XIV.

22.06.2018

Matthew stál venku na pastvině, opíral se o ohradu a dřevo se mu bolestivě zarývalo do ran na zádech. Nevnímal bolest, ani chlad smekající se po jeho holé kůži, i když ho nezvykle roztřásl. Slunce sice pomalu opouštělo svůj úkryt za obzorem a jeho paprsky opatrně našlapovaly po orosené trávě kolem, ale on to nevnímal.

V noci už se nevrátil, ale utekl pryč, dál od ní a od všeho, co číhalo v jeho domě. Byl to jen nelogický útěk sám před sebou, který nic neřeší, přesto došel až sem. Dál už nemohl, jeho poslední síly se rozpustily v horečnaté únavě.

To místo vnímal jen matně, přesto bylo známé. Poznal vlastní ohrady, pastvinu a v přicházejícím světle zahlédl i svůj dům. Nebyl daleko, přesto měl pocit, že pokud udělá ještě jediný krok, zhroutí se. Nebyl schopný posbírat své myšlenky, ovládnout vědomí a i bestie byla podivně otupělá, stejně jako on.

Konečně...

Zavřel oči. Třásl se zimnicí, i když ho slunce hřálo na tváři. Pevně zatínal zuby a bolestivě napínal svaly. Chlad rozechvíval jeho tělo, stejně jako horkost lenivě přikrývala jeho vědomí.

Ona musí pryč!

Opakoval si to v duchu, jako nesmyslnou modlitbu - něco, co ho mělo udržet při vědomí. Cíl, jehož smysl mu unikal, přesto ho musel naplnit, než zdechne nadobro.

Musí ji dostat ze svého domu!

Jenže se už neudržel na nohou, sesul se podél ohrady do trávy. Hlavu sklonil na prsa a jen dýchal. Svět se kolem točil jako neuchopitelná smršť, která ho měla pohltit, a on se jí nechtěl bránit.

Slunce mu zvolna stoupalo nad hlavou a jeho paprsky se do něj opíraly čím dál neodbytněji. Když se pokusil otevřít oči, pálily ho. Nakonec to vzdal, znovu je pevně zavřel a už je nikdy nechtěl otevřít. Poddal se tomu. Snad ho smrt strhne do své chladné náruče a konečně bude konec. Možná celá prázdná léta na ten konec čekal.

"Matthewe, co trápí mého chlapce?"

Zalapal po dechu, když mu bolavé hlubiny jeho mysli vnutily obraz stejně známý jako bolestivý, který překrýval zastřenou skutečnost kolem.

Žena, která ho jemně pohladila po tváři, mu odhrnula světlé vlasy z čela. Urovnala si sukně a pomalu si k němu dřepla. Její rty se usmívaly, její zelené oči však byly starostlivé.

Něco v něm... něco mělo hlad...

"No tak, drahoušku, co je to s tebou poslední dobou?" pokusila se ho obejmout, ale on se odtáhl. Raději utekl z blízkosti matky, i když se zoufale chtěl schoulit do její náruče a nechat se konejšit.

Utekl od čehosi v ní, co jen tušil, po čem toužil...

Polkl a vmáčkl se do kouta.

Nechápal to. Nevěděl, co se to s ním děje. Cítil jen neustále narůstající hlad, který chtěl být uhašen a žádné jídlo, co pozřel, k tomu nestačilo. Instinkt, který nedokázal ovládnout.

Překvapeně ho sledovala. Oči se jí zaleskly nečekaným smutkem, nepochopením. "Matthewe..."

"Mami..." zachraptěl zastřeně, dlaněmi si sevřel spánky zvlhlé studeným potem, prsty vrazil do vlasů.

Blouznil a jeho vlastní tep mu bušil v uších. Zhroutil se do chladné trávy, ale nevnímal ji. Propadal se kamsi do horkých hlubin a další obrazy se prolínaly v jeho zastřené mysli. Minulost se točila kolem něj, hlasy, lidé, rány, bolest, krev, hlad... neustálý hlad... A mezi tím vším, jako připomínka přítomnosti, temné indiánské oči, chtíč zvířete zmítajícího se v zápase o dech v neodbytné touze přežít.


