po letech nastoupit na místo šerifa. Lidé si zvykli, že kdykoliv potřebují, vždy tu je někdo, kdo pomůže. A i když byl na svou funkci mladý, věděl, že ho uznávají a za žádnou cenu je nechtěl zklamat. Střídali se tři - on, Stephen Davis a jeho bratr Paul. Ale když by bylo potřeba, bývali dostupní všichni a kdyby ne, měl ve městě několik dalších záloh. Byl si vědom, že zdejší klid je také jejich zásluha a nemínil na tom nic měnit.

Promnul si unavené oči a vstal. Než vyšel ven na verandu, nalil si do hrnku trochu kávy z konvice stojící na kamnech. Napil se ale až pod střechou před kanceláří, zhluboka se nadechl vlhkého vzduchu a rozhlédl se kolem. Nikde neviděl živou duši, většina obyvatel se schovávala ve svých domech. Nedivil se tomu. Jen okna Wilsonova salonu jasně svítila do tmy, ostatně jako každý den. Před ním ale byli uvázaní dva neznámí koně. Někdo očividně přijel do města. Pokud se zdrží, pozná to zítra. Z kapsy košile vytáhl balíček doutníků, vyhoupl se na zábradlí a zapálil si. Věděl, že když se nic neděje, služba je dlouhá.

Pohledem zabloudil ke svému domu stojícímu nedaleko a zachmuřil se. Jeho žena i šestiletý syn už určitě spí. S hořkostí si vzpomněl, na výčitku, se kterou ho Dorothy vyprovodila do práce a nespokojeně stiskl rty. Atmosféra doma nebyla zrovna nejlehčí.

Vzápětí ale zbystřil. Na schodech po straně kanceláře zaslechl tiché kroky, pak začvachtání v kaluži pod nimi a sotva postřehnutelnou kletbu. Když ho mezi lopatky dloubla hlaveň revolveru protočil oči v sloup.

"Pracky nahoru," zahučel ze tmy známý hlas, který se ale jeho majitel urputně snažil změnit. Moc se mu to nedařilo.

"Nemáš odjištěno," konstatoval Kale bez stopy emocí a potáhl z doutníku.

Hlaveň zmizela, ozvalo se další šplouchnutí a pak se zábradlí verandy zatřáslo, jak na něj z druhé strany mrštně vyskočil mladý muž, aby ho mohl přelézt. Jeho jezdecké boty zaduněly na prkenné podlaze, když seskočil a Kale si odfrkl. "Nemůžeš to obejít? Jestli to zábradlí urveš, budeš ho zpravovat. Seš pořád jako malej kluk."

"Pro kristovy rány... hospodyňka promluvila! Nemám ti dojít pro zástěru? Určitě sis ji zapomněl doma, jen doufám, že sis ji pečlivě vyžehlil," zašklebil se na něj jeho mladší bratr Paul po tom, co okázale protáhl obličej, stejně jako to praktikoval zhruba od třinácti let.

Kale jen škubl koutkem rtů. Přešel jeho špičkování s klidným nadhledem. Byl na to zvyklý a nebylo to nic, co by ho dokázalo vyvést z míry. Častoval ho svými vtípky dnes a denně. Malá daň za to, že měl vedle sebe někoho, na koho se mohl doopravdy spolehnout.

"Ani mi nenabídneš, když už jsem se snesl z výšin?" Paul se opřel o stěnu a založil ruce na prsou.

"Kafe je uvnitř."

Mladší z bratrů ale zakoulel očima a odfrkl si. "Kafe mám nahoře taky a mnohem lepší, než tu břečku, co vaříš ty."

"Nežebrej a doutníky si kup svoje, seš soběstačnej."

"Zapšklej dospělej a ještě se ani nepodělí... mám já to ale příbuzný. Nebuď škrt, bratře, přece bys mě nenechal na suchu." Nemusel ani vidět, jak Kale škubl koutkem rtů, než se na něj otočil s povytaženým obočím. Jeho grimasy a pohledy znal dokonale, stejně jako přesně věděl, jak bude jejich hra pokračovat.

Už se ozvalo jen tiché povzdechnutí a vzduchem proletěla krabička s doutníky těsně následovaná sirkami. Paul to obojí obratně chytil a zapálil si. Nekouřil moc, ale večerní chvilku s bratrem si nikdy nenechal ujít. Většinou jen mlčeli a sledovali okolí. Věděli, že jsou na všechno dva a že tu vždy bude někdo, kdo jim bude krýt záda. Byli tu jeden pro druhého, od té doby, co osiřeli. Kaleovi bylo tenkrát patnáct a Paulovi ani ne deset.

