X.

19.06.2018

Deštivé ráno se přehouplo do stejně nepřívětivého dopoledne, ale Mathewa jako kdyby se čas nedotkl. Prosmýkl se kolem něj v dusivém a stejně osvobozujícím vzduchoprázdnu bolestné otupělosti. I teď se opíral o tělo klisny a poslouchal její klidný dech, ruce šedé od prachu stále položené na jejím teplém těle.

Nakonec si ale uvědomil, že ztrácí čas nečinností. Konečně se narovnal a vyvedl ji ze stání. Ochotně ho následovala, nosem mu přejela po krku, zafrkala do vlasů. Pousmál se a uhnul, jemně ji odstrčil. Koňské něžnosti. Odvedl ji do ohrady, sundal jí ohlávku a sledoval jak pomalu vykročila za pastvou. Pak se vrátil se do stáje, aby mohl zkontrolovat i druhou z klisen. Když ji stejně jako tu první vyvedl, rozhlédl se kolem. Většina stáje zůstala čistá, jen ve dvou posledních stáích ležel hnůj. Sice ho bolel každý pohyb, staré i nové rány škubaly a pálily, přesto vzal vidle a dal se do úklidu, ale pracoval automaticky, bez obvyklého potěšení a zájmu. Ještě se rozhlédl jestli je uvnitř vše v pořádku a chtěl odejít. Když ale zaslechl rozhovor svých zaměstnanců, zůstal stát za vraty a tiše naslouchal.

"Řekla ti něco?" Pronikl k němu mezi kapkami deště Lucasův hlas.

Nolanovi ale trvalo nějakou dobu než odpověděl: "Ne, skoro nic."

"Myslíš, že odejde?"

Nolan mlčel, slyšel jen jak něco venku kovově zachrastilo. Mohl si domyslet, že rovnají a vyspravují kus pletiva. Zavřel oči. Nechtěl, aby zůstala a zároveň chtěl. Jeho tělo, bestie ji chtěla, toužila po ní drsným instinktivním chtíčem. Opřel čelo o hrubé dřevo vrat a dál poslouchal.

"Všiml sem si, že se ti líbí."

Prudce zvedl hlavu. Nolanovo prosté konstatování vyvolalo okamžitou reakci, kterou nemohl ovládnout. Zavrčel, zaryl si bolavé nehty do dlaní.

"Já... to..."

Mohl si jen domyslet Lucasovu nejistotu a o to víc ho dráždil.

"Jestli ji tady nechá, drž se od ní dál!"

"Proč?"

"Není tu kvůli tobě, přišla za ním, pamatuj si to!"

Lucas si v odpověď jen pohrdavě odfrkl a Matthew se stěží ovládl. Chtělo se mu zařvat nezvladatelnou touhou roztrhat ho na kusy. Málem už by rozrazil vrata, jenže rozhovor obou mužů přerušilo zabušení na bránu. Vpadlo do jeho myšlenek, stejně jako začvachtání koňských kroků na jeho dvůr, když někdo z mužů otevřel. Zamrkal, násilím nutil mysl k činnosti, snažil se zapomenout na to, co se ho chystalo připravit o rozum. Dál se zatnutými zuby naslouchal.

Jezdci byli dva. Chtěl... musel přemoct divoké hučení v hlavě a soustředit se na příchozí.

"Zdravim, co pro vás můžem udělat?" Nolan byl klidný a pokorný jako vždycky.

"Kde je Hoardbeast?"

Ten hlas znal, vybavil by si tvář mladého muže, zástupce šerifa, ale na jméno si nevzpomněl. Nikdy ho to nezajímalo.

Nolan krátce zaváhal, než odpověděl. "Není tu, jel včera zkontrolovat stádo na západní pastvině. Co mu chcete? Řeknu mu to, až se vrátí."

"Hledáme jednoho chlapa, nějakej Powell, obchodník s pozemky, nebo něco takovýho. Jeho kůň se vrátil sám. Slyšeli jsme, že měl včera namířeno tímhle směrem."

Matthew polkl. Když si vzpomněl na mrtvolu muže s rozdrásaným hrdlem, i přes neustávající bolest se lačně zachvěl, chloupky na krku se mu naježily.

