XI.

19.06.2018

 Jim se opíral o dřevěnou stěnu Bartonovy stáje a kouřil. S úšklebkem sledoval Christophera, který k sedlu uvazoval zbrusu nové pouzdro se stejně novou puškou, pytlíky s cukrem a kávou pro Indiány i zásoby, co bude potřebovat pro další cestu. Každou chvíli si odkašlal a viditelně popotahoval nosem, prach ve stáji mu nedělal dobře, přesto tam přespal. Z vedlejší dílny bylo slyšet, že kovář usilovně pracuje. Před ní stál vůz s jedním koněm, na jeho korbě seděl mladý muž a čekal. Kolem se znuděně šoural chlapec, kterému z pod klobouku koukaly zrzavé vlasy. Co chvíli střelil zkoumavým pohledem po Jimovi, ale pak ho zase odvrátil.

Naproti se o stěnu domu opíral šerif. I on kouřil a vypadal, jako kdyby se před chvílí probudil. Kdykoliv pohledem zavadil o Jima, zamračil se. Bylo brzké odpoledne, déšť ustal před několika hodinami a mraky se začínaly protrhávat. Další z běžných dnů, kterými žilo Frontier.

Jim si odfrkl a odhodil nedopalek cigarety. "Opravdu chceš vyjet už teď? Co počkat do zejtra? Do tmy se dostaneme sotva na hranici."

Christopher se ohlédl od řemínků na sedle, které právě uvazoval. "Chci vyjet ještě dnes, přestalo pršet, přespíme venku. Dá se předpokládat, že si město oddechne jakmile odjedeš."

Jim se zašklebil až mu zacukalo v natrženém rtu. "Ale dál než na hranici indiánskýho území s tebou nejedu."

"To po tobě ani nikdo nechce."

"Sice přijdu o parádní podívanou, jak tě rudoši nadšeně vítaj a hlavně co z tebe po tom uvítání zbyde, ale mám svůj skalp moc rád tam, kde je."

Christopher už si ho ale nevšímal, jeho pozornost přitáhl vůz na cestě od západu, který právě přijel do města. Na jeho kozlíku seděli dva černoši, ten starší z nich se zkoumavě rozhlédl a když si všiml šerifa na verandě domu, zamířil k němu. I Jim ho zaregistroval stejně jako Kale a muž čekající před kovárnou.

Čtyři zkoumavé pohledy ho doprovázely, dokud nezastavil u verandy šerifova domu. "Dobrej den, pane," pozdravil prošedivělý černoch Kalea a smekl klobouk.

"Co chceš, Jonasi?"

Nolan se nejistě rozhlédl. Jeden z mužů se už otočil zpět ke svému koni, ale velký pes, který očividně větřil, se mu vůbec nelíbil. Stejně jako se mu nelíbil pichlavý šedý pohled, který se do něj zabodával zpod černého klobouku. Polkl a rychle se otočil zpět na šerifa, který už netrpělivě založil ruce na prsou. "My... váš zástupce někoho hledal..."

Kale tázavě zvedl obočí. "A? Něco o něm víš?" Paul s Harperem se ještě nevrátili, i když je čekal každou chvíli.

Černoch mlčky kývl a slezl z kozlíku, pomalu došel ke korbě vozu. Kale zahodil zbytek doutníku do kaluže a zamračeně ho následoval.

"Našli jsme ho náhodou na pastvině, pane... na ranč vůbec nedojel," zatímco Nolan mluvil, odtáhl starou plachtu.

"Do prdele," unikla Kaleovi tichá kletba, když si prohlížel promáčenou zablácenou mrtvolu muže s roztrhaným hrdlem. "Kde byl? Na Hordbeastově pozemku?"

"Skoro na hranici..."

Christopher se překvapeně ohlédl, když zaslechl jméno, které Kale vyslovil, hned se ale otočil zpět k sedlu a tvářil se jako by nic. Nikdo si ho nevšímal, jen Jimovi to neušlo. Ten pozorně sledoval celou scénu. Když si všiml, že i muž na voze před kovárnou zpozorněl, nepatrně škubl koutkem rtů a odlepil se ode zdi. "Problémy, šerife?"

