XXVI.

02.07.2018

 Bylo brzké ráno a Lucas právě čistil poslední prázdné stání, když se ve stáji objevil jeho otec, zašel k jedné z březích klisen. Mladík uhnul očima, pevně stiskl rty. Po tom, co se stalo na pastvinách, se mu nedokázal ani podívat do očí, zároveň s ním ale mluvit chtěl. Potřeboval vysvětlení. Jenže jak mluvit, když nenacházel slov, podivně se styděl, a stejně tak se stále dokola ospravedlňoval. Jako by mezi nimi visel oblak bezduché prázdnoty, kde slova padala k zemi jako těžké kameny. Přestože cítil, že i jeho otec s ním mluvit chce, první krok musel udělat on.

Poslední dny se nevyznal sám v sobě. Chtěl odtud pryč, víc než kdykoliv dřív. Jeho předchozí nespokojenost nabyla tvaru se strachem, který cítil, kdykoliv si uvědomil s kým žijí pod jednou střechou, ale zároveň... ksakru!

Záleželo mu na otci, je jeho jediná rodina. Miloval ho, jak jen může syn milovat svého otce, jenže mu připadalo, že se doopravdy zbláznil. Byl si jistý, že ranč neopustí. Neudělal to za celou dobu, co tu žili, i když tušil, co je jejich pán zač. Ani teď to očividně udělat nemínil, i když si je jistý a nebezpečí nabralo obludných rozměrů lidožravé kočky.

Zápasil sám se sebou. Nechtěl otce opustit. Připadal si jak dobrovolně svázaný v řetězech, které by sice mohl zničit jediným trhnutím ruky, ale stále se nemohl odhodlat k tomu to udělat. Nešlo to tak lehce, jak by chtěl a od chvíle, kdy se tu objevila ona, to bylo ještě horší. Nenápadně se stávala dalším důvodem, proč váhal. Dostávala se mu pod kůži, i když s ní nemluvil, vídal ji spíš z dálky. Možná o to víc ho přitahovala, jako zakázané ovoce obklopené smrtelným nebezpečím, které pokoušelo k utrhnutí. I přes otcovo varování se všechno v něm bránilo tomu, aby ji opustil. Chtěl ji chránit, chtěl stát při ní, obzvláště po tom, co viděl tam venku.

Ale ona přišla za tou zrůdou... proč?!

Vždyť Hoardbeast pro ni nic dobrého neudělal! Nechtěl ji ani pustit do svého domu, když byla unavená a promoklá na kost. Nechal by ji ležet venku v blátě! Přeci si ji ničím nezasloužil!

Připadalo mu to všechno neskutečně nespravedlivé a i kvůli tomu se stále nedokázal hnout z místa. Chtěl stát př ní i otci, chránit je oba a zároveň zoufale chtěl pryč.

Na jednu stranu doufal, že když Hoardbeasta nedokázal zabít on, dokoná za něj horečka. Modlil se, aby to tak dopadlo. Pak by byli volní a byl by konec všeho. Nechtěl poslouchat otce a nechtěl chápat to, co by smrt pána domu znamenala.

Zatímco pracoval honily se mu hlavou neodbytné myšlenky, stejně jako když se v noci obracel ve své posteli z boku na bok. Byl z toho nervózní a unavený, ale nedokázal najít uspokojivé řešení. Úkosem vzhlédl, když jeho otec vyvedl ven jednu z březích klisen, kterou předtím zkontroloval. Hlavu měl skloněnou a z jeho unavené tváře i vrásek, které jako by se prohloubily, byly znát starosti. Za poslední dny jako kdyby zestárl a na svých bedrech musel nést tíhu celého světa.

Lucas někde hluboko v sobě cítil, že mu jeho situaci zrovna neulehčuje, ale copak mohl jinak?Jednal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To, co se tu dělo, nebylo správné, všechno mu šlo proti srsti!

Jenže i přesto cítil tíhu viny. Jeho otec nikdy nebyl příliš veselý, hovorný, ale teď z jeho očí zmizel klid a spokojenost, které v nich vídával. Proto ho nedokázal opustit, ne takhle, i když s ním nesouhlasil.

