VIII.

04.06.2017

Dýchám, jen dýchám a každičkou buňku mého těla naplňuje bolest. Mysl oněměla, myšlenky mi někdo ukradl, hlava je jako prázdný hrnek. Nevnímám nic než tlukot svého srdce a prázdno. Jako bych se propadl do ohlušující nicoty a bylo by mi v ní dobře, nebýt bolesti, která mě nutí lapat po vzduchu a probouzí mé otupělé vědomí k životu. Ležím na něčem tvrdém, tlačí mě to do ramena a do pánve. Ruka mi mravenčí. Zkouším pomalu pohnout prsty, skoro je necítím. Je mi chladno. Nevím, kde jsem, nechce se mi otevírat oči, ale budu muset. Vím to. Budu muset pryč z konejšivé tmy.

Proč jen to tak bolí?!

První světlo mi proniká do mysli. Zarazilo se do ní jako žhavý osten.

Bolí to, zatraceně!

Zamrkám a znovu se rozhlédnu. Tváří se opírám o ledovou dlažbu, její barva je mi povědomá. Otřesu se, přetočím se na záda. Studí to na holé kůži, ale neuhýbám, chlad mě probírá k životu. Nakonec se pokusím zvednout do sedu. Musím sklonit hlavu, zhluboka se nadechnout, abych překonal závrať. Snažím se rozkoukat kolem, obraz se konečně vyostřuje.

Co dělám v kuchyni? Na zemi?

Vedle mě leží povalená židle. Zatřesu hlavou. Nechápu to. Ztěžka se postavím na nohy, plosky chodidel mě studí, opřu se rukama o stůl mrkám, třesu hlavou. Aniž bych věděl, proč to vlastně dělám, prohrábnu si vlasy. Co se to kruci děje? Co se děje se mnou?

Přes bolest sotva vnímám denní světlo, ale mou pozornost zaujme něco jiného. Na desce stolu stojí dva netknuté hrnky se studenou kávou, dvě sklenky vody.

Zmateně je pozoruji. Zhluboka vydechnu a nakonec je oba seberu a vyleju do dřezu. Studené kafe nemám rád. Automaticky je umeju a opláchnu si ruce. Monika nemá ráda, když tu zůstává moc nádobí. Ale že by si nevypila svou kávu?

Ale Monika... Strnule zírám před sebe, myšlenky se převalují bez ladu a skladu. Nejsem schopen je roztřídit. Promnu si čelo dlaní, pevně stisknu zuby, kdyby mě aspoň tolik nebolela hlava!

Pomalu vyjdu z kuchyně. V předsíni se svítí, i když je už dávno světlo. Zhasnu. Leží tu cizí dámské boty. Sandály. Čí jsou? Chvíli na ně nehybně zírám. Až si konečně vzpomenu na tebe.

Alison! Jsi tady! Chci se usmát, vyběhnu po schodech, vpadnu do ložnice, postel je ale prázdná.

Co se to...

Vrátím se dolů. "Alison?" zavolám do pokoje. Všude je ale ticho. Přeci bys neodešla bez bot. Mysl je pomalá, nic mě nenapadá. Rozhlédnu se a strnu v půli pohybu. Zírám na něco, co mi předtím uniklo. Na zemi, na světlé dlažbě se jasně rýsuje tmavá skvrna. Tajím dech, skloním se nad ní, dotknu se jí prsty. Srdce snad vynechalo několik úderů, když si konečně uvědomím, že je to napůl zaschlá krev.

Uskočím, děsí mě víc než tvoje nepřítomnost. Kde se tu vzala?! Na dveřích sklepa se vyjímá podobný flek.

Polknu, zamrkám. Tam... tam to všechno začalo... kdysi... tam... proboha... Už nepřemýšlím, nesmím přemýšlet, jinak... zalomcuji klikou.

"Alison!" Je zamčeno. Vždyť tak to nebylo! Nikdy jsme sklep nezamykali. I když do dveří několikrát praštím pěstí, neotevřou se.

Klíč vždycky býval v zámku, teď je ale pryč. Hledám ho na věšáku... všude, kam dosáhnu. Ale je to zbytečné.

Ještě jednou se opřu do dveří. "Alison!" Pohled mi padne na moji ruku, přitisknutou na hladkém dřevě. Je špinavá, chvíli mi trvá, než mi konečně dojde od čeho.

Lapu po dechu, pomalu ji stáhnu. Na dřevě zůstal její otisk. Očima těkám ze dveří na ruku a zpět.

Bože! Na mých rukou se jako odporná mapa rýsuje napůl umytá krev.

PROČ?!

Nechápu... nevím, proboha já NEVÍM! PROČ MÁM KREV NA RUKOU?!