Kale si odfrkl, šlehl po Jimovi podrážděným pohledem a rychle zakryl mrtvého. "Nic o co by ses měl starat," sykl a pak už mu nevěnoval pozornost. "Hoardbeast o tom ví?"

"Ne, pane, odjel na západní pastvinu. Nevim, kdy se vrátí."

"Tak až se vrátí, ať sebou mrskne a přijede. Jestli není tak neschopnej jak vypadá, měl by s tím zvířetem konečně něco udělat."

"Ano, pane..." zamumlal Nolan a přetočil si klobouk v ruce.

"Jeho odvez ke hřbitovu a počkej tam, ukážeš nám, kdes ho našel."

"Ano, pane."

Kale už si ale černocha nevšímal. Rychle si došel pro klobouk a sako do domu.

"Co jim chceš říct?" zasyčel na Nolana Lucas, když se vrátil na kozlík a převzal od něj opratě.

"Nic. Ty hlavně mlč!" odpověděl mu stejně tiše a pobídl koně, aby mohl otočit vůz. Mladík si odfrkl a nesouhlasně zkřivil rty.

Jim trhl hlavou a ohlédl se na Christophera, když promluvil: "Zaplatím kováři a pojedeme."

"Hmm..." zabručel a počkal dokud nezmizel v dílně, pak nenápadně následoval šerifa.


Davis seděl na židli v kanceláři, její opěradlo měl zapřené o stěnu, střídavě zíral do stropu a na kapesní hodinky. Počítal minuty do doby, něž ho někdo vystřídá, chtělo se mu neskutečně spát. V nateklém oku mu stále ještě cukalo, ale aspoň že už trochu viděl. Bylo mu ale pořád stejně mizerně.

Když dovnitř nečekaně vpadl Kale, prudce vstal a židle hlučně dopadla na všechny čtyři nohy. Trhl rukou jako kdyby chtěl zasalutovat, ale nakonec se ovládl. Vojenský dril měl zarytý tak hluboko pod kůží, že některé věci dělal úplně automaticky. Kale si toho všiml a škubl koutkem rtů, hned ale zvážněl. "Pojď se mnou."

"Co se děje?" zamumlal Davis a sáhl po svém klobouku odloženém na stole. Hlas měl nakřáplý, jak ho pálilo v krku.

"Něco, co by tě mělo zajímat." Kale čekal ve dveřích a netrpělivě sledoval jak Stephen sundal z věšáku kabát. Pohyboval se prkenně a pomalu, ostatně jako vždycky, když ho nenechal vyspat opici. Jenže na jeho pití nemínil brát ohled. Řekl mu to na rovinu, už když ho před rokem a půl přijímal, jenže abstinence mu nevydržela moc dlouho.

"Kam dem?" zabručel Davis a zamračeně ho následoval. Musel přidat do kroku, aby mu vůbec stačil.

"Ke hřbitovu, ten chlápek se našel."

"Aha..." Davis si otřel nos a nenápadně si prohlédl jeho zachmuřený obličej. "Je mrtvej, jestli dobře hádám."

"Jo."

"Vražda?"

"Ne."

Stephen už nepromluvil, dokud nedošli k zatím nepříliš hustě obsazenému hřbitovu za bíle natřeným kostelem, kde na ně na cestě čekal Nolan s Lucasem. Oba černoši je sledovali, dokud nedošli až ke korbě vozu a šerif neodrhrnul starou plachtu.

Davis se namáhavě vyškrábal nahoru a prohlížel si zblízka mrtvého muže. "Kde ste ho našli?"

Nolan sebou viditelně trhl a polkl, než odpověděl: "Kousek od cesty, pane, skoro na hranici pozemku."

"Najdeš to místo?" zvedl Davis hlavu a změřil si černocha podmračeným pohledem.

"Nevim... snad jo."

