XXIV.

01.07.2018

Tiše čekal vedle dveří, rukama objímal svoje nohy. Soustředěně naslouchal kdy konečně zaslechne kroky. Větřil, aby mu neunikl známý pach chlapeckého hlasu za poškrábanými dveřmi. Chodil sem každý den, aspoň na chvilku. Zvykl si na něj. Těšil se a zároveň potlačoval sílící zvířecí hlad, touhu po jeho krvi, kdykoliv ho zaslechl.

Možná byl rád, že je mezi nimi poškrábané dřevo dveří.

Vzhlédl a zamračil se, do očí mu spadly přerostlé světlé vlasy slepené potem a špínou. Za oknem s mřížemi se stmívalo, dopadal na ně prudký déšť.

Co když dnes nepřijde?!

Měl strach.

Co kdyby nepřišel už nikdy?!

Ne... přijde, přeci přijde! Ujišťoval se v duchu, přesto ho stále stejně děsilo, že jediný lidský hlas, který k němu promlouval, zmizí. Jediným člověkem v jeho neutěšeném bytí by opět zůstal mlčenlivý černoch s holí, který mu nosil jídlo a vynášel nočník.

Bezděčně si promnul rameno, když si na něj vzpomněl. Ještě stále ho bolelo, i když modřina už zesvětlala. Zase se neudržel. Tepající krev v jeho žilách byla příliš na dosah... kořist.

Polkl, olízl si rty. Aby zahnal nevítané myšlenky, zadíval se do tmy za oknem. Dny se zkracovaly, deště byly teď časté. Brzy zase přijde čas přeměny. Jeho vnitřní časomíra byla neúprosná.

Bezděky se otřásl, po zádech mu přeběhl mráz. Přitáhl si kolena v otrhaných prodřených kalhotách blíž k sobě.

Kde jsi?! Proč nejdeš?

Prudce narovnal hlavu. Něco zaslechl...

Šramot!

Mohla to být jen myš, nebo jiný tvor, který tu žil. Zhluboka nasál vzduch. Známý pach ho zašimral v nose.

Je to ON!

Klekl si ke dveřím, přitiskl na ně ucho. Opatrné kroky se přibližovaly. Usmál se a zároveň se rozechvěl...

Krev...

Přimáčkl čelo k poškrábanému dřevu, pevně zaťal zuby.

"Matte?"

Chlapecký hlas, na který zoufale čekal.

"Matte?" ozval se znovu. Vždycky se ujišťoval jestli tam stále je, jako kdyby mohl utéct.

"Jo..." vydechl chraplavě, prudce oddechoval a s každým douškem jeho pachu sílil jeho nesnesitelný hlad.

Mluv, sakra, no tak mluv!

"Jsi tady..."

Slyšel, jak se přisunul blíž a sedl si, opřel se o dřevo. Jeho hlas se usmíval, ale cítil z něj i bolest, když dosedl na podlahu usykl.

"Chtěl jsem přijít dřív, ale nemohl jsem, otec na to přišel, že za tebou chodím. Vynadal mi... a..."

Úsměv jeho hlasu se změnil ve smutek, cítil v něm slzy. Zbil ho. Nemusel to říct nahlas, aby to pochopil. Polkl. Věděl, jak bolí rány. Přetočil se, opřel se zády o dveře, stejně jako chlapec za nimi, rukama se zapřel do země.

"Musel jsem počkat, až odejde, proto mi to tak trvalo," vysvětloval chlapec potichu.

"To... to nevadí..." vydechl, za dveřmi to muselo být sotva slyšet. Ale přišel! Přišel za zvráceným zvířetem v kleci! Za bestií, monstrem... Chvěl se a nevěděl, čím se chvěje víc, jestli hladem, nebo radostí, že ho neopustil.

"Nepřestanu za tebou chodit, Matte, slibuju! Nikdy! Nezabrání mi v tom! Seš můj kamarád! Jen si budu muset dávat větší pozor, ale přijdu za tebou vždycky, když to půjde! Neopustím tě! Věř mi, prosím!"

Roztřásl se ještě víc, v očích ho pálily slzy, přetekly na tváře.

Kamarád... jeho kamarád...

Jen naprázdno otevřel a zase zavřel ústa. Srdce mu zběsile tlouklo. Neopustí ho... jeho kamarád. Roztřeseně zvedl koutky rtů ve vzdálené napodobenině úsměvu.

"Věříš mi? Věř mi prosím!"

