XVII.

24.06.2018

 Davis seděl v kanceláři a opuchlýma uslzenýma očima zíral na hrnek kávy, kolem kterého poletovala otravně bzučící moucha. Nejraději by si ji naředil něčím ostřejším, ale nemínil riskovat, že ho Kale vyhodí. V krku ho pálilo čím dál tím víc, měl ucpaný nos a v hlavě mu hučelo. Včera nevydržel ani v salonu. Vrátil se brzy, ale náladu měl pod psa a aniž by chtěl, choval se doma jako hovado. Teď mu to bylo líto.

Promnul si bolavou modřinu pod okem a s odporem se napil, když někdo zaklepal na rám otevřených dveří kanceláře.

Zvedl pohled a snažil se tvářit použitelně. Ale naučený výraz akceschopného muže mu stekl z obličeje jakmile zahlédl světlovlasého mladíka, který v rukou muchlal svůj klobouk a nejistě škubl koutkem rtů, když se na něj otočil. Rychle uhnul pohledem a sklonil hlavu. Do prdele! Tohle mu tak ještě scházelo!

"Ahoj, brácho..."

Už nesmělý pozdrav byl pro něj jako šlehnutí bičem. Podrážděně zaskřípal zuby. "Co chceš?! Poslala tě máma?!"

Spíš cítil než viděl, jak se jeho bratr zarazil, než si odfrkl a spustil: "Ne! Přišel jsem sám, ale taky kvůli ní. Už nejsem malý dítě a vidim, jak se trápí, jak každou neděli čeká..."

"Zmlkni!" přerušil ho Stephen výhružně a promnul si prsty spánky.

"Nezmlknu!" štěkl chlapec. "Tentokrát ne! Nepřišel jsem mlčet! Ty to nevidíš, jak máma schází! Pláče tajně, abysme to neviděli a táta o tobě nechce mluvit! Už mě nebaví se na to..."

Stephen prudce vstal od stolu až se židle za ním poroučela k zemi. "DRŽ HUBU, CHARLIE!"

Chlapec se zajíkl a couvl o půl kroku, ale pevně semkl rty. Jasně modré oči tak podobné Stephenovým, zazářily stejným vztekem. "Jestli se kvůli tobě máma utrápí, tak přísahám Bohu, vlastnoručně tě donutím žrát hlínu z jejího hrobu a pak tě zastřelim!"

Stephnen jen naprázdno otevřel ústa a najednou nevěděl, co na to říct. Nevydržel se dívat do jeho tváře, protože měl zatracenu pravdu. Uhnul pohledem a sklopil hlavu, odvrátil se od něj. "Vypadni..." zahuhlal unaveně. Neměl na to náladu, na nic neměl náladu, jen se zpít do bezvědomí.

"Copak ti to není ani trochu líto? Copak..." Charlie bezmocně rozhodil rukama oči se mu zaleskly potlačovanými slzami.

"To bys nepochopil. Vypadni!"

"Steph..."

"Nerozuměls?! VYPADNI! Nebo těm nám vyhodit?!" Stephen znovu zvedl hlas.

"Seš jen zasranej zbabělec, nic víc!" zasyčel ještě Charlie, než si narazil klobouk na hlavu a otočil se na podpatku.

Stephen zvedl hlavu a sledoval ho, dokud mu nezmizel z dohledu. Bolestivě ho bodlo, když si uvědomil, jak dospěle už v šestnácti letech vypadá a jak dlouho ho sledoval jen z dálky, když ho náhodou zahlédl ve městě. Dlouze vydechl, zvedl židli, kterou předtím shodil a posadil se ke stolu. Lokty opřel o jeho odřenou desku a schoval obličej do dlaní.


Jim se křivě pousmál, naposledy potáhl z cigarety, než její nedopalek zahodil a rozšlápl ho špičkou boty. Za rohem kanceláře, o který se opíral, vyslechl celou hádku. Když Charlie odešel, odlepil se od dřevěné stěny a pomalu vykročil přes prašné prostranství k salonu.

Otevřené dveře byly provizorně vyspravené dřevem a promaštěnou plachtou. Za barem znuděně seděla Lily v obyčejných režných šatech a klimbala. Když zaslechla jeho kroky trhla sebou a zvedla oči. Když ale viděla, kdo je jejím hostem, ohrnula ret. "Co chceš?!"

Jim si sundal klobouk a tázavě zvedl obočí, než se pousmál. "To je mi uvítání."

Lily si ale odfrkla. "Se nediv, kdyžs mi rozbil pokladničku!" Probodávala ho zlostným pohledem. On se sice zatvářil zkroušeně, ale nebyla tak hloupá, aby nepoznala, že to jen hraje. Odložil svůj klobouk na desku baru a vyloudil cosi, co by mohlo vzdáleně připomínat provinilý úsměv, kdyby ho měl na obličeji kdokoliv jiný. "A aspoň sklenička, nebo něco k jídlu by nebylo? Ať máš aspoň nějakej kšeft?"

"Měla bych večer, kdyby ses včera v noci nechoval jako hulvát! Nějaká tvoje sklenička mě nevytrhne."

"Netvářila ses, že by ti něco vadilo..."

Lily zkřivila rty, zavrtěla hlavou. "Jako kdybych měla na výběr..." sykla, ale pak protočila oči a sáhla do police pro čistou sklenku. "Co chceš k pití?"

"Whiskey... a něco k jídlu? Od rána jsem nejedl..."

