XVIII.

25.06.2018

Nolan s vozem najel na cestu, která byla na rozdíl od hrbolatých pastvin, pečlivě udržovaná. Konečně mohl jet rychleji. Pak bylo jen otázkou chvíle, než navedl vůz do otevřené brány ranče. Lucas už ve dvoře odsedlával koně.

"Houuuu, chlapče, houuu," přitáhl Nolan otěže, než seskočil z kozlíku.

Když spolu s Lucasem dopravili jejich pána do ložnice, Nolan si úlevně vydechl. Sice ještě neměli zdaleka vyhráno, ale alespoň nějaký úspěch. Byl rád, že mají tohle všechno za sebou. Všiml si Lucase, který nejistě postával ve dveřích, pohled zabodnutý do podlahy. "Běž něco sníst a postarej se o práci. Pomůžu, ti až to půjde."

Na Lucasovi byla znát úleva a nejrychleji jak dokázal zmizel. Neřekl nic. Nolan ještě chvíli zíral na prázdné dveře, než si sundal klobouk, bezděčně ho zmačkal v rukou a přišel blíž. Nejistě sledoval, jak se Indiánka znovu sklání nad jeho pánem.

"Co budeš potřebovat?" zeptal se jí opatrně.

Vzhlédla a na chvilku se zamyslela. "WačhíŋyeyA potřebovat oheň, vodu, potřebovat byliny. Muset očistit a omýt rány. Uvařit odvar, který Wičhigmú-tȟąka pít."

Nolan kývl a nejrychleji, jak dokázal, rozdělal oheň v litinových kamnech v ložnici. Nanosil dřevo, pak donesl vědro s vodou i Indánčina zavazadla, která byla stále ještě rozložená v kuchyni na stole. Co chvilku zastavil, zkoumavě si ji prohlížel, ale vypadalo to, jako kdyby ho vůbec nevnímala. Nehnula se od jeho pána na krok.

Nakonec ještě donesl velký hrnec, který naplněný vodou postavil na kamna, a několik čistých plátěných utěrek. Předpokládal, že i ty se budou hodit. Ještě přiložil do ohně, než se pomalu přiblížil k Indiánce a opatrně se dotkl jejího ramena. "Všechno je připravený, s čím ti můžu ještě pomoct?"

Ona v odpověď jen kývla, sklouzla z lůžka, na kterém dosud seděla, chvilku hledala kožený váček. Zkontrolovala vodu na kamnech a když zjistila, že skoro vře, hodila do ní pečlivě odměřenou hrst bylin.

Místnost naplnila kořeněná vůně. Nolan zavřel oči a zhluboka se nadechl. Nevěděl, jaké byliny to jsou, ale ta vůně se mu líbila. Když ale zaslechl šramot, zase je otevřel a rozhlédl se. Indiánka se snažila otevřít rozpálená dvířka kamen, ale moc se jí to nedařilo, proto jí přispěchal na pomoc. Pak už jen sledoval, jak v plamenech opálila čepel nože.

Polkl a nejistě se ohlédl k lůžku v koutě ložnice. Matthew byl stále v bezvědomí. Jeho kůže byla mokrá od potu, jak ležel na břiše, byla vidět jen část jeho tváře. Dýchal pravidelně, mělce, pootevřenými ústy a propocené vlasy mu padaly do čela. Ruce měl bezvládně rozhozené, jedna visela přes hranu postele. Nolan si skousl ret a otočil se na Indiánku, která už si klekla na kraj postele, v jedné ruce nůž, ve druhé svírala plátěnou utěrku. "Co když se probudí?"

Bylo dost pravděpodobné, že ho bolest probere k životu, a toho se bál. To, že by se dobrovolně nechal ošetřit mu připadalo asi jako pohádka, která se vypráví dětem na dobrou noc. Příliš idylická pohádka. Netušil, co je víc, jestli člověk, nebo zvíře a zvířata si na svá zranění nechají sáhnout jen velmi těžko.