Dlouze vydechl, donesl do stání čistou slámu, uklidil vidle a vyvezl hnůj dozadu za stáje na hromadu. Kolečko uklidil pod přístřešek a nejistě se rozhlédl. Jeho otec zůstal stát vzadu za stájí, opíral se o prkennou stěnu, ruce měl v kapsách a mlčky zíral před sebe.

Lucas si nejistě přejel dlaněmi po kalhotách, přešlápl z nohy na nohu. Byl si jistý, že o něm otec ví, přesto se ani nepohnul. Možná mu jen dával příležitost a tiše čekal, co udělá.

Nakonec přeci jen nejistě vykročil, jen co noha nohu mine. Očima bloudil všude okolo, ruce vrazil hluboko do kapes, jak jeho odraz v zrcadle, jen o jednu generaci mladší. Když došel až k němu, pohledem vyhledal špičky svých bot. "Jak... jak je na tom?" zamumlal. Nevěděl jak začít. Na chvilku se střetl s otcovýma očima, když se na něj rychle podíval, ale jeho špinavé boty byly mnohem bezpečnějším objektem zkoumání, proto svou pozornost věnoval raději jim.

Nevzhlédl od nich, ani ve chvíli, kdy mu otec odpověděl. "Pořád stejně. Má horečky, ještě se neprobudil," Nolan se chvíli odmlčel, než potichu dodal: "Jestli se ty kobyly ohřeběj dřív, než se probere, bude naštvanej."

"A kdy není," nejistě se pousmál Lucas. Znovu krátce vzhlédl, než se zase pohledem rychle vrátil ke svým botám. "Probere se vůbec?" Skousl si ret, věděl, že tohle je tenký led, na který se neuváženě vypravil, přesto se nějak nedokázal nezeptat. Cítil otcův zkoumavý pohled a znovu nejistě přešlápl z nohy na nohu.

"Nechci ani přemejšlet nad tím, že by se neprobral," vydechl Nolan.

Na to měli opačný názor. Jemu by se neuvěřitelně ulevilo. Nějak nevěděl, jak dál. Pomalu očima putoval po ohradě a pastvinách, polkl, než ze sebe dokázal neobratně vysoukat další slova: "Já... chtěl jsem... chtěl jsem se omluvit... za to, co se stalo včera."

Nolan se pousmál a mlčky ho sledoval. Stál tam, špičkou boty dloubal v zemi, ramena měl svěšená. Jako by před sebou neviděl dospělého muže, ale dítě, co si o hřebík čouhající z ohrady roztrhlo kalhoty. Vždycky byl takový, jen hřebík čouhající z ohrady už nebyl problémem, se kterým se potýkal. Kéž by mohli zůstat u domluv, jak si neroztrhat kalhoty.

Když Nolan dlouho nepromluvil, Lucas si ho váhavě prohlédl. Usmíval se podivným smutným úsměvem. "Já... nevím, co to do mě vjelo," vynutil ze sebe.

"Taky jsem bejval takovej."

Lucas překvapeně vzhlédl. Jeho otec, kterého vždy znal jako klidného a vyrovnaného muže?

Nolan zavrtěl hlavou: "Nekoukej na mě jak tele. Bejval jsem takovej, jako ty," odmlčel se a promnul si nos, jako kdyby si rozmýšlel, co mu může říct. Když Lucas nepromluvil, povzdechl a pokračoval: "Vyrostl jsem na plantáži, v domě majitele. Když jsem byl ještě docela malej, jeho žena si mě vybrala a nechala mě pracovat ve stáj. Rodiče jsem pak vídal jen občas, žili v jiným domě, jejich pán mě prodal. Ale žil jsem dobře, měl ze mě bejt osobní kočí pro paní a já na to byl sakra pyšnej.

Jenže moc dlouho jsem ji nevozil. Umřela, když jsem byl o něco mladší než ty a pán se znova oženil. Nová paní nebyla taková jako ta původní. Pro ni byli negři důležitý, ale tahle..." Nolan ohrnul ret a odfrkl si.

