XXVIII.

04.07.2018

 Když se Nolan vrátil do domu, zašel rovnou do ložnice svého pána. Chodil tam každou chvíli, i když Indiánka odtud odcházela, jen když to bylo nezbytně nutné. Chtěl vědět, jak na tom jsou, oba a jestli pro ně nemůže něco udělat. Dobře si všiml, jak je ta dívka unavená. I přes barvu její kůže byly vidět kruhy pod očima. Věřil, že toho mnoho nenaspala, stejně jako každý, kdo dnes nocoval pod touto střechou.

Když vešel, vzhlédla a pousmála se. Seděla na kožešině na podlaze u postele, vedle ní ležel plechový talíř, na kterém jí přinesl snídani. Přijala ji sice váhavě, ale zdálo se, že jí nakonec vzala zavděk. Smekl klobouk, bezděčně ho zmačkal v rukách, nejistě přešlápl z nohy na nohu. Věděl, že pravidelně čistí a ošetřuje rány jeho pána, snaží se mu podávat vodu a silný vývar ze slepice, který připravil už včera, jak chtěla. Přesto měl stále pocit, jestli nedělají málo.

Jeho pán ležel nehybně na břiše na lůžku, pot mu stékal po spáncích, vlasy měl slepené, ústa pootevřená, prsty zarýval do polštáře. Polkl. Nerad ho takhle viděl. Chtěl ho vidět tak, jak ho znal - tvrdého, silného, klidně i vzteklého, nevrlého. Všechno bylo lepší než tohle.

"Wičhigmú-tȟąka svádět velký boj. Boj v jeho těle. Jeho duch procházet temnotou. Nolan ani WačhíŋyeyA nemohou více pomoci. On vrátit, ale dříve muset vyhrát."

Když na něj tiše promluvila, trhl hlavou. Čte mu snad myšlenky? V jejích očích se zračil stejný strach, přesto tím, co říkala, dodávala odvahu jemu a možná i sama sobě. Bezděčně se na ni pousmál. Dřepl si před ní, aby jí viděl do tváře. Ona si ale nejistě poposedla, přitiskla se těsněji ke zdi a pozorovala ho.

"Můžu ti nějak pomoct?" zeptal se potichu. Zase měl ten pocit... chtěl jí být oporou. Možná svým způsobem chápal Lucase.

"Wičhigmú-tȟąka teď..."

"Ne, to jsem nemyslel. Myslel jsem, jestli něco nechceš ty. Něco, co by ti udělalo radost."

Překvapeně vzhlédla, než znovu sklopila oči. Chvíli mlčela, prsty prohrábla srst na kožešině a skousla si ret.

Nolan se nemohl znovu neusmát. "No? Povídej..."

"Mít kávu a cukr?" špitla tiše a odhrnula si vlasy z čela, znovu si poposedla.

"K službám," sklonil Nolan hlavu na stranu a její zmatený výraz ho navzdory všemu pobavil. "Uvařim ti ji, jen musíš chvilku počkat." Zvedl se, zachmuřil se, když pohledem znovu přejel po lůžku svého pána, a odešel z místnosti. Uvařit jí kávu bylo to nejmenší, co pro ni mohl udělat, a udělal to rád, víc než rád.

Indiánka ho pozorně sledovala, dokud nezmizel. Je špatně, že nedokázala odolat? Káva s cukrem byla pochoutka, kterou měla možnost ochutnat jednou v životě. Ač bělochy neměla ráda, káva byla něco výjimečného, snad si to zasloužila. Ospravedlňovala si své přání sama před sebou. Byla příliš unavená, aby nad tím dokázala hlouběji přemýšlet, mysl měla pomalou, těžkopádnou. Promnula si obličej dlaněmi, oči se jí klížily, probdělá noc si vybírala svou daň.

Neudržela se a zívla, pak ještě jednou. Nakonec se opřela o bočnici postele, u které seděla, a hlavu položila na ruce složené na slamníku. Ještě očima bezděčně přejela po muži ležícím vedle ní. Chtěla je udržet otevřené, nemohla přeci usnout! Jenže její unavené tělo si vyžádalo své přestože se bránila. Ještě dlouze vydechla, než tvrdě usnula.


Ležel ve své posteli, prsty křečovitě zarýval do polštáře, úporně se snažil dýchat uvolněně, zhluboka... předstírat, že spí.

Byla tam, jako už několik nocí. Jeho matka za ním chodila, když si myslela, že usnul. Jenže jeho vzbudil sebemenší šramot. Její pach, který ho pokaždé zašimral v nose, mu nedal usnout.

Hlad...

Cítil krev tepající jí v žilách... cítil její život...

Kořist...

Úporně se držel, aby se nepohnul a nepřipravil se tak o ukradené chvilky, kdy mohl cítit její blízkost, když jindy se musel držet dál.

Bestie... zvíře....

Věděl, že kdyby poznala, že je vzhůru, odešla by. Bála se ho... cítil to... věděl to....

Polkl a křečovitě stiskl víčka k sobě.

Dotkla se ho, jemně mu přejela prsty po spánku. Zatínal zuby a musel napnout veškeré síly, aby se nepohnul, aby... nechňapl po její ruce.

Ne... to NE!

Vydechla, sklonila se nad ním, aby v měsíčním světle, které sem dopadalo oknem, viděla na jeho obličej. Na tvář mu dopadla chladná kapka. Plakala. Vždycky, když přišla, plakala.

I jeho v očích pálily slzy, ale zoufale je zadržoval. Schovával si je na dobu, kdy znovu zůstane sám, až pak je mohl vyplakat do polštáře.

