XXV.

01.07.2018

 Petrolejka na prádelníku v Davisově domě rozhodila mihotavé stíny na podlahu i stěny kolem. Sara seděla hned u ní a zašívala košili, prsty se jí ale chvěly. Rty měla pevně semknuté a co chvíli se ohlédl ke stolu, kde její muž mlčky zíral na poloprázdnou lahev žitné. Domů přišel brzy, ale ani jeden z nich za tu dobu nepromluvil. Stephen se jí vyhýbal pohledem a tísnivé ticho začínalo být nesnesitelné, obzvlášť když ona sama měla výčitky svědomí.

Dnes opět ze hřbitova sledovala jeho rodinu. Neměla v plánu za nimi chodit, nechtěla se do jejich záležitostí plést, ale pak se za kostelem málem srazila s Charliem. Bylo by neslušné ho nepozdravit a nepromluvit s ním, obzvlášť když viděla, jak je rozrušený. Nakonec na ni vykřičel všechno, co se stalo mezi ním a Stephenem. Naléhal na ni, aby zašla za jeho rodiči, ale ona to nerada odmítla. Nechtěla situaci ještě zhoršovat, ale když se jí to rozleželo v hlavě, rozhodla se, že příští neděli už odmítat nebude a zajde za nimi sama. Potřebovala někam patřit a neustálé napětí, obcházení se po špičkách ji stejně bolelo, jako dráždilo. Včerejší večer a dnešní den jí utvrdily v přesvědčení, že někdo musí konečně překročit pomyslnou hranici, nebo se všechno zhroutí do sebe. Když to dosud nedokázal Stephen, udělá to ona. Chtěla mu to ale nejdřív říct, beztak by se to dřív nebo později dozvěděl a už teď měla pocit, že ho zradila. Chtěla mít čisté svědomí a na tom, jestli jí to dovolí jí nezáleželo. Možná... možná ho to přesvědčí, aby udělal to samé.

Polkla a znovu vzhlédla, když se napil z lahve, pak ji odložil a dlaní si otřel čelo. Věděla, že čím víc toho vypije, tím s ním bude horší pořízení, proto už to nesměla odkládat. Odložila šití do košíku a vstala, váhavě k němu došla, jemně položila dlaň na jeho rameno.

On se nepohnul, nepodíval se na ni, jen sklopil hlavu hlouběji mezi ramena a promnul si nos.

"Potřebuju s tebou mluvit, Stephene."

"Hmmm..." zabručel a cítila, jak se pod její dlaní zachvěl.

"Dnes po mši jsem mluvila s Charliem... a... rozhodla jsem se, že příští týden zajdu promluvit s tvými rodiči, protože..."

Sara nedořekla, protože její muž prudce zvedl hlavu a překvapeně se na ni zadíval. Něco jí říkalo, že očekával úplně jiné téma hovoru. Možná se bál, že odchází. "Cože?!"

"Mluvila jsem s Charliem a příští týden půjdu za tvými rodiči. Chci jen abys to věděl," odpověděla mu pevně a odolávala jeho pohledu, kde překvapení pomalu mísilo se vztekem.

"Proč?!" sykl a setřásl její ruku.

"Protože už to takhle nejde dál... protože..."

Nenechal ji domluvit a prudce vstal. Sara ustoupila o krok, ale to už ji popadl za bradu a zavčel jí přímo do obličeje: "Abys mě i jim ukázala jakej sem zbabělec a idiot?! O kolik seš lepší?"

Sara jen zalapala po dechu, ale jakmile se vzpamatovala její tvář ztvrdla. "Takhle si teď chceš dokazovat jakej seš chlap?! Jen do toho! Ale zapomeň, že mi budeš říkat, co mám dělat! To, že to nedokážeš ty, neznamená, že to nemůžu udělat já!"

Jen na ni zůstal překvapeně zírat, taková odpověď ho vyvedla z míry. Pak zamrkal a naprázdno otevřel ústa, jak kdyby se probral z poblouznění. Pustil ji a ustoupil, oběma rukama si promnul obličej.

Sara zhluboka oddechovala ruce zatínala v pěst. Měla sto chutí na něj vykřičet všechno, co v ní vřelo, to co u měla říct už dávno, ale nemohla, ne když viděla jak se mu zaleskly oči, když zavrtěl hlavou. Polkla a ještě chvíli ho sledovala, snažila se ovládnout, než přišla o krok blíž. Jemně se dotkla jeho tváře, on ale odvrátil pohled.

"Stevie..." oslovila ho měkce, "Já vím, že nejseš takovej." Opřela se ramenem o jeho hruď a cítila jak ji nejistě objal, vydechl jí do vlasů.

"Promiň..." zamumlal a potáhl nosem, prsty se dotkl její tváře, sjel jimi na krk dál po klíční kosti, až odhrnul lem šatů ve výstřihu, kde skrývala fialovou modřinu ze včera. Jemně se jí dotkl palcem a zatínal zuby odporem k sobě samému. Vždycky se zapřísahával, že jí nikdy neublíží, přesto to dělal a včera jí ublížil nejvíc jak mohl. Nesnášel se za to, jak jí ničí život. Na jednu stranu toužil znovu utéct, vyhnout se jí, protože se styděl za to jak se poslední dobou choval, ale nedala mu prostor. Nedokázal ji odstrčit, když se tváří otřela o jeho dlaň a smutně se pousmála. "Vím, že nejseš násilník, Stevie. Vím, že seš jen nešťastnej, že ti je zle."

Polkl, zaklonil hlavu a zamrkal, nechtěl aby viděla jeho slzy a až po chvíli dokázal přidušeně promluvit: "Nechápu... proč se mnou ještě seš."

Z jejích úst se vydral jen dlouhý výdech, než zabořila obličej do jeho hrudi. Byla stále ještě ráda, že zůstal on s ní, i když měla pocit, že se vše, co měli, rozpadalo na kousky. To, že se konečně vrátí k rodině viděla jako jedinou cestu ven. Jenže to by to nejdřív musel dokázat.

Najde cestu... musí! Dřív než přijde o to poslední, co měla a co milovala... o něj.