Kohoutek v kuchyni je nejblíž. Vyděšeně ji smývám, mizí v odpadu. Drhnu ji a na rukou, na předloktí mě pálí drobné oděrky. Nevím, jak jsem k nim přišel... NEVÍM!

Co se to tady děje?! Co se to děje se mnou?! Kde jsi?!

Hlava mi praská bolestí, a přesto vím, že tě musím najít a přesvědčit se, že jsi v pořádku. Musím vědět, že... že ta krev není tvoje! Musím... pryč, dřív než... než přijde ONA!

Nejrychleji, jak dokážu, vyběhnu nahoru, popadnu první triko, které mi přijde pod ruku. Je to jako reflex. Musím mít triko, nikdo nesmí vidět...

"Odešla!"

Její hlas mi podrazil nohy. Dopadám bolestivě na kolena.

"Je pryč, má malá bestie! Co když jsi ji zabil?"

"Ne!" křičím, musím tě najít! Musím! Touha vědět, že jsi v pořádku je silnější než děs. Drápu se na nohy a ONA se mi vysmívá tím odporným šíleným smíchem. Nevnímám schody, je zázrak, že jsem se neskutálel dolů.

Boty, klíče... jednám automaticky. Nemůžu se jí poddat, musím tě najít, i když mi hlava praská bolestí. Její smích mi nepřestává znít v uších.

Branka za mnou klapla. Kam mám jít? Kde tě hledat?

Zmateně se rozhlížím ulicí neschopen myšlenky. Nevím, co dál, ale strach o tebe mě drží při vědomí.

Knihovna! Zhluboka se nadechnu a nutím tělo k pohybu. Mám pocit, že mě každý úder vlastního srdce roztrhne na bolestivé cáry, každý dotek nohy na zemi rozdrtí na prach, a přeci se nutím k pohybu. Prudce vpadnu do prosklených dveří. Chvíli mi trvá, než se zorientuji, myšlenky mi stále unikají.

"Jamesi!" trhnu hlavou, nějaká žena. Tváří se starostlivě. Měl bych ji znát? Snad... Nevím. Jediné, co vím, je, že tě musím najít.

"Jamesi, kde jsi byl?"

Lapu po dechu. Nevím, nechápu vůbec nic. "Kde..." nejsem schopen nic říct, dech se mi zadrhává.

"Jamesi, já vím, že ti asi bylo zle, ale proč jsi aspoň včera nezavolal, že nepřijdeš? Nebo dnes ráno?"vyčítá mi.

Nechápu. Kdy bylo včera? Co je dnes? Zírám na ni. Co je za den? Kolik je hodin? Nemám pojem o čase, realita mi uniká.

Vydechne, než skloní hlavu, skousne si ret. "Je tu někdo, kdo by s tebou chtěl mluvit."

"Alison?" vypálím hned, ale když zavrtí hlavou, ustoupím o krok. Nechci s nikým mluvit! Musím tě najít!

"Pane Gaffele," oslovil mě starší muž. Ustupuji ještě o krok. Ať mi dá pokoj!

"Nechte mě být... já, nemám čas... musím najít Alison," mumlám a on se zamračí.

"O Alison s vámi potřebuji mluvit."

Strnu. "Kde je?"

"Pane Gaffele, Jamesi, nechcete se posadit?"

"KDE JE?!"

Muž se odmlčí. Nervózně tisknu pěsti. Proč nemluví? Chce se mi ho popadnout za klopy saka a zatřást jím, vymlátit z něj odpověď.

"Slečna Madensová byla dnes ráno nalezena mrtvá."

Zírám na něj a jen naprázdno otevřu ústa, několikrát za sebou, než zběsile zavrtím hlavou.

Ne... to přeci... to nemůže... NE! Pevně zavřu oči, prsty vrazím do vlasů, křečovitě je stisknu. "Lžete..." sípu.

"Byla zavražděna, můžete nám..."

"Lžete!" Nečekám, až domluví. Nepřemýšlím. Skočím po něm. Nechci to slyšet, nechci slyšet nic! Ale dřív než se ho vůbec stihnu dotknout, pevně mě svírá. Nevím jak, nemůžu se hnout. Zoufale sebou škubu, zmítám se, oči mě pálí.

"Pane Gaffele, uklidněte se, potřebujeme vás. Můžete nám pomoct najít toho, kdo jí to udělal."

Nevnímám ho. V hlavě mi zní její výsměšný hlas: "Je mrtvá! Je z cesty a ty jsi můj!"

"Ne!" Nejspíš křičím nahlas. Můj odpor ochabl, nejsem schopen ničeho. To vlhko na tvářích jsou snad moje slzy. Nevnímám hlasy lidí kolem, vše okolo se rozplývá v jejím smíchu, vidím jen její tvář, její oči...