"Jak bylo včera u Wolkerů?"

Paul trhl hlavou, Kaleův hlas ho vytrhl z myšlenek. Když si uvědomil, na co se ptal, potáhl z doutníku a pak si chvíli mlčky prohlížel jeho žhnoucí konec, než zamumlal: "Dobře..."

Bratr si ho zkoumavě prohlížel, i když spíš tušil, než viděl jak se tváří. "Nechoď moc dlouho kolem horký kaše. Jestli si co nejdřív nepromluvíš s jejím otcem a nepožádáš ji o ruku, taky se na tebe může vykašlat."

Paul semkl rty. "To mi nemusíš říkat. Jenže jí nemám co nabídnout. Bill se do ženění taky nehrne a Katie je na ranči jediná ženská, to přece víš."

"Kdybys v neděli v kostele trochu koukal kolem sebe, všiml by sis, že nedávno mluvil s Davisovými a několikrát jsem ho viděl, jak odcházel s Ruth. Jenže to bys musel vnímat i něco jinýho, než Katie."

Paul byl rád, že je tma a jeho bratr nevidí jak zrudl. "Ty máš taky oči všude..."

"Jsem šerif, musím mít, navíc už to je tak do očí bijící, že by si toho všiml i slepej. Takže bych bejt tebou neváhal."

Paul si ale odfrkl. "A nabídnout jí můžu co? Kutloch nad kanclem? Dovedeš si to jen představit?"

Kale věděl, že to je nesmysl, už jen proto, že skrz prkenný strop je všechno slyšet a v kanceláři pořád někdo byl. Stejně dobře ale věděl, že jeho bratr jedná se starostou o pronájmu a pozdějším odkoupení jednoho z domů ve městě. "Ten dům nevyšel?"

"Ne," zavrčel Paul. "Starosta to dal někomu jinýmu, tomu Morisovi, co se tady objevil. Prej proto, že má rodinu, ale je mi jasný, že má prachy a přeplatil mě. Od Vánoc mě tahá za nos a pak mi řekne tohle. Byl jsem tam včera."

"To je mi líto. Ale měl bys to s Wolkerem aspoň zkusit, aby věděl, že to myslíš vážně a příště ti neustřelil prdel."

Paul dlouze vydechl. "Jo, asi máš pravdu."

"Dorothy se ptala, jestli zejtra přijdeš na večeři," promluvil znovu Kale po tom, co se oba odmlčeli.

Paul se zašklebil, chmury z jeho obličeje zmizely tak rychle jak se objevily. "Vaříš, hospodyňko?"

Jeho bratr si odfrkl a protočil oči v sloup, ale nestihl ho usadit. Oba zaslechli těžkopádné kroky a ve tmě rozeznali mohutnou mužskou siluetu. Oba poznali místního kováře.

"Dobrej večer, Bartone," kývl na něj Kale.

"Zdravím, hoši." Muž vystoupal po schodech na verandu, nejistě přešlápl z nohy na nohu a pohledem přejel z jednoho na druhého.

"Jdeš na kus řeči?" usmál se na něj Paul.

"Ne, to zrovna ne, něco byste měli vidět."

Kale zpozorněl. "Co se stalo?"

"Nevim, možná nic, ale radši pojďte se mnou."

Oba bratři si vyměnili pohledy. Znali ho tak dobře, že jim neušla obava v jeho hlasu. Kale uhasil nedopalek doutníku, seskočil ze zábradlí a sáhl do kanceláře na věšák pro klobouk. Během několika minut stáli oba ve stáji u osedlaného mokrého koně.

"Dneska ráno jsem ho půjčil Powellovi, tomu panákovi, co předevčírem přijel za starostou."

Kale si zvíře zamračeně prohlížel. "Před setměním se na něj ptal, prej se ještě nevrátil."

"Kůň přišel před chvílí. Ale něco mi tady nesedí, podívej se na tohle," kovář vzal otěže, které visely z udidla a zvedl je. Očividně byly přetržené, koutky huby měl rozedřené do krve.

Kale se podrbal v krátkých vousech na bradě. Paul se zatím sklonil a posunul petrolejku, aby lépe viděl. "Má nateklý a odřený koleno, jak kdyby se někde praštil," ukázal na jednu z předních nohou.

Barton jen kývl a i Kale se sklonil, aby si zranění mohl prohlédnout. Pak se tázavě zadíval na kováře. "Co si o tom myslíš?"