"Nikdo tady včera nebyl, je mi líto."

"Kdyby se tady objevil bude potřebovat pomoc, asi zabloudil."

"Uděláme pro něj, co bude v našich silách," slíbil Nolan. Matthew pak už jen zaslechl, jak nezvaní hosté otočili koně a odjeli, vrata dutě bouchla. Jeho sluha nezklamal. Lehce škubl koutkem rtů. Stejně mrtvého dříve nebo později najdou a jemu se nechtělo přemýšlet nad tím, co to bude znamenat. Byl unavený. Když se konečně aspoň trochu uklidnil, zatoužil po spánku.

"Proč..." Lucas ztichl, když Matthew konečně vyšel ven. Očima vyhledal Nolana a lehce kývl, aby mu dal najevo, že ví o tom, co řekl jeho nezvaným návštěvníkům, než se vrátil do domu. Cítil, že ho oba muži pozorují i Lucasovo překvapení, když si všiml jeho zad. Už mu to bylo jedno. Připadal si jako kus vyždímaného hadru.

Došel do své ložnice a když na stole našel otřískaný talíř s několika vychladlými osmaženými vejci a chleba, jen pevně stiskl rty. Přestože se mu žaludek stáhl, zakručelo v něm, na jídlo neměl ani pomyšlení. Ne na tohle jídlo. Místo aby se najedl shodil boty, nakonec si sundal i zkrvavenou potrhanou košili a odhodil ji na zem. Musel ji strhnout ze zraněných zad, kde za tu dobu, co strávil ve stáji, přischla.

Všechno mu bylo jedno i to, že jeho rány na zádech znovu začaly krvácet a na spánek teď není zrovna vhodná doba. Padl na břicho na své lůžko, obličej zabořil do polštáře. Zbylo jen vyčerpání zastírající jeho myšlenky a konejšivá bolest. Cítil krev stékající mu po kůži. Bylo mu to jedno. Všechno...

Zavřel oči.

Spát... navždy...


Nolan doprovázel Matthewa pohledem, dokud nezmizel v domě, pak ho sklopil a skousl si ret. Pletivo před ním znovu zachrastilo, když se Lucas vrátil k práci. Nolan ale bezděčně zavrtěl hlavou. Nepohnul se, až po chvíli upřel oči na bránu, v níž před chvílí zmizeli oba jezdci. Hledají toho muže a také ho pravděpodobně brzy najdou... příliš blízko jejich domovu.

"Zapřáhni do vozu..."

"Co? My někam jedem?" Lucas zvedl hlavu od pletiva a nechápavě se na něj zadíval.

"Jo! Prostě zapřáhni!" Odvrátil se od syna a chtěl odejít, mladík ho ale zastavil další otázkou.

"Proč?"

Nolan zhluboka vydechl a otočil se k němu. "Dovezeme jim toho chlapa, lepší když to uděláme my, než ho tam nechat válet."

"Co kdyby si svůj bordel uklidil sám?"

Jeho syn protestoval a Nolan chápal, že se mu do toho nechtělo. Jemu také ne, ale nikdo jiný to udělat nemohl. Nepředpokládal, že by to udělal Hoardbeast, ne v tom stavu v jakém je teď. "Uděláme to my."

"Ale..."

"Zmlkni a dělej, co jsem řekl!" neudržel se Nolan a zvedl hlas.

Lucas už nepromluvil, jen semkl rty. Ještě chvíli si otce měřil pohledem, než si odfrkl a odešel do stáje. Z každého jeho pohybu křičel vzdor a nesouhlas. Starý černoch ho sledoval s vzrůstající obavou a pocit, že by měl Lucase dostat pryč byl čím dál silnější. Už teď mu připadalo, že chodí po žhavém uhlí a tušil, že Lucas bude jen přilévat olej do ohně.

Sundal si rukavice, promnul si nos a když jeho syn přivedl na dvůr jednoho z koní, konečně vykročil k domu. Chtěl s sebou vzít starou plachtu, co je skladovali vzadu v kůlně, a říct Indiánce, že odjíždějí.