XII.

20.06.2018

Podél špinavé poškrábané zdi létala moucha. Vlétla sem pootevřeným oknem. Stíny, které vrhaly dovnitř mříže v něm, rozkrájely sluneční světlo na pravidelné obdélníky neúprosně se sunoucí po neumyté dřevěné podlaze.

Pozorně hmyz sledoval přimhouřenýma očima. Bzučela. Ten zvuk mu rezonoval v hlavě. Vstal z neustlaného lůžka a pomalu se k ní připlížil. Uvěznil ji pod dlaní. Cítil jak se cuká, její křídla ho šimrala na kůži. Uvěznil ji jako oni uvěznili jeho. Byla bezmocná stejně jako on.

Polkl, bezděčně vycenil zuby, tiše zavrčel než dlaň narovnal. Tlačil mouchu ke zdi dokud ji úplně nerozmáčkl. Pomalu jí rval život, dokud v ní nezbyl vůbec žádný. Dokud z ní nezůstal jen další flek na už tak špinavé omítce.

Vůně smrti... vůně krve, kterou měl vepsanou ve smyslech. Chuť na patře, po které tolik toužil a ta touha ho stejnou měrou děsila.

Opřel čelo o zeď, chtělo se mu křičet.

Bylo to špatné... on je špatný... bestie, zrůda!

Hlad!

Tiskl se ke stěně. Napjatě naslouchal... větřil, chvěl se...

Cítil člověka za zamčenými dveřmi. Neznal ho. Cítil krev, která mu kolovala v žilách. Bezděčně si olízl rty.

HLAD!

Někdo stiskl kliku. Stejně vyděšeně jako lačně sledoval, jak se pohnula. Neznámý se opřel do dveří, zaklepal. "Je tam někdo?" skrz poškrábané dřevo k němu pronikl chlapecký hlas.

Zadržel dech, pevně zaťal pěsti. Chvěl se hladem a ještě něčím...

Jak dlouho je to co na něj někdo promluvil?

"Je tam někdo?"

Opatrně se připlížil ke dveřím, opřel se o ně dlaněmi. Zrychleně oddechoval, napjatě poslouchal šramotu a krokům. Vzdalovaly se a s nimi i lidský hlas... slova v prázdné samotě mezi čtyřmi špinavými stěnami...

"Po-počkej..." vyhrkl neobratně.

Kroky zastavily.

Čekal, téměř nedýchal a přesto cítil pach strachu smísený se zvědavostí.

"Je tam někdo?" znovu ta stejná váhavá otázka.

"Já..." zachraptěl, oči mu nečekaně zvlhly slzami.

"Kdo jsi? Proč jsi tady? Můžeš za mnou? Budeš si se mnou hrát?" záplava otázek se prodrala skrz dveře. Kroky se vrátily, klika se znovu pohnula.

Jen napjatě dýchal. Jiné ruce se opřely do dveří z druhé strany. "Kdo jsi?"

"Matt..." vydechl sotva slyšitelně, nedokázal doříct, hrdlo se mu stáhlo. Zrůda... bestie... monstrum...

Hlad...

Uskočil ode dveří, zapřel se zády do zdi, prsty zaryl do vlasů, sesul se podél ní, schoulil se do klubíčka.

Hlad!

"Matte? Jsi tam?"

Rudá krev její chuť na patře...

HLAD!

"Zrůdo... nejsi člověk! Nejsi hoden, aby o tobě kdokoliv mluvil jako o člověku! Víš cos udělal?! Ty odporný zvrácený zvíře!"

Bolest, další a další rány dopadající na jeho tělo, na ramena, záda. Instinktivně si kryl hlavu, bezmocně se choulil v rohu.

Nechtěl to udělat... nechtěl...

Neuměl tolik slov, aby dokázal vysvětlit, co se stalo. Neuměl to říct, mohl jen mlčet a snášet strach... bolest... nenávist.

"Georgi, proboha tě prosím... už dost. Nech ho!"

Nevnímal už hlasy, význam slov, zápach alkoholu, strachu a bezmoci. Nevnímal pach své vlastní krve... jen bolest.

"Mami..."

Hlad!

Krev... rudá krev na rukou... její kapky stékající mu do dlaní...

"Mami..."

Zarachocení zámku. Škvírou mezi prkny viděl ženu, její zelené oči plné slz, strachu... soucitu. Plakal, bál se, věděl co přijde, i když to nechápal, nic z toho. Děsilo ho to. On sám sebe děsil!

"Mami!"

Muž s klíči v rukou ji vzal kolem ramen, odnášel svítilnu. "Neměla bys sem chodit."

Jen zavrtěla hlavou.

"NE! Mami... prosím!" Plakal. Sesul se na kolena a schoulil se do klubíčka. Třásl se. Studená kamenná podlaha ho tlačila do ramena. Čekal na bolest, která měla přijít. Proč on?!

"MAMI!"


Matthew se probudil vlastním křikem. Prudce se posadil, ale vzápětí padl zpět na slamník, v hlavě mu třeštilo, svět kolem něj se houpal. Přetočil se na bok, zabořil obličej do polštáře lapal po vzduchu a snažil se zklidnit zběsilý tep.

Když se konečně trochu uklidil, pomalu otevřel oči. Připadal si malátný a neohrabaný, přesto se namáhavě posadil. Dlaní si promnul čelo zvlhlé od potu, zamrkal a rozhlédl se.

Kolem byla tma a v ní rozeznával siluety nábytku okolo. Netušil jak dlouho spal. Moc mu to nepomohlo - byl snad ještě unavenější než předtím. Pomalu se postavil a musel se opřít rukou o stěnu, aby neupadl. Jazykem si přejel po suchých rozpraskaných rtech. Chvíli mu trvalo než se vzpamatoval a zorientoval natolik, aby dokázal dojít ke stolu a nalít si vodu. Netušil, co se s ním děje a bylo mu to lhostejné.

