X.

04.06.2017

Běžím, nevnímám kam a země pod bosýma nohama mě řeže jako ostré břitvy. Bolest a děs mi tříští myšlenky. Jen zoufalá touha najít pravdu mě drží na nohou. Vzduch v plicích se mi zadrhává a pálí.

Kdy bude konec?

Nevím kde jsem a tělo ochabuje. Musím na chvíli zastavit, popadnout dech, okolí se mi rozmazává. Nevnímám nic, než její výsměšnou tvář, ruce, kterými se mě snaží roztrhat. Ucpávám si uši, ale jen jednu ruku mám volnou, ve druhé svírám zbraň, zahřála se teplem mého těla. Držím se jí jako spojnice s realitou. "Kde je?! Kde je Monika!"

"Zabil jsi ji..."

"Zabil jsem ji! Ublížila ti, Jamesi!"

Hlasy v mé hlavě se překřikují, vysmívají se mi. Zaryji nehty do kůže ve vlasech, bolest mi pulzuje celým tělem, slzy nezadržitelně tečou po tvářích. "NE!"

"Zabil jsi ji!" syčí ONA tříští mé vědomí a svírá můj krk.

"Kde je?!"

"Ty to víš, kde je... Jdi a najdi si ji, když po tom tolik toužíš. Jsi vrah, víš kde je!" drtí mě svým hlasem.

Lapu po vzduchu, nutím ho rozdrásaným plicím. Musím ji najít!

Ulice se změnila v měkkou lesní půdu. Slunce zakryly mraky, nepálí mě v očích, vítr šumí ve větvích stromů. O jeden se opřu, tisknu k němu čelo, prsty zarývám do kůry.

To místo... je mi povědomé... asi... asi bych ho měl znát, snad kdysi... nevím... do háje!

Myšlenky jsou neuchopitelné, krouží mojí hlavou jako hejno černých ptáků, které rozehnal její smích. Hledám sílu udržet se na nohách, běžet dál, i když nevím kam... nebo vím?

Všechno mi uniká, vím jen, že musím dál.

Proč?

Sunu se podél stromu na kolena, rozdírám si čelo o jeho hrubou kůru, možná křičím, šílím sám ze sebe, ze své mysli... kam mám jít? Co hledat?

"Zabil jsi ji! Ty za to můžeš!" znovu útočí na moji mysl. Už nevnímám, komu který hlas patří, pohlcují mě.

Musím dál...

Kde hledat sílu? Kde hledat sebe? Co jsem vlastně já? Kde je konec?

Třesu hlavou. Musím dál a někde v mé hlavě je důvod proč. Něco hledám a je... je to důležité... asi.

"Moniko!" křičím a vlastně nevím proč.

***

"Pane... pane, to... stůjte..." snažila se žena v policejní uniformě zadržet mladého muže, který se zaťatými zuby uhýbal před jejíma rukama.

"Držte sakra hubu a otevřete mi ty dveře!" vrčel vztekle. "Potřebuju s nima mluvit!"

"Jste zraněný, stůjte!"

"Tak mi sakra otevřete ty dveře!"

"Co se to tady děje?" prudce otevřel inspektor dveře do své kanceláře a zamračeně se rozhlédl. Vypadal unaveně, pod očima měl hluboké stíny, přesto byl i v této brzké denní době na nohou a v plné práci.

Žena se sotva stihla nadechnout, když Richard ji předešel: "Pane, potřebuji s vámi mluvit."

"Pane Madensene?" zkoumavě si ho prohlédl muž. Nečekal tak brzy ráno zrovna tuto návštěvu, ale když si uvědomil, jak vypadá, tázavě zvedl obočí. "Co se stalo? Co se stalo vám?!"

"Pane, já vím, kdo to udělal," zadíval se mu pevně do očí, nemínil dát najevo slabost, i když se mu hlava točila.

Inspektor dlouze vydechl skrz sevřené zuby. "Neposlechl jste mě, že?!"

Richard pevně zavřel oči a zavrávoral, opřel se o stůl, který byl nejblíž. Měl méně síly, než dával najevo. "Pane, vím, kdo to byl!"

"Zavolejte záchranku a přineste mi lékárničku," promluvil muž na ženu v uniformě, která vše mlčky sledovala, ta jen rychle kývla hlavou a spěšně odešla.

"Pane..."

