XIII.

21.06.2018

 "Tak jak?" zvedl Jim tázavě obočí a založil ruce na prsou. Brzy mělo vyjít slunce a on i jeho společník už byli sbalení na další cestu. Uhasili noční oheň v tábořišti kousek za brodem přes divokou říčku a zahladili po sobě stopy. Ale mezi oběma leželo napjaté ticho. Christopher s ním od večera nepromluvil. Byl očividně naštvaný kvůli jeho včerejšímu zdržováni, ale Jimovi to bylo jedno. Jediný, co potřeboval, bylo vytřískat z něj zbytek peněz a jít si po svým. O tom zvířeti mu neřekl, zatím, ale udělat to chtěl.

Jeho společník se na něj tázavě ohlédl a Jim si promnul prsty ve výmluvném gestu. Představoval si jak mu mezi nimi šustí bankovky. Už se na to těšil.

"Ještě nejsme na hranici..." konstatoval Christopher, když se otočil zpátky k sedlu.

"Hranice je pár mil odtud, když pojedeš po cestě neztratíš se. Už mě nepotřebuješ, svoji práci jsem udělal a měl bych za ni dostat zaplaceno."

Muž si ho změřil pohledem, nakonec ale sáhl do vnitřní kapsy kabátu. Jim bezděčně sjel dlaní k pažbě revolveru u pasu, ale on odtud vylovil jen malý bloček a pero. S nečitelným úsměvem začal něco psát a Jimovi rychle došlo, že bankovky mu mezi prsty šustit nebudou. "Tohle jsme si nedomluvili..." sykl.

Christopher se na něj mile usmál a vytrhl lístek z bločku. "Opravdu si myslíš, že s sebou do divočiny potáhnu tolik peněz? Takovej idiot nejsem. Tvoje hotovost na tebe čeká v bance v Chayenne. Ber nebo nech bejt."

Jim ho sledoval přimhouřenýma očima. Nejradši by ho zastřelil, ale to by byla hloupost. Věděl, že víc než šek z něj v tuhle chvíli stejně vytřískat nemohl. Navíc se ještě nedozvěděl, co má za lubem.

Ksakru!

On si byl očividně dobře vědom, že ho dostal a vítězně se usmíval. Nejraději by mu ten úsměv setřel z ksichtu pěstí, ale nakonec se ovládl a šek si vzal. Když ho ale prohlédl zaskřípal zuby. Čist sice moc neuměl, ale počítat jo a číslo na něm neodpovídalo tomu, co měl dostat. "Není to všechno," konstatoval chladně.

Christopher mezi tím schoval bloček i pero zpět na místo a nasedl na koně. Z něj se znovu mile usmál. "Tys mě taky nedovedl až na hranici a strhl jsem ti z toho to, co jsem zaplatil Wilsonovi za nový dveře. Přece si nemyslíš, že po tobě budu uklízet tvůj bordel, to by bylo pod tvoji úroveň."

Jim si odfrkl, nakonec se ale křivě usmál a ještě než Christopher pobídl koně houkl na něj: "Hej! Ještě něco bys měl vědět."

Muž se ještě ohlédl a tázavě zvedl obočí.

"Včera tady na tom pozemku našli mrtvýho chlapa, zabilo ho nějaký zvíře. Dej si bacha, aby tě něco nesežralo dřív než dojedeš k divochům." Se zadostiučiněním sledoval jak mu ztuhly svaly v obličeji a v očích se mihlo něco, co si vyložil jako strach. "Šťastnou cestu," popřál mu škodolibě, schoval šek do vnitřní kapsy kabátu a vyšvihl se na koně, kterého hned pobídl do cvalu a bez ohlédnutí vyjel zpět.

Christopher ho sledoval dokud nezmizel, pak sklopil hlavu, tiše zaklel a s dobře patrnou starostí se rozhlédl kolem. Měl strach, ale jiný, než si myslel Jim. Musel si pospíšit, čas mu utíkal mezi prsty a už ho ztratil příliš. Konečně pobídl koně a vyrazil svižným klusem opačným směrem.


