VIII.

17.06.2018

"Matthewe, co trápí mého chlapce?" ženský hlas, dotek prstů na tváři.

Hlad...

Krev na rukou, na podlaze pod nimi, zmáčené chlupy v ní, špinavé dětské ruce.

"Cos to udělal?! Co seš to za bestii?!" Odpor v mužské tváři... rána... další...

Zelené oči rozšířené strachem...

"Mami..."

Zarachocení zámku. Prsty zaryté do dřeva dveří pokrývající se zlatohnědou srstí, bolestný křik vyděšeného dítěte.

Chlad... tma... bolest.... tvrdá zeď zarývající se do zad.

Zmatek, strach... bezmocný pláč.

Hlad...

Teplá krev, která vystříkla do úst, tiché zachraptění, vítězný řev.

"Nikdy nesmíš šelmě dovolit, aby ochutnala lidskou krev, rozumíš?!"

"Jak?"

Špinavá poškrábaná zeď. Zíral na ni přes dlouhé rozcuchané vlasy padající mu do tváře. Moucha, kterou uvěznil pod dlaní bzučela.

"Musíš to zvíře ovládnout!"

"NEJDE TO!"

Hlad...


Matthew se prudce posadil v posteli a vzápětí vztekle zasyčel, prohnul se bolestí. Rána na jeho zádech praskla, něco teplého mu stékalo po kůži. Zhluboka oddechoval, aby se vzpamatoval a dokázal z mysli vyhnat poslední záchvěvy noční můry.

Netušil, jestli křičel jen ve snu, nebo nahlas. Neklidný spánek byl dnes stejným peklem jako bdělost. Bestie měla hlad, silnější, sžíravější než dřív a s hladem přicházely vzpomínky. Pevně stiskl rty, zavřel oči, promnul si je prsty. Nakonec pomalu namáhavě vstal.

Uvnitř byla ještě tma, i když venku už dokázal rozeznat počínající svítání. Do oken bubnoval déšť. Zvětšil plamen v petrolejové lampě a hřejivé nažloutlé světlo se rozlilo po jeho ložnici. Ne, že by to potřeboval, i v úplné tmě viděl dobře, spíš pro ten pocit.

Pomalu došel k zrcadlu a prohlížel si ránu na zádech. Byla oteklá, rozšklebená, na některých místech se začínala podebírat. Jak se probudil, strup praskl a začala z ní vytékat průsvitná tekutina smísená s krví. Vztekle zasyčel. Bolela a škubalo v ní. Rozčilovalo ho to!

Došel k oknu, bezmyšlenkovitě vyhlédl ven. Když si ale uvědomil co vidí, zarazil se. Ta divoška tam pořád byla. Vypadalo to, jako kdyby se za celou dobu ani nepohnula. Promáčené vlasy jí padaly na záda, po obličeji i holé kůži na rukou jí stékaly kapky vody. I v nedostatečném světle svítání dokázal postřehnout, že se třese zimou. Ruce zatínala v pěst, ale pevný pohled stále upírala k jeho domu.

Je vytrvalá.

Polkl, když si vzpomněl na vůni vznášející se kolem ní. Zhluboka se nadechl, jako by ji znovu mohl ucítit i přes déšť a sklo v okně. Zatrnulo mu v bederní páteři, bestie v jeho podvědomí se chtivě napjala. Když si to uvědomil, rychle se odvrátil, jenže šimravé napětí ho ne a ne opustit.

Ať ta holka vypadne, ksakru! Jako kdyby neměl svých problémů dost!

Neudržel se ale a znovu vyhlédl z okna, bezděčně si jazykem přejel po zubech, když pohledem klouzal po její tváři s téměř smytým malováním, pevně stisknutých rtech. Sledoval, jak přešlápla z nohy na nohu, sklonila hlavu, nejspíš únavou, než ji zase rychle zvedla a zadívala se k temnému nebi. Pak ale pohledem zabloudila k oknu, za kterým stál. Aniž by chtěl, střetl se s jejíma odhodlanýma očima. Ztuhl a prsty pevně sevřel dřevěný rám okna. Její pohled se mu vpálil do vědomí, až ho z toho zamrazilo.