"To bys teda měl..." zabručel si pro sebe a seskočil z vozu. Vzápětí měl co dělat, aby bolestně neusykl, když mu dopad na nohy málem vyrazil oči z důlků. Polkl. Snažil se tvářit normálně a hlavně vnímat, co se kolem něj děje. Zasraná kocovina!

"Co si o tom myslíš? Ta kočka?" zkoumavě si ho prohlížel Kale.

"Řekl bych že jo, ale dřív... musim vidět stopy."

Kale mlčky kývl než se otočil na černochy. "Pomozte nám ho sundat a pak nám ukážete kde ste ho našli. Počkejte na nás na západní cestě."

Nolan mlčky kývl, varovným pohledem střelil po Lucasovi, který nesouhlasně zkřivil rty, ale slezl z kozlíku a neochotně ho následoval. Společnými silami sundali mrtvého z korby, ale ještě než ho stihli položit za plot hřbitova, zastavil se u nich mladý muž, který přišel z města. "Šerife..."

"Zdravim," narovnal se Kale. Věděl co je zač, jen s ním ještě nemluvil, neměl proč.

"Stalo se něco? Zalechl jsem jméno našeho souseda."

"Ste z tý usedlosti na západě... co sousedí s Hoardbeastem..." ujistil se.

Muž kývl a pousmál se. "Jo, nedávno jsme se s ženou a synem přistěhovali. Peterson, těší mě."

Kale nejistě opětoval jeho úsměv a dotkl se krempy klobouku. "Tak ať se vám tam dobře hospodaří. Je dobře, že to tam nezůstalo dlouho ladem." Dobře si pamatoval, že původního majitele ušlapal dobytek. Očividně se jeho ženě prodat prodat farmu dřív, než se dostala do rukou starostovi. Taky dobře.

"Rád bych. Co se mu stalo?" Peterson zabloudil pohledem k muži, kterého Davis s oběma černochy položili na trávník za plotem hřbitova a znovu ho přikryli.

"Zvěř..." odpověděl Davis, opatrně se narovnal a obrátil se na Kalea. "Jestli nechceš čekat na Paula, měli bysme vyrazit, ať jsme co nejdřív zpátky."

Šerif jen kývl a mlčky sledoval, jak černoši nastoupili na vůz, otočili ho a pomalu odjeli. Ten starší z nich byl očividně nervózní a tomu druhému se něco nelíbilo, nespokojenost z něj přímo kapala, i když za celou dobu neřekl ani slovo. Bezděčně si odfrkl. Kdo ví, co jim přeletělo přes nos, v tomhle plemeni se nikdy pořádně nevyznal. Až když Peterson znovu promluvil, ohlédl se zpátky k němu: "Včera u nás byl... chtěl koupit pozemky," kývl k mrtvole muže na zemi.

"Byl to přítel pana Fostera, starosty, přijel prý z Cheyenne. Nejspíš se mu splašil kůň a shodil ho někde na pláních."

Peterson zamyšleně kývl, pohled nespouštěl ze špinavé plachty. "Nechci vás zdržovat, ale nemáme stejnou cestu?"

"Vypadá to tak."

"Počkám na vás."

Kale zhluboka vydechl a kývl. "Jestli chcete... jen si osedláme koně," předpokládal, že ho čekají ne zrovna příjemné otázky.

Ani jeden z mužů pohybujících se kolem hřbitova si nevšiml Jima skrytého za rohem kostela. Když zaslechl, jak se všichni ostatní vzdálili, ještě chvilku čekal, než se opatrně vyplížil z úkrytu až k plachtě pod níž byl mrtvý muž. Když ji odhrnul tiše hvízdl. Pečlivě si ho prohlédl, přičemž nejdéle se zdržel u jeho obličeje, než ho zase zakryl a pomalu vykročil zpět ke kovárně.

Na té mrtvole bylo něco divného, něco mu na tom nehrálo. I to, jak jeho společník reagoval na to jméno, bylo zvláštní. Začínalo ho to zajímat. Měli se šerifem i černochy stejnou cestu a on si nemínil nechat ujít to, co se bude dít tam venku.