"Jo... já... seš... kamarád..." dokázal ze sebe vynutit. Nevěděl, jak mu říct, co pro něj znamená. Doufal, že z těch pár neobratných slov pozná všechno.

"To jsem rád," hlas se znovu usmál. "Víš, už se mi po tobě stejskalo a..." odmlčel se rozpačitě.

Matthew lačně nasával pach jeho přítomnosti. Třásl se a přes slzy se usmíval.

"Nechci, abys tu byl sám, musí ti být smutno a mě je to líto. Chtěl bych si s tebou hrát, jít ven, ale klíč jsem nikdy nenašel. Hledal jsem ho..."

Ne... dech se mu zrychlil... jít ven... s ním...

Hlad... HLAD!

V ústech mu vyschlo...

Krev...

Ne!

Pevně zavřel oči, zapřel hlavu do dveří. Ublížil by mu, i když nechtěl, stejně jako nechtěl ublížit předtím. Ovládnout to nemohl.

Je bestie, monstrum, je nebezpečný, umí jen ubližovat! Je zvíře patřící do klece! Jeho lehký úsměv stekl z tváře, snad ho smyly slzy.

"Je mi to líto, Matte, opravdu je. Třeba... třeba najdu způsob, jak ti pomoct. Já ti totiž pomoct chci!"

Znovu se hořce pousmál. Pomoct... jak? Nevěřil, že se odtud někdy dostane a možná bylo dobře, že je tady. Je přeci nebezpečný! Otec to říkal, než ho sem zavřel.

"Ale něco jsem ti přinesl, aby ti nebylo tak smutno. Pod dveřma je škvíra, měl by se tam vejít. Podívej..."

Něco zaškrábalo o podlahu. Rychle se sklonil a v mezeře pod dveřmi se cosi kovově zalesklo. Dotkl se toho prsty.

"Teď musíš ty, vytáhni si ho," pobízel ho hlas.

Pevně sevřel tu věc mezi palcem a ukazovákem a zapáčil. Nakonec se mu to podařilo. Zalapal po dechu. Ve tmě, která naplnila jeho pokoj, si prohlížel malou lesklou postavičku - cínového vojáčka. Viděl ho dobře, položil si ho do dlaně. Jen kousek kovu rozehřátý teplem lidského těla.

"Líbí se ti? Jednoho mám já a jednoho budeš mít ty. Každý budeme mít svého a bude nám připomínat toho druhého."

Připadalo mu, že nic krásnějšího nikdy nedržel v ruce. Pevně ho stiskl v dlani, přitiskl si ho k hrudi. "Líbí... moc... děkuju!" vynutil ze sebe skrz stažené hrdlo.

Kamarád... jeho kamarád!

KAMARÁD!

Ostražitě sledoval muže před sebou. Říkal, že je přítel... jeho kamarád říkal, že mu pomůže.

Stál před ním, oplácel jeho pohled. Cítil, že je netrpělivý. Sledoval ho hnědožlutýma očima. Když mu podal plátěný ručník, aby se mohl otřít, ustoupil, přitiskl se ke špinavé zdi. Z králíka, kterého mu ten muž donesl, zbylo jen mrtvé chlupaté tělo potřísněné krví.

Co mu chtěl?! Proč přišel?!

"No tak, umyl ses, teď musíme konečně jít," marně se snažil o klidný konejšivý tón.

Zmateně zavrtěl hlavou. "Jít? Kam?"

Muž netrpělivě vydechl, na chvíli uhnul pohledem. "Pryč. Odvedu tě odtud, půjdeš se mnou."

Pryč?! PŮJDE PRYČ?! Zalapal po dechu, sledoval ho stále stejně nechápavě.

"Tak bude to? Takhle se nikam nedostaneme..." muž se k němu přiblížil o další krok.

Přitiskl se těsněji ke zdi, dál ustoupit nemohl. Vycenil zuby a zavrčel.

Jemu se to očividně nelíbilo. "Nevrč na mě, neublížím ti. Já jsem jako ty! Přišel jsem si pro tebe, chci ti jen pomoct, nic víc. Odvedu tě odtud. Už nikdy nebudeš zavřenej, slibuju."

Překvapeně vykulil oči. Jsou... stejní?! Nikdy nebude zavřený... pomoc... přišel mu pomoct!

"Kdo ste?"

Muž se pousmál: "Jsem Jeremiah. Jeremiah Hoardbeast. Něco jako tvůj příbuzný... strýc."