"Nejspíš musel bejt někde uvázanej, leknout se a utýct. Ale je to dobrej spolehlivej kůň, žádnou pošahanou herku bych mu nepučil, i když by si to zasloužil."

"Zejtra ráno se po Powellovi musíme podívat. Nejspíš bloudí někde po pláních a hledá cestu zpátky."

"Jo, taky si myslim. Pitomec na to byl dostatečnej. Říkal jsem mu, aby si vzal doprovod," zabručel kovář. Poplácal zvíře po pleci. Chtěl mu sundat uzdu, když se ozvaly další kroky, zaklepání na otevřená vrata stáje a dovnitř vstoupil neznámý muž s promáčeným psem u nohy.

"Dobrý večer," pozdravil a smekl klobouk, prohlédl si všechny přítomné se stejným zájmem jako oni jeho. Kale pochopil, komu nejspíš patřil jeden z koní před salonem. "Hledám pana Bartona."

"Poslední dobou jsem žádanější, než coura," zabručel kovář a konečně sundal koni uzdu. Než k němu muž došel, začal povolovat podbřišník sedla.

"Potřeboval bych ustájení na noc pro dva koně, měl byste místo?"

Kovář škubl koutkem rtů a nasadil o málo přátelštější výraz. "Jo, mám místo, přiveďte si je."

"Díky, zaplatím co si řeknete a... nemohl bych tady přespat?"

Barton překvapeně vzhlédl od úvazu podbřišníku a uchechtl se.

"Nejsem zloděj koní, klidně mě tu můžete zamknout. Jen tuhle noc, nemám kam jít."

"Pro mě za mě..." zamumlal a konečně stáhl koni sedlo ze hřbetu.

"Wilson má nad lokálem pokoj," zkoumavě si ho prohlížel Kale. Krátké světle hnědé vlasy měl rozcuchané, několikadenní strniště a špína v obličeji značily, že má za sebou dlouhou cestu. Měl tvář tvrdého muže, věkem se musel blížit ke čtyřicítce, ale jeho klidný pohled i přívětivý trochu nesmělý úsměv mu byl něčím sympatický.

"Vzhledem k tomu, že toho i dalších služeb hodlá využít můj doprovod, spokojím se s místem ve stáji," hořce se pousmál muž.

I Kale škubl koutkem rtů. Velmi dobře pochopil, co má neznámý na mysli. "Moc lidí se tu po cestě nezdržuje. Frontier nemůže nabídnout žádnej luxus. Ale jestli se chcete zdržet, Harperovi pronajímají pokoj."

"Teď hlavně potřebuji střechu nad hlavou, to ostatní už není podstatné," pousmál se muž.

"A zdržíte se?"

"Zítra pokračuji dál, ale možná se ještě vrátím."

Kale jen kývl, neměl ve zvyku se moc vyptávat, pokud ho k tomu nedonutily okolnosti, a příchozí byl od pohledu slušňák, navíc měl teď trochu jiné starosti. Sledoval jak vyšel ven, pak Bartonovi rychle popřál dobrou noc a následoval ho i s vyjímečně mlčícím Paulem v zádech. "Šťastnou cestu a lepší počasí," pousmál se, když si všiml, že se muž zdržel u vrat stáje, a dotkl se krempy klobouku na pozdrav. Chtěl se vrátit do kanceláře, když zaslechl hluk a ozvěnu zvýšených hlasů. Zpozorněl. Ani nemusel přemýšlet odkud pochází. Brzy na to přehlušilo pleskání dešťových kapek tříštění skla, nadávky, čvachtavé plácnutí a ržání nervózních koní.

"Už zase... do prdele," ulevil si Paul. Kaleovi proběhla hlavou stejná myšlenka. Jen se na mladšího bratra krátce ohlédl, než natáhl krok, aby se dostali k salonu co nejdřív. Nemuseli se domlouvat. Paul ho stejně rychle následoval.

V blátě před salonem ležel muž, nad ním klečel další, jednou rukou ho držel za košili na hrudi a druhou se rozpřahoval k ráně pěstí. "Hej!" houkl Kale a ještě přidal, ale rána už mezi tím dopadla. "Hej, to by stačilo!"

Neznámý zvedl hlavu, do obličeje mu nebylo vidět, přesto Kale věděl, že má před sebou druhého nově příchozího. Očividně se mu nechtělo nechat svého soka jen tak, proto Kale vytáhl revolver a odjistil ho. "Neslyšels?!"

"Říká kdo?!"

"Šerif, idiote, jestli nechceš přespat v cele tak se koukej zvedat!"