Spokojeně se pousmál a když došel do pomyslného středu města, rozhlédl se po nevelkém prostranství kolem. Bylo to vlastně rozcestí obklopené domy ze dřeva nebo nepálených cihel. Cesta z jihu na sever se tu rozšířila a prudce zahýbala. Užší odbočka vedla na západ. Uhnul dvěma klusajícím jezdcům a dotkl se krempy klobouku, když míjel mladou nápadně hezkou ženu v černém, které se zcela zbytečně snažila neušpinit si blátem sukně. Nespěchal, neměl kam a bylo mu jedno, že Christopher nejspíš spěchat bude.

Nemýlil se. Stál před kovárnou a nervózně se rozhlížel. Když konečně zahlédl Jima, založil ruce na prsou, podrážděně zkřivil rty a zapomněl na svoje slušňácké způsoby. "Kde se flákáš?! Měli jsme už být na cestě!"

"No jo, se neposer..." utrousil nenápadně Jim tak, aby ho jeho společník neslyšel. Pomalu se došoural ke svému koni a začal beze spěchu kontrolovat jestli má vše. Christopherových vzteklých pohledů, které na něj vrhal ze sedla, si nevšímal a čekal, dokud nezahlédne šerifa. Až když viděl, jak dva muži na koních zabočili k západu, konečně nasedl.

"To je dost," usykl Christopher a pobídl koně, jenže Jim nijak nepospíchal, následoval ho vycházkovým tempem.

Jeho společník na něj čekal u posledního domu ve městě. "Jestli hned nepohneš kostrou, odrazí se to na tom, kolik peněz ti nakonec dám," pronesl chladně, když ho konečně dojel.

Jim jen protočil oči v sloup, mezi rty sevřel cigaretu, kterou si po cestě zapálil a konečně pobídl koně k rychlejšímu kroku. Nebyl by pro něj problém z toho zelenáče peníze vytřískat, ale zatím bylo lepší být s ním zadobře... zatím. Něco tušil... něco, co se mu zamlouvalo.


"Stává se tady často, že nějaký zvíře napadne člověka?" otočil se Peterson na šerifa, když nechali město za zády. Oba vozy jely za sebou a Kale se Stephenem se drželi za nimi. Odbočka k Petersonově farmě se blížila.

Šerif se nenápadně ohlédl na Davise, než pobídl koně a dojel ke kozlíku, aby spolu mohli pohodlně mluvit. "Ne, tohle se ještě nestalo, alespoň co moje paměť sahá. Žiju tady od narození."

Peterson se zachmuřil a pohledem zabloudil ke svému synovi, sedícímu vedle něj, než se jím vrátil k šerifovi. "A stalo se něco jinýho?"

"Jo. Tady na západní straně žije nějaká kočka, nejspíš horskej lev, kterej místním rančerům a farmářům jednou za čas strhne kus dobytka. Už tu řádí pěkných pár let, ale nikomu se ho zatím nepovedlo vystopovat a zlikvidovat. Co vím, nejvíc loví na Hoardbeastových pozemcích. Vlastní zatraceně velkej kus země. Jenže ani on, ani nikdo jinej to nikdy ani neviděl. Najdou se vždycky jen stopy, který ale za chvíli zmizej a mrtvý zvířata s rozdrásaným hrdlem."

Mladý muž na kozlíku vozu chvíli zamyšleně sledoval opratě ve svých rukou, než znovu upřel pohled na šerifa. "A co psi? Nevystopovali to?"

Kale nepatrně škubl koutkem rtů a krátce se ohlédl na Stephena. "Davis jich vystřídal několik a pak to vzdal. Nešli po stopě, ani když na ně vzal bič a to to měli loveckej výcvik, nebyli to kdoví jaký vořeši."

Peterson neskrýval překvapení. To, že by pes odmítal jít po stopě ještě neslyšel. Sám byl poměrně zdatný lovec. Jakoukoliv škodnou se mu zatím podařilo vystopovat a zlikvidovat, ale tohle bylo přinejmenším zvláštní. "A co ten... Powell?"

