XXI.

27.06.2018

 Vozová cesta směřovala přímo k západu, ale čím dál se po ní Christopher dostal, tím méně byla zřetelná, dokud nezmizela úplně. Bylo teplo a slunce se pomalu začínalo sklánět k poslednímu úseku své dlouhé denní cesty, když zarazil koně a zkoumavě se rozhlédl okolo. Už dávno se dostal na indiánské území, ale teď si nebyl jistý, jestli tu vůbec nějaké Indiány najde. Ve Frontier se dozvěděl, že tam ani v okolí nezahlédli Indiána už pěkných pár let a on nejspíš tušil čím to bude. Ale podle informací, které měl, by měli žít poblíž. Jenže zatím po nich nenašel ani stopu.

Napil se z čutory uvázané u sedla, než znovu pobídl koně do klusu. Když si ho Jim dobíral kvůli cíli jeho cesty, nevěděl, že to nebude jeho první setkání s domorodci. Po tom, co dokončil studia pracoval na Úřadu záležitostí Indiánů a nějakou dobu se pohyboval v rezervacích. Ale brzy byl vyměněn, protože se příliš snažil prosadit lepší podmínky pro Indiány a otevřeně kritizoval stávající přístup úřadů i vlády. Záměrně to ale zamlčel, neviděl důvod proč by mu to měl sdělovat, raději hrál méně zkušeného než doopravdy byl, alespoň v tomto ohledu. Pro úřady už ale dávno nepracoval, jeho zájmy tady byly čistě osobní. Poprvé se ale mezi Indiány vypravil sám, bez jakéhokoliv oficiálního doprovodu a byl z toho poněkud nesvůj. Jim mu ulehčil cestu sem, ale teď bylo vše jen na něm a on si nebyl moc jistý, zda je dokáže najít. V něčem měl Jim přeci jen pravdu, ve spoustě věcí neuměl chodit.

Znovu pobídl koně do kroku a trvalo mu víc než hodinu, než na obzoru zahlédl něco, co ho zaujalo. Ze sedlové brašny vytáhl zbrusu nový dalekohled, který si koupil v Chayenne a s jeho pomocí se zadíval dál na jihozápad. Pak se pousmál, uklidil ho. To, že tu Indiáni skutečně jsou mu prozradilo několik slabých proužků kouře, který stoupal k jasně modrému nebi. Byl rád, že se nemýlil.

Přestože už znal směr a pobídl koně k rychlejšímu kroku, trvalo mu ještě přes hodinu, než dojel k široké mělké řece. Až když ji přebrodil a vyjel na terénní vyvýšeninu, zahlédl pod ní shluk indiánských stanů a u nich ohradu s koňmi.

Chvíli je pozoroval. Všude byl klid, nikde neviděl jediný pohyb, což bylo zvláštní. Podle toho, co si pamatoval, byly indiánské tábory plné života. Nakonec přeci jen pobídl koně a sjel na hranici tábora, kde sesedl a zkoumavě se rozhlédl. Bylo tu ticho, nikde se nic nepohnulo, jen mouchy bzučely kolem hromady odpadků. Lehkým poplácáním na stehno a syknutím si k sobě přivolal ostražitě větřícího psa. Ze sedla odvázal plátěné sáčky s cukrem a kávou, které si přehodil přes rameno, než opatrně vkročil mezi stany. Pušku si záměrně nevzal.

Krok za krokem se opatrně blížil ke středu tábora, ale zatím stále nezahlédl jediný pohyb. Minul jen několik vyhaslých ohnišť, ze kterých ale stále stoupal kouř. U jednoho se sehnul a přiblížil dlaň k ohořelému dřevu. Bylo ještě dostatečně teplé, aby poznal, že ho někdo před chvílí uhasil.

Po několika dalších krocích znovu zastavil. Neklidný pes u jeho nohy se naježil a zavrčel. Vzápětí zaslechl za svými zády kovové cvaknutí.

Strnul a sykl na psa, který znovu zavrčel. Polkl a ani se nehnul, neodvážil se otočit, jen pomalu zvedl prázdné ruce, aby dal najevo, že je neozbrojený. Pak konečně zaznamenal pohyb. Mezi stany vyšlo několik mužů, všichni měli v rukou pušky a mířili na něj. Pevně doufal, že ho neodstřelí dřív, než s nimi stihne promluvit. Uvědomoval si, že tohle nejsou porobení Indiáni z rezervací, se kterými měl zkušenosti. Ti místní se doposud odmítali podvolit a s bílými nechtěli mít nic společného. Polkl a cítil jak mu pod košilí na zádech stéká kapka potu, zároveň měl neodolatelnou chuť se podrbat za krkem, kam mu sedla všetečná moucha. Jeho pes znovu výhružně zavrčel.

Pohledem přejížděl od jednoho Indiána ke druhému. Pět mužů se k němu pomaličku blížilo, probodávali ho přimhouřenýma očima a v jejich tvářích se nepohnul jediný sval. Nemohl si nevšimnout, že někteří na sobě měli kusy oblečení, které původně patřily vojákům.

"Nestřílejte, prosím, nepřišel jsem ve zlém," promluvil a snažil se aby jeho hlas zněl klidně. "Nemám zbraň, nechci vám ublížit."

Muži se zastavili, někteří stočili pohledy za jeho záda. Chvíli bylo ticho, dokud se odtamtud neozval chraplavý hlas. "Proč wašíču přijít? Lidé nechtít nic z toho, co nabízet!"

Christopher si olízl rty, v ústech měl náhle sucho. "Nepřišel jsem vám nic nabízet, přišel jsem se jen ptát, hledat pomoc."

Chvíli bylo ticho, než za jeho zády zaznělo několik tichých slov, kterým nerozuměl. Jeden z mužů před ním sklonil pušku a rychlým krokem odešel mezi stany. Ostatní se nehýbali.

Christopher mlčky čekal a tiše doufal, že to dobře dopadne. Po chvilce, která mu připadala delší než věčnost znovu zahlédl pohyb. Indián, který předtím odešel se vracel a před ním kráčel starý muž, kterému se přes holou hruď táhlo několik dlouhých jizev. Kdysi musel být vysoký a statný, stejně jako všichni ostatní z jeho kmene, teď už byl ale schýlený stářím. Kráčel ale pevným, rozhodným krokem, jako kdyby se ho věk vůbec nedotýkal a upíral na Christophera vážné vědoucí oči. Ten bezděčně polkl a měl nepříjemný pocit, že v něm čte jako v otevřené knize.

Nezastavil se jako bojovník, který ho přivedl. Přibližoval se, dokud pes u jeho nohy výhružně nezavrčel a nezvedl pysky, pod kterými se zaleskly velké zuby. Až tehdy zůstal stát a pohled stočil na zvíře. To ještě chvíli vrčelo, ale starý Indián neuhnul očima, dokud pes nesklonil hlavu až k tlapám a nezačal se podřízeně olizovat, nakonec tiše zakňučel a lehl si. Až pak se přes Indiánovu obličej mihl neparný stín úsměvu, dokud znovu neobrátil pozornost k jeho pánovi, který vše překvapeně sledoval. Chvíli si zkoumavě prohlížel jeho tvář, než pomalu promluvil: "Je pozdě. Proč nepřijít dřív, když Medvědí muž čekat?"