XVI.

24.06.2018

 Ujeli notný kus cesty na západ, když se Nolan nejistě rozhlédl. Indiánka se za nimi opozdila, co chvíli se ohlížela za sluncem. Nakonec zastavila. "Tam nebýt..." promluvila spíš pro sebe a znovu se zadívala k východu.

Nolan s Lucasem zarazili koně a vyměnili si tázavé pohledy. Dívka zvedla oči, znovu zavrtěla hlavou. Vypadalo to, že je sama zmatená, přesně nechápe, co se děje.

"Víš, jak ho najít?" zeptal se Nolan s nadějí, když se k ní vrátil.

Ona sklopila hlavu, v rukou promnula kožené otěže a krátce kývla. "WačhíŋyeyA vědět, že nebýt, kam jít černý wašíču."

Nemínil se víc ptát, nebylo na co. Jak to ví, nebylo důležité. Rozhodl se jí prostě věřit, možná je to záchytný bod a pokud ne... čert to vem! "Tak nás veď, ať je to kamkoliv," pousmál se na ni a otočil koně.

Dívka neváhala, pobídla svou klisnu do klusu a za chvilku do cvalu. Bez povšimnutí minula zavřenou bránu ranče, až kus východně od něj prudce zastavila a nespokojeně se rozhlížela. Nakonec vyjela dál podél ohrady, a když cesta pokračovala přes volné pastviny, uhnula z ní. Nevšímala si ničeho, ani obou mužů, kteří jí snažili se držet v patách, jen pobízela koně k rychlejšímu kroku. Vypadalo to, že čím blíž byla, tím lépe věděla, kam má jít.

Nolan s Lucasem viděli, jak na terénní vyvýšenině nedaleko mladého březového lesíku prudce zarazila koně, až se téměř vzepjal na zadní. Zvíře ještě ani pořádně nezastavilo, když sklouzla ze sedla, jenže neudržela rovnováhu a spadla na kolena do trávy.

Lucas nahlas zaklel, znovu pobídl koně, z pouzdra vytáhl pušku, to už se ale zvedla a rozeběhla se ke stromům, kde končila ohrada.

Nemůže tam sama! Připadalo mu, že utekla nekonečně dlouhá doba, než i on sám zarazil koně a seskočil. Jeho otec dorazil ještě o pár vteřin později, ale sesedl o poznání pomaleji. To už se Lucas rozeběhl za ní. Až když se dostal na dohled, všiml si, že už se sklonila nad mužem ležícím v trávě, za rameno ho otočila, rychle přiložila ucho na jeho hruď.

Našla ho... JAK?!

Lucas se zastavil kousek odtamtud, neměl odvahu jít blíž, natáhl mechaniku pušky. Kruci, bál se ho!

Sledoval, jak s ním zatřásla, mluvila na něj, pokusila se ho přivést k vědomí, ale tomu, co mu říkala, nerozuměl.

Polkl... opřel pušku o rameno, zamířil, ale ruce se mu chvěly napětím.

Ať se neprobere! Ať se neprobere! Opakoval si v duchu. Jenže dřív, než to stihl doříct potřetí, se muž pohnul. Rychleji, než to stihl postřehnout, popadl dívku za vlasy a přitáhl si ji k sobě. Neslyšel, co jí řekl. Možná to ani nechtěl slyšet. Ukazovákem se dotkl spouště, roztřásl se mu.

K čertu!

Se zadrženým dechem sledoval, jak se jeho pán vyhrabal na kolena, stále ji svíral za vlasy.

Ať ji ta bestie pustí!

Třásl se jako list, nervy napjaté k prasknutí, mezi stisknutými zuby procedil několik nadávek, ale vystřelit nedokázal.

"Lucasi! NE!" doběhl k němu jeho otec, postavil se mu do rány, popadl zbraň za hlaveň a tlačil ji k zemi. Nevěřícně zíral svému synovi do tváře. "Co si myslíš, že děláš?! Vzpamatuj se!" sykl na něj. Než se ohlédl, aby zjistil, co se děje.

Matthew svíral Indiánku za vlasy, netušil, co dělá. Svět kolem byl jen rozmazanou vířící směsicí minulosti, přítomnosti, hlasů a barev. Jediné, co byl schopen vnímat, byl její dráždivý pach. Vyškrábal se na kolena, přitáhl si ji k sobě nejtěsněji, jak dokázal. "Seš moje..." zavrčel. Nedokázal ovládat slova, myšlenky, sebe, ovládalo ho něco jiného. Přestože neměl sílu na jediný další pohyb, to něco v něm mělo stále ještě síly příliš.