***

"Pane Madensene, byl jste..."

"Jo..." mladý muž pevně stiskl rty, než se zhroutil na židli, promnul si oči prsty, a přesto nedokázal zadržet slzy. Právě se vrátil z márnice a to, co tam viděl, v životě nezapomene. Musel potvrdit identifikaci Alison.

"Přijel jste rychle," pousmál se starší muž, než před něj na stůl postavil sklenici vody. Jen si odfrkl. Byl tu rychle, tak daleko to nebylo. Nikde by pro něj nebylo dost daleko.

"Kdo to mohl udělat? Jaká svině?!" zvedl oči. Leskly se.

"Hledáme ho." Inspektor se zadíval přes prosklenou stěnu do vedlejší místnosti, kde probíhal jeden z výslechů. Zamyšleně si promnul bradu a chvíli sledoval policejní psycholožku, která se na chvíli odmlčela, než se usmála a znovu promluvila. Neslyšel, co říká.

"Zůstanu, pomůžu vám."

"Ne, nepatříte sem, není to ve vaší pravomoci," změřil si starší muž mladšího pohledem.

"Je mi to jedno, inspektore! Dostanu ho!" štěkl ale mladík a vstal. Vztekle zaťal pěsti.

"To je práce profesionálů, jako řadový strážník, ještě z jiné oblasti, se do toho nemůžete míchat. Je mi líto," odpověděl ale klidně inspektor.

"To mám sedět na zadku a nechat tu bestii, která jí to udělala běhat na svobodě?!"

"Vraťte se domů," pousmál se, "tam vás teď potřebují. Jakmile budeme něco vědět, ozveme se."

"Na to se vám můžu vysrat! Chci vidět, jak na těch krvavých rukách zaklapnou pouta, a je mi jedno, jestli mi k tomu dáte povolení!" už se neovládl, křičel muži před sebou do obličeje. Naštvaně ho popadl za klopu saka. On se ani nehnul, jen se zamračil: "Chápu, že je to pro vás těžké, ale radil bych vám, abyste se uklidnil, než vás nechám vyvést, pane Madensene."

Jen si odfrkl a spustil ruku. "Chci vám ho jen pomoct dostat, copak je to tak nepochopitelný?!"

"Ano, já vás chápu, ale v tomto stavu byste se měl vrátit domů."

"Byla to moje sestra, do háje! Nemůžu jen nečinně sedět!"

"Richarde, tady nám ale nebudete nic platný, rodiče vás potřebují víc," inspektor se na něj konejšivě usmál, stiskl mu rameno, ale on jen zavrtěl hlavou. Chtěl ještě něco říct, ale dveře do vedlejší místnosti se otevřely.

Žena, která odtud vyšla, uvolnila cestu mladému muži, s bezvýraznou tváří. "Děkujeme, Jamesi."

"Pane Gaffele," oslovil ho inspektor, "zařídíme vám odvoz domů, v tomto stavu nemůžete jít sám." On nereagoval, jen zvedl pohled. Richard pevně stiskl rty a pečlivě si ho prohlédl, než oba zmizeli.

"Kdo to byl?" zeptal se tiše, když se ženou osaměl. Ta si ho zkoumavě změřila. "Vy jste Richard Madensen, že?"

Kývl hlavou a škubl koutkem úst. Ona povzdechla a pevněji stiskla v ruce složku, kterou s sebou přinesla. "To jeden ze svědků, James Gaffel. Znal se s vaší sestrou, stýkali se. Viděli je spolu dva dny před tím, než ji našli."

"Je divnej" zavrčel Richard a nehybně sledoval zavřené dveře.

"Ano, má v sobě vysokou dávku sedativ. Zhroutil se," pousmála se žena.

"Co je zač?" zeptal se Richard tiše.

"Pane Madensene, já vám nemohu sdělit nic, pokud nejste zapojen do vyšetřování, je mi líto."

"Ale já jsem zapojen do vyšetřování, madam," pousmál se. Doufal, že na něm nepozná, že lže. Ale nemínil to tak nechat a ten chlap se mu nelíbil. Měl divný oči. Proklepne ho sám, i kdyby se měli vzteknout! Rozhodl se, že udělá všechno pro to, aby dostali vraha, a bylo mu jedno, jestli půjde proti předpisům. On byl první stopa.

Žena ho chvíli pozorovala, pak si skousla ret a podala mu složku. "Podle výpovědi jejích kolegů ze školy se seznámili v knihovně. Pomáhal jí se závěrečnou prací. Prý je to takový neškodný podivín, straní se lidí. Našla si k němu cestu."

"Je podezřelý?"

"Každý je v tuto chvíli podezřelý, ještě pořádně nevíme vůbec nic, našli ji před sotva půl dnem."