Syčivě vydechl a rychle odešel. Zatřásl hlavou, aby se zbavil vtíravého obrazu, jenže to bylo zbytečné. Její temné oči se mu stále zahryzávaly do mysli.

Zaklel a z otlučeného kovového džbánu si nalil trochu chladné vody, bezmyšlenkovitě se napil.

Měl žízeň...

Hlad byl ale silnější...

Hlad, hlad, hlad... stále ten stejný hlad, který nemohlo nasytit žádné jídlo, protože byl stavem mysli, nikoliv těla.

Prudce postavil plechový hrnek na stůl, až trochu vody vyšplíchlo na jeho desku, opřel se o ni rukama. Obraz temných indiánských očí se mísil s představou kapky krve lenivě stékající po kůži... její chuť na patře...

Bezděky si olízl rty. Bestie spokojeně zapředla.

NE! K čertu!

Narovnal se, popadl hrnek a mrštil jím proti zdi. Vzápětí zaklel. Zasraná bolest v zádech!

Pevně semkl rty, aby nezaúpěl, dlaněmi si stiskl spánky. Znovu se marně snažil zatlačit bestii do pozadí své mysli, tam, kde se vždy skrývala - pod práh svého běžného vnímání, jenže s ní nedokázal hnout. Nevzdával se, soustředěním vycenil zuby, ale všechno bylo k ničemu. Byl stále stejně bezmocný, stejně slabý... ksakru!

Nakonec se svalil zpět na slamník, zabořil obličej do polštáře, i když věděl, že neusne.

Nevnímal, jak dlouho pevně zavíral oči. Napůl cesty mezi bdělostí a spánkem, poslouchal déšť bubnující do oken, střechy i bláta venku. Čas kolem něj nezúčastněně přecházel a rozhazoval denní světlo.

Když zaslechl zvýšené hlasy, zvedl hlavu a pozorně naslouchal. Poznal Nolana a jeho syna. Dohadovali se. Zavrčel, chtěl schovat hlavu pod polštář, ale nakonec ho odhodil do kouta a neohrabaně vstal. Připadal si, jako by ho někdo rozlámal na kusy. Bolest v ráně byla čím dál silnější. Oblékl se s obtížemi.

"Nebudeš dělat nic! Je to jeho dům a ani já, ani ty nemáme sebemenší právo mu do něčeho mluvit! Vzpamatuj se, krucinál!" Nolanův hlas k němu pronikl skrz zeď. Co Lucas odpověděl, už nezaslechl, jen zašumění slov mezi kapkami deště, pak už zase bylo ticho. I když se očividně dohadovali o něčem, co souviselo s ním, bylo mu to jedno. Nazul si vysoké boty a jen v košili, prostovlasý vyšel ze své ložnice i z domu.

Když otevřel dveře, tvrdým pohledem šlehl po divošce. Stále tam byla, jako by vrostla do země. Odfrkl si, přesto se na ni díval déle, něž chtěl a ve světle brzkého dne si ji lépe prohlédl. Oči měla téměř zavřené, na rozdíl od rtů mezi nimiž se rýsovala temná mezera. Z vlasů jí kapala voda, stékala po tvářích, po krku... polkl, a když si uvědomil, že na ni fascinovaně zírá.

Zamrkal, aby se vzpamatoval. Chtěl odvrátit oči a odejít, přesto to nedokázal. Stačilo mu aby ji viděl a jeho smysly mu potměšile podstrčily odraz její vůně. Neodbytný hlad se mísil s něčím dalším, stejně instinktivním, stejně přízemně zvířecím, stejně potřebným. Zatrnulo mu v tříslech, tep se mu zrychlil. Pevně sevřel ruce v pěst, ale dřív než se stihl odvrátit a donutit své tělo k pohybu, otevřela oči. I když byl její pohled zastřený únavou, prosmýkl se jeho myslí, sjel po páteři a usadil se v bedrech, kde žhnul jako oheň. Bestie se napjala.

Chtěl ji!

