XX.

26.06.2018

 Po tom, co Nolan odešel z Matthewovy ložnice, Indiánka osaměla. Nehybně sledovala pána domu a ubíhající čas odměřoval jen pohyb obdélníku vykresleného sluncem na podlaze. Trvalo dlouho než zvedla oči a rozhlédla se. Nelíbilo se jí tu, stejně jako se jí nelíbil skromný hranatý nábytek, co neuměla pojmenovat, dřevěné stěny, ani šikmý sloup slunečního světla, ve kterém tančil zvířený prach. Nakrčila nos a bezděčně si ho promnula prsty. Páchlo to tu, nejspíš stejně jako ve všech domech bílých.

Nakonec se pohledem vrátila k muži stále klidně ležícímu na lůžku. Světlé propocené vlasy mu padaly do tváře lesknoucí se potem, jak ji měl otočenou na stranu, ústa měl pootevřená a ránu na spánku mu už očistila, stejně jako mu ošetřila poraněná záda. Oči měl zavřené, vypadal klidně, vypadal... jako člověk. Obyčejný bílý muž s rovným špičatým nosem a krátkými světlými vousy na tvářích, kterých viděla za svůj život už mnoho. Možná příliš mnoho.

Žaludek se jí stáhl odporem. Bála se jich. Neměla ráda ošklivé hranaté domy, ve nichž běloši žili, stejně jako neměla ráda jejich jazyk, přestože ho trochu uměla, nechtěla jím mluvit. Dnes a včera toho tím nepříjemným jazykem řekla nejvíc za celý život.

Pevně zavřela oči a sklonila hlavu, přikryla si obličej rukama. Nechtěla tu být. Chtěla být kdekoliv jinde, jen ne tady s mužem, který se jí hnusil a kterého se bála. Ale duchové pro ni připravili tuto cestu a ona po ní vykročila ze své vůle, jenže už nedokázala být silná, nedokázala tomu všemu čelit. Neposlušné slzy jí vyklouzly z koutků očí a stekly na tváře.

"Wičhigmú-tȟąka si tě vybral a volá tě k sobě. Pokud půjdeš, můžeš ho vyvést ze stínů, stejně jako nás všechny. Ještě je naděje a ta Naděje jsi ty, poslední naděje." Promlouval v jejích vzpomínkách hlas starého muže, kterého tak dobře znala. Na jeho unavenou tvář a bezmocný pohled nikdy nezapomene. Přišel do jejího stanu, aby jí oznámil, že její bratr zemřel ve spárech zvířete v lidské kůži, a kam by měla vést její cesta, pokud nechce, aby se stalo ještě něco mnohem horšího.

Všichni v táboře věděli, že o novém měsíci vychází Wičhigmú-tȟąka na lov a nikdo se nesmí ani přiblížit k jeho území. Jenže její bratr neposlechl a na ní ale teď bylo, aby zvrátila to, co on nevědomky začal. Temní duchové byli příliš silní a ona tu byla proto, aby nepřevzali vládu nad jejich životy. Kdyby to její bratr tušil, vykradl by se za bezměsíčné noci ze stanu a šel prohrát svůj život?

Přesto muže, který ležel před ní, nemohla nenávidět, ne tak jak by chtěla. Teď byl bezmocný, jeho život měla ve svých rukou. Bylo by tak snadné vrazit mu nůž mezi žebra, ale to udělat nemohla. Smrtí jejího bratra byla překročena temná hranice, kdy jeho zvířecí duch nabral na síle a sílil s každým dalším lidským životem, který měl ukončit. Ale ji si vybral k jinému účelu. Volal ji k sobě, včera, dnes, stále. Cítila to volání jako nepřekonatelný pud. Vedl ji k jeho domu, i za ním, když zmizel. Přesto ji to všechno, v čem se tak náhle ocitla, děsilo. A stejně tak ji ale děsilo to, že ho nedokáže nenávidět. Zvíře... krvelačné kruté zvíře, ke kterému teď patří.

Konečně se zvedla a došla k troše věcí, co si zabalila před východem slunce ve stanu, který poté zůstal osamělý. Našla malou krabičku z březové kůry zdobenou korálky a křečovitě ji stiskla v dlani. Se sebezapřením se vrátila k lůžku a sedla si na jeho okraj. Po tvářích jí stále stékaly slzy. Opatrně překryla rány na jeho zádech čistým plátnem a namáhavě ho otočila.

Ani se nepohnul, byl stále mimo sebe a jen jeho pravidelný dech prozrazoval, že je naživu. Zachvěla se, když si prohlížela jeho zpocenou nehybnou tvář. Opatrně natáhla ruku a odhrnula vlasy, které se mu přilepily na čelo.

Hrdlo se jí stáhlo a její vlastní hrudník jí připadal jako těsná klec, kterou se ze všech sil snažila roztrhnout. Jak kdyby sebou tloukla o vlastní žebra.

