XXII.

29.06.2018

Do prostorné jídelny dopadalo několika velkými okny světlo zapadajícího slunce. Byla zavřená, a přesto si dokázal představit svěží vzduch za nimi. Vydechl a sklonil hlavu k talíři před sebou, na kterém ležela jeho večeře. Žaludek se mu stáhl, neměl vůbec chuť na jídlo, ale i tak neobratně napíchl na vidličku další sousto a pomalu si ho strčil do úst. Zatímco žvýkal, přes vlasy spadané do čela pohlédl na své rodiče sedící s ním u stolu, ale dál, než tomu ještě nedávno bývalo. Jeho matka jedla se stejným sebezapřením. Pod očima měla hluboké stíny. Otec už měl téměř snědeno. Co chvíli si ho změřil pohledem, zamračil se na něj.

Raději se zadíval zpět do talíře, ztěžka polkl. Od té doby co TO udělal, se k němu jeho otec choval odtažitěji než dřív. I v matčině pohledu se cosi změnilo... a on se jim nedivil.

Ale... nemohl to ovládnout, i když stokrát chtěl, i když se snažil a od té doby stále cítil tu chuť na patře... a hlad... neustálý sílící hlad...

Odložil vidličku, prsty pevně stiskl hranu desky stolu a jeho pohled přitáhlo slunce, které právě končilo svou denní pouť. Bezděčně se zachvěl, byl napjatý a netušil proč. Celé dny byl nesvůj. Zmateně zíral na slunce, nedokázal od něj odtrhnout pohled.

NĚCO se dělo...

Když poslední paprsky zmizely, v jeho hlavě začala tepat slabá bolest, která ale rychle nabývala na intenzitě.

Hlad... mám hlad!

Překvapeně zalapal po dechu, oči se mu rozšířily zděšeným překvapením, když je upřel na matku, jako na poslední záchytný bod. Chtěl vstát, ale bolest ho pohltila celého, s jeho tělem se dělo něco, co nechápal.

Bolest sílila k zešílení. Vykřikl, chytil se za hlavu, prsty křečovitě zaryl do vlasů a padl na kolena. Vzápětí se zhroutil na bok, schoulil se do klubíčka, z očí mu vyhrkly slzy.

Hlad... mám HLAD!

"Matthewe!" Matčin hlas k němu pronikal jako z velké dálky, z jiného světa.

"Mami!" vydechl chraplavě, skrz bolestí sevřené zuby. Nehty zaryl do podlahy pod sebou. Téměř nevnímal dotek teplých dlaní.

Třásl se, křičel a zmítal se v bolestech. Nechápal co znamená trhající se oblečení. Chtěl jen vidět matku. Chtěl se schoulit do její náruče, schovat se před tím, co ho sápalo na kusy.

Něco stejně bolestivě neodbytného se rozpínalo v jeho mysli a to něco mělo hlad!

"Mami!"

Téměř násilím otevřel oči. Skrz slzy viděl matku, vyděšeně si tiskla ruce k ústům, než ji otec, se stejně vyděšeným výrazem, odtáhl za loket. Oba zmizeli za zavřenými dveřmi. Ještě prosebně vztáhl ruku pokrývající se žlutohnědou srstí, než jeho vědomí pohltila hladová temnota.

Hlad... Krev...

"Proč já? Proč sem takovej? Proč ty ne?! Proč..." zajíkl se. Na tohle se ho chtěl zeptat už dávno, když si pro něj přišel a teď, ve slabé chvíli, to z něj doslova vyletělo.

Muž sedící proti němu u hrubého stolu překvapeně zvedl hlavu, do obličeje mu napadaly dlouhé vlasy, světlo petrolejky se odrazilo ve žlutohnědých očích. Pevněji stiskl rty a hned uhnul pohledem. Pomalu v prstech rozlouskl burák, příliš pečlivě a zdlouhavě ho osvobodil z tenkých slupek. Mlčel a tvářil se nepřístupně.

"Strýčku..." Byl rozhodnutý nedat mu pokoj, chtěl vědět pravdu! Ať bude jakákoliv!

Muž syčivě vydechl, praštil dlaní o stůl a prudce vstal. Došel až k oknu malé lovecké chaty, opřel se o jeho rám a zadíval se do tmy venku. Na desce po něm zůstaly rozdrcené ořechy.

