XXX.

07.07.2018

 Jediné, co byl Matthew schopen vnímat, byla bolest a nejvtíravější ta v jeho hlavě. Horké hučení mu rezonovalo ve spáncích, rozlévalo se každým svalem. Někde byla tupá, někde ostrá jako břitva zařezávající se do kůže. Zhluboka se nadechl, jak pootevřenými ústy, tak nosem, pak ještě jednou. Něco vlhkého se ho dotýkalo na tváři, na těle. Znovu se nadechl, když mu došlo, že krom svého vlastního pachu něco cítí. Podivně známá vůně, ho zašimrala v nose. Znovu ji lačně nabral do plic. Někde v bederní páteři, kdesi v hloubce jeho těla stejně jako v hlubinách jeho mysli se zachvělo rozbolavělé a vysílené cosi. Jeho myšlenky se začínaly těžkopádně probírat k životu.

Ta vůně...

Jazykem si pomalu přejel po rozpraskaných rtech, polkl. V ústech snad měl rozdrcené sklo, v hrdle ho pálilo. Trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že má žízeň.

Nepříliš úspěšně se pokusil otevřít oči, nepodařilo se mu to víc než na úzké škvíry. Chvíli mu trvalo, než zaostřil a poznal prostor kolem sebe. Ležel na břiše, přes rameno nejasně viděl rozmazanou část své ložnice, světlo pronikající oknem. Ale pálily ho oči, proto je zavřel a už se mu je nechtělo otevírat.

Nakonec se ale vzepřel únavě. Pokusil se zvednout na loktech, jenže byl příliš zesláblý, padl zpět na polštář.

Kdyby ho nebolel každý sval, jeho vlastní tělo by mu připadalo jako kus neživého hadru. Byl slabý jak moucha rozmáčknutá na stěně a hlava se mu točila. Musel se hořce pousmát, jen díky bolesti věděl, že nejspíš ještě žije svůj zapráskanej život.

Znovu se v rámci omezených možností rozhlédl a když se podíval vedle sebe, zarazil se. O okraj jeho postele se kdosi opíral... žena, snad. Mysl nespolupracovala a odmítala vydat cokoli ze svých rozpálených útrob.

Přimhouřil oči, snažil se rozeznat a pochopit rozmazaný obraz před sebou. Ta žena, snad divoška, seděla na zemi, hlavu položenou na rukou a spala. Dlouhé černé vlasy jí padaly do obličeje.

Zavětřil.

Vůně... známá vůně...

Jen velmi těžkopádně dokázal v hlubinách mysli vyhledat obraz její tváře, vlasů zmáčených deštěm.

Ještě chvíli na ni zíral, než posbíral všechny síly a namáhavě se přetočil na záda. Jenže jak na ně padl celou vahou, zakousla se do něj ostrá bolest.

Usykl přes sevřené zuby, a až teď si všiml, že má hrudník omotaný pruhy plátna. Zakryl si obličej rukama. Cítil, jak je horký. Bezděčně po něm přejel, v dlaních ho škrábalo přerostlé strniště.

Bloudil mezi myšlenkami ztracenými v hluboké mlze, kde se zjevovaly jen útržky vzpomínek. Nechápal co se děje, jak kdyby někdo rozbil jeho mysl a zbyly jen střepy válející se mu u nohou, které neměl sílu posbírat. Bezmocně na ně zíral, jak z jiného světa.

Polkl. Měl žízeň...

Konečně si uvědomil, že krom vody se jeho tělo dožaduje ještě něčeho jiného, co rozhodně nemůže v posteli. Chvíli sbíral síly, než se vzepřel na rukou, opatrně se posadil. Musel zatnout zuby bolestí a námahou. Sklonil hlavu a zhluboka dýchal, zavřené oči si stiskl prsty.

"Nevstávat..."

Když ucítil lehký dotek na holé kůži na rameni, trhl sebou, uhnul a prudce zvedl hlavu, až se mu znovu zamotala. Kdyby se nezapřel o ruce, odporoučel by se zpátky na polštář. Bolest v zádech zesílila. Vůbec si nevšiml, kdy se Indiánka probudila. Zaklel a musel se několikrát zhluboka nadechnout. Stejně mu to moc nepomohlo.

"Nevstávat, ještě brzy," promluvila na něj znovu.

Uhnul před její rukou, když se ho snažila donutit, aby si opět lehl.

"Nech mě! Nesahej na mě!" šlehl po ní pohledem a výhružně sykl. Nebylo to skoro slyšet, jak měl zastřený hlas, přesto zaregistroval, jak ztuhla a ustoupila, v očích se jí mihl strach.

"Wičhigmú-tȟąka příliš slabý... potřebovat pomoc..." znovu odhodlaně přišla blíž, ale dotknout se ho už neodvážila.

Jen něco nesrozumitelně zavrčel. Shodil nohy na podlahu. Ještěže na sobě stále měl kalhoty.

"Ne... prosím..."