"Nevim, asi se tomu zvířeti připletl do cesty. K usedlostem se to nikdy nepřiblížilo, aspoň o tom nevíme. Ale i tak, trocha opatrnosti nikdy neuškodí."

"S tím souhlasím. Slyšíš Same? Budeš se držet u domu, nebudeš chodit nikam daleko a když tě zavolám ukážeš se," otočil se Peterson na svého syna, který rozhovor pozorně poslouchal a teď sklopil hlavu, až jeho obličej zmizel po krempou klobouku. "Slyšels mě?" dodal ráznějším tónem, když neodpovídal.

Chlapec povzdechl. "Ano, tati..." zamumlal.

Šerif se pousmál. "Mám o něco mladšího syna, ale kluci jsou všichni stejní. I my jsme bývali takoví. Jenže opatrnost je na místě. Taky mu neustále připomínám, aby netrápil matku a choval se jak má."

Peterson jen pokýval hlavou. Jeli mlčky dokud nebyla v dohledu odbočka k jeho farmě. Až tehdy se znovu ozval šerif: "Ještě jsem vás a vaši ženu neviděl v kostele. Přijďte zejtra. Myslim, že i ostatní vás rádi poznaj. A vezměte si oběd sebou, po kázaní je venku pod dubem vedle kostela piknik. Rose Harperová to kdysi začala pořádat a uchytilo se to jako zvyk. Lidi z města to maj rádi. Vypadá to, že by mohlo bejt i lepší počasí."

Peterson kývl a nepatrně se zachmuřil. "Přemýšleli jsme, že bysme se do kostela podívali, ale... víte... jsme katolíci, ale reverend ne. Nám to nevadí, jen nevíme jak nás přijme."

Kale se ale usmál. "Reverend Moore nedělá rozdíly. Přijme každýho, kdo si ho chce poslechnout."

Peterson se konečně usmál. "Řeknu to ženě a myslím, že se zítra uvidíme. Beth má kolem sebe ráda lidi a společnost. Překvapilo mě, když si na první pohled zamilovala dům na takový samotě."

"Ženský... někdy aby se v nich čert vyznal," Kale pokýval hlavou, rozhlédl se kolem. Dojeli už téměř k odbočce pod několika vzrostlými stromy. "Budeme se těšit. Myslim, že i Benny bude rád za kamaráda. Moc dětí jeho věku tady není a ve městě jen samý holky." Zadíval se na chlapce na kozlíku a spiklenecky na něj mrkl, pak ale znovu zvážněl. "Jestli zjistíme něco novýho o tom zvířeti, řeknu vám to."

"Díky šerife, kdybych mohl nějak pomoct..."

Kale ale zavrtěl hlavou. "Nemyslim, že je jak, jen kdyby ste něco viděli, vzkažte mi."

"Dám vědět. Teď už musíme svojí cestou."

"Dobře dojeďte a zejtra."

Peterson se už jen usmál a dotkl se na pozdrav krempy klobouku.

Když vůz odbočil, dohnal Kalea Davis. "Nemusels mu to říkat," zabručel a potáhl nosem. Začínala se mu spouštět rýma. Bylo mu mizerně a mnohem radši by byl v posteli, než v sedle lítat po pláních kvůli tomu zatracenýmu zvířeti.

"Nebuď pitomec, má právo to vědět," usykl Kale a chtěl pobídnout koně, ale Davis ho zadržel.

"Všiml sis, že ten chlápek měl zlomenej nos?" zeptal se tiše, aby ho černoši neslyšeli.

Kale si ho zkoumavě prohlédl. Překvapilo ho, že si toho všiml, dobře si uvědomoval v jakém je stavu. "Jo, myslíš, že je to důležitý?"

Davis pokrčil rameny. "Nevím, ale asi ne. Mohl někde spadnout, nebo se praštit. Zabilo ho zvíře, o tom není pochyb."

Kale jen kývl na souhlas a když už Davis nepromluvil, jen znovu potáhl nosem, pobídl koně, aby dohnal vůz s černochy. "Jak je to ještě daleko?"

Nolan prudce zvedl hlavu a polkl. "Už ne, pane, je to kousek od cesty."