Inspektor ho přerušil mávnutím ruky. "Než přijede doktor, můžete nám říct všechno, co víte," Podepřel ho, aby mu pomohl dostat se do své kanceláře, kde mu sundal bundu a usadil ho na židli. Roztrhl triko zezadu na rameni a sundal si sako, vykasal rukávy košile. Richard jen sevřel rty, když mu rukou pevně stiskl ránu v rameni, aby zastavil krev, která z ní stále ještě stékala. "Tak to vyklopte, Madensene!" měřil si ho podmračeným pohledem.

"Byl to Gaffel, byl jsem u něj," vydechl Richard přes zaťaté zuby.

"Ano?" zavrčel inspektor výhružně. "A evidentně to nedopadlo zrovna dobře, že?! Říkal jsem vám, že se do toho nemáte motat!"

"Pane, ten chlap je bestie!" zvedl Richard oči. "Udělal to on, našel jsem důkazy!"

"Výborně, když už jste šel proti mému rozkazu, měl jste je zajistit a zavolat nás, abychom ho zadrželi, že?! Copak neznáte postup?! Pár měsíců u policie z vás ještě nedělá zachránce světa, idiote!"

Richard uhnul pohledem. "Já..." skousl si ret, "co byste dělal vy na mém místě?!"

Muž jen zavrtěl hlavou, chvíli se odmlčel, než znovu promluvil. "Můžete mi konečně říct, co se stalo?!"

"Napadl jsem ho..." promluvil tiše Richard a muž nad ním si odfrkl. "Chtěl..."

"Je mi jedno, co jste chtěl! Teď hlavně potřebujeme vědět, co se stalo a kde je James Gaffel! Přišel jste sám, takže je buď mrtvý, nebo vám utekl."

"Zdrhl," vydechl Richard, a muži nad ním se evidentně ulevilo.

"Jsem rád, že jste se nakonec udržel a nespáchal vraždu, ublížení na zdraví a vniknutí do soukromého objektu vám už taky nepřidá," pronesl ironicky. Přerušilo ho zaklepání na dveře, když žena v uniformě přinesla kufřík s červeným křížem a položila ho na stůl. "Pane, záchranka tu bude během několika minut," mluvila, zatímco se přehrabovala mezi balíčky, než jich několik vytáhla a roztrhla obaly.

"Díky," škubl koutkem rtů a převzal od ní sterilní polštářky. "Zavolejte Grace, je u sebe, budeme ji tu potřebovat," zvedl ruku a přitiskl je na ránu. Richard jen usykl.

"Ano, pane."

"Já nepotřebuju psychologa!" zavrčel Richard. Skoro nevěděl, co říká.

"Vy možná ne, ale ona má u sebe profil pana Gaffela, a když se mi konečně uráčíte říct, co se vlastně stalo, mohli bysme pak snadněji zjistit, kam šel a co se asi chystá udělat! Potřebujeme vědět všechno, každý detail."

Richard se zamračil.

"Nuže?" vyzval ho muž.

"Napadl jsem ho. Když jsem přišel, spal, sotva svítalo. Já... Nejdřív se nebránil. Já nevím, co mě to popadlo, vyhrožoval jsem mu... zbraní," provinile zvedl oči. Inspektor jen stiskl rty.

"Pak ale... já nevím, co to do něj vjelo... sejmul mě, ani nevím jak. Nechápu to."

"Podle zápachu z vašich úst soudím, že jste požil nemalé množství alkoholu, že? Pak to nemohlo být tak složité."

Richard jen poraženecky sklonil hlavu. "Jo... ale já nevim, šel i proti pistoli, i když jsem ho postřelil, vypadal, že je mu to úplně jedno. Jako by ani necítil bolest. Chtěl mě zabít."

Muž jen tázavě zvedl obočí, než se zamyslel. "A potom?"

"Omráčil mě, a když jsem se probral, byl v háji..." skousl si ret Richard, "a moje zbraň taky."

"Výborně, takže nám tu nejspíš pobíhá psychopat, kterému jste ochotně poskytl svou služební zbraň! Skvěle, můžete si gratulovat, Madensene!"

Richard se jen nadechl, chtěl něco říct, ale nestihl to. Dovnitř s pozdravem vešla policejní psycholožka. Měla tvář stejně unavenou jako její kolega. Oběma nedal nový případ spát. Opatrně za sebou zavřela dveře a překvapeně zvedla obočí.