Jen s vypětím všech sil od ní dokázal odtrhnout pohled. Prkenně došel do stáje a prudce za sebou zabouchl vrata, opřel se o ně zády. V uších mu s ohlušujícím duněním bušil jeho vlastní tep, krev se mu vařila v žilách. Syčivě vydechl mezi stisknutými zuby. Křečovitě zatnul ruce v pěst, praštil jimi za sebe až se vrata zatřásla.

Nechápal, jak je možné, že ho tak vyvedla z míry! Nikdy se mu nestalo, že by ho jakákoliv jiná žena, dokázala tak... vzrušit, jen tím, že by ji cítil. Jenže jeho život se včera obrátil vzhůru nohama, jeho samotného obrátil naruby. Nic nebylo jako dřív. Motal se v nezvladatelném víru, jako suchý list, strhávaný tam, kam chce jeho bestie, rvaný mezi touhou zabíjet a... čím?

Co chce bestie od ní?!

Jako by to nevěděl...

Polkl, v ústech měl sucho, jazyk se mu lepil na patro. Znovu mu zatrnulo v tříslech. Chtělo se mu zařvat nahlas. Byl to nepřekonatelný instinkt, který mu říkal, že ona je JEHO! Pro žádné otázky v jeho mysli nezbylo místo.

Ze všech sil se snažil ovládnout, jako to dělal kdysi, když se učil bojovat s hladem, ale bestie mu nedala pokoj.

Zapřel se zády do dřeva. Zalapal po dechu, když palčivá bolest vystřelila z rány a rozlila se celým jeho tělem. Pevně stiskl zuby, vycenil je, jeho obličej se zkřivil do bolestné grimasy, přesto přitlačil. Zaryl nehty do tvrdého dřeva vrat, cítil několik třísek, které si pod ně vrazil.

Bolest...

Otupět, rozedřít se do beztvaré krvavé hmoty... zničit se.

Cesta k vysvobození, vykoupení, k zapomnění.

Nepřestával, ani když rána znovu praskla. Trhl, smýkl sebou po hrubém dřevě, tam... zpět... Snažil se ji rozedřít ještě víc, sedřít ze sebe kůži za živa. Osvobozující omamná sebedestrukce.

Bolest a divoká horká krev, která mu stále bouřila v žilách, ho připravovala o rozum. Šílel a nevěděl, čím šílí víc.

Hlad a chtíč. Instinktivní, zvířecí... byl toho plný, obojího.

Nevnímal trhavý zvuk, když látka, jediná křehká překážka mezi dřevem a jeho poraněnou kůží, nevydržela.

Bolest!

Sápal sám sebe. Nepřestával dokud jeho potrhaná košile na zádech neprosákla skrz na skrz krví a on se podél vrat vysíleně nesesul na kolena. Roztřásl se únavou.

Zešílel...

Přikryl si dlaněmi obličej, zhluboka oddechoval, lačně nasával vzduch. Cítil, jak jeho teplá krev stéká z ran, vsakuje se do oblečení... jeho krev. Pach, který byl tak jiný než pach kořisti, naplnil okolní vzduch.

Nakonec se hořce rozesmál. Připadal si jako dítě, kluk, který znovu paličatě vzdoruje tomu, co nosí v sobě. Jenže tenkrát měl někoho, kdo mu řekl, co má dělat. Teď je sám a nemá nic, než svoji mizernou vůli.

Bolest pomalu odtékala z jeho mysli. Začínal zase vnímat svět kolem sebe. Do jeho vědomí nenápadně proniklo rozrušené ržání koní. Udusaná hlína na zemi ho začala tlačit do kolen. Zhluboka nasál vůně ve stáji.

Hnůj, sláma, seno... uklidňovalo ho to.

Dosedl na zem, opřel se bokem o vrata, na kterých se jasně rýsovala velká krvavá mapa. Nechápal, co se to stalo. Připadal si jako kdyby se ocitl ve zlém snu, ale noční můrou byl on sám. Seděl tak dlouho, dokud se alespoň trochu nevzpamatoval, pak si konečně promnul oči, rozhlédl se okolo.