Neznámý něco nesrozumitelně zavrčel, pak se ale konečně neochotně postavil. "Neměl provokovat," sykl, otřel si krev, která mu stékala z natrženého rtu a odplivl si. Do obličeje mu padlo světlo, ze salonu a Kale si ho konečně mohl lépe prohlédnout. Tmavé vlasy měl rozcuchané, košili natrženou. Probodával Kalea chladným pohledem a dlaní se opíral o svůj revolver na opasku.

"Teď už je po všem, takže se pěkně vrať dovnitř a dej pokoj."

Muž se povýšeně ušklíbl, ale pak přeci jen couvl. Nespustil z Kalea pohled, dokud nebyl z dosahu, až pak se otočil a vrátil se dovnitř kolem Wilsona, který je zamračeně pozoroval od rozbitých dveří salonu.

Kale si odfrkl a uklidil revolver, špičkou boty nepříliš šetrně dloubl do ramena muže ležícího v blátě. Neměl ani kabát, ani klobouk, ale zato byl na mol. "Davisi... zvedej se. Deš domů."

Ten ale jen zasténal a něco zamumlal, přetočil se na bok. V matném světle byla dobře vidět modřina, která se začínala rýsovat pod jeho okem a krev, co mu tekla z nosu.

"Zase přebral," ozval se Paul za jeho zády.

"Hmm... pojď mi pomoct."

Oba se sehnuli a popadli Davise pod rameny. "Vstávej, do háje!" zavrčel Paul, když očividně nespolupracoval.

"Rozkaz, pane..." zamumlal a nechal se zvednout na nohy, ale kdyby si oba bratři nepřehodili jeho ruce přes ramena, upadl by zpátky do bláta. Už chtěli namířit k jeho domu, ale zastavil je Wilsonův hlas: "A kdo zaplatí ty dveře?!" Barman stál rozkročený na schodech, ruce založené na prsou a zamračeně je sledoval.

"To si vyřiď s ním, až se probere, nebo s tím druhým," doporučil mu Kale chladně.

Barman ohrnul ret. "To si to můžu rovnou zaplatit sám!"

"Nemáš mu nalejvat."

Odpovědí mu bylo jen posměšné odfrknutí. Wilson zavrtěl hlavou a vrátil se dovnitř pro koště, aby mohl uklidit tu spoušť. Normálně to byla Lilyina práce, ale se teď točila kolem jeho hosta.

Kale s Paulem zatím dovlekli Davise k jednomu z domů. Za oknem byla tma, ale oba tušili, že jeho manželka nespí. Složili ho na schody a Kale zaklepal.

Trvalo chvíli, než zaslechli tiché kroky, ve škvíře dveří se ukázala unavená tvář ženy osvětlená plamínkem svíčky. Beze slova přejela pohledem oba bratry, pak jím sjela ke svému muži a pevně stiskla rty. "Nechte ho tady, doma ho nechci," promluvila tichým hlasem s nevýrazným mexickým přízvukem.

"Ale prší..." snažil se za něj přimluvit Paul, jenže žena rázně zavrtěla hlavou.

Když si Kale všiml, že chce jeho bratr ještě něco říct, sevřel jeho rameno. "Dobrou noc, Saro."

"Dobrou," zamumlala a rychle zavřela.

"Nech to tak, je to jejich věc," sevřel Kale bratrovo rameno silněji. Ten jen pevněji semkl rty, ale nakonec ho následoval zpět ke kanceláři.

"Ten chlápek se mi nelíbil," podrbal se Kale ve vousech, když procházeli kolem salonu.

"Kterej?" tázavě se na něj zadíval Paul.

"Ten co se porval Davisem."

"Víš dobře, že když se Stephen napije, je na pěst tak jako tak."

Kale se ale zamračil. "Doufám, že zase brzo vypadne."

Paul se pousmál. Věděl, že nemá v lásce kohokoliv, kdo by mu narušoval zdejší klid. Ke kanceláři došli mlčky. Když ale chtěl Kalea následovat dovnitř, bratr ho zastavil. "Měl by ses vyspat. Jestli se Powell neobjeví, zajdeš ráno za Harperem a pojedete se po něm podívat. Já tady počkám, dokud mě Davis nevystřídá."

"Myslíš, že po dnešku bude schopnej?"

"Bude muset, ptát se ho nebudu."

Paul se zašklebil, pak už mu jen popřál dobrou noc a zmizel ve tmě. Zatímco si Kale rozepínal a sundával košili, aby ji mohl usušit nad kamny, poslouchal jak po straně budovy vržou schody i podlaha v místnosti nahoře. Pevně doufal, že už zase bude klid.