XXVII.

03.07.2018

 Beth Petersonová si donesla do chléva dojačku a stoličku. Zašla k jediné dojnici, kterou zatím měli, po očku se ale ohlížela po Thomasovi, který uklízel ostatní prázdná stání. S povzdechem poplácala krávu po boku, než pod ní položila nádobu. Sedla si na stoličku, opřela si čelo o kravský bok a dala se do dojení. Celou dobu se ale mračila a jednou stiskla vemeno tak neobratně, až sebou kráva trhla. Snažila se uklidnit, ale nedařilo se jí to, byla nervózní.

Včera večer se s Thomasem nepohodli. Nebylo to poprvé, když žili u jejích rodičů, stávalo se, že se pohádali, už jen proto, že atmosféra tam byla napjatá. Ale za dobu, co žili tady se to ještě nestalo. Jenže Thomas byl prostě... divný. Od doby, kdy byl ve městě, na něm viděla, že má starosti, ale nechtěl ji říct proč. Včera večer na něj uhodila, ale nedozvěděla se od něj nic a to ji rozčílilo.

Znovu povzdechla. Neměla ráda, když se hádali, ale uvědomovala si, že kdyby nebyla tak paličatá a nepoddajná, uměla jednat víc chytře a po žensku, jak říkávala matka, vyhnuli by se většině sporů. Jenže také věděla, že se tohle nikdy nenaučí. Nešlo jí se přetvařovat, ale Thomas ji pořád ujišťoval, že i proto ji má rád. Teď by se mu ale měla omluvit a byla rozhodnutá to udělat, jakmile bude mít příležitost, ale stejně tak věděla, že on by jí měl na oplátku říct, co ho trápí. Přeci na všechno byli dva, jak na radosti, tak na starosti.

Když byla hotová, narovnala se a protáhla si záda, než se sehnula a chtěla zvednout dojačku plnou mléka.

"Počkej, odnesu to, neměla by ses dřít."

Ohlédla se. Thomas stál za ní a rychle si sundával rukavice, aby z nich nenapadala do mléka špína. Když se jejich pohledy střetly, nesměle se usmál. Opětovala jeho úsměv a ustoupila, aby mu udělala prostor. Pak ho následovala až do kamenného sklepa, kde mléko opatrně přelil přes připravené plátno do bandasky.

Když se otočil, vzala mu dojačku z ruky, ale zastoupila mu cestu, aby nemohl odejít a pousmála se. "Promiň, včera jsem to přehnala..."

Thomas ji pohladil po tváři. "To nic, už je to dobrý."

"Ale nerada vidím, když tě něco trápí a nechceš mi říct o co jde."

Její muž ale uhnul pohledem. "Možná to vůbec není důležitý, nemusíš se tím trápit. Jen chci abyste byli opatrnější, to je všechno."

"Ale když mi neřekneš o co jde, nebudu vědět, na co si mám dát pozor," oponovala Beth, úporně se snažila udržet na tváři přívětivý úsměv. Thomas dlouze vydechl a promnul si obličej dlaní.

"Víš přeci, že mi můžeš říct všechno."

"Dobrá..." vzhlédl k ní a pousmál se. "Když jinak nedáš, ale nechtěl jsem tě tím zatěžovat. Před pár dny tady poblíž zabila zvěř nějakýho chlapa, proto chci, abyste byli opatrný. Oba."

"Jenom tohle? Něco zaslechla už včera ve městě."

"Beth nezlehčuj to, prosím. Prostě nechci, aby se vám něco stalo, to je všechno."

Jeho žena jen sklopila hlavu a skousla si ret. Ona to považovala za zbytečnou hloupost, ale už se s ním nemínila hádat. "Já vím..." špitla jen a když ji znovu pohladil po tváři zvedla pohled a usmála se na něj, než mu nastavila rty. Poslechl její výzvu a políbil ji, ale za chvíli se odtáhl. "Musím jít, mám práci."

"Já vím," nespouštěla oči z jeho tváře a ustoupila mu, aby mohl projít. Doprovázela ho pohledem dokud nezmizel. Milovala ho, i když byl možná až moc starostlivý, nebo možná právě proto.