Musela vynaložit značné úsilí na to, aby se neodtáhla a dokázala vydržet v jeho blízkosti. Pak otevřela krabičku. Rudě zbarvená mazlavá hmota jí připomněla šamana, jeho vrásčitou tvář smutné vědoucí oči, kterými ji pozorně sledoval, zatímco s ní mluvil a skláněl se nad miskou, do níž seškrábal napůl zaschlou krev z nože jejího bratra.

"On tě potřebuje, jeho duch si tě vybral."

Zněl jí v hlavě jeho chraplavý hlas, a další slzy, které nedokázala zastavit, jí stékaly po tvářích.

"Rozhodni se sama, co bude."

"A když nepůjdu? Když se rozhodnu... zůstat? Co by bylo potom?"

"Zemřel by, dříve nebo později. Bílí by ho zabili, protože bílí nechtějí naslouchat."

"Co by bylo kdyby zemřel?"

Dlouze vydechla, sevřela si kořen nosu chvějícími se prsty, snažila se zahnat odpor.

Je naděje... je naděje... ona je naděje, ona...

Pevně stiskla zuby a nabrala hmotu na konečky prstů. Viděla ve vzpomínkách, jak ji šaman míchal v malé misce - jeho krev z nože, krev jejího bratra, pár kapek její krve, na jemno rozdrcené byliny, rudý prášek a trochu vzácného bizoního loje.

Kruh se uzavřel, pouto mělo být zpečetěno, jako když konce prutu svázané šlachou pojistí poslední uzel, aby mohl posloužit jako základ něčeho... něčeho dobrého a užitečného... něčeho, co ji děsilo.

"Vybral si tebe, nikdo jiný mu nemůže pomoct. Nikdo jiný neuslyší jeho volání, jen ty. Jen tebe k sobě pustí."

Přejela konečky prstů napříč po jeho čele a za nimi na bledé horké kůži zůstaly dvě souběžné rudé stopy. Hrdlo měla stažené a pootevřenými rty jí unikl tichý vzlyk. Jí stejné malování konečky pokroucených prstů maloval šaman, když souhlasila, že půjde a všechno nechá za sebou.

Pokračovala přes nos, pootevřená ústa až na bradu. Zachvěla se, polkla a ústech cítila slanou chuť vlastních slz.

Rozechvělým ukazovákem pomalu malovala další rudou čáru podél jeho nosu, přes koutek rtů, pak i na druhé tváři. Cítila oblak těžké temnoty, který se kolem něj vznášel a dusil ji stejně jako přitahoval. Svíral se kolem ní, pohlcoval ji, od chvíle, kdy vykročila.

Zůstala nehybně sedět se sklopenou hlavou, nakonec ale udělala ještě něco. Něco, co byla spíš zoufalá prosba, bez naděje na to, aby se stala skutečností, a přesto...

Na jeho hruď, tam kde pravidelně tlouklo srdce, namalovala rudou barvou malou spirálu. Může se bestie stát natolik člověkem, aby projevila lidský cit?

Možná kdyby nepoznala, jak něžná může být náruč muže, pak by bylo všechno méně tíživé a zraňující pro ni samotnou. Nepřipadala by si jako oběť pro bestii a snad by dokázala bláhově věřit, že i na její temné cestě může existovat něco, co by mohlo vzdáleně připomínat štěstí. Jenže lásku k mladému muži, kterému byla zaslíbená, musela nechat za sebou, stejně jako svůj kmen. Zůstala sama... s ním.

Ještě chvíli nehybně seděla, nakonec zavřela krabičku, odložila ji stranou. Odhodlávala se udělat to poslední. Se sebezapřením se sklonila nad jeho obličejem a zašeptala sotva slyšitelně svým rodným jazykem: "Jsem tu a s tebou zůstanu, neopustím tě, neodejdu, budu tě doprovázet... budu tu pro tebe. Cokoliv budeš žádat, ti dám. Jsem s tebou..." zajíkla se, její slzy kapaly na jeho tvář, stékaly po ní, mísily se s kapkami potu. Nedokázala je zadržet, stejně jako se nedokázala nechvět odporem a strachem.

Stálo ji mnoho sil, než dokázala dokončit svůj slib: "Jsem s tebou, navždy tvá." poslední slova sotva vydechla. Nakonec pevně zavřela oči a lehce se dotkla svými rty jeho pootevřených úst.

Když se odtáhla její tvář zkřivil bolestný výraz, už se nemohla dívat na muže, se kterým byl svázán její život. Rychle slezla z postele, couvala, dokud nenarazila na dřevěnou zeď. Sesula se podél ní, přitáhla si kolena k sobě. Schoulila se do klubíčka a nechala slzy volně stékat po tvářích. Chtěla jediné - aby se nic z toho nestalo. Přála si být ve svém stanu, v náruči muže, který zmizel stejně jako celý její život.