Ztěžka dosedl na židli. Záda měl jak v jednom ohni, rány nesnesitelně bolely a on to vnímal jen částí své mysli, zbytek jako by nebyl. Netušil kolik je hodin, zda se teprve setmělo, nebo je hluboká noc. Byl stejně zmatený jako tupě klidný. Vše, včetně bolavého snu a jeho samotného jako by se stáhlo za širokou skleněnou hradbu, zamženou jeho vlastním dechem. Neviděl přes ní a bylo mu... nijak.

Napil se chladné vody, bezděčně se zachvěl. Cítil jak pomalu stéká do žaludku. Prohrábl si vlasy a i přes zastřené vnímání poznal, že přestalo pršet. Venku bylo ticho stejně jako v jeho domě. Prázdné duté ticho, jako v zavřené sklenici, se rozprostíralo i v jeho hlavě.

Bez zájmu zíral před sebe. Nakonec si promnul obličej dlaněmi a pomalu vstal. Možná potřebuje jen trochu na vzduch, aby se vzpamatoval... možná se ale nechtěl vzpamatovat.

Každý pohyb ho bolel.

Co na tom? Prostě bolel...

Když šel kolem zrcadla, bez zájmu se do něj podíval. Přes jeho obličej se táhla jako přízračná hranice dlouhá prasklina na skle, dělila jej na dvě nestejné části. Oči se mu nepřirozeně skelně leskly, výraz ve tváři měl stejně prázdný, jako se cítil uvnitř.

Hořce se pousmál, vlastně jen škubl koutkem rtů, než se odvrátil, vyšel ze své ložnice. Chtěl zamířit k hlavnímu vchodu, ale hlavou mu proběhl obraz temných indiánských očí, ženy stojící v dešti. Za krkem ho zamrazilo, zatrnulo ho v bederní páteři. Neuvědomil si, že tam vlastně už není a otočil se na druhou stranu, k zadním dveřím. Jenže jeho bosá chodidla se sotva několikrát dotkla prkenné podlahy, když se zarazil a zůstal strnule stát těsně u dveří do kuchyně.

V nose ho zákeřně zašimrala vůně... její vůně...

Nemohl ji nepostřehnout, nemohl ji ignorovat a nemohl se jí vyhnout. Někdy svoje smysly nenáviděl. Až teď si uvědomil, co mu vlastně se stáji říkal Nolan. Vyplulo to z jeho zastřené mysli jako stín z mlhy - spí v kuchyni.

Zavřel oči, nedokázal tomu odolat. Dlouze nasál vzduch se směsicí pachů - Indiáni, známé pachy Nolana a Lucase. Věděl, že nejsou uvnitř, jen vše v místnosti jimi bylo nasáklé. Cítil a slyšel oheň v kamnech, schnoucí oblečení, kůži, kožešiny... a cítil ji. Byla tam sama.

To prokleté vzrušující cosi, co se kolem ní vznášelo, ho vábilo. Žádná žena nebyla cítit takhle a žádná jiná vůně, krom té kterou voněla krev, ho tak nelákala. Na to, aby se ptal proč, byla jeho mysl příliš otupělá.

Přiblížil se ke dveřím tak těsně, že se jich téměř dotkl špičkou nosu. Opřel se o ně čelem. Dlaněmi se vpil do dřeva, snad se jím měl propadnout. S pootevřenými ústy lapal pachy v místnosti a naslouchal.

Spala. Její pravidelné oddechování se proplétalo s vůní, kterou hltal s každým douškem vzduchu. Jako palčivé prsty se mu neodbytně vrývaly pod kůži, mravenčily a mrazily, probouzely chtivé lačné zvíře.

Jen stál, topil se v tichých zvucích a vůních, neschopen se od nich odtrhnout. Něco v něm chtělo, aby šel dovnitř a vzal si ji. Něco, co nikdy nedokázal ovládnout.

Ale stejně tak byl rozbolavělý a otupělý, neměl sílu na nic. Jen se otočil, opřel se poraněnými zády o dřevo dveří.

Bolest...

Skoro ji nevnímal stejně jako chtíč, který vnímat nechtěl.

Ta indiánka by měla odejít... věděl, že by měla odejít... co nejdřív. Musí pryč, než si bestie vezme co chce, než... ksakru! Než už ji nepustí!

Nesmí zůstat!

Opřel se víc do dveří, aby bolestí přehlušil neodbytnou probouzející se potřebu.

Bylo to zatraceně špatně! Všechno bylo špatně, přesto stále dýchal lákavé vůně, nedokázal zadržet dech.

Ještě pevněji se přitiskl ke dveřím, cítil jak rány na jeho zádech znovu popraskaly, pach jeho krve se mísil z pachy z kuchyně, ale zrychlující se vzrušený tep pohlcoval tiché zvuky. Rychle instinktivně chňapl po klice a zároveň se do nich zapřel celou vahou. Chladný kov ho studil v dlani. Zaklonil hlavu, opřel ji o dřevo, pevně zatínal zuby, stejně vysílený jako lačný všeho, co měl na dosah a čemu se bránil.

Polkl, konečně pustil kliku a odlepil se ode dveří. Nejrychleji jak dokázal a dokud to ještě s vypětím všech sil dokázal, vyšel zadním vchodem ven. Daleko od toho, co bylo uvnitř, do chladného nočního vzduchu, který se opřel do jeho tváře i holé kůže na hrudi. Lapal po dechu a marně se snažil vymazat ze svých smyslů to, co ho lákalo stejně jako dráždilo.

K čertu!

ONA MUSÍ PRYČ!