XXIX.

06.07.2018

 Kale se nejistě pousmál na Dorothy, seškrábal z talíře poslední zbytky jídla, které mu připravila a odložil lžíci. Pak se protáhl, protřel si oči, hlasitě zafuněl. Před chvílí se probudil, noc strávil v kanceláři, kde ho brzy ráno vystřídal Paul. Jenže pro dnešek ještě volno neměl. Musel zajet za Hoardbeastem, jak sám sobě slíbil a to bylo poslední, co mohl dělat pro to, aby lidé v okolí mohli v klidu spát - zatlačit na něj, stejně jako na Davise, aby tu bestii konečně zlikvidovali. Ale radost z toho neměl. Pokaždé, když s ním musel mluvit, měl zkažený den. Byl to snad jediný člověk z města a okolí se kterým nedokázal vyjít.

Když jeho žena sebrala ze stolu talíř, sledoval jak ho odnesla a odložila na hromádku dalšího nádobí, které se chystala mýt. Nakonec se zvedl, přiblížil se k ní zezadu a nejistě ji objal kolem pasu, přitáhl si ji k sobě. "Stejskalo se mi, když sem v noci seděl v práci," zašeptal jí do ucha. Tušil, že se jí nebude líbit, že sotva se vyspal zase odjede a neviditelná propast, mezi nimi zase o něco naroste. Snášela jeho příliš častou nepřítomnost s chladným smutkem.

Na chvilku ztuhla, pak se ale vymanila se z jeho rukou. "I mě se špatně spí, když tu jsem sama."

"Jinak to ale nejde..." zamumlal tiše, chtěl být milý, ale k provinění se začínal přidávat i vztek. Dráždil ho její chlad i nepochopení.

Otočila se k němu, aby mu viděla do očí a hořce se pousmála. "Já vím a je to jen daň za to, abych na tebe mohla být pyšná."

Kale stisk zuby. Byl unavený a na výčitky neměl náladu, otočil se k ní zády a sundal z věšáku sako s šerifskou hvězdou na klopě. "Musím jít."

"Slíbil jsi Bennymu, že dnes odpoledne budeš sním, těšil se," pronesla tiše a ani na něj nepohlédla od lavoru do kterého nalila konev horké vody z kamen.

Kale dlouze vydechl, promnul si oči prsty. "Musim za Hoardbeastem, nemůžu to už odkládat. Měl přijet a neudělal to. Vynahradím vám to, oběma. Něco vymyslím."

"Dobře..."

Kale krátce zatnul ruce v pěst a zase je povolil. Atmosféra uvnitř zhoustla k nesnesení. Poslední dobou se to stávalo čím dál častěji. Výčitka a nedůvěra v její odpovědi prošla jako šíp jeho hrudí a zanechala po sobě další bolestivou díru. Semkl rty ještě pevněji, rychle zapnul opasek s revolverem a natáhl se pro klobouk. Chtěl být co nejdřív pryč, utéct od výčitek, ale u zadních zadních dveří na dvorek se ozvalo dupání. Do kuchyně vpadl jeho syn. Chtěl ho obejmout kolem pasu, ale když ho zpražil pohledem rozpačitě se zarazil a nejistě se na něj podíval. Jeho pohled mu vypálil další bolestivou ránu a to ho ještě víc podráždilo.

"Ty tu nebudeš?" šeptl tiše Benny, když si uvědomil, že odchází.

"Ne..." sykl ostře a narazil si klobouk na hlavu. Ještě pohledem šlehl po Dorothy, než se k synovi otočil zády a práskl za sebou dveřmi. To jak chlapec svěsil hlavu a slzy v jeho očích už neviděl, ale přesto scéna doma bolela tak nesnesitelně, že se mu chtělo řvát. Urputně se snažil nedat nic najevo, ale uvnitř něj všechno vřelo.

Paul si vytáhl židli na verandu kanceláře a díky tomu si Kalea všiml mnohem dřív než došel k němu. Jeho výraz ho ale nepotěšil. "To už seš vzhůru? Ty se taky koukám bez práce neobejdeš ani chvíli," zašklebil se na něj místo pozdravu. Slunce se teprve před několika hodinami překonalo poledne.