Ve stejné době, kdy Jim studoval stopy na břehu potoka a Matthew se topil ve svých blouznivých vzpomínkách vyšel Nolan ze stodoly v uzavřeném dvoře ranče a oklepal ze sebe seno. Rozhlédl se po dřevěných budovách stále ještě schovaných ve stínu, malé výcvikové ohradě, odkud jej pozoroval indiánský poník, a protáhl ztuhlé tělo, až mu zapraštělo v kloubech. Někdy si připadal neuvěřitelně starý.

Než se trochu rozhýbal, přidal se k němu i Lucas, shodil košili a opláchl si obličej vodou ze sudu na rohu stodoly. Nakonec ji na sebe nacákal a oklepal se jako pes. Kapky stekly po jeho tmavé kůži na širokých zádech i na hrudi až k pasu. Zašklebil se, bezděčně je setřel dlaní.

Nolan ho sledoval. Kde jsou ty časy, kdy byl silný stejně jako on. Tehdy dokázal zastat víc a vydržet déle. Býval stejný jako Lucas - mladý, silný, vzpurný. Tak stejný, až ho to děsilo. S tíživou nejistotou vznášející se ve vzduchu, jako kdyby na něj spadl celý jeho nelehký život.

Lucas si ho nevšímal, přimhouřil oči a pousmál se. "Myslíš, že ještě spí?"

Nolan se zamračil. Jejich pán vstával obvykle za svítání, nebo krátce po něm, pokud zrovna nedospával lov, ale na něj se určitě neptal. "Nevim..." zabručel a konečně vykročil k domu. Měl by pro všechny připravit snídani. Lucasovy kroky slyšel za sebou. Přede dveřmi se k němu ale prudce otočil. Nemohl si nevšimnout, že košili stále muchlá v rukou. Mladík do něj málem narazil a zavrávoral, aby nabral rovnováhu. Zíral na něj a v jeho očích se mísil nesouhlas s nevyslovenou otázkou.

"Měl by ses oblíknout," sykl na něj otec. Normálně by mu to nevadilo, ale věděl dobře, kdo dnes nocoval v kuchyni.

Lucas jen tázavě zvedl obočí, škubl koutkem rtů a s očividnou nechutí na sebe natáhl košili. Až když si rezignovaně zapnul poslední knoflík, Nolan vešel, ale u dveří do kuchyně se opět zastavil.

Strnule zíral na téměř zaschlou krev na jejich dřevě. Po zádech mu přeběhl mráz, bezděky se otřásl. Když včera přijeli z města, pán domu byl ve své ložnici, do večera ho neviděl. Teď ho ale vyděsilo to, co se nejspíš dělo v noci, zatímco s Lucasem spali. Setřel trochu bříškem ukazováku, aby se ujistil, že se nemýlí.

"Co se stalo?" dohnal ho Lucas. Zastrkoval si košili do kalhot a rovnal šle, ušpiněných dveří si zatím nevšiml.

"Měl bys jít obstarat koně..." Nolan nedokázal ovládnout svůj hlas. Aniž by chtěl, chvěl se napětím. Narovnal se a snažil se svým tělem zakrýt výhled synovi.

"To dneska nebude snídaně?" vzdoroval Lucas. Když si i on všiml krve na dveřích, zarazil se. Vzpamatoval se příliš rychle a chtěl skočit po klice, ale Nolan se mu postavil do cesty a rázně ho odstrčil. "Jdi obstarat koně! Jídlo ti donesu ven!"

Lucas ho chvíli nechápavě pozoroval, než vzpurně stiskl zuby. Nolan ale nemínil ustoupit. "Vypadni odtud!" zavrčel na něj, než se stihl nadechnout k protestu.

Jeho syn si odfrkl. Ještě chvíli se měřili podmračenými pohledy, až pak trhl hlavou, otočil se na podpatku a rychle odešel.