Ze dvou stání zvědavě vykukovaly koňské hlavy, zbytek stáje byl prázdný. Koně zůstali na pastvině přes noc, uvnitř byly jen dvě březí klisny. Oběma se blížil jejich čas, a tak je Matthew chtěl mít pod dohledem. Jakmile je prohlédne, půjdou do připravené ohrady hned za domem. Musel hřebení vyhlídat, jeho první kontakt s ještě mokrým hříbětem ve chvíli, kdy se narodilo, byl důležitý. Bez něj by si nikdy nedokázal získat důvěru koní.

Ke koni, kterého nevychoval od hříběte, se nemohl ani přiblížit, natož na něj sednout. Museli si od malička zvyknout na jeho pach nebezpečného predátora a i někteří koně z jeho chovu ho nesnesli. To byl důvod, vůbec s chovem koní začal. Cizí koně se v jeho přítomnosti plašili, psi vyděšeně stahovali ocasy a schovávali se, slepice i jiná drůbež prchala do bezpečí. Neznal zvíře, které se před ním neschovalo, krom jeho koní.

Jedna z klisen uvnitř patřila mezi jeho nejlepší zvířata, druhá byla mladá, pětiletá, byla to její první březost. Zhluboka vydechl, vyškrábal se na nohy. Záda ho stále nesnesitelně bolela, košile zvlhlá krví a potem se mu lepila k tělu, ale on otupěl, jako by se na svět díval zpod hladiny temně rudé vody, která k němu nic nepropustila. Bolest splnila svůj účel. Nechtěl myslet na to, co je venku, na to, co je kolem něj, co se skrývá v něm. Nechtěl myslet na nic. Ještě ne.

Svěsil ramena, sklopil pohled a pomalu došel k jedné z klisen, mohutné, pevně stavěné ryzce s dlouhou úzkou lysinou táhnoucí se od husté kštice až mezi nozdry. Neklidně pohodila hlavou, ostražitě ho sledovala, přesto ale zůstala stát. Došel až těsně k ní a nabídl jí dlaň.

Klisna po ní pomalu přejela pysky, nasávala vzduch, než zabořila nos ho do jeho košile. Škubl koutkem rtů. Jemně jí prsty přejel po lysině, než je propletl do hřívy. Ona se ale nenechala vyrušovat. Neustále prohledávala jeho oblečení, jen když se dotkla látky nasáklé krví, odfrkla a zatřásla hlavou. Musel rychle uhnout, aby ho nepraštila.

Po uvítacím rituálu vešel za ní do stání. Jednou rukou ji drbal na kohoutku, druhou opatrně přejel po jejím vzdouvajícím se břiše. Zpozorněla, když se dotkl vemínka, aby ho zkontroloval. Nakonec přehodil jednu paži přes její hřbet, opřel se o ni celým tělem. Zvedl dlaň. Chvíli si prohlížel prach, který mu zůstal na prací ztvrdlé kůži, než zavřel oči a zabořil do ní nos. Nechtěl cítit nic jiného než uklidňující vůni a velké koňské tělo.

Jen unaveně dýchal. Bestie, jako by na pár chvil vysíleně usnula, přestože mu každý úder srdce pronikající k němu z hlubin koňského hrudníku připomínal krev kolující klisně v žilách. Jenže ona už nebyla kořistí.

Zvedl hlavu, až když zpozorněla a tiše zaržála.

"Je mi jedno, co si myslíš! Já ji tam nenechám!" zahulákal Lucas a čvachtavé kroky prozradily, že vyšel ven. Matthew se zamračil, narovnal se a naslouchal. Mezi kapkami deště pronikly další kroky. Do stáje vešel Nolan.

"Pane?"

Když na něj Matthew upřel lhostejný pohled, černoch si nervózně promnul ruce. "Co chceš?"

"Ta žena... omdlela, nejspíš únavou. Lucas ji vzal dovnitř. Postaráme se o ni, když dovolíte, aby se mohla dát do pořádku... snad pak odejde," Nolan sklopil oči, nejistě přešlápl z nohy na nohu.

Matthew ho ještě chvíli sledoval přimhouřenýma očima, než se k němu otočil zády. Znovu se opřel o koňské tělo.

Snad odejde... znělo mu ale stále do kola v mysli. Nevěděl, jestli chce, aby odešla. V hlavě měl nepřehledný zmatek. Jeho tělo, instinkty i smysly si s ním pohrávaly jako s bezmocným hadrovým panákem. Nebyl schopný chladně uvažovat. Měl pocit, že jestli to takhle půjde ještě pár dní, zešílí sám ze sebe.