Dívka vzhlédla a její pohled říkal jediné: Pak se děj vůle boží. I když u ní si nebyl jistý, kterého boha by ta vůle měla být. Mohl jen doufat, že toho dobrého.

Odložil svůj pomačkaný klobouk na prádelník a přišel ještě blíž. Kdyby bylo potřeba, byl připravený pomoci. Skoro nedýchal, když sledoval, jak se dívka sklonila nad jeho pánem, špičkou nože šikovně podebrala strup na dlouhé ráně a kus strhla. Bezděčně zkřivil rty v bolestném úšklebku a uhnul pohledem. Věděl ale, že se to udělat musí, aby mohla vyčistit rány. Promnul si oči, a když se na ni znovu po očku podíval, odložila nůž. Počínala si jistě, bez zaváhání. Z otevřené rány pomalu vytékal hnis. Přiložila k ní plátno a silně ji zmáčkla.

Jenže když to udělala, Matthew vztekle zavrčel. Dřív než si to Nolan stihl uvědomit, otočil se na bok a chytil ji za ruku tak rychle, že to téměř nestihl postřehnout. Nůž třeskl o zem. Lekl se a bezděčně ustoupil o krok. Strnule sledoval, jak vycenil zuby, přivřené oči mu žhnuly vztekem.

Indiánka překvapeně zalapala po dechu, škubla sebou, v její tváři se mihl bolestný výraz, ale když se vzpamatovala pevně stiskla rty, odhodlaně odolávala jeho pohledu.

Nolan couvl ještě o krok. Zase tam NĚCO bylo, jako rozhovor beze slov. Bylo toho plno kolem nich. Nebyl schopný udělat nic, jen s pootevřenými ústy sledovat jak Indiánka volnou dlaní sevřela hřbet Matthewovy ruky, kterou drtil její zápěstí. "WačhíŋyeyA pomoci," zašeptala, usykla, když ji sevřel ještě pevněji, přitáhl si ji k sobě blíž. Neřekl nic, jeho zuřivý zvířecí pohled říkal až příliš.

"Pane..." promluvil na něj přiškrceně Nolan. Připadalo mu, jako by ho někdo hodil do ledové vody. Něco bylo špatně. Něco ve vzduchu ho děsilo! Jenže on ho vůbec nevnímal. Mohl jen doufat, že slyší ji, i když o tom pochyboval.

"WačhíŋyeyA chtít jenpomoci..." zopakovala dívka, hlas se jí chvěl, přesto mu stále zírala do očí. On jen znovu zavrčel. Nolan si nervózně přejel dlaněmi po kalhotách. Měl o ni strach, a nevěděl co má dělat. Jen bezmocně sledoval, jak se ho pokusila dotknout, jenže dřív než to udělala, chytil i její druhou ruku.

Škubla sebou, chtěla se mu vykroutit, už nedokázala udržet odhodlaný výraz jako předtím. V její tváři se jasně zračila bolest, strach, nesouhlas. Ale on nepovolil, sevřel obě její zápěstí v jedné ruce a zezadu jí popadl za krk. Znovu výhružně zavrčel a až to probralo Nolana k životu.

Už nad tím nepřemýšlel. Naslepo hmátl do držáku na pušky, jednu z nich popadl, přiskočil k němu a pažbou ho praštil po hlavě.

Matthew se bezvládně zhroutil na lůžko. Indiánka se sesula na podlahu vedle postele, zhluboka oddechovala, obličej schovala do dlaní, ramena se jí roztřásla. Nolan pevně stiskl rty promnul si dlaní čelo.

Krucinál!

Sklonil se k dívce, jemně se prsty dotkl jejího ramena. Stále se třásla. "Jsi v pořádku?"

Jen kývla a rychle si setřela slzy. Vstala, třela si zápěstí, na kterých byly dobře vidět otisky prstů. Nepochyboval o tom, že tam bude mít modřiny.