Kale si odfrkl a rozhlédl se po rozlehlých pastvinách. Toho mrtvýho chlapa mu byl čert dlužnej. Ještě to neřekl starostovi a vůbec se mu do toho nechtělo, netušil jak na to zareaguje. Na jednu stranu ale mohl být rád, že to nebyla vražda, v podstatě nebylo co řešit.

Jenže dobře věděl, že to zvíře leží v žaludku Davisovi, proto ho sem vytáhl. Lepší když bude mít zábavu, než aby se topil v alkoholu. Šel po něm s náruživostí někoho, kdo si tak může zlepšit reputaci. I když si příliš často přihnul byl dobrý lovec, jeden z nejlepších střelců a ve stopování na něj nikdo jiný neměl. Něco se přeci jen u armády naučil. Ale nikam se nepohnul ani on, ani Hoardbeast. Na toho by měl taky zatlačit, nestál o to, aby tu něco začalo žrát obyvatele města. Jenže se mu do toho nechtělo, neměl ho rád a když nemusel, nemluvil s ním.

Za nedlouho minuli hraniční značku pozemků, pak černoch zastavil a slezl z kozlíku. Kale s Davisem zavedli koně do trávy, kde sesedli a nechali je pást. Oba jen mlčky sledovali Nolana. Ten si vrazil ruce hluboko do kapes, kde je křečovitě zatnul v pěst, aby se mu netřásly nervozitou, a opatrně vykročil do mladé trávy. Ve společnosti bělochů z města byl vždycky nesvůj a teď to bylo ještě horší, když jim lhal do očí, ale snažil se to ovládnout. Pro sebe a svého pána. Cítil, že ho nejen následují, ale i upřeně pozorují.

Ušel asi deset kroků a rozhlédl se, než sklopil hlavu, pokrčil rameny. "Tady někde do bylo, pane, ale už nevim přesně kde."

Davis si promnul nos a rozhlédl se kolem. Všude byla nezdupaná tráva, jen tam, kde prošli, byly vidět tři zřetelné cestičky. I když měl pocit, že mu praskne hlava, to že tu nikdy nic neleželo by poznal i kdyby byl na mol. "Seš si jistej?!" zavrčel.

Černoch ale jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. "Nevim pane, na pastvinách je všude všechno stejný, bylo to někde tady, na týhle straně kousek od cesty."

Davis zaklel a znovu se rozhlédl, nenašel ale nic, co by ho zaujalo. "Nic tady není..."

"Můžu už jet, pane? Máme práci, kterou potřebujeme dodělat," opatrně vzhlédl Nolan.

"Pro mě za mě, nám už stejně nepomůžeš. Hlavně vzkaž Hoardbeastovi, že s ním chci mluvit, ať přijede hned jak se vrátí. Jestli se během pár dní neukáže, dojedu si pro něj sám."

"Ano, pane, hezkej den," trhl hlavou Nolan jako kdyby se chtěl uklonit, pak se otočil a pomalu se šoural k vozu. Cítil v zádech šerifův pohled, proto se usilovně snažil nepospíchat. Vylezl na kozlík, ještě se otočil a dotkl se na pozdrav krempy klobouku, než pobídl koně. Když zaslechl jak si Lucas vedle něj odfrkl, zpražil ho pohledem. Měl obavy, když ho bral s sebou, ale nechat ho doma by bylo horší. I tak se děsil, co tam najde, až se vrátí.

Davis ještě obešel místo ve větším kruhu, než se vrátil ke Kaleovi, sundal si klobouk a prohrábl si vlasy. "Tady najdu možná tak velký hovno," zahuhlal a potáhl. Pak ale zaslechl zaržání koní a vzhlédl. Na cestě stáli dva jezdci a velký šedý pes. "Co ty tady chtěj?!"

Kale se ohlédl. "Jen projížděj, chtěj na indiánský území, co jsem slyšel."

Davis se uchechtl, ale Kale se na něj zamračil. "Je nech plavat, koukej najít místo kde zařval ten chlap, ať mám co říct starostovi. Já jedu do města, tohle je tvůj zájem, tak se smekej." Víc se s ním nebavil a otočil se k odchodu.