"Pane... vaše záda..." Nolan překvapeně zalapal po dechu, když mu odhalil pohled na roztrhanou košili nasáklou krví, pod ní do masa rozedřenou podebranou ránu, další nové odřeniny kolem.

"Nech mě na pokoji," zavrčel Matthew, když do jeho otupělé mysli vtíravě pronikl jeho hlas.

"Ale..."

"Vypadni!" šlehl po něm pohledem, až se muž zachvěl. Pak slyšel už jen kroky, to jak klapla vrata stáje.

Nolan pomalu vyšel ven, ustaraný pohled stočil ke svým botám, které se otiskly do bláta. To v jakém stavu viděl svého pána se mu ani trochu nelíbilo. Nejen Lucas měl pocit, že se všechno obrátilo vzhůru nohama, měl ho i on sám. Zpropadený pud sebezáchovy mu říkal, že by odtud měli vypadnout, nechat Hoardbeasta svému osudu a zmizet dokud mají čas. Jenže mu toho dlužil příliš - patnáct let klidného života a to bylo zatraceně hodně. Možná je blázen, naivní hlupák, když mu připadalo, že si k němu dokázal najít cestu, získat si jeho důvěru a že on mu nechce ublížit. Navíc, ten muž je jediná jistota, kterou od války měl a zoufale se jí držel. Možná dostal příležitost splatit starý dluh.

Zatřásl hlavou, rozhlédl se po zabláceném dvoře v jehož koutě nejistě postával indiánský poník, pak pomalu vykročil k domu. Postarají se o to děvče, doufal že brzy bude v pořádku. Bylo mu jí stejně líto jako Lucasovi, přesto ale nechtěl jít proti pánovi domu.

Když došel do kuchyně, kde s Lucasem spali, zachmuřil se. Jeho syn položil Indiánku na svou postel, skláněl se nad ní a prohlížel si ji způsobem jaký se mu nezamlouval. Otce si všiml až když si odkašlal. Prudce vstal, jako by ho přistihl při něčem, co se nemá.

"Jdi obstarat jejího koně, zavři ho do ohrady na dvoře. Věci přines sem."

Lucas si nejistě přejel dlaněmi po kalhotách, než kývl se sklopenou hlavou prošel kolem. Jeho otec ho doprovázel pohledem, dokud nezmizel na chodbě domu. O jeho odchodu už spolu nemluvili, ale přesto vycítil, že jeho syn váhá a zdržuje se tu hlavně kvůli němu. Bál se o něj, stejně jako měl strach z něj.

Zamyšleně si promnul čelo než se sklonil se nad Lucasovou postelí. Dlaň opatrně položil na chladnou tvář indiánské dívky. Byla stále bez sebe, jen pravidelně oddechovala a byla promáčená až na kůži. Tušil, že je tu z nějakého důvodu. Tohle nemohla být náhoda, když se tu objevila přesně v týž den, kdy... skousl si ret. Nechápal co se děje a nebyl nikdo, kdo by odpověděl na jeho otázky. Mohla mu odpovědět ona?

Byla to první Indiánka, kterou tu kdy viděl. Jiní divoši se k ranči nikdy nepřiblížili, nevkročili na pozemky, co k němu patřily, i když zasahovaly do indiánského území. Stejně věděl, že je tu nezahlédl ani nikdo z města a okolí. Až teď se tu z ničeho nic objevila ona.

Jemně jí sevřel za ramena, zatřásl s ní. "Dítě, probuď se." Lehce jí poplácal po tváři, sevřel její bradu. "No tak, maličká, vzbuď se," snažil se ji přivést k životu. Potřeboval, aby se převlékla, nemohla tu zůstat v mokrých šatech a byl by radši, aby to udělala sama. Ještě jednou s ní zatřásl, pak konečně otevřela oči, zasténala. Pustil ji a jen sledoval jak něco zamumlala jazykem, kterému nerozuměl. Roztřásla se chladem, objala se rukama.

"Díky Bohu."