"Grace, máme problém," promluvil na ni inspektor, "tady pan Madensen byl na noční návštěvě u Jamese Gaffela, a místo aby zajistil důkazy a zavolal nás, napadl ho a vyprovokoval k útoku. Pan Gaffel je nezvěstný. Potřebuju všechno, co o něm víš, abychom ho mohli najít. Je ozbrojený a obávám se, že nebezpečný."

Grace se v očích zalesklo překvapení, rychle se otočila na Richrda, pak se ale ovládla a nsadila profesionální výraz. Otevřela složku, a rozložila po stole několik fotografií a papírů.

"James Gaffel - když mu bylo deset let napadla ho jeho vlastní matka, způsobila mu velké množství řezných ran na horní části těla, pak zemřela, tehdy to policie klasifikovala jako sebevraždu. Podle tehdejšího vyšetřování obrátila zbraň proti sobě, když si uvědomila, co udělala. Víme, že trpěla schizofrenií. Po tom, co její manžel odešel, se nemoc projevila, ale ona se odmítla léčit. Tohle je z policejního archivu." Grace podala oběma mužům několik fotek. Richard si skousl ret a uhnul pohledem, aby se nemusel dívat na nespočet sešitých ran na chlapeckém těle.

"Nikdo pořádně neví, co se tenkrát stalo. Jediné, co je zřejmé, je, že s ním zůstala sama. Dle výpovědí známých se na něj po odchodu otce fixovala. Jmenoval se stejně. O jeho otci moc nevíme, jen že krátce po tom, co odešel, odjel do zahraničí, dál se o rodinu nezajímal.

Jamese, který byl už dříve plachý, to, co se stalo, samozřejmě poznamenalo. Velmi špatně navazoval sociální kontakt, nesnesl kolektiv. Ač je velmi inteligentní, z tohoto důvodu nedokončil ani střední školu. Pokud ho někdo i nechtěně vyprovokoval, uchyloval se k nepřiměřené agresi. Jinak se choval odtažitě, uzavíral se do sebe. Po tom, co ho napadla matka, trpěl bludy a halucinacemi, které ale, i díky lékům, do patnácti let vymizely. Ani medikace už časem nebyla nutná. Ještě stále čekáme na vyjádření z psychiatrie, ale vzhledem k tomu, že dispozice ke schizofrenii jsou dědičné, a vzhledem k obtížím, které měl... Mám obavu, že u pana Gaffela můžeme čekat obdobné problémy, jako měla jeho matka. I jeho chování by tomu napovídalo. Je pravděpodobné, že po těžkém traumatu, které prodělal v dětství, se u něj schizofrenie projevila poprvé.

Jediný blízký člověk, kterého má, je jeho starší sestra, na které je až chorobně závislý. Dříve oba žili ještě s babičkou, ta ale před sedmi lety zemřela. Jeho sestra se o něj stará, sám toho není schopen. Jinak se vůči okolí chová nedůvěřivě, odtažitě, plaše. Pracoval v knihovně a po pracovní době tam trávil dlouhé hodiny studiem knih, odcházel až se zavírací dobou. Jedna z knihovnic je jeho dlouholetá známá, zajistila mu tam zaměstnání. Pokud si ho nikdo nevšímal, byl v klidu, žil ve svém naučeném stereotypu. Kontaktu s ostatními návštěvníky knihovny se vyhýbal, se zaměstnanci komunikoval minimálně, držel se stranou.

Víme, že slečna Madensenová si k němu dokázala najít cestu a je více než pravděpodobné, že si k ní vytvořil podobný vztah jako ke své sestře.

Dokumentace od jeho psycholožky je velmi obsáhlá. Převzala do péče po tom, co prodělal léčení na psychiatrii. Tenkrát byl ve velmi špatném psychickém stavu, trvalo prý roky, než udělal nějaké pokroky. Obviňoval se z toho, že jeho otec odešel, z toho, co se stalo poté, ale jak se to stalo si nepamatoval."

Na chvíli se zamyšleně odmlčela, než potřásla hlavou a věcně pokračovala: "Psycholožka mě informovala o tom, že před několika dny mluvila s jeho sestrou. Měli nějaké problémy, ale na objednané sezení nepřišli ani jeden. Neomluvili se. Slečnu Gaffelovou se mi nepodařilo sehnat, v práci o ní posledních několik dní nevědí, neozvala se."