"Přivedla si vlastní otroky a nás doma nechtěla. Přišel jsem o svoje místo a protože jsem byl silnej a mladej, poslali mě na plantáž. Pak se rozneslo mezi otrokama, že většinu ostatních černých z domu prodali. Bylo to hrozný ponížení, některý negři v tom domě sloužili celej život a jejich otcové a matky jakbysmet... a najednou bylo všechno pryč... S náma zacházela jako s největším povlem, jen ty svoje si hýčkala," Nolan se znovu odmlčel, vycenil zuby a zavrtěl hlavou. Vzpomínky bolely, nikdy o tom mluvit nechtěl, jenže... jeho syn by některé věci vědět měl. Měl by vědět víc o něm, možná pak lépe pochopí sám sebe.

"Na plantáži jsem se vzpíral, nechtěl jsem dělat tak podřadnou práci, jako je česání bavlny. Vyrostl jsem v domě a do domu jsem patřil. Ale donutili mě... mlátili mě tak dlouho, že sem skoro zdechl a když jsem se vzpamatoval a znova vzepřel, dostal jsem znova. Pak mi konečně došlo, že takhle nic nezískám..." pevně semkl rty. Nemohl o tom mluvit dál... nemohl synovi říct, že některý ruce, co svírali hole, byly stejně černý, jako ty jeho. Kazil ostatním práci, proto ho museli srovnat, aby sami nedostali od šéfa, nebo aby je neprodali. Zatřásl hlavou, polkl, aby si uvolnil hrdlo a mohl pokračovat. Jeho hlas byl ale stále tišší.

"Tvoji mámu jsem poznal na poli, naše skupina pracovala na okraji pozemků a její taky. Scházeli jsme se po setmění a vzali jsme se, ale spolu jsme bejt nemohli. Naši páni nechtěli ani slyšet o tom, že by nás prodali. Bylo to těžký, nechtěli jsme se s tím smířit, ale nic jinýho nám nezbylo.

Pak ale přišla válka. Mezi otrokama se hned rozneslo, že yenkees nás chtěj osvobodit a proto jsem utekl a přidal se k nim. Tvoji mámu jsem tam nechal, i když jsem věděl, že čeká dítě. Chtěl jsem pro nás vybojovat svobodu, abysme spolu konečně mohli bejt, sami bez otrokářů, co nám ztrpčovali život.

Byly to mizerný roky, nikdy bych už nechtěl zažít to, co tam, ale pořád jsem věřil, že se pak budeme mít líp. Ale mejlil jsem se, jako ve všem.

Když válka konečně skončila, trvalo mi nějakou dobu než jsem tvoji mámu našel. Náš domov byl zničenej, domy vypálený, nebo prázdný, pole plný plevele. Naši bývalí páni odešli, umřeli, nebo živořili. Ona byla spolu s jinejma černejma z plantáží v jednom z táborů bejvalejch otroků, co pro ně yenkees zřídili. Až tam jsem se dozvěděl, že mám syna, to ti bylo skoro pět. Nevěděla jak mi dát vědět, že jsem táta, ani to jestli se vůbec vrátim, ale čekala na mě celý ty roky. Byl jsem šťastnej, že vás mám, ale kolem byla jen bída. Nikdo mám nedal práci, nikdo se o nás nepostaral, jen někdy jsme dostali nějaký jídlo. Kradlo se tam všechno a holky se prodávaly, aby měly na mizernej kus chleba. Kdyby jsme tam zůstali, umřeli bysme, nebo by nás někdo zabil. Úřady jen slibovaly, ale nikdo se o nás nepostaral.

Odešli jsme jakmile to bylo jen trochu možný a já si hledal práci, ale jih co sem ho znal, byl zničenej. Lidi, pro který jsme dřív pracovali, byli buď mrtvý, nebo živořili stejně jako my - plantáže byly vypálený, města vydrancovaný a chudý. Tak jsme šli víc na sever, obcházeli dům od domu a žebrali o práci.

Nakonec se mi povedlo najít něco aspoň za stravu, nocleh v boudě a pár mizenejch centů. Tenkrát jsem to bral to jako velkej vejdělek. Dělal jsem všechno, co bylo potřeba, neštítil jsem se ničeho. Tys byl malý dítě a tvoje máma čekala další, ale i tak toho zastala dost. Pak ale..." hlas se mu zlomil, promnul si nos, a zhluboka se nadechl.