Nolan počkal, dokud za ním nezapadly domovní dveře. Mohl být rád, že u něj má stále ještě nějakou mizivou autoritu. Nakonec sevřel v dlani kliku, tiše naslouchal. Když zaznamenal šramot, opatrně otevřel a nahlédl dovnitř.

V kuchyni bylo vše tak, jak to večer zanechali, jen Indiánka byla oblečená ve svých šatech, vlasy měla spletené do copu a na stole se probírala věcmi. Právě z jednoho z vaků vytáhla krabičku z březové kůry zdobenou korálky, ale když vešel, překvapeně ustoupila a schovala ji za zády.

"Dobrý ráno," Nolanovi se viditelně ulevilo a vlídně se na ni usmál.

Ale co znamenala krev na dveřích?!

Když si to uvědomil, zarazil se, úsměv mu ztuhl na rtech. Rychle vyšel z kuchyně a zaklepal na dveře ložnice svého pána. Uvnitř ale bylo ticho, nikdo neodpovídal.

Zkusil to ještě jednou, když se nic nedělo, otevřel a vpadl dovnitř.

Místnost ale byla prázdná. Pohledem přejel po nábytku, rozházeném lůžku, až se zarazil na potrhané košili nasáklé krví ležící na zemi.

K čertu!

Sehnul se a sebral ji. Zmatek se v jeho mysli pral s nepříjemnou jistotou. Ta krev na dveřích musela být jeho!

Zaslechl tiché kroky a ohlédl se. Indiánka pomalu vešla za ním, ostražitě se rozhlížela, a když si všimla, co drží v rukou, zarazila se. Překvapeně zírala na látku, než s očividnou obavou couvla zpět, otočila se a zmizela v chodbě. Slyšel už jen jak vrazila do hlavních dveří a vyběhla před dům.

Hodil košili zpět na zem a následoval ji. Netušil, co chce dělat, ale jedno věděl jistě, měla by zůstat tady. Kdo ví co je venku!

Viděl, jak se snaží otevřít ohradu, aby mohla vyvést ven svého poníka.

"Počkej!" zavolal a vyběhl za ní, jak nejrychleji dokázal.

Neposlouchala ho, už se chystala vyskočit na neosedlaný hřbet, když ji konečně dostihl a zadržel ji. "Počkej! Co chceš dělat?"

Upřela na něj temné oči plné strachu stejně jako odhodlání. "Wičhigmú-tȟąka pryč!Nesmět zemřít! WačhíŋyeyA muset najít!"

"Počkej, poslouchej mě!" snažil se ji marně zadržet Nolan. Když se znovu pokusila vyskočit na koňský hřbet, pevně ji sevřel za ramena a otočil čelem k sobě. "Poslouchej mě! Nemůžeš za ním jít sama! Může to bejt nebezpečný! On může bejt nebezpečnej! Nejdřív mi řekni, co se stalo."

Vytrhla se z jeho sevření, ustoupila, zády se přitiskla ke svému koni. Sklopila hlavu a lehce jí zavrtěla. "Nevědět..." Z její tváře sálal smutek, strach a vina. Oči se jí zaleskly potlačovanými slzami.

"Ty nevíš?"

"WačhíŋyeyA spát... unavená. Teď Wičhigmú-tȟąka pryč! On muset žít!"

Nolan nechápavě zavrtěl hlavou. Co se ksakru stalo? Krev, kterou našel, mu dělala starosti, měl o něj strach, stejně jako z něj. Měl strach o ně všechny a nebyl si jistý vůbec ničím. Jenže také věděl, že jeho pán byl schopen odejít na několik dní. Netušil, kam by mohl jít, mohl být kdekoliv. "Proč myslíš, že..." zadrhl se a polkl, ani on si jeho smrt nepřál, "že by mohl zemřít?"

"Wičhigmú-tȟąka zraněný," zatímco mluvila vytáhla ze zdobeného pouzdra u pasu nůž. Na jeho čepeli byly znát zbytky zaschlé krve.