Inspektor jen pokýval hlavou, než znovu promluvil: "Výborně, nějaký závěr? Pan Madensen tvrdí, že mu James vyhrožoval, že ho zabije, postřelil ho, nevnímal svoje zranění. Co to může znamenat?"

Žena sklopila hlavu, skousla si ret, na chvíli se zamyslela a těkala pohledem od složky ve svých rukou a fotografií na nástěnku s fotografiemi oběti. Pak začala prohledávat papíry na stole, dokud nevytáhla jeden s ručně psanými poznámkami.

"Říkal něco? Něco konkrétního?" otočila se k Richardovi.

Ten polkl, než ze sebe vynutil odpověď: "Něco, že musí Jamese chránit, nebo nějaký takový řeči, měl jsem jiný starosti..."

Grace si promnula rty prsty a mlčky četla poznámky, než znovu promluvila: "Jamesova psycholožka měla podezření, že trpí disociativní poruchou identity... ale nikdy se jí to nepodařilo potvrdit."

Richard jen tázavě zvedl obočí a inspektor se zamračil. "Můžeš nám to vysvětlit?"

"Znamená to, že si vytvořil nové já, které přichází pouze za určitých okolností a převezme jeho jednání. Lidská mysl se tak brání, proti traumatu, které by už nedokázala snést. Jeho druhé já pravděpodobně vzniklo, když ho napadla jeho matka a on sám o něm nevěděl. I když s psycholožkou spolupracoval, nedokázal si vzpomenout na to, co se tenkrát dělo. Píše tu, že si nejspíš vytvořil ochránce. Vysvětlovalo by to i jeho nečekanou agresivitu ve vypjatých situacích, i když je jinak submisivní. I v těchto případech byla patrná ztráta paměti, i když ne tak masivní, jako v tom prvním."

Inspektor překvapeně zvedl obočí. "Chceš říct, že má dvě osobnosti?"

"Ano a obávám se, že jeho druhé já není zrovna přátelské, má sklony k sadismu a nepřiměřené agresivitě. Zároveň se u něj nejspíš znovu projevila schizofrenie a pravděpodobně se to stalo velmi rychle. Pokud byla nemoc v remisi, jeho sklony k agresivitě úplně vymizely, neměl se čeho bát, proto nepotřeboval ochránce. Ovšem jistotu budeme mít, až ho zadržíme. Včera byl pod vlivem sedativ, nebylo možné zjistit víc."

Muž jen kývl hlavou a vydechl: "Mohla bys prosím kontaktovat tu jeho známou knihovnici a zjistit, kam mohl jít? Je sice brzy, ale snad nám bude nápomocná, ať se máme čeho chytit. Vem si můj telefon. Po jeho sestře vyhlásíme pátrání, ale dřív ho musíme zadržet. Je ozbrojený a evidentně raněný, můžeme se jen dohadovat, v jakém psychickém stavu se zrovna nachází. Budeme tě potřebovat. Budeme potřebovat někoho, kdo ho případně uklidní."

"Jistě, Tomasi," pousmála se a posadila se za jeho stůl.

"Tak, pane Madensene," obrátil se zpět Richarda, "očividně jste zkazil, co se dalo! Kdybyste postupoval tak, jak máte, mohlo všechno proběhnout v klidu, už to chápete?!"

"Kruci, copak jsem mohl vědět, jaká je to bestie?"

"Pane Madensene, s největší pravděpodobností je nemocný! Za svůj stav nemůže! Není to jeho vina! On za to, co se stalo, nenese žádnou zodpovědnost!" zvedla hlavu Grace, která vytáčela číslo na telefonu a zamračila se. Richard jen naštvaně stiskl rty a už nepromluvil, dokud nedorazil lékař. Neochotně si nechal pomoct na nosítka. Vědomí měl těžkopádné, ale přesto mu slova psycholožky přelévala v hlavě. Ten muž je nemocný...

Do háje, copak... jo... je pitomec!

Lesní půda mi podkluzuje pod nohama, nutím se k dalšímu pohybu. Nevím, kam jdu, ani proč, ale snad najdu něco, co jsem hledal. Moje roztříštěné vědomí na otázky neodpovídá, naplňuje ho jen smích... Čí? Nevím, ale šílím z něj, šílím bolestí, ale něco, něco, co nechápu, mě nutí jít dál, ždímat poslední síly ze zmučeného těla. Vzhlédnu, když na mou tvář dopadnou kapky vody, světlo se tříští v šumících listech stromů.