Konečně zaostřila na něj, překvapeně si ho prohlédla a pokusila se zvednout na rukou, odtáhnout se dál.

"Neboj, neublížím ti," usmál se na ni znovu Nolan a vstal. V kamnech praskal oheň, na plátech připravoval oběd. K velkému hrnci přidal otlučenou konvici s vodou. Nakonec se sklonil nad truhlou, kde měli veškerý svůj majetek, vytáhl z ní Lucasovu košili, nechal ji na kraji lůžka a stáhl pokrývku ze své postele, položil jí ji k nohám. "Měla by ses převlíknout, nemůžeš zůstat tak promáčená," promluvil na ni pomalu. Nedůvěřivě ho sledovala, proto se na ni znovu přívětivě usmál. "Já zatím půjdu ven pro něco na čaj, musíš se zahřát." Netušil jak moc mu rozumí. Ale když znovu zvedla oči a krátce kývla, doufal, že pochopila.

Vyšel ven, za dům, kde se na východní straně u základů dřevěné zdi krčilo několik keříků divoké šalvěje. Před lety je tam sám nasázel. Nedaleko zřídil několik záhonů na zeleninu, kterou nedávno zasel. A vysadil několik jabloní. Jeho pán mu v tomhle nechal volnou ruku. Obilí nepěstovali, zrno pro zvířata a mouku nakupovali. Ale v kuchyni se občas něco hodilo, i když měl pocit, že pánovi domu bylo naprosto lhostejné, co dostane na talíř, a možná už i chápal proč. Byl nenáročný a to co uvařil mu stačilo. Kdysi dávno se mu pokoušel navrhnout, jestli by nechtěl zaměstnat hospodyni. Nepřipadal si způsobilý vařit a starat se i o jeho domácnost, ale on to odmítl tak radikálně, že už to víckrát neopakoval. Nakonec zjistil, že mu jeho chlapská péče očividně stačí, tak dělal, co bylo v jeho silách, bez řečí, bez otázek.

Utrhl několik listů, ale místo aby se vrátil dovnitř, opřel se o stěnu domu vedle dveří, a rozhlédl se kolem. Chtěl dát té dívce čas.

Všechno tu bylo důvěrně známé - v korunách stromů a v keřích kolem zastřešené studny šuměly kapky deště, pod nimi se schovalo malé hejno slepic. V ohradě za stájí zahlédl několik koní. Dřevěná hradba, která obklopovala dvůr vpředu tady nebyla - navazovala na zadní stěnu domu, díky tomu vypadal obraz téměř idylicky, zarámovaný jen do padající vody.

Jenže nevítaná nejistota ho trápila. Nemohl se jí zbavit. Promnul si kořen nosu prsty a zatřásl hlavou. Nakonec přivoněl k čerstvým bylinám a chvíli si vychutnával jejich kořeněnou vůni. Snad v ní hledal ztracený klid. V zimě si z ní často dělal čaj, stejně jako mu ho vařila jeho žena... kdysi, když ještě dokázal aspoň něčemu věřit.

Zhluboka vydechl, ještě se jednou rozhlédl, než konečně vešel zpět do domu. Před zavřenými dveřmi do kuchyně se zastavil a zaklepal. Když se nic neozvalo, opatrně otevřel. Pousmál se, když zjistil, že Indiánka sedí na lůžku schoulená v koutě, zabalená v dece. Pozorovala jak hodil byliny do konvice, ve které už vřela voda, přiložil do kamen. Pak si přitáhl židli a posadil se tak, aby na ni dobře viděl. "Jak je ti?"

Jen sklopila oči, přitáhla si deku těsněji k tělu, nakonec krátce kývla.

Nezbylo mu, než si domyslet, že nejspíš líp. Bezděčně si promnul čelo a odmlčel se. Zdálo se, že mu rozumí a to bylo dobře. "Pročs přišla?"

Indiánka jen pevněji stiskla rty, pohledem studovala vlněnou přikrývku, do které byla zabalená. Nemohl si ale nevšimnout jak se jí oči zaleskly smutkem, který nedokázala skrýt. Nolan trpělivě čekal, dokud nezvedla pohled a nepromluvila: "Wičhigmú-tȟąka zabít bratra..."