"Strýc..." zopakoval po něm tiše. Znovu se na něj s ostražitým zájmem zadíval a konečně se trochu uvolnil.

"Odvedu tě odtud, chceš?" pozoroval ho s tázavě pozvednutým obočím a pousmál se pod vousy.

Chtěl... zoufale chtěl pryč! "Chci!" vyhrkl rychle, aby si to snad nerozmyslel.

"Tak se konečně utři!" podal mu znovu ručník.

Opatrně si ho vzal, ale hned se zase stáhl ke zdi. Otřel si mokrý obličej i ruce. Muž si ho zkoumavě prohlížel od rozcuchaných světlých vlasů, přes potrhané příliš malé oblečení, až po bosá ušpiněná chodidla.

Když mu vrátil ručník, Jeremiah ho bez zájmu odhodil na rozházené lůžko, shodil z ramen omšelý vojenský kabát a podal mu ho. "Vem si to, vypadáš jak trhan, takhle to aspoň nebude tak vidět."

Váhavě ho ho sevřel v rukou. Byl těžký, měl co dělat aby mu nevypadl. Neobratně si ho navlékl.

"No vidíš, jak ti to sluší..." zamumlal pod vousy.

Jen se na něj tázavě zadíval.

"To nic... půjdeme," pousmál se, otevřel poškrábané dveře, otočil se k němu zády a chtěl odejít.

Matthew jen zíral do temné chodby za ním. Roztřásl se. Pevně zaťal ruce v pěst, zaryl si nehty do dlaní, ale nebyl schopný pohybu.

PRYČ!

Strýc... stejný jako on... přišel si pro něj...

Už nikdy nebude zavřený!

Jeho slova mu stále zněla v hlavě, přesto nedokázal udělat ani krok. Netušil, co ho tam čeká.

Jeremiah se zastavil na prahu a ohlédl se. "Tak co? Půjdeš?"

Přešlápl z nohy na nohu, oči upíral do chodby.

PŮJDE PRYČ!

Muž dlouze vydechl a natáhl k němu ruku, ale on znovu ustoupil, nedůvěřivě ho sledoval. Ještě chvíli čekal, a když se nic nestalo, rezignovaně ruku stáhl. "Jestli chceš jít, tak pojď, jestli ne, tak si tu zůstaň," zabručel a vyšel ze dveří.

Zůstat?! Ne... jen to ne!

Konečně se odhodlal překročit práh svojí klece. Muž před ním zvolna šel chodbou, slyšel zvuk jeho kroků, a ostražitě ho následoval. Nic jiného mu nezbylo, zůstat tu nechtěl. Celou dobu, co tam byl zavřený, chtěl pryč.

Všude kolem byly vzpomínky na dobu před čtyřmi špinavými stěnami. Znal ty chodby. Srdce mu bušilo napětím.

Co když je to jen sen, co když se mu to jen zdá?!

Ne... nemůže to být sen.... věřil tomu muži. Chtěl mu věřit!

Jeremiah ho vedl k zadnímu východu. Poslušně ho následoval. Když otevřel dveře a vyšel ven pohladil ho v obličeji chladivý podzimní vzduch vonící spadaným listím a hlínou. Chtěl ho následovat, ale na prahu se zarazil, otočil se zády ke svobodě venku a ohlédl se přes rameno.

Ten dům... jiný nepoznal. Bylo to tu - všechno! Matčiny doteky, slzy, strach a lítost, otcovy rány a... kamarád! Jeho kamarád, který mu přivedl pomoc! Je tady, někde v tom velkém domě!

Zalapal po dechu. Pevněji v kapse kalhot sevřel cínového vojáčka a roztřásl se. Je tady... někde... někde tu zůstane! On s nimi nejde!

V očích ho začaly pálit slzy, popotáhl nosem. Nemůže odejít bez něj!

"Matthewe, tak pojď..."

Polkl, když na něj znovu promluvil Jeremiah, ale vzápětí sebou trhl. V chodbě zaslechl hluk. Pozorně poslouchal s pootevřenými ústy.

"Co si myslíš že děláš?!"

Otec! Oči se mu rozšířily strachem. Sevřel vojáčka v dlani tak křečovitě, až se mu bolestivě zaryl do kůže. Ustoupil, až zády narazil na rám dveří.

Je tady... je blízko!

"Ne... chci se s ním rozloučit! Chci ho vidět! Prosím, pusť!"

TEN HLAS!

"Zbláznil ses?! Říkal jsem ti, že máš zůstat ve své ložnici!