Zvedla oči. "WačhíŋyeyA vděčná Nolan," hlas měla roztřesený, ale hned se nad jeho pánem sklonila a jemně se dotkla čerstvé rány na jeho spánku. Jen dlouze vydechla a přetočila ho na břicho. Nolan rychle odložil pušku a pomohl jí.

"Nic jinýho jsem dělat nemohl... bude dobrej, jen jsem ho omráčil... nechtěl jsem, aby ti ublížil," nejistě se pousmál. Pak už jen po očku sledoval, jak mu postupně vyčistila rány, omyla je bylinným odvarem. Tentokrát už se z bezvědomí neprobral. Tiše za to děkoval Bohu.

Chvíli přemýšlel, jestli by ho nebylo lepší svázat. Na chodbě, krom jiných potřebných drobností a postrojů, viselo i několik las. Polkl a ta představa se mu ani trochu nezamlouvala, ale pokud by to bylo nutné, byl rozhodnutý je použít.

Ale co když ten stav, ve kterém ho našli bude dlouhodobý? Nebo trvalý?!

Ta představa ho děsila. Bezděčně stiskl zuby, ale nedokázal zbavit vidiny jeho pána spoutaného na rukou i na nohou provazy, aby neublížil sobě, stejně tak, aby neublížil jiným.

Po zádech mu přeběhl mráz. Takhle by to nechtěl. Ksakru!

Ale kdyby musel... zatřásl hlavou a promnul si oči prsty, ale přesto se nedokázal uklidnit. Byl nervózní, proto raději popadl vědro a odešel ven. Neodolal a u studny si opláchl obličej, prsty si chvíli masíroval mokrou kůži na spáncích, aby se vzpamatoval. Nakonec zatřásl hlavou, setřel si z tváře poslední kapky vody, než se s vědrem vrátil do ložnice.

Indiánka už nejspíš byla hotová. Seděla na kraji lůžka a sledovala jeho pána vážným smutným pohledem tak, jak ji to viděl dělat už předtím. Jak se jí asi odvděčí, až se z toho dostane? Vyžene ji? Nebo bude ochotný ji tu nechat? Podvědomě tušil, že ona neodejde. Bezděčně se otřásl, když si představil, co by jí musel udělat, aby odešla dobrovolně. Vůbec se mu to nelíbilo.

Nechtěl myslet na to, co bude, nebo co by mohlo být, jenže přítomnost byla stejně tíživá. Neměl k čemu utéct, když všechno postrádalo špetku naděje. Neměl v co doufat, čemu věřit, snad jen v to, že se dožije dalšího dne, nebo že ve spánku zemře, aby se ho nedožil.

Zatřásl hlavou. Nolane, vzpamatuj se! Vždyť přeci mají naději, sám ji viděl v té dívce! V duchu si vynadal za svoji slabost. Přeci mohl věřit tomu, že rudoši věděli, co dělali, když ji sem poslali. Že tu není proto, aby zemřela. Jenže co mohou vědět, když žijí jako zvířata?

Nejspíš by měl jít něco dělat, zahálka mu nesvědčí a moc přemýšlení také ne. Měl by konečně zaměstnat ruce a čekat, až tenhle zapráskanej den skončí, aby mohl přijít další, možná ještě horší. Nějak nedokázal věřit tomu, že bude lepší.

Indiánka si ho nevšímala, proto usoudil, že nic nepotřebuje, a tiše odešel, zavřel za sebou dveře. Otevřeným hlavním vchodem vyhlédl na dvůr zalitý sluncem. Venku zpívali ptáci, proužky nezdupané trávy kolem hrazení výcvikové ohrady a u paty vysoké dřevěné hradby zářily svěží zelení, tu a tam v nich barevně zářily jarní květy. Připadalo mu to až nepatřičné, jako by se mu svět kolem podbízel, jak krásný může být. S hlubokým povzdechem si nasadil klobouk a vyšel do teplého vzduchu.