Patříš mi...

Nevnímal, jak sebou dívka škubla oči se jí rozšířily překvapením. V obličeji se jí jako stín mihl bolestný výraz, než pevně stiskla rty a odhodlaně se mu zadívala do tváře, její hlas se ale chvěl: "Wičhigmú-tȟąka vybrat, proto přijít. Přijít za ním, být s ním. Neodejít..."

Zíral jí do tváře neschopný odtrhnout pohled. Cítil, jak mu po spánku stéká kapka potu, než uvízla v koutku oka, začala v něm pálit. Tep vybuzený horečkou i její blízkostí mu bušil v uších. Opírala se o něj bokem, zrychleně oddechovala a v očích stále stejně odhodlaný výraz smísený s bolestí, se strachem. Prsty jí stiskl pod bradou. Na jejich konečcích ho šimral ustrašený rytmus jejího tepu.

Jsi MOJE!

Překvapeně polkla, temný hlas na hranici smyslů ji děsil, přesto dál zírala do jeho žlutohnědých očí, které žhnuly horečkou. Sálalo z nich všechno, co se skrývalo za lidskou tváří. Zvíře, kterému patřila, za kterým přišla sama ze své vůle, i když jí srdce táhlo úplně někam jinam. S ním je spoutaná poutem, které si nevybrala. Strach jí svíral útroby, ale zároveň věděla, že se nemůže vzdálit. Šeptavé cosi, co následovala, když ho hledala, jí naléhavě říkalo Dotkni se ho... dotkni se bestie...

Zachvěla se. Byl jí odporný! Chtěla všechno, jen ne se ho dotýkat. Přemáhala se a trvalo to jako celý život, který který se scvrkl na mizivou dobu mezi dvěma údery srdce, než konečně vztáhla ruku a prsty jemně položila na rozpálenou kůži jeho tváře lesknoucí se potem.

Žlutohnědé očí se rozšířily překvapením, stejné překvapení se odrazilo i v jeho obličeji. Zalapal po dechu, kterého se mu najednou nedostávalo a aniž si to uvědomil, povolil sevření.

Její dotek byl jako závan lehkého vánku, který pronikl do hlubiny jeho vědomí a probudil ho k životu alespoň natolik, aby si uvědomil sám sebe.

Musí pryč... musí odejít...

Sebral poslední síly a hrubě ji od sebe odstrčil až upadla do trávy. Něco v něm zařvalo vzteky. Snažil se nevnímat jak ho zaslepená bestie, zuřivě sápe zevnitř. Hlava se mu točila, lapal po dechu, musel se opřít rukama o zem, jinak by se zhroutil do trávy. Ale i přes to, co se ho chystalo připravit o poslední zbytky sil, se pokusil postavit.

"Vypadni... odsud..." zachraptěl, jenže marně hledal oporu. Nevnímal nic, jen ji, její temné oči, ostatní mu bylo lhostejné.

Vzepřela se na rukou a pomalu vstala. "WačhíŋyeyA pomoci," šeptla, znovu se k němu přiblížila.

Pokusil se ustoupit, ale zavrávoral, stěží se udržel na nohou. Její temné indiánské oči - zíral do nich, i když se svět nepříjemně zhoupl a v mysli se mu zatmělo. Viděl je pořád, i když zavřel víčka, stiskl si spánky, prsty vrazil do vlasů.

Její oči... zíraly na něj z jeho tepajícího podvědomí, kde bestie šílela vztekem. Chtěl zatřást hlavou, aby se vzpamatoval, ale málem upadl.

"Musíš..." pokusil se ještě promluvit, z jeho úst však vyšel jen syčivý výdech. Už nevěděl, co říká, nevěděl nic. Svět se roztočil jak dětská káča, stejně šíleně barevný se mu míhal před zavřenýma očima. Podrazil mu nohy a jeho vědomí se propadlo do temnoty.


Nolan bezmocně sledoval, jak jeho pán svírá Indiánku za vlasy. Neslyšel, co jí řekl, netušil, co se děje mezi nimi, jen měl neodbytný pocit, že se tam něco děje. Něco, co bylo mimo jeho chápání, přesto to cítil.