Prší.

Nechávám vodu dopadat na svou tvář. Co přináší? Chladí bolavé čelo, pálí v odřeninách na obličeji, máčí už tak podivně zvlhlé triko, ruce. Setřu si vodu z tváře, chce se mi smát, šíleně se rozesmát, a nevím čemu. Možná zoufalství, které mě pohltilo. Možná děsu, který svazuje mé myšlenky.

Směju se a křičím zároveň. Padnu na kolena a roztáhnu ruce, v rameni mi škube bolestí, je mi to jedno. Bolest mě ovládá, naplňuje každou buňku mého těla a déšť dopadá na kůži, obličej, ruce, do dlaní a smývá z nich krev. Mísí se se slzami, které už ani nevnímám.

Klečím v mokré půdě a hledám odpovědi. V rozpadajícím se vědomí je nenacházím. Tisknu si spánky rukama, zbraň mě tlačí, nepustím ji... chvíli si ji prohlížím, nesmím ji pustit. Vím to, i když netuším proč.

"Proč jsem tady?" sípu a vlastní hlas mě děsí. Vyškrábu se na nohy, opřu se o strom... "PROČ JSEM TADY?!" křičím a můj hlas mi rezonuje v hlavě, tříští střepy mysli na prach.

"Zabil jsi ji... Moniku," odpovídá výsměšný hlas a odporná tvář v mé mysli. Moje tvář, bestie... netvora.

"Ne!" křičím. Jen se usmívá. Kdo? Žena, nebo muž? Mísí se jejich oči, jejich hlasy, jejich tváře, moje tváře... Neudržím se na nohách, kolena se mi znovu podlamují, zem pode mnou ustupuje. Kutálím se. Co chvíli mě něco praští, kryju si hlavu, dokud zběsilý pohyb nepřestane. Ležím v měkké půdě. Schoulený do klubíčka. Proč jsem tady? Tak sakra proč?!

"Monika..." vysmívám se sám sobě.

Bože! Monika... jak jsem mohl zapomenout?!

Hrabu se na nohy, a bolest mě svazuje jako pevné okovy, bráním se jim. Kde to jsem? To místo... je mi povědomé. Rozhlížím se, a i když se okolní svět houpe.

Tady nedaleko, chodili jsme si sem hrát! Čeká tam na mě! Vždycky čekala.

"Moniko..." zašeptám. Už mě nic neudrží. Znovu nutím tělo k pohybu, i když mokrá půda klouže, kameny kolem cesty mi drásají chodidla. "Moniko!"

Jak dlouho jsem bloudil okolo, než mi konečně došlo, kam jít? Teď už vím... neváhám, i když tělo opouští poslední síly.

Tady je to, malé údolí, tady jsme to měli rádi jako děti... i s mámou... zarazím se. Strnu v půli pohybu.

"Moniko?!" můj hlas se tříští o okolní les. Křičím do ochraptění, ale nikdo se neozývá, jen ozvěna se mi zahryzává do mysli. Stisknu si uši rukama, zděšeně se rozhlížím okolo.

Jsem tu sám... s ní, s mámou...se sebou...

Když o něco zakopnu, svalím se na zem do starého listí. Hrabu se na nohy, ale to, co vidím před sebou mě znovu srazí na kolena.

NE! Moniko! Hlas mi asi někdo ukradl, a jen její prázdné oči na mě zírají z mrtvolné tváře. Nevím, co dělám. Odhrabávám listí, nevšímám si odporného zápachu, který se tu vznáší. Možná křičím, nevím, zbraň jsem odhodil vedle sebe, abych měl volné ruce. Klečím v listí a zírám na odporný obraz před sebou. Zvedá se mi žaludek. Je mrtvá.

"Zabil jsi ji ty, můj malý Jamesi!" vysmívá se hlas v mé hlavě. "Zabil jsi... ne poprvé, už si konečně vzpomínáš, kdo byl první?"

Drtím si hlavu rukama, zběsile jí vrtím. NE! Křičím snad nahlas, nejsem schopen to vnímat...

"Zabil jsi už dávno, už dávno jsi vrah. Nepamatuješ si to?! Copak jsi zapomněl, koho jsi zabil?"