Když Jim dojel k opevněné usedlosti, slunce už skoro vyšlo. Pozorně se rozhlédl kolem. Zarazil se ale když jeho kůň neklidně pohodil hlavou a ustoupil o krok. Čekal ještě chvíli, ale zvíře se neuklidnilo, proto ho otočil a odjel dál od domu, než sesedl. Kůň se dal do pastvy, neklid zmizel. Nemohl si nevzpomenout na to, jak se včera u toho domu choval pes jeho někdejšího společníka. Bylo tu něco divného a jeho zajímalo co.

Opatrně se přiblížil k hradbě a obešel ji. Za domem se ale zastavil, jen vyhlédl zpoza rohu. Venku nikoho neviděl. Nedivil se tomu, ještě bylo brzo, přesto zůstal schovaný. Nevšiml si ale ničeho zvláštního, prostor za domem se ničím nelišil od toho, co bylo běžné, proto se vrátil. Přejel dlaní po jednom z kmenů, který tvořil hradbu a přemýšlel. Takové věci staví lidé, kteří se bojí, nebo něco skrývají... a nebo obojí. Jestli to dobře pochopil, toho chlapa našli na Hoardbestových pozemcích a protože nepotkali jiné hraniční kameny, tohle by měl být jeho dům.

Zvláštní... Hoardbeast ho začínal zajímat, ale víc o něm může zjistit jen ve městě. Ten zelenáč s ním měl něco společnýho a on chtěl vědět co. Jen zvíře do toho nějak nezapadalo... jenže mrtvého zvíře zabilo, to bylo jasně vidět. Nebo ne?

Zamyšleně došel zpět ke koni a nasedl. Nechtěl se tu déle zdržovat, aby si ho někdo z domu nevšiml. Potřeboval se ještě porozhlédnout kolem, než se vrátí do města.

Nechal koně jít volným krokem a když došel k nedalekému potoku, nechal ho napít. Nakonec pokračoval dál. Pozorně se rozhlížel, dokud nezahlédl něco, co ho zaujalo. Když přišel blíž přitáhl otěže a seskočil.

V blátě na břehu potoka byly dobře patrné stopy po pracovních botách. I druhý byl narušený, a stejně pošlapaný jako ten, na kterém stál.

Sklonil se a zkoumavě si stopy prohlížel. Byly dvojí a vsadil by na to svoji pušku, že patřily těm negrům. Rychle přeskočil potok a sklonil se nad zdupanou trávu. Až dole u kořínků, tam kde ji nedokázal smýt déšť, našel zbytky krve.

Vítězně se usmál. Bylo mu nad slunce jasné, že právě našel místo, kde ten chlap zaklepal bačkorama.

Vrátil se zpátky na druhý břeh, zapálil si cigaretu a hledal dál. Opatrně našlapoval podél potoka, studoval trávu i rozmáčenou hlínu. Když tu byla ta mrtvola, musí tu přeci být i stopy toho zvířete. Trvalo sotva několik vteřin, než se prudce zastavil. Chvíli zíral zem u špičky svojí boty a pak se sehnul. Zaklel, než položil ruku na rozmáčený otisk. Jeho poměrně dlouhým prstům chyběl kus, aby dosáhly na okraj.

"No do prdele..." zamumlal a rozkašlal se, když nechtěně vdechl kouř ústy i nosem.

Rychle zbytek cigarety vyplivl, ale nespouštěl pohled z nepříliš dobře znatelného otisku před sebou. Pár velkých koček už za život dostal, když se k něčemu takovýmu nachomejtl, takový zvířata ho bavilo lovit, když nebylo nic zajímavějšího na práci, ale proti tomuhle to byla roztomilá koťátka. Odhadoval, že by mu hřbet toho zvířete dosahoval nejmíň k pasu.

Nakonec se ale ušklíbl a zamyšleně se podrbal v několikadenním strništi na tváři. Tohle vypadalo na zatraceně zajímavou práci. Pak bezděčně uhnul pohledem a zůstal překvapeně zírat na další otisk, který sice byl poničený nedávným deštěm, přesto ho bezpečně poznal. V rozmoklé půdě se nejasně rýsovala stopa bosé lidské nohy.