Nechtěl, aby poznala, že nespí... nechtěl, aby odešla a zároveň se bál se, že se jednou neovládne a hlad po její krvi pohřbí touhu cítit její blízkost, být s ní aspoň na chvíli.

Bál se svého hladu.

Bál se, že sám sebe připraví o to málo, co má a zbude jen ten hladový krvelačný tvor.

Bestie... zabiják...

Opovrhovaný, nenáviděný... monstrum.

Hlad... krev...

Rychle popadl psí krk. Zvíře se dostalo tak blízko, jak normálně nechodilo. Nešlo to udržet, instinkt byl silnější.

Pes zavrčel, vzepřel se, nakonec zakňučel, začal sebou škubat on ale byl rychlejší. Pod prsty mu zapraskal vaz. Netušil, jak to udělal. Snad jeho tělo přesně vědělo jak.

S fascinovanou hrůzou sledoval, jak z vytřeštěných psích očí odcházel život. Dýchal mělce, vzrušeně.

Natáhl se pro ostrý kámen ležící nedaleko. Chtěl, něco... něco...

První rána... druhá...

Krev!

Sledoval, jak stéká po zvířecí srsti, neudržel se a natáhl ruku. Bílá dlaň zrudla, dech se mu zadrhl, když sledoval, jak mu krev stéká mezi prsty.

Voněla! Polkl... Přitahovala ho!

Hlad...

Nemohl si pomoct, nechápal proč, ale musel ochutnat! Chtivě se zachvěl a pak to konečně udělal - strčil si prsty umazané čerstvou krví do úst. A chuť, kterou ucítil na patře ho ohromila. Jeho tělo dostalo něco, co neuvěřitelně chtělo, něco...

Krev...

Prudce vydechl, pevně zavřel oči. Bylo to... nádherné!

"Matthewe!"

Trhl hlavou a už dopředu věděl, co uvidí. Po zádech mu přeběhl mráz. Jeho pohled, ve kterém se mísil děs s fascinovaným vzrušením se střetl se zelenýma očima rozšířenýma překvapením. Strach se kolem jeho matky rozlil jako velký oblak. Cítil ho, jako by byl součástí jeho samotného, jako by ho pohltil.

Polkl, cítil tu chuť na patře... stále! Jako nově vypálený cejch, ale zároveň se jím rozléval ledový děs... špatně... TOHLE bylo špatně!

Hlad!

Krev z jeho rukou, z kaluže na zemi se rozlévala všude kolem něj, svírala se kolem. Zaplavila ho, z ničeho nic, jako neodbytný vtíravý příliv. Viděl ji všude, kam se podíval, i když pevně zavřel oči. Tma za jeho víčky zrudla. Vše bylo beztvaré, tekuté.

Nekonečná rudá temnota... vůně lidské krve...

Topil se ve všem okolo. Padal... netušil kam. Nebylo se čeho chytit, odporně mazlavá rudá tma mu proklouzávala mezi prsty, protékala mezi nimi, vtíravě se sunula po jeho kůži.

Nenápadně a pomalu pronikla do každé částečky jeho těla. Snad se v ní rozpustil. Možná ho naplnila, přijala do nekonečného prostoru. On byl tím prostorem, ten prostor byl v něm.

Nevnímal už nic, ani bolest, strach, hlad... nic. Všechno zmizelo, jen nekonečná rudá prázdnota, ve které se ztrácel prorostla jeho myslí rozmělnila ho do nekonečna mezi bytím a nebytím.

Byl jí plný, ona byla plná jeho, dokonale prolnuté nic s ničím bez hranic. Věčnost času,ve které se přeléval... do níž patřil...

Jenže najednou... něco se změnilo. Nepostřehl kdy, jestli pomalu, nebo rychle. Čas byl stejně neuchopitelný, jako všechno, co se dalo do pohybu - sevřelo ho, jako by rudá tma nabyla tvaru a ledové hroty pronikly vším, čím byl. Uvěznily ho v drásavém krunýři, který se sevřel.

Bolest...

Chtěl se nadechnout, ale neměl čím. Byl ničím a vším, a to všechno ho drtilo, drásalo. Pohyb, dech, hlas, slova... co to bylo... minulost, přítomnost, budoucnost, čas, tělo, mysl. Nic z toho nezbylo, nic lidského...

Jeho já rozpuštěné jako kapka krve ve zmrzlé vodě. Možná se chtěl bránit, možná se něco v něm chtělo bránit, jenže jak se bránit něčemu, čím je on sám?

Nechápal bolestivé prázdno, bylo jím a to bylo konečné ve své nekonečnosti...

Wičhigmú-tȟąka nesmět zemřít...

Cosi chladivého, konejšivého přišlo od nikud. Vůně, kterou znal, jiná než vůně krve, a přesto stejně známá. Vůně, kterou stejně chtěl, toužil po ní. Pronikla rudou bolestí, naplnila ledovou prázdnotu.

Chtěl jít za ní... chtěl ji... CHTĚL!

Upínal se k ní celým svým já, vším a ničím, čím byl.

Vábila, volala k sobě. Kdyby mohl nejspíš by křičel, takhle to jen rezonovalo v něm, dokud něco nepuklo, dokud nepukl on sám, s třeskem nepopraskalo a nerozpadlo se vše kolem něj. Dokud si znovu neuvědomil, že stále ještě dýchá... že žije.

Wičhigmú-tȟąka nesmět zemřít...

Kde to slyšel? Netušil. Obklopila ho sametová temnota prosycená tou vůní. Byl unavený jako po dlouhém boji, který ho stál příliš mnoho sil.

Chtělo se mu spát...