Ne... vidiny, jedna za druhou, mrtvé tváře, které stěží poznávám. Nůž výsměšně trčící z hrudi, krev na rukou....

Monika, její mrtvá tvář, se překrývá s Alison, s JEJÍ výsměšnou mrtvou tváří.

"Jamesi... zabil jsi, už dávno..."

Ne! NE! Obrazy se slévají. Ruce na rukojeti nože... ruce vyděšeného, bolestí šílejícího dítěte, rozškubaného na cáry. Strach, bolest, šílenství, které se vzedmulo novou silou.

"Já tě vždy ochráním, nikdo ti neublíží, nikdy! Každý kdo se ti pokusí ublížit narazí ně mě!" promlouvá ke mně konejšivě můj vlastní hlas, který je stejně cizí jako známý.

Ne...

"Ty za to můžeš, Jamesi, za všechno!" vysmívá ONA a krev z její hrudi mi stéká přes prsty. JÁ... něco ve mně... Byl jsem to JÁ!

Spustím ruce do klína. Zírám na ně, jako ve snu. "Máš krásný ruce, Jamesi," promlouvá kdosi v hlubině mé mysli. Nevím kdo to je. Nádherné ruce... ruce vraha! Moje ruce!

"Pane Gaffele, Jamesi," někdo na mě mluví, nevím jestli je to v mé hlavě, nebo venku. Nechci slyšet vůbec nic.

"Pane Gaffele, už je to v pořádku, uklidněte se..."

Zmateně se rozhlížím, automaticky sáhnu po pistoli. Ať jdou pryč! Ať mě nechají být! Mám strach. Všechno mě děsí a nejvíc já sám. JÁ vrah... já... monstrum!

"Jamesi, prosím, odložte tu zbraň, nic se vám nestane!"

"Nechte mě!" křičím a všechno ve mně se mi vysmívá. Já se vysmívám.

"Jamesi, slibuji, nic se vám nestane, odložte tu zbraň, prosím. Nechceme vám ublížit!"

"Jdou si pro tebe, zničí tě," šeptá, "Já tě zničím, jako jsi zničil mě! nemáš šanci, tohle je tvůj konec!"

"Ne..." sípu, rozhlížím se okolo. Nedaleko se něco pohnulo. Trhnu sebou, zmáčknu spoušť. Hluk sápe moje vědomí, všechno se směje děsivým šíleným smíchem.

"Jamesi, prosím nic se vám nestane! Odložte tu zbraň!" vyzývá mě hlas. Třesu se. Copak můžou pochopit?! Copak to jde? Ne... tohle musí skončit!

"Kde seš, ty bestie?!" sípu. Myšlenky mě neposlouchají.

"Jsem TY, to nevíš?"

Pevně tisknu zuby. Natáhnu kohoutek. "Nezničíš mě!"

"Jamesi, prosím, slyšíte mě? Odpovězte!"

Nevnímám ten hlas. Nevnímám nic, jen smích ve své hlavě. Bolest mě otupuje. Mé vědomí se rozpadá na prach, upadá do temnoty, tělo se ztrácí. Křečovitě svírám pažbu pistole.

Vím, co musím udělat!

Očima vyhledám Moničino tělo, slzy mi tečou po tvářích. "Promiň," šeptám, "promiň mi to, já... jsem nechtěl, já ne..." hlas se mi láme. Hledám sílu zvednout zbraň. Ta bestie je ve mně. Já jsem netvor, vrah. Co všechno jsem udělal...

To odporné ve mně se směje, brání se, chce mě ovládnout, vím to... a dešťové kapky dopadají na mou tvář... chladí ji, stékají po ní.

Hledám dech, propadám se někam, kam nechci. "Nepoddám se ti, nejsem tvůj... matko!" křičím, než zvednu zbraň, která váží snad víc než celý můj život, a přiložím si ji na spánek.

"JAMESI NE!" pronikne ještě cizí hlas k mým myšlenkám, než stisknu spoušť. Rána prorve moje zmučené vědomí a...