"Sem myslel, že se půjdu vyspat..." zahuhlal Davis nespokojeně. Bolest v krku se zhoršovala, bylo mu mizerně a v hlavě mu zvonilo. Sice doufal, že to Kale neslyšel, ale ten se zarazil v půli kroku a otočil se.

"Spáts mohl včera v noci, místo toho abys chlastal a rval se v salonu. Teď seš potřeba tady. Jestli máš problém odevzdej odznak."

Davis sklopil hlavu, aby pod krempou klobouku skryl podráždění. "Ano, pane..." uletělo mu skrz sevřené zuby.

Kale si jen odfrkl a nasedl na koně. Ještě se zamračil na Stephena: "Ber to jako malou službu za to, že tě věčně tahám z průserů. Kdybysme tě včera nesebrali, ten chlap by ti udělal víc, než jen monokl."

Davis pevně semkl rty, se sebezapřením kývl. Nemusel mu to připomínat, moc dobře to věděl, že jsou u s ním jen problémy. Ale některý věci, co mu strašily v hlavě, byly horší než nakládačka, pohrdání a ostuda.

Sledoval jak Kale pobídl koně a odjel. Pak stočil pohled k oběma jezdcům na cestě. Jeden z nich už byl kus vepředu, pes běžel před ním ale ten druhý ho pořád ještě sledoval. Až když se ozvalo ostré hvízdnutí, trhl sebou, pobídl koně a cvalem odjel. Davis matně tušil, že ten monokl pod okem je jeho práce a někde v hloubi duše si říkal, že ho to Kale měl nechat dokončit.

Když jezdec zmizel, unaveně vydechl, vzal koně za uzdu a pěšky vykročil podél cesty. Připadalo mu jako kdyby hledal jehlu v kupce sena.


Jim dojel svého společníka a přitáhl koni otěže, aby se přizpůsobil klusu toho jeho, duchem byl ale stále tam na louce. Podle toho co viděl předpokládal, že nic nenašli. Nedivil se tomu. Ten negr zaručeně lhal. Rozhodl se, že až se bude vracet, to místo důkladně obhlídne. Věděl, že Christopher si myslí, že jakmile ho vyprovodí, vypadne z města, ale to neměl v úmyslu, určitě ne teď. Úkosem po něm střelil pohledem. Věděl, že něco skrývá. Instinkt mu říkal, že to že sem přijel, něco znamená a on chtěl přijít na to co. Ucítil stopu a nemínil z ní sejít. Když tu zůstane a zjistí o co tady vlastně jde, mohl by mu z toho kápnout slušná sumička, pokud zatlačí na toho správnýho člověka.

Jeli mlčky, dokud se před nimi za nízkou terénní vlnou neobjevilo zvláštní stavení. Jim přitáhl koni otěže a překvapeně hvízdl. "Tady je někdo posranej až za ušima," ušklíbl se a jak se blížili prohlížel si bytelnou dřevěnou hradbu, za níž se nejspíš ukrývala usedlost.

I Christopher zpomalil a hvízdl na psa, který byl už téměř u neprodyšně uzavřené brány, ten ale neposlechl.

Jim zbystřil. To bylo poprvé, co viděl, že to zvíře udělalo něco takového. Obvykle svého pána poslechlo ihned a drželo u něj tak oddaně, až to bylo směšný.

Christopher ucedil tichou kletbu, znovu hvízdl, ale pes nereagoval, stál před bránou stavení a větřil, šedou srst na hřbetě měl naježenou jako kartáč.

Mezi tím dojeli až k němu. Jimovi neuniklo, jako se mu chvějí pysky. Pozoroval svého společníka, který křikl na psa a ten neochotně ustoupil o několik kroků, stále se mu ale nechtělo odejít. Až když na něj jeho pán znovu zavolal, stáhl ocas mezi nohy, sklopil hlavu a pomalu následoval koně, stále se ale otáčel a Jim si přidal na seznam další místo, které chtěl prohledat důkladněji.