"Ne... prosím! Matte!"

Volal ho... jeho kamarád...

Chtěl se hned rozeběhnout za ním, ale byl tam jeho otec a ten znamenal rány. Bál se ho!

Zápasil sám se sebou, s tím, co ho táhlo k němu, se strachem, který v něm vzbuzoval jeho otec.

Jsi zrůda... jsi zrůda... jsi zrůda... znělo mu v hlavě.

Stál jako přikovaný a třásl se, poslouchal dohady z chodby, v hlavě mu hučelo.

"MATTE!"

"Matthewe!" někdo se ho dotkl, jeho ramena.

Uskočil, jako by ho spálil a přimáčkl se ke zdi. Jeremiah ho sledoval, se svraštělým obočím, stál před ním, bránil mu v tom se vrátit. "Pojďme!" kývl ke dveřím.

"Ale..." zíral do chodby za jeho zády, neodbytné slzy mu stékaly z očí. Kamarád, jeho kamarád!

"Bude to tak lepší."

Pevně semkl rty, chtěl ho odstrčit. Chtěl za kamarádem... teď, když neměl hlad. Musel ho vidět! Přesto se stále nedokázal pohnout... Jeho otec...

"No tak..." kývl Jeremiah ke dveřím.

Zavrtěl hlavou a konečně se dal do pohybu. Tvrdě do něj vrazil, ale on na to nejspíš byl připravený. Omotal mu paže kolem hrudníku, přitáhl si ho k sobě.

Zmítal se v jeho sevření, vztekle vrčel, zaryl mu nehty do těla a zakousl se do jeho košile. Snažil se mu marně vykroutit. Jeremiah ho ale nepustil, vyvlekl ho ven a kopnutím za sebou zavřel dveře.

"Ne... pusť... pusťte mě!"

"Uklidni se, zatraceně!" zavrčel mu udýchaně do ucha. "Matthewe uklidni se! Nemůžeš tam jít, slyšíš?! Bude to tak lepší, věř mi!"

"Ne..." vydechl, zabořil obličej do jeho hrudi a roztřásl se bezmocným pláčem, prsty stále zarýval do jeho košile.

Už ho nikdy neuslyší! Zůstal sám!

"Vím, že pro tebe hodně znamená, ale nemůžeš za ním. Musíme jít," Jeremiah ho pevně svíral v náručí, i když se přestal bránit. Když si to uvědomil, vykroutil se mu, ustoupil o několik kroků. Bylo mu to nepříjemné, nechtěl, aby se ho kdokoliv dotýkal.

Vzhlédl. Oči upřel na zavřené dveře, pak jimi sklouzl na muže před sebou, vzduch mu syčivě unikal mezi sevřenými zuby.

"Nepustím tě tam. Tvůj otec tě tam už vůbec nepustí, copak to nechápeš?" zavrtěl Jeremiah hlavou. "Jediná cesta vede pryč."

Pryč... jeho otec... otec...

Stiskl rty a sklonil hlavu na prsa.

Jeho otec...

Nezvladatelně se třásl, zíral do temné hlavně. Ustoupil o krok, narazil do zdi. Hlaveň se přiblížila a za ní - tvář stažená odporem, vztekem, chvějící se prst na spoušti, pach alkoholu, pach strachu...

Zíral do černočerné tmy v malém otvoru, bezděčně vycenil zuby, tiše zavrčel.

Hlad!

"Zvíře!" proniklo k němu skrz bušení vlastního srdce. "Zrůdo... nejsi člověk! Nejsi hoden, aby o tobě kdokoliv mluvil jako o člověku! Víš, cos udělal?! Ty odporný zvrácený zvíře!"

Třásl se, nedokázal to potlačit. Věděl, co udělal, že je to špatné. On je špatný!

Bál se toho, co přijde. Bál se svého zvířecího hladu. Bál se toho všeho!

Zrůda... JE ZRŮDA!

"Nechtěl... nechtěl jsem..." nevěděl jak to vysvětlit, neuměl tolik slov. Jak vysvětlovat, když... se bojí, štítí, když... nenávidí...

"Nechtěl!?" muž zalapal po dechu, prsty křečovitě svíral hlaveň a ruce se mu chvěly. "Ale udělal! Udělal jsi to! Napadls vlastní matku! Bestie!"

"Nechtěl jsem..." zopakoval znovu plačtivě.

Opravdu nechtěl... měl hlad... nepřekonatelný hlad, který nemohl ovládnout.