***

Jeden z policistů pomalu došel k tělu mladého muže, uklidil svou služební zbraň, a i když to bylo zbytečné, pokusil se nahmatat tep. Vzhlédl k ženě, která se k němu loudavě připojila, choulila se do nepromokavé policejní bundy. Všiml si, jak nenápadně setřela slzu, která jí vyklouzla na tvář. Zhluboka vydechl, prohlédl si mrtvý obličej. I přes odřeniny, špínu a modřiny byl klidný, dokonale klidný. Prsty mu zatlačil oči, než se zvedl a objal ženu kolem ramen. Lehce se o něj opřela. Tady už je místo pro jiné. Oni už tu nic nezmůžou. Přišli příliš pozdě. Všechno přišlo příliš pozdě.

A letní déšť smýval krev ze starého listí...


"Už s chmurným mírem vchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu skrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen
a trestat provinilé ještě zbývá."

W. Sheakespeare


Závěrem:

Tento příběh je smyšlený, podobnost se skutečně žijícími osobami je čistě náhodná.


Schizofrenie

Ze skupiny psychotických duševních poruch je nejčastější a nejzávažnější. Lidé nemocní schizofrenií ztrácejí kontakt s realitou, slyší nebo vidí věci, které nejsou skutečné a pod vlivem svých představ pak jednají neobvykle a nepřiměřeně. Zhoršující se neřešené problémy mohou vést až k rozpadu osobnosti.

Schizofrenie se vyskytuje poměrně často, u 1-1,5% populace, což znamená, že onemocní přibližně jeden člověk ze sta. Četnost výskytu je stejná v různých kulturách a na kontinentech. Onemocnění se vyskytuje stejně často u mužů jako u žen, rozdíl je pouze v začátku onemocnění. Začátek schizofrenního onemocnění je v mladém věku, u mužů nejčastěji mezi 15 až 25 lety a u žen nejčastěji mezi 25 až 35 lety.

Schizofrenie je u každého postiženého v něčem jiná. Vliv na podobu nemoci má osobnost nemocného, tím je diagnostika obtížnější. Schizofrenie neovlivňuje inteligenci člověka.

Jak schizofrenie vzniká

Podle dnešních představ nejsou psychotické poruchy způsobovány jedinou příčinou, ale společným působením řady dílčích příčin. Některé z nich jsou vrozené, jiné způsobené vlivy prostředí, v němž nemocný žije, a událostmi, které prožil. Mezi vrozené biologické faktory patří především dědičnost a průběh těhotenství. Bylo prokázáno, že pokud jeden z rodičů trpí schizofrenií, je asi 10% pravděpodobnost, že jeho dítě onemocní také. Dá se říci, že se dědí určitá dispozice k onemocnění, nikoliv nemoc sama. Dispozici k onemocnění tvoří nadměrná citlivost (hypersenzibilita) a zvýšená zranitelnost (vulnerabilita). Při vzniku schizofrenie hraje roli vzájemné působení biologických a psychosociálních vlivů, důležitá je kvalita vztahů s blízkými lidmi. Vlivem výše uvedených faktorů dojde k narušení komunikace mezi neurony v mozku a změnám v chování, které se pak projeví v období, kdy je jedinec ve velkém psychickém tlaku, nejčastěji v období adolescence a časné dospělosti. K propuknutí psychózy dochází tedy tehdy, když jsou lidé s dispozicí k nemoci vystavení nadměrné psychické zátěži.

Počátek onemocnění

Schizofrenie začíná nejčastěji během dospívání. Zřídka dochází k onemocnění náhle a nečekaně. Onemocnění může předcházet různě dlouhé období několika měsíců až let, kdy se člověk postupně mění, uzavírá se do sebe a přerušuje sociální kontakty. Rodiče si leckdy náhle uvědomí, že mají doma někoho úplně jiného, komu přestali rozumět. Svět se pro nemocného postupně začíná stávat nesrozumitelným, dochází ke změně vztahu ke skutečnosti. Věci se stávají nejasnými, nabývají mnohoznačných či symbolických významů. Pocit ztráty kontroly nad skutečností a jakési inscenovanosti dění se projevuje hlubokými depersonalizačními a derealizačními stavy. Nemocný se začíná viditelně měnit, hůř komunikuje, uzavírá se do svého světa, mluví nesouvisle, nesrozumitelně, sám pro sebe, dělá podivné rituály, bývá podrážděný, ztrácí původní zájmy, experimentuje s drogami, zkrátka je "divný".

