XIX.

25.06.2018

 "Pane Fostere, už nás opouštíte?" usmála se na starostu Forntier žena s prošedivělými vlasy sčesanými do přísného drdolu dnes zakrytým svátečním krajkovým čepcem, když se obrátil ke skupince lidí u kostela zády a zamířil pryč.

Muž se zastavil a ohlédl se na ni, odkašlal si, než jí odpověděl: "Ano, dnes se nezdržím, omluvte mě, paní Harperová."

Žena se smutně pousmála. "Je mi líto co se stalo vašemu příteli."

Starosta tázavě povytáhl obočí.

"Jeremy mi to řekl. Člověka by ani nenapadlo, že je tu něco takového možné, že? Někdy se divočina ozve a připomene se v ten nejnečekanější okamžik."

"Aha," pochopil a zachmuřil se. "Díky... máte pravdu... raději půjdu, nenechte se rušit a užijte si odpoledne, madam," odbyl ji ale rychle a otočil se k ní zády.

Její úsměv zmizel, když od ní odvrátil pohled. Nevěděla, co si o tom myslet. Nezdržovala se tam, kde ji nechal stát, raději se vrátila k lidem z města a po bok svého muže. I on se díval za starostou. Zavěsila se za jeho rámě, když na ni stočil pohled, opětovala jeho měkký úsměv a rozhlédla se po přítomných. Byla ráda, že je má kolem sebe. Frontier znamenalo její život. Když jejich děti odrostly a odstěhovaly se, stalo se město její radostí. Pohledem zabloudila dál, za plaňkový plot hřbitova. Povzdechla si, když si všimla Sary Davisové, která právě vyměnila kytici lučních květů na jednom z hrobů v rohu. Měla ji ráda a bylo jí líto, že se trápí.

Kale Hall seděl na schodech kostela, stejně jako ona pozoroval lidi kolem sebe a kouřil. Když si všiml, že se na něj dívá, usmál se na ni. Oplatila jeho úsměv. Tušila, že se jeho bratr Paul vytratil společně s Katie Wolkerovou, aby si pro sebe ukradli pár společných chvil. Už v duchu plánovala, jak bude vypadat jejich svatba. Ani jeden neměli matku, proto bylo na ní a společenství zdejších žen, aby jim svatbu vystrojily.

Šerifova žena si povídala s Beth Petersonovou, která dnes mezi ně přišla vůbec poprvé. Líbila se jí, neustále se usmívala, takové lidi jejich město a kraj kolem potřebuje. Věděla, že ji brzy bude potřebovat. Byla jedinou zdejší porodní bábou. Pak ale její pozornost zaujal mladý Charlie Davis, který se rychlým krokem vracel z města, ale nešel ke svým rodičům, spíš to vypadalo, jako kdyby se před nimi chtěl schovat, očividně byl rozrušený. Tušila kde byl. Znala příběhy všech lidí kolem sebe. Většině zdejších mladých pomáhala na svět a pak sledovala jak rostou, dospívají, nebo umírají.

"Zajímalo by mě, kdy Stephen Davis konečně vezme rozum do hrsti," tiše na ni promluvil její muž. Vzhlédla k němu. Očividně si i on všiml Charlieho.

"Přála bych jim to, Sara by potřebovala oporu."

Jeremy si ale zhluboka povzdechl. "Ale i kdyby se Stephen dokázal sebrat, některý věci si ponese sebou až do smrti. Některý chlapi tohle neunesou. Myslim, že on je jeden z nich."

Vzhlédla k němu. Sledoval ji, jeho obličej byl vážný a výraz v očích byl téměř nepřítomný. Věděla jak to myslel. I on byl veterán a to co si odnesl z občanské války ho tížilo dodnes. Od té doby, co složil funkci zástupce šerifa, jí připadalo, že se do válečných let vrací pořád častěji. Někdy chodil za starým Harweym, který bydlel na kraji města. Ve stejné válce přišel o nohu, často sedával na verandě svého domu, hrál na banjo a zpíval svým typickým nakřáplým hlasem staré písně. Jeremy ho buď jen poslouchal, nebo spolu rozmlouvali a vzpomínali na staré časy, které už se nikdy nevrátí, za což bylo třeba děkovat Bohu.

Lehce stiskla jeho předloktí, aby mu naznačila, že pochopila co říká, a pousmála se na něj. Nemusela mluvit, rozuměli si i beze slov. Když si ale všimla, že k prostranství pod velkým duben, kde se scházeli, přijel vůz, vyvlékla se z jeho rámě. "Půjdu se rozloučit s Beth a pozvat je na příští neděli."

Její muž jen kývl a sledoval jak rychle došla k mladé ženě a s úsměvem se s ní dala do řeči, dokud je nevyrušil Peterson, který pro ni přijel s vozem. Pak se ale bezděčně ohlédl. Měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Na první pohled nic neviděl, až když přimhouřil oři, rozhlédl se pozorněji, všiml si cizince v černém klobouku, který se opíral o stěnu posledního domu na kraji města a sledoval dění před kostelem. Včera zaslechl, že do města přijel někdo nový, ale moc se tím nezabýval. Jenže teď z toho měl divný pocit.

Když si cizinec uvědomil, že ho Jeremy pozoruje, kývl a dotkl se krempy klobouku, než se odvrátil a zmizel mezi domy. Zahlédl náznak úsměvu, který se mu ale vůbec nelíbil. Něco mu říkalo, že by si na něj měli dát pozor, obzvlášť pokud by se chtěl zdržet. Možná by si o tom měl promluvit s Kaleem.

Zatímco Jeremy Harper přemýšlel, Beth Petersonová se loučila s ženami z města. Zářila štěstím a málem by ji nestačil čas, kdy Thomas kolem kostela sháněl jejich syna. Nemohla vidět, jak se ustaraně zamračil na čerstvý hrob na hřbitově, když se i se stejně zamračeným chlapcem vracel. Šerif měl pravdu, když předpokládal, že si jejich synové porozumí.

Když konečně nastoupila na vůz, ještě zamávala a odpověděla na několik pozdravů, než se opřela o rameno svého muže a šťastně vydechla.

"Jsem rád, že se ti tam líbilo," pohlédl na ni úkosem Thomas a pobídl koně do klusu. On sám musel odjet dřív, aby obstaral zvířata a práci na farmě, svojí ženě ale umožnil zůstat ve městě déle. Věděl, že to potřebuje.

"Jsou úžasní, myslím, že lepší místo k životu jsme si nemohli vybrat."

Thomas jen kývl a nechal ji mluvit. On sám měl několik pochybností, o kterých jí ale zatím neřekl, nechtěl jí kazit radost z nového života, o který museli tak tvrdě bojovat. Dnes znovu mluvil se šerifem a to co se dozvěděl ho nepotěšilo.

"Děje se něco?"

Ani si neuvědomil, že Beth ztichla a zkoumavě ho pozoruje. Musela si všimnout, jak se tvářil ustaraně, proto se hned pousmál. "Nic, jen jsem se zamyslel."

Beth se ale nenechala oklamat. Už včera postřehla starostí v jeho tváři a to jak tvrdě jí i Samovi zakázal vzdalovat se od domu, ji překvapilo. Nikdy by nebyl takový, kdyby nešlo o něco vážného. Když se ho ale ptala, nic jí pořádně neřekl. Od ostatních ve městě se dozvěděla, že tady v okolí někoho napadla zvěř. Dnes ho v tichosti pohřbili, ale jestli to mělo souvislost s Thomasovou špatnou náladou netušila. Rozhodla se, že se ho zeptá, až přijde vhodná chvíle.