Polkl, mráz mu běhal po zádech, ale nehnul se z místa. Slyšel, jak Lucas za ním vztekle oddechuje. Stál mu v cestě a nemínil uhnout. Zoufale se upínal k myšlence, že Indiánka ví co dělá, protože on nemohl dělat nic. V takovém stavu Matthewa ještě nikdy neviděl. Vypadalo to, že vůbec nevnímá svět kolem sebe. Šel z něj větší strach než obvykle, bál by se k němu přiblížit. Příliš připomínal to zvíře, ve které se před ním proměnil.

Jenže Lucas se ho pokusil odstrčit. Otočil se k zpět k němu, sevřel jeho košili na hrudi. "Zůstaň tady!"

On se do něj ale znovu zapřel, tentokrát silněji. "Pusť mě!"

"Ne!" Nolan mu vlastním tělem bránil v pohybu. Netušil, co se děje za ním, ale Lucas vypadal čím dál zuřivěji. Omotal mu ruce kolem pasu. "Stůj, nepleť se do toho!"

"Pusť mě!" zavrčel Lucas a škubl sebou v jeho sevření, ale Nolan nepovolil.

"To není tvoje věc! Netýká se tě to!" procedil skrz sevřené zuby.

Jenže jeho synovi bylo všechno jedno, snažil se mu vykroutit. "Pusť, ksakru! Jestli jí ublíží... jestli komukoliv ublíží..." vzepřel se znovu Lucas, ale Nolan jen zafuněl námahou, než se mu podařilo podrazit mu nohy a i s ním se svalil do trávy.

Lucasovi vypadla puška z ruky, chtěl se vykroutit z otcova sevření, ale Nolan byl rychlejší. Popadl ho pod krkem, přirazil ho k zemi a obkročmo si sedl na jeho hruď. Přeci jen uměl něco, co jeho syn ne - rvát se. Kdyby nevěděl jak, sám by ho neudržel. "Přestaň!" zavrčel na něj udýchaně.

Ale Lucas sebou pořád škubal. Rukama svíral tu jeho, kterou ho držel na místě, snažil se ho setřást, nakopnout kolenem do zad, ale netrefil se. Zuby měl vyceněné, z očí mu sálal zuřivý vztek.

Ten pohled se Nolanovi vůbec nelíbil. Znal to, až příliš dobře... do háje!

Rozpřáhl se a uštědřil synovi tvrdou facku.

Lucas se konečně přestal bránit, překvapeně zalapal po dechu, jak ryba vyhozená na souš. Jeho otec ho chvíli nejistě sledoval a když se už o nic nepokusil, povolil sevření. Chvíli mu trvalo, než se uklidnil natolik, že byl schopný promluvit: "Ksakru... kluku pitomá..." Zprudka oddechoval, shrbil se a promluvil Lucasovi přímo do obličeje: "Uklidni se, všechno je dobrý."

Lucas polkl a Nolan se narovnal, po chvíli pustil jeho krk. Připadal si neuvěřitelně unavený, v hrudi ho znovu nepříjemně píchalo. Bezděčně si to místo stiskl prsty a ohlédl se přes rameno.

Indiánka se skláněla nad jejich pánem, znovu ležícím na zemi. Netušil, co se stalo, měl plné ruce práce s Lucasem. Konečky jeho prstů zvlhly od potu, když si jimi přejel přes čelo a zjistil, že nemá klobouk.

Sklonil se zpět k Lucasovi a zdíval se mu do očí. "Pustim tě, ale dáš pokoj, je ti to jasný?"

Mladík uhnul pohledem. Jeho otec se namáhavě postavil a zamračeně sledoval, jak se posadil, promnul si obličej dlaněmi, nakonec jimi sjel na krk. Na jeho oteklé tváři bylo i přes tmavou barvu kůže vidět zarudlý flek.

Nolan věděl, jak mu je. Znal to moc dobře. Kdysi prosil Boha, aby byl víc po matce, než po něm... marně. Poslední dny měl pocit, jako by se mu Bůh vysmíval.

Podal Lucasovi ruku, a když ji váhavě stiskl, vytáhl ho na nohy, pak sebral svůj klobouk a narazil si ho na hlavu.

Mladík mlčel, neřekl vůbec nic. Nedokázal se otci podívat do očí, jen se, stejně jako on, sehnul pro klobouk. Sebral i pušku a se sklopenou hlavou, pevně stisknutými rty se snažil uklidnit. Ruce se mu třásly, prsty pevně semkl kolem hlavně, aby to nebylo tak vidět.

Krátce vzhlédl až když ho otec poplácal po zádech a nakonec mu pevně sevřel rameno. "Seber se, máme práci," promluvil mu do ucha, než se od něj odvrátil.