"Wičhi-" zarazil se, nedokázal to vyslovit celé. "Co to znamená? To je... tak mu říkáte? Víte co je zač?" Chtěl pochopit o čem mluví.

V odpověď jen znovu krátce kývla. Tentokrát to byl on, kdo uhnul pohledem, zamyšleně zavrtěl hlavou. Byl to začátek? Čeho? "Proč seš tady? Proč..." Polkl, bylo to těžké říct, ale nemohl se nezeptat, mělo by to logiku - oko za oko... "Proč ste ho prostě nezabili?"

"Wičhigmú-tȟąka nesmět zemřít... muset žít."

Nevěděl z jakého důvodu, ale když to řekla zamrazilo ho v zádech. "Proč?"

Indiánka zvedla oči, střetla se s jeho pohledem. "Duch Wičhigmú-tȟąka moc silný. Pokud zemřít... pokud Lidé zabít..." Ztichla tak náhle, jako by řekla příliš a zavrtěla hlavou.

Nolan netušil, co by to mělo znamenat. Chvíli ji pozoroval. Nemusel být kdoví jak všímavý, aby poznal, že má strach. "A proč seš tady ty?" neodpustil si další otázku, i když netušil, jestli dostane odpověď. Čekal, ale ona mlčela, jen sklopila hlavu hlouběji.

Nakonec to vzdal. Vstal, nalil horký čaj do plechového hrnku a podal jí ho. Dívka ho chvíli nedůvěřivě pozorovala, než ho opatrně sevřela v dlaních.

"Až nabereš sílu, měla bys odejít. Nemůžeš tady zůstat." sedl si Nolan zpět na židli a starostlivě ji pozoroval. Nic z toho, co se dozvěděl, mu nedávalo smysl.

Indiánka vzhlédla od hrnku ve svých rukou a zavrtěla hlavou.

"Děvče, poslouchej mě dobře. Nenechá tě tady. Jestli nepůjdeš sama, vyžene tě. Znám ho, nikdy nechtěl ani slyšet o ženský pod svojí střechou."

Jen znovu zavrtěla hlavou, opatrně se napila, než zvedla oči, ve kterých se mísila odevzdanost s odhodláním. Promluvila tak tiše, že ji sotva slyšel: "Wičhigmú-tȟąka potřebovat."

Chvíli ji pozoroval, když mu to konečně začalo docházet. "Poslali tě sem?"

Polkla, uhnula pohledem, zadívala se na hrnek ve svých rukou. Nolan si jen oddechl, promnul si obličej rukama. Měl obavu, že neodejde, ne ze své vůle a nic z toho co mu řekla, mu nedávalo smysl. Samé hádanky a neustálé otázky bez odpovědí. Zároveň mu jí bylo líto. Netušil, proč ji za ním poslali, co tím chtěli získat, i když to, že za osamělým mužem jeho ražení poslali mladou dívku mělo svou logiku. Neúprosnou logiku, která se mu ale nelíbila.

Trhl hlavou a vzhlédl, když do kuchyně vpadl Lucas, ruce plné jejích promáčených zavazadel, které sundal z koně. Na prahu se ale zarazil. Když se střetl s jejím pohledem, ve kterém se mísilo překvapení se strachem, nesměle se pousmál. Nolan s nesouhlasně stisknutými rty sledoval, jak jeho syn neohrabaně položil věci na stůl, pohledem ale pořád ujížděl po Indiánce, která ho nedůvěřivě pozorovala.

Když Lucas vrazil ruce hluboko do kapes kalhot, nejistě přešlápl, jeho otec prudce vstal a dolil Indiánce čaj, konvici odložil na stůl. "Máme práci, jdeme..." poplácal syna po zádech. Ten sebou překvapeně trhl, sklonil hlavu. Nolan se ještě obrátil na dívku. "Ty zůstaň tady a odpočiň si. Potřebuješ se vyspat. Kdybys něco chtěla, budeme venku." Sice netušil, jak moc mu porozuměla, ale nezabýval se tím, raději rychle vystrčil Lucase z kuchyně a zavřel za sebou dveře. Moc se toho nedozvěděl a to jak se choval jeho syn, se mu ani trochu nelíbilo.