"Proč mi to nechceš říct?!" dorážel na něj, teď už spíš prosebně. Tušil, že ví mnohem víc, než mu říká. Sledoval, jak si skousl ret, než se pomalu ohlédl, chvíli si ho zkoumavě prohlížel, a až po chvíli ticha pomalu promluvil: "Možná nechci, abys některý věci věděl, ještě ne. Ale jednou ti to řeknu, všechno. Všechno, co vím..."

"Řekni mi aspoň něco. Proč sem takovej a ty ne? Proč... proč se neměníš? Proč mi nejde... Proč mi to nejde ovládnout? Sem takovej slaboch? Budižkničenu... zrůda?" sklonil hlavu, oči ho pálily, jak potlačoval slzy. Nemohl si nevzpomenout na svého otce... na to, jak mu říkal - zrůdo, bestie, zvrácený zvíře.

Polkl a pevně zaťal prsty do hrubé látky kalhot. Stále potřeboval slyšet, že takový není, protože sám sebe přesvědčit nedokázal. Pořád si připadal jako monstrum, hladové, nenasytné, nebezpečné zvíře.

"Ne... jen tohle... nevim to jistě..." vydechl vyhýbavě muž a promnul si oči prsty. Očividně o tom mluvit nechtěl.

"A co víš? Prosím... chci... musim to vědět!"

Muž se znovu odmlčel. "Nevím, snad... já nikdy neochutnal. Nikdy jsem neochutnal krev."

Jen sklopil hlavu na prsa, zamrkal, aby slzy ještě udržel. Je slaboch, zvrácená zrůda! Krev... pořád ji chtěl, pořád měl hlad."Jak... jak jsi to dokázal? Jak..."

"Dost řečí!" přerušil ho muž tak rázně, až se lekl. Opatrně vzhlédl, nesouhlasně stiskl rty. Jejich medové pohledy se střetly.

"Jdi spát! Zejtra... víš, co je zejtra za den! Musíš se vyspat, víš, jak to dopadlo minule, nebudu se s tebou zase tahat!" odbil ho příkře, než prudce vrazil do dveří a odešel ven. Dovnitř pronikl svěží závan letního vzduchu.

Ještě chvíli sledoval otevřené dveře. Možná to se svými otázkami přehnal, Jeremiah pak býval nedůtklivý. Rychle zakoulel očima a setřel slzu, která mu nepředvídatelně přetekla z koutku. Nakonec se doploužil ke svému lůžku a praštil sebou na slamník, schoulil se do klubíčka do škrábavé deky. Zavřel oči, a přesto nemohl usnout, možná ani nechtěl. Hlad v jeho mysli, rudá krev, kterou viděl, kdykoliv zavřel oči, mu nedala spát, stejně jako noční můry, neodbytné číhající vzpomínky. A na pozadí toho všeho jeho hlas: Nikdy jsem neochutnal krev...

Krev... rudá krev... Mám hlad!

Krev... lákala, leskla se ve světle petrolejky, než její kapka stekla po prstu ženy, která si ho bezděčně strčila do úst, po tom co odložila šití do klína. Chtěla vstát, ale když vzhlédla, její zelené oči se rozšířily překvapením, mihl se v nich strach. "Matthewe?" promluvila tiše, dech se jí zadrhl.

Hlad! Mám hlad!

"Georgi, prosím, nešlo by to jinak? Vždyť... je to dítě! Jenom dítě!" matčin prosebný hlas k němu pronikl skrz zavřené dveře, opřel se o ně. Byl unavený, přesto se celý den nehnul od matky.

Co se s ním včera stalo?

Nechápal to. Nepamatoval si skoro nic, co se té noci dělo. Ráno se probudil v matčině náruči, unavený, rozbolavělý, v cárech oblečení. Na podlaze i na dřevěných dveřích byly hluboké rýhy.

Když s matkou chtěl mluvit otec, měl zůstat ve své ložnici, ale vyplížil se za ní. Sledoval ji až ke dveřím jeho pracovny a teď tiše naslouchal rozhovoru uvnitř.

Je špatný... je zrůda... Z očí mu tekly slzy.

"Uděláme to, jak jsem řekl. Je to pro bezpečí, pro tvoje bezpečí... pro bezpečí nás všech, našeho syna, dovedeš si představit, že by se dostal ven?! Vidělas přeci, jak to tam vypadalo!"