"Pracovali jsme na poli, říkal sem jí, že to dodělám sám, ale nenechala si to rozmluvit... chtěla z pole odejít dřív, jenže pak upadla a už se nezvedla. Dostal se ji domů a hledal pomoc kde se dalo, ale černá nestála doktorovi za to, aby odložil večeři, jen stará porodní bába přišla a trochu pomohla, i když jsem na ní viděl, že se jí nechtělo.

Tvoje sestra se narodila moc brzo, umřela mi v náručí a tvoje máma dostala horečku, odešla několik dní po ní. Nikdo nám nepomohl a o práci jsem přišel, nemohl jsem sám zastat všechno a zároveň se starat o tebe.

Zase jsem šel od domu k domu a byl jsem rád, když se mi podařilo vyžebrat nějaký jídlo, nocleh, nebo místo na voze, ale práci se mi najít nepovedlo, nikdo nechtěl negra s dítětem. Zkusil sem to i u železnice, tam brali každýho, ale onemocněls, nebylo to místo, kde by mohlo žít malý dítě.

Nevěděl jsem kudy kam, dávno jsem ztratil víru, že svět je aspoň trochu spravedlivý místo. Bůh mi akorát dal najevo, jak strašně naivní jsem byl. Svět nikdy nebyl spravedlivej a nikdy nebude. Co bych tenkrát dal za dřinu na plantáži od úsvitu do soumraku, kde na mě ale čekal můj kavalec a kus teplýho žvance a o tvoji mámu by bylo dobře postaráno. Byl jsem svobodnej, ale k čemu mi to bylo, když mnou všichni kolem pohrdali? Válka nám dala svobodu, ale nedala nám důstojnost a rovnost, jakou nám slibovali," Nolan se znovu odmlčel a trvalo chvíli než znovu popadl dech. Nechtěl si stěžovat, proto se raději vrátil k minulosti.

"Jednou jsem, napůl mrtvej únavou a hladem, tajně nasedl na vůz a schoval se mezi věcma v něm. Chtěl jsem se popovízt jen kus cesty a někde seskočit, ale usnul jsem tak tvrdě, že jsem ani neslyšel, že zastavil. Probral jsem se až když mě vytáhli a hodili na zem. Byl to Pearchův kupeckej vůz. Neměl jsem sílu se bránit, když do mě kopal a řval, co tam dělám, co mu tam kradu, asi už to ani nebolelo. Jediný co mě drželo při vědomí byl tvůj pláč. Ale Pearch najednou přestal křičet. Někdo se s ním hádal a pak vystřelil. Myslel sem, že ta kulka patřila mě, a že jsem konečně mrtvej, ale nebyl. Měl jsem pocit, že musim bejt v nebi, když na mě mluvil ten hlas. Jeho slova si pamatuju do dneška: Jestli chceš práci, poslední ranč na západ od města je můj."

Nolan se znovu odmlčel, jak kdyby ho vyprávění vlastního příběhu zatěžovalo víc, než náročná práce a možná to byla pravda. Synovi neprozradil, že největší boží ironií pro něj bylo, že ten hlas, co ho zachránil před smrtí, měl jižanskej přízvuk. Když se na to díval zpětně, připadalo mu jako kdyby se jeho život otočil v kruhu a dal mu šanci začít znovu, jinak, s vědomím, že některé věci opravdu nemají smysl.

Lucas ho pozorně sledoval, celou dobu neřekl ani slovo. Něco o otci věděl, ale určitě ne všechno. Takhle otevřeně s ním ještě nemluvil. Možná něco doopravdy začínal chápat. Nepromluvil ani teď a Nolan pokračoval: "Byl to on, Hoardbeast. Až později jsem se dozvěděl, že Pearchovi prostřelil koleno, aby nás nechal bejt. Měl s tim pak ještě nějaký oplejtačky, ale vyvlíkl se z toho. Nevim, co ho to popadlo, proč byl zrovna tam a v tu chvíli. Co jsem pak slyšel, nikdy se do ničeho nemíchal.

Tenkrát mu bylo sotva přes dvacet, ale už tehdy z něj šel strach, lidi se mu vyhejbali, nebo ho pomlouvali, obzvlášť ženský. Byl sám, to jsem poznal na první pohled, když jsem za ním pak šel. Bylo to krátce po tom, co se přistěhoval a na ranči toho moc neuměl, jen trochu s koňma a tady to bylo zanedbaný.