"Máme na programu návštěvu, zapomněls?!" sykl na něj Kale tak vtekle, až mu úsměv ztuhl. Na tom, že pojedou na Hoardbeastův ranč se domluvili už ráno. Jen Davis ještě nevěděl, že bude sloužit v kanceláři.

"Ne, ale i kdybys spal tejden, nechtělo by se mi tam úplně stejně."

Kale si odfrkl. "Čím dřív to budeme mít za sebou, tím líp. Musíme se aspoň pokusit donutit Hoardbeasta ke spolupráci."

"By mě zajímalo, jak to chceš dokázat..." zamumlal Paul, s hlubokým výdechem se postavil a zvedl židli, aby ji mohl odnést dovnitř.

"Tady šerif si s ním určitě poradí..."

Oba bratři se otočili za posměšným hlasem. O roh kanceláře se opíral muž v černém zaprášeném klobouku, mezi prsty svíral cigaretu a povýšeně se šklebil.

Kale ho probodl pohledem, dlaň bezděčně položil na pažbu revolveru. "Tobě do toho nic není, radši bys měl co nejdřív vypadnout, o takový jako seš ty tady nestojíme."

Muž se ale nepřestával šklebit, přišel blíž a s očividným požitkem potáhl z cigarety. "Seš vedle jak ta jedle, něco mi do toho je. Měli byste osedlat, nebudu na vás čekat, čas nestojí."

Kale si vyměnil nechápavý pohled s Paulem. "O co tady jde?!"

Muž si očividně užíval svoji momentální převahu, znovu potáhl z cigarety a kouř vyfoukl Kaleovi přímo do obličeje. Ten se ale ani nepohnul, pořád ho probodával pohledem.

"Tak bude to?! Nemám na tebe celej den!" zavrčel. Zjišťoval, že nejspíš potkal dalšího člověka, se kterým krom Hoarbeasta nedokáže vyjít a ten se mu teď ještě vysmíval. Nedostatek spánku, situace doma a dva kreténi v jeden den byly i na něj moc.

"Je to jednoduchý jak facka, starosta mě najal, abych vyřešil jeho problémy a ty mi máš pomoct, vzkazuje ti to. Víc vědět nepotřebuješ."

"Starosta?" procedil mezi sevřenými zuby, tohle se mu líbilo čím dál tím míň.

"Mužeš se ho jít zeptat, když mi nevěříš."

Kale si opět vyměnil pohled s Paulem, který stále ještě stál na verandě, než rychle odešel.

"Měl bys jít sedlat, jak se vrátí tak odjíždíme, čekat na vás nebudu," zašklebil se na Paula muž a odhodil nedopalek cigarety do prachu na ulici.

"Nejseš můj nadřízenej," sykl Paul a založil ruce na prsou. Chtě nechtě musel souhlasit s Kaleovou poznámkou z první noci, kdy se tady tenhle chlápek objevil. I on by byl raději, kdyby táhl tam odkud přišel, nebo kamkoliv jinam.

"Když si to myslíš..." zamumlal si pro sebe, sundal si klobouk, aby si mohl prohrábnout tmavé přerostlé vlasy a rozhlédl se okolo.

Ticho vydrželo až do doby, kdy se Kale vrátil a jeho bratr ho sledoval s tázavě pozvednutým obočím. Když rychlým krokem prošel kolem něj do kanceláře, otočil se za ním a vešel právě ve chvíli, kdy praštil pěstí do prkenné stěny tak silně, až se z ní vznesl obláček prachu. Nejistě si odkašlal, otevřel pusu, jak chtěl promluvit, ale Kale se prudce otočil a zavrčel na něj: "Nic neříkej!" Proto zase pusu zavřel, jen sledoval jak bratr zhluboka oddechuje. Takhle vyvedeného z míry ho už hodně dlouho neviděl. Snad raději nechtěl slyšet, co se dozvěděl, proto sáhl na věšák pro svůj klobouk. "Půjdu osedlat koně a domluvit se Stephenem," zamumlal a vyklidil pole. Venku se ještě nesouhlasným pohledem změřil muže v černém klobouku, který se zády opíral o zábradlí verandy a mhouřil oči do odpoledního slunce, než rychle vykročil k Davisovu domu.