"Nemáš jen jednoho syna, Matthew je taky tvůj syn! Chceš ho zavřít do sklepa? Jako zvíře?!"

Do sklepa... Sesul se podél dveří, objal pokrčené nohy rukama.

Tma, vlhko, chlad... neskutečně se bál!

Otec se odmlčel, než znovu tvrdě promluvil: "Je to zvíře! Sama jsi to viděla! Začínám pochybovat, že je to můj syn!"

Je zvíře... není jeho syn... Slzy mu tekly po tvářích jedna za druhou, už se je ani nepokoušel otírat.

"Georgi..."

"Tak mi vysvětli, co se s ním stalo?! Vysvětli mi, jak je to možné!"

"Nevím... já... možná... možná..." matka plakala. Její slova utonula ve vzlycích.

"Bude to tak lepší pro nás všechny. Nevíme, co od něj můžeme čekat. Co se stane, až znovu zapadne slunce? Víš, že se nebude opakovat to, co včera?!"

"Georgi, prosím, nedělej mu to!"

Už to nechtěl poslouchat, ucpal si uši rukama, roztřásl se bezmocným pláčem. Možná by mohl utéct, schovat se! Nechtěl do sklepa!

Jenže než stihl posbírat síly, prudce se otevřely dveře pracovny. Ve tváři jeho otce se mihlo překvapení a odlesk strachu, když ho našel schouleného na zemi, jeho výraz ale záhy ztvrdl. Překvapení vystřídal odpor. Sehnul se a pevně ho sevřel pod paží, postavil ho na nohy. "Pojď se mnou!"

"Ne... ne, prosím, já nechci..." škubl sebou. Vzpíral se, chtěl se mu vykroutit, ale on ho nenechal utéct. "Já nechci... prosím! Mami!"

"Mlč... zvíře!" okřikl ho otec tvrdě.

Zvíře... bestie... zrůda... monstrum...

Krev... rudá teplá krev všude kolem.

Hlad...

Zelené oči rozšířené strachem, ztmavly, ztemněly na indiánskou temnotu, tváře se prolnuly, stále stejně ustrašené.

Viděl je... někde... snad připomínka čehosi, kohosi...

Rudá krev... topil se v ní. Pálila ho, svírala...

Musel ji pít... musel...

Hlad...


Matthew hlasitě zasténal, zalapal po dechu, vzápětí zdušeně vykřikl skrz zaťaté zuby. Indiánka se prudce posadila na svém lůžku z kožešin, které si upravila v nejvzdálenějším rohu místnosti. Trvalo jí jen chvilku, než si uvědomila, co se děje. Rychle vstala a doběhla k posteli, která se pomalu začínala ztrácet ve tmě usazující se v koutech místnosti.

Sklonila se k muži na lůžku, jemně se dotkla jeho zpoceného horkého čela, přiložila na něj dlaň. Vysoké horečky neustupovaly, dělalo jí to starosti.

Po tom co ošetřila jeho rány, ještě nějakou dobu klidně ležel, jenže později začal blouznit. Běhal jí mráz po zádech, když horečnatě mluvil, volal matku. Když ho sledovala hrdlo jí svírala lítost, do očí se jí tlačily slzy.

Stále z něj měla strach, stále se na něj dívala s odporem, ale i za tu krátkou dobu, kdy dostala okusit jeho zoufalou bolest, v níž se bezmocně zmítal, se něco změnilo. Bylo jí ho líto. To, co viděla a slyšela, ji nutilo přemýšlet, co asi zažil. Proč je vlastně takový, jaký je.

Snažila se mu pomoct. Tiše na něj mluvila, ale on nevnímal nic, jen její dotek ho dokázal na krátké chvíle uklidnit. Jeho duch putoval temnotou, jako by jí proklouzl mezi prsty, odešel někam, kam za ním nemohla. Děsilo ji to. Nemohla ho tam nechat, nevrátil by se. Zemřel by, a to nesměla dopustit.

Rychle sklouzla z postele a znovu namočila plátěnou utěrku do vědra se studenou vodou. Než se posadila k němu na postel, jemně mu otřela rozpálené čelo a skráně. Rudé malování se už dávno smylo, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo na jediném - ten muž musí žít a ona pro to udělá všechno.