Černoch se zarazil. Ta spojitost mu došla příliš rychle, zranění na jeho zádech, které si nenechal pořádně ošetřit.

Do háje!

"Třeba by bylo lepší, kdyby umřel."

Nolan i Indiánka se ohlédli za hlasem. Lucas se opíral o vidle a podmračeně je pozoroval. Ani jeden si nevšimli, kdy přišel.

"Lucasi, co..." chtěl ho okřiknout otec, ale Indiánka promluvila tak nahlas a s takovým odhodláním, jaké by nečekal: "Jestli chtít všichni zemřít, pak zabít Wičhigmú-tȟąka! Černý wašíču1 nemít pravdu, on nesmět zemřít! Jinak..." Ztuhla, pevně stiskla rty a zavrtěla hlavou, než tiše dodala: "Nechápat, nevidět... nechtít vidět, co Lidé."

Lucas se zarazil, ani on takovou reakci nečekal. Polkl a vyměnil si překvapený pohled se svým otcem. "Co by se stalo, kdyby zemřel?" zeptal se opatrně Nolan.

"Wašíču ani černí wašíču nevěřit Lidem! Neposlouchat, co říkají, vysmívat. Lidé mít strach, proto WačhíŋyeyA přijít. Teď najít. On muset žít! WačhíŋyeyA pomoci. Vědět jak," bojovně zvedla hlavu.

Lucas si odfrkl. Byl by radši, kdyby Hoardbeast zemřel, zmizel, nebo cokoliv, jen kdyby se na něj nemusel dívat. Děsil ho. Už jako malý kluk se ho bál, raději mu šel z cesty, ale teď to bylo úplně jiné. Teď věděl čeho se bojí! Nechtělo se mu ho hledat a už vůbec ne mu pomáhat!

Ale... nespouštěl z dívky pohled a polkl.

Nolan si promnul čelo prsty. Co má teď dělat? Nechápal nic a Indiánka mu to očividně nemínila vysvětlit a do toho Lucas... ksakru! I jeho trpělivost a klid nebyly bezedné, přesto se stále snažil udržet chladný rozum, zahnat bezmocný vztek, který se o něj pokoušel.

Nolane Jonasi, přemejšlej přece!

"Pomůžeme ti ho najít. Nepustim tě samotnou. Nevíme, co od něj můžeme čekat, nevíme... v jakým je stavu. Ani já nechci, aby zemřel. Udělám všechno, co bude v mých silách, ale dřív se musíme připravit... na všechno! Všichni!"

Jeho synovi se to očividně nelíbilo. Kruci, copak je takovej pitomec, že si to neuvědomuje?! Nebo si to prostě uvědomit nechce? Měl sto chutí, mu dát facku, aby se konečně probudil... vůbec poprvé.

"Černý wašíču pomoci?" Indiánka zvedla oči, zkoumavě si ho prohlížela.

"Najdeme ho, slibuju. Pomůžem ti, já i Lucas. Oba! Protože ani jeden z nás NECHCE, aby umřel!" Než domluvil zabodl podmračený pohled do svého syna.

Lucas si ho ale nevšiml, jen zíral na dívku před sebou. Temné očí mu tentokrát neunikly, nesklopila je, když se jejich pohledy střetly. Líbily se mu, přitahovaly ho. Ptaly se, zda mu může věřit. A on chtěl, aby mu věřila. Ještě zaváhal, ale nakonec pomalu kývl. Připadal si jako dobrovolně zahnaný do kouta, a sám zatím nedokázal posoudit, proč se tam nechal zahnat tak snadno. Nechtěl aby se jí něco stalo... cokoliv. Na Hoardbeastovi mu nezáleželo, ten ať si klidně chcípne, ale ona...

Nolan pochopil příliš jasně, že Lucas nepůjde kvůli němu, nebo kvůli jejich pánovi a neopouštěla ho obava, co to bude znamenat. V tuhle chvíli ale musel být spokojený s tím, že se podvolil. Důvod teď nebyl důležitý. "Osedlej koně."