"Dneska se nevaří. Kdyby to bylo na mě, nechala bych tě chcípnout hlady... ale zbylo tady od včera trochu fazolí, bylo by škoda je vyhodit. Jiný prase, který by to sežralo, tady není."

"Tak to mám štěstí," pousmál se na ni a když mu nalila zlatavou tekutinu s chutí se napil. "Jakto, že nejseš v kostele?"

Lily ho probodla vzteklým pohledem. "Nech si ty kecy, jestli chceš dostat najíst."

Jim zvedl dlaně v obranném gestu a zatvářil se nechápavě. Mohla být cenným zdrojem informací, které potřeboval, aby se do téhle práce mohl dát a dostal za to zaplaceno. Nemínil si nechat příležitost proklouznout mezi prsty a snažil se chovat co nejpříjemněji. "No tak, nejsem zdejší, nevim jak to tady chodí."

"Jako kdekoliv jinde," sykla Lily podrážděně a otřela si ruce do sukně. "Všichni jsou to akorát pokrytci. Brblaj, že nechodim do kostela, ale kdybych se mezi nima ukázala, ohrnovali by nos, co tam chce ta coura. Ať si ten kostel třeba sežerou, mě je to jedno. Stejně až budou ctihodný pánové potřebovat vyprášit pytel, přijdou za mnou, kostel nekostel. Co je ti vůbec do toho?!"

"Zajímá mě to... jak tady lidi žijou... možná hledám ráj na zemi a místo toho zjišťuju, že je to všude stejný..." pousmál se, ona si ale odfrkla.

"Nesnaž se mě tahat za nohu. Chlapů jako seš ty už sem za život potkala dost. S nějakým rájem se můžeš jít možná tak vycpat. Copaks z toho prachatýho zelenáče nic nevyrazil, že čmucháš tady?"

Jim se ušklíbl a v duchu musel uznat, že na couru nebyla hloupá, i když zatím nemohl posoudit, jestli je to výhoda, nebo ne. Nemínil ale komukoliv prozrazoval svoje záměry. "Možná... možná prostě jen projíždim a zastavil jsem na kus řeči."

Lily se ale uchechtla. "Kdybys jen projížděl, nedotáhl by tě sem nikdo ani párem volů. Jenže tady není nic zajímavýho. V tomhle městě chcípl pes a doufám, že to tak i zůstane."

To, že její názor nesdílel, si takticky nechal pro sebe, ale narážku si neodpustil: "Neslyšelas o tom mrtvým chlapovi?"

"Jo, Davis včera něco říkal, dokud s ním ještě byla kloudná řeč. Jenže na tom není nic, co by někoho mělo zajímat. Měšťákovi z východu utekl kůň a něco ho sežralo. Šlus a věneček."

Jim měl sto chutí poznamenat něco značně nelichotivého na Davisovu adresu, ale nakonec to raději spolkl. Přeci jen byla to ona, kdo se je předevčírem snažil krotit, aby se neporvali a zatím stále ještě byla ochotná mluvit. "A co když je to jinak?"

"Jo a tobě se tady něco porouchalo," zašklebila se na něj Lily a ukazovákem si zaklepala na čelo.

"Když myslíš..." oplatil jí její úšklebek. "A co bude s těma fazolema? Šilhám hlady..."

"Aby ti nevypadly oči..." Lily si odfrkla a konečně odešla do kuchyně, odkud pak bylo slyšet jen harašení nádobí. Jim se zatím přesunul ke stolu s odřenou deskou a pohodlně se opřel o opěradlo židle tak, aby viděl na jediný vchod do salonu, ruce založil na prsou. Co chvíli se podrbal ve strništi na tváři a čas, kdy byl sám, využil k dalšímu přemýšlení. To, co viděl u potoka, mu nešlo z hlavy.

Stopy bosých lidských nohou mezi zvířecími...

Našel je jen na rozbahněném břehu, jinde ne. Jenže byly příliš zničené na to, aby z nich dokázal přečíst víc, než že je tam zanechal muž, nejspíš poměrně vysoký. Byl to Indián? Přeci jen jejich území bylo blízko a který běloch by chodil venku bos...

Ale něco mu na tom nesedělo, ale aby mohl začít víc pátrat, musí si to nechat posvětit a věděl od koho. Když se vrátil do města, zajel ještě ke kostelu a z povzdálí sledoval šerifa se starostou před tím, než odešli na mši i dění potom. Obrázek dokonale klidného nedělního dopoledne v ráji pokrytců, jak by to jistě zhodnotila Lily. Po jídle se tam chtěl ještě vrátit a počkat na příležitost, aby si mohl se starostou nerušeně promluvit o samotě. Předpokládal, že pro něj nebude složité ho zpracovat a nechat si za to, že je tady, náležitě zaplatit. A ten cucák, co tu dělá šerifa se pak může jít bodnout. Pro sebe se pousmál, tohle se mu začínalo zamlouvat ještě víc.

Když periferním viděním zaznamenal pohyb, trhl sebou. Byla to ale jen Lily, která mu donesla jídlo.

"Pevně doufám, že až to sníš, vypadneš a už tě tady neuvidim," zabručela, když před něj nepříliš něžně položila talíř fazolí a lžíci.

Jim ji jen s povytaženým koutkem rtů sjel pohledem. Neřekl na to nic a pustil se do jídla. Jedno ale věděl jistě - takovou radost jí neudělá.