Přitiskl se zády ke zdi, vmáčkl se do kouta. Chtěl se ztratit, rozplynout se, neexistovat. Zíral do hlavně a do přimhouřených lesknoucích se očí za ní.

Možná to skončí... jako zvíře, bestie... monstrum. Věděl, k čemu je puška, jeho otec mu to kdysi dávno vysvětlil. Když byl ještě...

Jenže muž nevystřelil, nestiskl spoušť... "Bestie!" cedil mezi vyceněnými zuby, zrychleně oddechoval, jako by sám sebe ujišťoval. "Nejsi člověk! Nemůžeš být!" Nakonec se zasyčením přetočil pušku v ruce a její pažbou ho praštil do ramena.

Vykřikl bolestí, z očí mu vyhrkly slzy. Sesul se podél zdi, schoulil se do klubíčka. Zaslouží si to, i když nechtěl... není člověk! Je monstrum, bestie!

Další a další rány dopadaly na jeho tělo, na ramena, záda. Instinktivně si kryl hlavu, bezmocně se choulil v rohu.

Zaslouží si to!

Cítil pachuť vlastní krve, její pach všude kolem...

"Georgi, proboha tě prosím dost. Nech ho!"

Rány ustaly.

Nevnímal už hlasy, význam slov, zápach alkoholu, strachu a bezmoci. Jen bolest... "Mami..." vydechl neslyšně.

"Nech ho... vždyť..."

Slova se zadrhla, ticho rušilo jen prudké oddechování.

"To zvíře se už nebude potulovat po chodbách mého domu! Nikdy! Je nebezpečný! Pořád ti to říkám! To, co udělal dneska byla, poslední kapka!"

"Georgi... prosím!"

"Ještě pořád za něj prosíš?! Copak nechápeš, co se mohlo stát?! Ne! Nenechám ho, aby někomu ublížil. Aby tobě ublížil!"

Oba hlasy k němu doléhaly jako z velké dálky, význam slov kolem něj netečně proplouval.

Je nebezpečný... ublížil...

"Mami..." zachraptěl tiše, trhl sebou, ztěžka oddechoval. Indiánka se nad ním sklonila, jemně se dotkla jeho tváře mokré od potu. Znovu mu otřela čelo vlhkým plátnem. Seděla na kraji jeho lůžka, nejspíš na chvíli usnula.

Dotek... vlhký dotek na tváři.

Ztěžka otevřel oči. Viděl utrápený obličej své matky, v zelených očích strach, smutek, soucit. Slzy stékající po tvářích.

Seděla u něj, cítil její vůni... zvláštní vůni... Nejistě ho pohladila po vlasech. "Matthewe, odpusť mi..."

Nechápal, co mu říká. On je špatný... je zvíře, monstrum.

"Odpusť mi... prosím..."

Chtěl k ní. Chtěl jí obejmout, přitulit se... zapomenout...

Pohnul se, přetočil se na bok, tiše zasténal. Sledovala jeho bolestí staženou tvář, prstem mu jemně přejela po horkém spánku.

Chtěl se stulit do její náruče, ztratit se v ní a jen dýchat tu zvláštní vůni.

Objala ho, přitáhla si ho k sobě a on ji pevně omotal ruce kolem pasu, na tváři cítil látku jejích šatů, zabořil do ní obličej...

Mami...

Když jí omotal paže kolem pasu, přitáhl si ji k sobě, překvapeně ztuhla. Chtěla se odtáhnout, ale... Nevěděla, co má dělat. Strach a odpor ji nutily vymanit se z jeho objetí, utéct, přesto to nedokázala udělat. Snad ji tam držela obyčejná lítost, nebo pouto mezi nimi, které jí kázalo zůstat.

On tě potřebuje, jsi jeho naděje... Promlouval chraplavý hlas šamana v její mysli. Možná ji opravdu potřeboval. Pevněji ji sevřel v náručí, prsty křečovitě stiskl její šaty. Něco tiše zamumlal, nerozuměla tomu, co říká.

Skousla si ret, váhavě mu propletla prsty do vlasů, druhou rukou ho nejistě pohladila po zvlhlé kůži na ramenou.

Její zvíře... zoufalé, bolavé zvíře. Z očí jí stékaly slzy, chvěla se, nevěděla čím víc, jestli strachem, lítostí nebo zoufalstvím, které sálalo z něj. Možná vším. Možná ničím z toho. Možná podivným pocitem, že je tam, kde má být, ať už to znamená cokoliv.