Včasný záchyt, léčba a prognóza onemocnění

Vzhledem k tomu, že tak závažné onemocnění začíná tak časně, může podstatně ovlivnit celý život nemocného. Důležité je včasné rozpoznání prvních změn vedoucích k nemoci. Předpokládáme, že čím dřív začne léčba, tím je prognóza lepší. Bohužel je velmi časté, že člověk ohrožený nemocí zůstává bez odborné péče 1-2 roky. První nápadnosti je u nemocného možné často vystopovat 2-6 let před vyhledáním pomoci. Proč léčba začíná tak pozdě? Rodina nemocného se často snaží kompenzovat problém vlastními silami. Často jsou také projevy nemoci připisovány projevům dospívání či užívání drog. Svou roli hraje i strach, popření závažnosti potíží, obavy z psychiatrie. Co dělat? Nejdůležitější je si uvědomit, že schizofrenní onemocnění je léčitelné. Je známo, že třetina nemocných se úplně uzdraví, u druhé třetiny se nemoc čas od času vrátí a třetina onemocnění má průběh chronický.

Průběh onemocnění ovlivňuje řada faktorů, především dobře fungující rodinné zázemí, včasná a dobře vedená medikamentózní a psychologická léčba. V době zmírnění nebo vymizení příznaků nemoci se dostává do popředí psychoedukace (informace o nemoci) a psychoterapeutické postupy (individuální, skupinová a rodinná terapie). V období návratu k běžnému životu mohou pomoci různé formy psychosociální rehabilitace (podpora a poradenství v oblasti bydlení, práce, studia, volného času). Průběh a vyhlídky onemocnění jsou v současnosti díky včasnému záchytu, moderním formám léčby a rehabilitace podstatně lepší, než tomu bylo dříve. Mnoho dobře léčených pacientů s dobrým zázemím vede plnohodnotný život.

Příznaky a obraz nemoci

Schizofrenie probíhá jako epizodické onemocnění. Objevuje se v psychotických krizích, tzv. atakách nemoci či posléze v opakováních (relapsech) nemoci. V akutní atace dochází k rozvoji příznaků psychózy a je potřebná medikamentózní léčba. Nejčastějšími příznaky nemoci jsou poruchy vnímání a myšlení (halucinace, bludy, nesouvislé myšlení), poruchy nálad (deprese, úzkost, mánie), snížení až vymizení motivace, ochuzení citového prožívání, poruchy chování, kognitivní poruchy (poruchy paměti, pozornosti). Pokud jsou příznaky intenzivní nebo se nemocný chová tak, že ohrožuje sebe i okolí, je nezbytná hospitalizace. Je proto nesmírně důležité, aby se nemocný naučil rozpoznávat "varovné příznaky" vracející se nemoci. U někoho je to nespavost, podrážděnost, nesoustředěnost, vnitřní pocit "že se zase něco děje". Při dobré spolupráci s lékařem se lze naučit návratu nemoci předejít. Tato období jsou střídána fázemi zlepšení, kdy je zdravotní stav stabilizován a nemocný se vrací ke svému běžnému životu (remise).

Převzato z https://www.greendoors.cz/  


Disociativní porucha osobnosti

Disociativní poruchy patří mezi psychická onemocnění. Jsou nazývány disociativní, neboť téměř vždy se v jejich případě jedná o disociaci od pacientovy osobnosti nebo jeho minulosti, případně o její úplné odvržení. Disociativní onemocnění přicházejí v mnoha formách, z nichž nejznámější je zřejmě mnohočetná porucha osobnosti. Samotný proces disociace je v moderní psychiatrii chápán jako obranný mechanismus jedince. Pacienti se disociují většinou od intenzivních negativních zážitků, často až traumatických, které takto ze svého vědomí vytlačují do podvědomí.

Disociace je mentální proces, který vytváří pocit "odpojení" od pacientových myšlenek, vzpomínek, emocí, činností a uvědomění si vlastního já. Během období, kdy je postižený disociován, nejsou některé informace v pacientově myslí asociovány s jinými informacemi, jako by tomu bylo za normálních okolností. Například při traumatické události se může pacient podvědomě disociovat od okolností události, což vyústí v mezeru v jeho vzpomínkách a vytvoří efektivní obranný mechanismus proti negativnímu prožitku.

Při disociativné poruše identity si jedinec vytváří další já, která v traumatických situacích jednají za něj. Tato porucha je velmi těžko diagnostikovatelná, protože se často mísí s jinými poruchami psychotického rázu.

Převzato z wikipedia.org