Jeho syn sebou trhl a konečně odvrátil pohled od Indiánky, jejíž oči se už zase schovaly za dlouhými řasami. Nechtělo se mu odejít z její blízkosti.

"Slyšíš?! Nemáme čas!" Nolan už to nevydržel a zvedl hlas. Až po tom se jeho syn konečně dal do pohybu a záměrně pomalu vykročil ke stáji. Dráždilo ho to, ale raději zatnul zuby a nijak ho nepoháněl. Když konečně zmizel, ještě rychle kývl na Indiánku, než se vrátil do domu. V kuchyni se sehnul pod svoji postel a vylovil tam svoji starou pušku. Sevřel ji v dlaních, prsty semkl kolem chladné hlavně a chvilku na ni nehybně zíral. Pevně doufal, že ji nebude potřebovat. Pod Lucasovou postelí vylovil i jeho zbraň, z háčku na zdi sundal svůj starý pomuchlaný klobouk a šel pomoct Lucasovi sedlat koně.

"Žádnej kůň nechybí, nebude daleko. Doufám, že máš radost," promluvil s dobře patrným odporem jeho syn, když obě pušky opřel o přepážku stání.

Nolan už to nevydržel, popadl ho za košili na hrudi, přitáhl si ho k sobě a tiše mu zasyčel do obličeje: "Kdy ti konečně dojde, co pro nás ten chlap znamená?! Že bez něj jsme nahraný?! Co si myslíš, že by bylo, kdyby umřel?! Seš tak pitomej, že to nevidíš?"

Lucas jen uhnul očima, nic na to neřekl. Nolan zavrtěl hlavou, když ho pustil jeho syn se od něj jen odvrátil a s pevně semknutými rty dotáhl podbřišník u sedla.

Otec ho ještě chvíli sledoval. Jako když hrách na zeď hází! Ksakru! Unaveně si promnul oči a radši se dal do práce, čas nestál.

Když vyváděli koně na dvůr Indiánka čekala u svého poníka a ostražitě je sledovala. Nolan se na ni pokusil usmát, i když měl pocit, že na tváři vynutil jen podivný škleb. "Pojedeme."

Dívka kývla a chtěla vyskočit na neosedlaný hřbet, když ji zadržel. "Ne, pojedeš na našem koni, ten tvůj se k němu nepřiblíží."

Indiánka jen sklonila hlavu a pomalu došla ke koním. Klisnu, kterou jí dovedl pohladila po krku a s odporem si prohlédla pohodlné pracovní sedlo na jejím hřbetě, než se do něj obratně vyšvihla. Podal jí otěže a sám nasedl na dalšího z koní. Čekal a sledoval Lucase, který zajistil vrata stáje, než došel ke svému koni a i on nasedl. Musel se držet, aby nezaskřípal zuby.

Když za sebou konečně mohli zavřít bránu, nerozhodně se rozhlédl po cestě. Na části pozemků kolem ranče se táhly dřevěné ohrady, někde ploty. Dál už se rozprostíraly jen pastviny, někde stále ještě rozbrázděné potůčky jarní vody, které s příchodem letních veder vyschnou.

Jenže kam mohl jít jejich pán? Někdy odcházel i na několik dní a Nolan se nikdy nevyptával kam chodí. Věděl jen o chatě u řeky západně od ranče a o tábořištích pro honáky, ale pochyboval, že by tam došel bez koně a v tom stavu, v jakém byl. Jenže čím déle ho budou hledat, tím hůř na tom bude.

Nerozhodně si skousl ret a ohlédl se na ostatní. Lucas ho tázavě sledoval a Indiánka upírala oči ke slunci, které vystoupalo už značně vysoko. Nakonec otočil koně k západu. To, že šel k chatě, mu připadalo nejpravděpodobnější. Lucas ho následoval, Indiánka ještě chvíli zůstala na místě, než pobídla koně a přidala se k nim.

1) Wašíču - běloch