XV.

23.06.2018

 "Paule... Paule... počkej, dej mi..." Šestiletý chlapec ve svátečním oblečení poskakoval kolem mladého muže a snažil se mu vzít kousek cukroví, který zvedl do výšky.

"To budeš muset ukázat něco lepšího, fešáku, tohle je slabý. Koukej se víc snažit!"

"Ale ty podvádíš! Tam nemůžu dosáhnout!"

Paul se shovívavě usmál, spustil ruku o něco níž. Chlapec mu cukroví vytrhl a hned ho strčil do pusy, jako by se bál, že mu ho strýc znovu vezme. Ten ho ale prsty počechral ve tmavých vlasech, protřel si očí unavené po noční službě a vzhlédl ke svému bratru. Opíral se o rám dveří a sledoval je. Kdyby se Paul podíval pozorněji, mohl by si všimnout podivného odlesku v jeho očích. Jenže Paul dnes pozorný nebyl. "Děje se něco, otče?" zašklebil se na něj.

Kale nepatrně trhl hlavou, jako kdyby ho přistihl při něčem, co se nemá, než protočil oči v sloup a zavrtěl hlavou. "Jen aby sis nezapomněl sako."

Přes rameno mu vykoukla jeho žena, která si upravovala vlasy a zamračila se. "Benny, copak nevydržíš ani chvíli na místě? Už jsi zase samý prach, pojď dovnitř, ať nevypadáš jako tulák."

Chlapec schlípl a pomalu vykročil ke dveřím domu. Paul se ale nenápadně usmál. Když byl před ním popadl ho pod rameny a než se stihl vzpamatovat, posadil si ho za krk. Benny překvapeně vyjekl, pak se ale rozesmál.

"Správnej mužskej, musí za sličnou dámou dojet na koni," vyběhl po schodech, až ve dveřích se sklonil a postavil chlapce zpátky na zem.

Kale jim uhnul a s nečitelným výrazem poslouchal smích ozývající se z útrob domu. Pokaždé, když sledoval jejich hry, nedokázal potlačit hořkost a bolest, které ale pečlivě skrýval. On sám si s Bennym nikdy neuměl hrát a sdílet dětské pošetilosti, jako jeho bratr, stejně jako se nedokázal věnovat své ženě tak, jak by si zasloužila. Jeho práce a zodpovědnost, kterou měl, mu to nedovolovala, nebo tím se alespoň chlácholil, protože si nechtěl připustit, že chyba může být jinde.

Povzdechl, a když se zevnitř znovu ozval chlapcův smích následovaný matčiným napomenutím, vytáhl kapesní hodinky po otci a zjistil, že mají co dělat, aby stihli do kostela přijít včas. Rychle je vrátil zpět, upravil si vázanku u krku a vešel dovnitř. Přejel pohledem celou rodinnou sešlost. Paul si právě oblékal sváteční sako a tvářil se u toho jako když jde na popravu.

"Už bysme měli jít."

Dorothy se na něj unaveně usmála a podala mu pečlivě vyčištěný klobouk, pak ale semkla rty, když si všimla Paula. Snažil oklepat prach z klopy.

"Počkej," zarazila ho a znovu se chopila kartáče.

Kalea opět kdesi hluboko v hrudi píchla nahořklá žárlivost, když pozoroval jak mu ještě upravila vázanku, pak ale uhnul očima a nasadil si klobouk na hlavu.

Když konečně vyšli před dům, připojil se k nim kovář Barton a bylo na něm vidět, že se ve svátečním oblečení cítí stejně nepříjemně jako Paul. Pozdravili se a společně zamířili ke kostelu. Po cestě odpovídali na pozdravy, ale Kale byl čím dál zachmuřenější. Věděl dobře, že za chvíli ho čeká rozhovor, na který se doopravdy netěšil.

Když zaregistroval, jak starosta vyšel na verandu svého domu a nervózně se rozhlížel, požádal Paula, aby doprovodil jeho rodinu do kostela. Sám vykročil k podsaditému muži s velkým mrožím knírem. Ten si ho všiml a mávl na něj. "Už něco víte, šerife?" zeptal se rovnou místo pozdravu.

Kale kývl. "Myslim, že byste měl jít se mnou, pane Fostere."

Starosta si ho zamračeně prohlížel. Přestože se Kale snažil tvářit neutrálně, musel poznat že něco není v pořádku. "Neříkejte mi..." jeho hlas znejistěl.

"Pojďme," požádal ho znovu Kale a sám vykročil ke kostelu. Nepotřeboval to řešit na ulici, obzvlášť, když tam bylo rušněji než obvykle.

Starosta ho následoval až do kůlny na hřbitově. Když se včera vrátil Paul s Harperem přemístili tam mrtvého a Harper mu narychlo stloukl rakev, spíš podobnou bedně, z níž teď Kale sundal víko. Mrtvý muž uvnitř nevypadal zrovna vábně a začínal páchnout. Musí ho pohřbít co nejdřív.

Starosta rychle vytáhl z kapsy bílý kapesník s monogramem a přiložil si ho na nos. Nad ním zazářily jeho vyděšeně vykulené oči, než se odvrátil. "Proboha, Halle, zakryjte to..." zahuhlal.

Kale položil víko zpět. "Pohřbíme ho dnes po mši. Reverend slíbil, že ho vyprovodí."

Starosta dlouze vydechl a prudce kývl hlavou, než vyšel ven, kde zůstal stát a zíral do země, trhavě vrtěl hlavou. Když Kale zavřel dveře, obrátil se na něj. "Co se... co se mu stalo?"

"Utekl mu kůň a pak ho nejspíš dostala zvěř. Kdyby požádal o doprovod, někoho bych s ním poslal, ale takhle mu nikdo pomoct nemohl. Včera ho přivezli negři z Hoardbeastova ranče."

"Bože..." starosta pevně semkl rty, jeho knír se zachvěl a kapesníkem si setřel pot ze spánku. "Byl to můj přítel, přijel za mnou. Co mám říct jeho rodině? Myslel jsem... přeci tu nikdy, nikdo..." bezradně vzhlédl a vodnatýma vyděšenýma očima se zadíval na Kalea.

"Nejspíš to byla jen nešťastná náhoda, kterou nikdo nemohl ovlivnit. Je mi to líto."

Starosta si odfrkl, ještě si ho změřil pohledem, než se odvrátil a rychle vykročil ke kostelu. Kale ho mlčky sledoval. Ještě si musí promluvit s Hoardbeastem a víc pro to udělat nemůže, tohle je na jiných. Mohl jen doufat, že to je poslední mrtvý.