Dali jsme se hned do práce a na něm bylo vidět, že je vděčnej za pomoc, možná i za společnost, i když se nikdy ani slovem nezmínil. Byl jsem mu k ruce, kde se dalo.

Nevim, jestli má někde rodinu, ani odkud přišel. Nikdo za ním nikdy nepřijel a nikdo, kdo není odtud, se o něj nezajímal. Co si pamatuju, byl vždycky sám a vždycky se lidem vyhejbal, ale díky němu jsme zase mohli nějak začít žít."

Lucas dlouho mlčel. Nakonec opatrně vzhlédl. "Proč... proč mi to říkáš?" zeptal se nejistě a otřel si nos.

"Chci, abys to věděl. Chci, aby sis pamatoval, za co všechno mu vděčíme, ty i já. Jestli chceš odejít, jdi, víš dobře, že tě tu nebudu držet a on už vůbec ne. Ale jestli chceš zůstat, nepleť se do jeho věcí. Nepleť se mezi něj a tu Indiánku. Něco se mezi nima děje. Nevim co, nikdy sem nic takovýho nezažil, ale něco tam je a ty do toho nepatříš!"

"Jak... jak to můžeš říct?! Vždyť..." Lucas nevěřícně zavrtěl hlavou, ruce v kapsách sevřel v pěst.

Nolan dlouze vydechl, promnul si prsty oči. "Lucasi," oslovil ho tiše, "já tě teď a tady žádám, nepleť se do toho, nebo narazíš na mě."

Lucas jen naprázdno otevřel a zase zavřel ústa. Nolan ho nenechal promluvit. "Radši se postavim tobě, než abych musel volit jestli tě nechat zemřít v jeho spárech, nebo ho zabít. Neměl bys proti němu šanci, v tom lepším případě tě vyžene, v tom horším..." odmlčel se, sklonil hlavu.

Lucas si uvědomoval, jak těžké pro něj musí být každé slovo, když mluvil, jako kdyby zestárl o další stovku let.

"Prosím tě, nedělej to. Radši jdi, jestli chceš, a vždycky se budeš mít kam vrátit," Nolan cítil, že ho musí varovat, i když tušil, že to je zbytečné. Možná by byl radši, kdyby odešel, než aby se opakovalo to, co včera, nebo aby se stalo něco ještě horšího. Připadal si, jak mezi mlýnskými kameny. Drcený láskou ke svému synovi, kterého vypiplal, který jediný mu zbyl, a mezi podivným přátelstvím a závislostí na svém pánovi. Raději by se tohoto problému zbavil co nejjednodušší cestou, a to, že jeden z nich vyklidí pole. Ten někdo musel být Lucas. Pro klid v domě. Možná přišel čas, aby sám dokázal, co v něm je. Už nebyl dítě s roztrhanými kalhotami, byl to dospělý muž a on musel věřit, že se v životě dokáže protlouct. Udělal pro to všechno, co mohl, teď už to bylo na něm.

"Nemusíš mi to pořád opakovat," zabručel Lucas. Chtěl, aby to znělo vzpurně, ale nedokázal tak otevřeně vzdorovat jeho prosbám. Možná byl prostě slaboch.

"Byl bych rád, kdybych už nemusel," odpověděl mu tiše Nolan. Ještě chvíli ho mlčky sledoval, než se odlepil od prkenné stěny a vrátil se do stáje, skrz ni prošel na dvůr. Byl si jistý, že jeho syn má o čem přemýšlet.

Rozhlédl se. Po nebi se táhly roztroušené mraky, co chvíli zakryly slunce. Vzduch byl ale svěží a teplý, nastavil mu tvář a zavřel oči. Pozdní jaro bylo cítit všude kolem. Normálně ty vůně miloval, ale teď si je nějak neodkázal vychutnat. To, co ho tížilo uvnitř, bylo příliš bolavé, než aby se mohl radovat z maličkostí jako byl jarní vzduch a zpívající ptáci ve větvích, mladé listí, kterým se zazelenaly stromy. Obvykle jaro znamenalo naději, začátek něčeho nového, jenže tento začátek se mu vůbec nelíbil. Nebyl s to posoudit, k čemu takový začátek může vést. Možná to nechtěl vědět.