Lucas ho chvíli pozoroval a bylo mu... divně. Chybělo zatraceně málo a byl by mu schopný ublížit.

Co se to s ním stalo?

Polkl a několika dlouhými kroky ho dohnal, úkosem se mu podíval do unavené tváře. Měl by se omluvit, cítil to, ale nedokázal ze sebe vynutit ani slovo. Otec jeho pohled vycítil a vyhledal ho očima, neřekl nic, jen škubl koutkem rtů.

Když si ale Lucas uvědomil, jak blízko se dostal ke svému pánu, zůstal stát na místě. Jen zamračeně sledoval, jak Nolan došel až k ležícímu muži, sklonil se nad ním a starostlivé vrásky na jeho čele se prohloubily. Ani se nepohnul, očividně nevnímal svět kolem sebe.

Nolan si klekl na kolena do trávy a opatrně se ho dotkl, pak vyhledal tvář dívky, která se nad ním skláněla se stejnou starostí. Promnul si bradu prsty, podrbal se ve vousech. Musí ho odtud dostat. Otočil se na Lucase, který se svěšenými rameny přešlapoval nedaleko. Nedokázal se ubránit trpkému pousmání. Jeho vzdor byl ten tam, ale ne na dlouho. Mladík prudce zvedl hlavu, když na něj promluvil: "Jeď zpátky na ranč, zapřáhni a dostaň vůz nejblíž, jak dokážeš."

Jeho syn jen krátce kývl a rychle se otočil. "Hni sebou!" zavolal za ním ještě a sledoval, jak Lucas zasunul pušku do pouzdra u sedla svého koně, vyskočil na něj a vrazil mu paty do slabin.

Indiánka se zatím pokusila otočit Matthewa na břicho. Neváhal pomohl jí, jenže když se jim to společnými silami povedlo, zůstal překvapeně zírat na jeho záda. Měl co dělat, aby udržel žaludek na svém místě. Dlouhá rána, kterou si před pár dny pamatoval jako sice rozšklebenou, ale jen mírně zarudlou a v podstatě téměř čistou, byla rozedřená, oteklá a zhnisaná. Pokrýval ji ošklivý strup, jenž na několika místech popraskal. Další rány na jeho zádech byly podebrané, některé mokvaly. Nebyl to pěkný pohled.

Odvrátil oči a promnul si je prsty. Nedivil se, že je mu tak zle. Možná ale dobře, že je v bezvědomí, aspoň na sebe nechá sáhnout, i když horečkou zpocená tvář a slabý trhavý dech se mu nelíbily.

Když se mu podařilo dostat svůj žaludek plně pod kontrolu, zkoumavě se zadíval na Indiánku. I přes rudou barvu kůže zbledla. "Dokážeš ho vyléčit? Nemám Lucase poslat do města pro doktora?"

Dívka vzhlédla. "Wičhigmú-tȟąka nesmět zemřít. WačhíŋyeyA nenechat zemřít," mluvila tiše, hlas se jí chvěl. Nolan si všiml, že potlačuje slzy a ve tváři snadno poznal odpor, který nedokázala skrýt. Bylo mu jí líto, ale přesto cítil, že v tom, co se děje, je něco dobrého. S ní přišlo něco nového jako osvěžující vítr. Netušil, co to znamená, jen se něco dělo a to něco bylo dobré.

Jemně položil ruku přes její. Černé prsty se lehce dotkly rudé kůže v gestu tiché podpory. Když překvapeně vzhlédla, chtěla se mu vytrhnout, sevřel její ruku v dlaních a zadíval se jí do tváře. "Děkuju."

Nevěděl, proč to říká. Měl potřebu poděkovat protože bylo za co. Ona to přece byla, kdo ho našel a stejně tak věřil, že mu dokáže pomoci. Kde bral tu jistotu netušil.

Dívka strnula, překvapeně ho sledovala, než škubla koutky rtů. "Neděkovat, WačhíŋyeyA jendělat, co muset," zašeptala a sklopila oči.

Nolan dlouze vydechl, nejraději by ji objal a utěšil, ale cítil, že mu nedůvěřuje. Místo toho jen pevněji stiskl její ruku, a když vzhlédla, usmál se na ni. "Děkuju... žes přišla. Jestli ti můžu bejt trochu užitečnej, udělám všechno, abych ti pomohl."