"Ale jednoho z jejích kolegů napadl... zbytečně a nepřiměřeně," prohlížel si Richard jednu z výpovědí, než zvedl pohled.

"Ano, to je pravda, jenže v tuto chvíli nemohu říci, zda to může mít souvislost a kolik je na tom pravdy," zachmuřila se.

"Řekl vám něco?" na okamžik vzhlédl, než znovu svou pozornost obrátil ke složce. Pečlivě si prošel formulář, s jeho osobními údaji a snažil se zapamatovat si adresu.

"Moc toho nebylo. Je zmatený, ale s takovým množstvím sedativ v krvi je to pochopitelné. Kontaktovali jsme jeho psycholožku, jeho dokumentace je na cestě."

Richard jen kývl hlavou, zaklapl složku, pousmál se a podal ji ženě. "Díky madam."

Inspektor se vrátil zpět, změřil si Richarda podmračeným pohledem, než obrátil svou pozornost na ženu. "Díky Grace, až o panu Gaffelovi přijdou další informace, předám ti je. Dnes to bude na dlouho, potřebujeme od tebe jeho profil. Předpokládám, že jsme se toho moc nedozvěděli," mluvil na ni tiše.

Ona jen zavrtěla hlavou: "Ne, Tomasi, bohužel. Zítra snad budeme úspěšnější."

"Díky."

"Není zač, dnes bude to opět dlouhá noc," sklonila hlavu, "půjdu, je toho ještě moc."

Muži osaměli a Richard se zvedl. "Taky půjdu, potřebuju si sehnat ubytování," škubl koutkem rtů.

"Pane Madensene," zastoupil mu ještě cestu inspektor a zamračil se. Richard jen tázavě zvedl obočí.

"Jestli se jakýmkoliv způsobem pokusíte zasahovat do vyšetřování, nechám vás zavřít, dokud nebude po všem, je vám to jasné?!" promluvil na něj s tichou hrozbou v hlase. "Vraťte se domů! To je rozkaz!"

"Samozřejmě, pane," procedil mezi sevřenými zuby Richard. "Jen dneska mi už nic nejede!" Vyhnul se mu a práskl za sebou dveřmi.

***

Dveře domu otevřu jen automaticky, tiše za mnou klapnou. Nevnímám chladnou podlahu pod nohama, koberec v pokoji. Stmívá se... asi.

Lampa ozářila místnost. Svalím se do křesla, hlavu opřu o čalounění. Všechno vnímám jako ve snu, vše kolem mě proplouvá, nedotýká se mě, jako bych byl uzavřený ve velké němé bublině. Vlastně je mi dobře. Dělá mi potíže si vzpomenout i na vlastní jméno, chce se mi spát. Nebráním se.

Asi na mě někdo mluví, někdo se směje. Čemu? Netuším. Je mi to lhostejné.

Tělo mám těžké, měl bych zvednout ruku? Proč? Nechápu... nechápu nic. Zhluboka vydechnu, než mě obejme spánek, konejšivá temnota za zavřenými víčky. Škubnu koutky rtů, než se propadnu do její teplé náruče.

***

"Tak to by stačilo, zavíráme." Sebral barman prázdnou sklenici před mladým mužem, který se na něj podíval krví podlitýma uslzenýma očima a prohrábl si vlasy. Pevně stiskl rty a hodil na bar bankovku. "Drobný si nech," zavrčel, než vyvrávoral ven.

Svěží ranní vzduch ho pohladil po tváři, venku se rozlévalo svítání. Nevšímal si toho. Promnul si obličej rukama. Vypil toho relativně hodně, ale ne dost, aby otupěl tak, jak chtěl. Chtěl... do háje, co vlastně chtěl?

Celou noc se rozhodoval. Přemýšlel. Nad čím, proboha? Pevně stiskl pěsti. Měl by se vrátit domů, jak mu doporučili? Ať jdou všichni do prdele!

Z posledních sil se snažil udržet na uzdě. Jestli udělá, co měl v plánu, už si u policie neškrtne. Ale Alison je mrtvá a její pobodané tělo pohodili jen tak na ulici!

Jeho malá sestřička! MRTVÁ! A James Gaffel mu nešel z hlavy. Jeho pohled... byl zdrogovaný, ale... Copak si toho nikdo jiný nevšiml?! Kam dali oči!

Zhluboka se nadechl. Ještě váhal. Pevně tiskl zuby. Sakra, musí něco udělat! Jestli je nevinný, nemá co skrývat! A jestli... Zavřel oči a přes bundu nahmatal pouzdro se služební zbraní. Alison je mrtvá! Nebude sedět na zadku! Ať jdou všichni do háje, je mu všechno jedno!