Dívka ho nejistě sledovala, nakonec vyprostila svoji dlaň z jeho rukou, dosedla na paty a znovu vzhlédla zpod obočí, chvíli si ho zkoumavě prohlížela. "Černý wašíču být..." zarazila se, jako by hledala správné slovo, "hodný... laskavý na WačhíŋyeyA. Onanezapomenout na to."

Nolan kývl. "A mám jméno, říkej mi Nolane."

Jen se pousmála "Nolane..." zopakovala tiše, a když kývl, znovu se sklonila nad mužem ležícím v trávě.

Chvilku ji pozoroval, než pomalu vstal, starostlivě se rozhlédl. Snad Lucas konečně dorazí, aby odtud konečně mohli vypadnout. Byl by radši, kdyby všechno šlo rychleji.

Založil ruce na prsou, zamračil se a sklonil hlavu, ustaraný pohledem zkoumal trávu pod svýma nohama. Situace, ve které se ocitli se mu zamlouvala čím dál tím méně. Lucasův záchvat vzteku ho... spíš nepřekvapil. Díval se na něj a viděl sebe, když byl mladý. I jemu stačilo málo, jako když někdo škrtne sirkou a podpálí stoh slámy. Až s přibývajícím věkem našel klid. To poslední, co by chtěl, bylo, aby se Lucas dostal do křížku s jejich pánem. Musí ho udržet dál, od něj i od Indiánky. Od té obzvlášť. Připadalo mu, že se mu všechno bortí pod rukama. Všechno, co pro něj bylo důležité se mu pod prsty rozpadalo a on tomu mohl jen bezmocně přihlížet a ať udělal cokoliv, bylo to snad ještě horší.

Letmo se ohlédl na to děvče. Mohla by ona být tou, která přinese světlo? Dlouze vydechl, jen pomalu syčivě vypouštěl vzduch mezi zuby a pohledem přejel po zvlněné krajině zalité dopoledním sluncem. V dálce zahlédl střechu ranče, částečně skrytou za mladým listovím stromů kolem něj. Nebyli daleko, přesto tušil, že bude ještě chvíli trvat, než Lucas dorazí.

Slunce už vyšplhalo téměř nad jeho hlavu a v žaludku mu neodbytně zakručelo. Až teď si uvědomil, že ještě nikdo z nich nejedl. Vlastně neměl na jídlo ani pomyšlení, jen tělo se chtivě dožadovalo svých potřeb.

Konečně v dálce zahlédl vůz. Lucas opatrně vedl koně podél ohrad. Odvrátil se a vrátil se zpět ke svému pánu. "Lucas už je tady, dostaneme ho domů," usmál se na Indiánku, i když měl pocit, že tím ujišťuje spíš sebe než ji. Sundal si klobouk, setřel si pot z čela, ohlédl se. Lucas právě zastavil vůz pod vyvýšeninou. Dál se neodvážil, aby nezlomil kolo. Seskočil z kozlíku a rychle došel k nim.

"Vzal jsem ještě deku, kdyby byla potřeba," zahuhlal nejistě, otci do očí se ale nepodíval.

Nolan ho poplácal po zádech a až teď si všiml, jak je jeho košile zelená od trávy. "Dobrá práce, synku."

Lucas jen škubl koutkem rtů, než je pevně stiskl, s odporem si prohlížel muže na zemi. Nolan netušil, jestli se mu víc nelíbí on, nebo jeho rány. Možná obojí. "Pojď, pomůžeš mi."

Matthew byl bezvládný, jen občas tiše zasténal, nebránil se, ale ani s nimi nespolupracoval. Oba měli sílu, oba byli vysocí, přesto jim dal zabrat, než ho se vší opatrností, které byli schopni dostali na korbu vozu. Lucas pak odešel stranou ke koním a Nolan se rukama opřel o postranici. Sledoval, jak Indiánka vylezla na vůz. Sedla si k muži na něm, zakryla ho dekou a jeho hlavu si přitáhla k sobě na klín. Byla vážná, sklíčená. Náhodný pozorovatel by si jistě myslel, že ji trápí jeho stav. On ale tušil, že je to vše přeci jen poněkud jinak.

Lucas mezi tím pochytal koně, na kterých přijeli. Neubránil se a každou chvíli úkosem pohlédl na Indiánku. Ona si ho nevšímala, vlastně si nevšímala vůbec ničeho. Na jednoho z koní nasedl, a když Nolan vylezl na kozlík, konečně vyjel. Nečekal na otce, který opatrně kočíroval vůz přes pastviny a jel napřed.