"Musim ven, ksakru, tak mě nech bejt! Nepřibližuj se ke mě!" zabodl do ní vzteklý pohled a vycenil zuby. Odfrkl si a chytil se pelesti, opřel se o ni, aby se mohl postavit, a už si jí nevšímal. Skoro nezaregistroval, jak ustoupila a nakonec zmizela ve dveřích. Bylo mu to jedno. Jediné, co chtěl, bylo dostat se ven.

Zalapal po dechu a opřel se ramenem o prkennou zeď. Svět se s ním houpal, byl rád, že se vůbec udrží na nohou. Lačně nabíral vzduch do plic, nevěděl, jestli bude lepší zavřít oči, nebo je nechat otevřené. Nakonec je upřel na otevřené dveře na chodbu - ke svému cíli.

Nikdy netušil, že by ho mohlo stát tolik námahy zvednout chodidlo ze země. Volnou dlaní si setřel pot z tváře, prohrábl si slepené vlasy a konečně nejistě vykročil. Měl by si pospíšit, jenže udělat zbývajících několik kroků ho stálo nemalé úsilí.

Když se konečně mohl opřít o rám dveří, zavřel oči. Pomalu netušil, kde je nahoře a kde dole.

Musí se dostat ven, do háje!

Zatřásl hlavou. Zíral na zadní dveře, podlaha se před ním houpala.

Prostě musí!

Zatnul zuby a vykročil, jenže zavrávoral, už se na nohách neudržel.

"Pane!"

Zaslechl kohosi. Periferním viděním zahlédl, jak se kolem Indiánky někdo prosmýkl. Vnímal ho spíš jako stín. Chtěl se něčeho chytit, čehokoliv, jenže postroje, které naslepo nahmátl, sklouzly ze skoby, neposkytly mu žádnou oporu.

Už čekal, kdy jeho nespolupracující tělo narazí do tvrdého dřeva podlahy, když ho kolem hrudi sevřely pevné paže. Až když se o něj opřel celou vahou, poznal podle pachu Nolana. Zhroutil se mu do náruče jak těžká hadrová panenka.

Bolest, když se o něj opřel zády, ho znovu probrala k vědomí. Do široka otevřel oči. Cítil, jak Nolan zavrávoral a musel se opřít o zeď, aby neupadl s ním. Jeho sevření ale nepovolilo, držel ho pevně.

"Mam vás pane, pomůžu vám," slyšel jeho chraplavý hlas.

Jeho Nolan... Měl podivně dobrý pocit, že ten, kdo ho svírá kolem hrudi, je zrovna on. Věřil mu... a jeho samotného překvapilo, jak moc.

Neměl sílu se vyhnout jeho doteku, což by za normálních okolností udělal, stejně jako neměl sílu se vzpírat, když si jeho paži neobratně přehodil přes ramena a pomohl mu vstát. Skoro nevnímal, jak se dostal ven, byl jak loutka. Ale když ho po tváři pohladil svěží vzduch, zhluboka se nadechl, pak ještě jednou. Dělalo mu to dobře. Volnou rukou se zachytil zdi, a když ho Nolan opatrně pustil, opřel se o ni ramenem. "To stačí, to ostatní už zvládnu..." zabručel.

Nolan jen kývl a ustoupil ke dveřím, nakonec až dovnitř, aby mu poskytl dostatek soukromí. Pousmál se, pod vousy. Byl rád, že se jeho pán konečně probudil, že je... že je takový, jako byl dřív, i když mu očividně nebylo dobře. Když ho podpíral, cítil, jak jeho tělo sálá horečkou, ale teď už se to snad zlepší a bude v pořádku.

Trhl hlavou, když zaslechl bouchání na vrata. Otevřenými předními dveřmi zahlédl, jak do dvora vjelo několik jezdců na koních. Lucas je pustil dovnitř. Zamračil se, když prošel chodbou aby si je mohl prohlédnout. Šerif, jeho zástupce a muž v černém klobouku, který mu byl matně povědomý. Někde ho viděl, ale z města určitě nebyl. Všichni právě sesedali a uvazovali neklidné koně k ohradě. Přijeli v tak nevhodnou chvíli, jak jen to bylo možné.

Vyšel ze dveří a čekal, dokud k němu nedošel šerif s ostatními muži v závěsu. Mračil se a rychle přehlédl dvůr zkoumavým pohledem, než jeho oči spočinuly na Nolanovi. "Kde je Hoardbest?" uhodil na něj bez pozdravu.

"Pán je zraněnej, teď nemůže..."

"Potřebuju s ním mluvit, hned!"

"Pánovi je zle, nemůže..."

"Mluvit určitě může," zavrčel na Nolana Kale a odstrčil ho stranou, aby mohl vejít do domu. Když už byl tady, bude s Hoardbeastem mluvit za každou cenu, i kdyby byl na smrtelný posteli. Všechno tohle protivný dohadování chtěl mít konečně za sebou. Po cestě se sice relativně uklidnil, ale pořád cítil v zádech Jimův výsměšný pohled a v hlavě mu zněla starostova slova. Myslím, že vám posila jen prospěje, Halle, buďte mu plně k dispozici, vy i vaši muži...

Nahlédl do ložnice, ale tam našel krom rozházeného lůžka jen nějakou překvapenou divošku, která se stáhla ke zdi. Sjel ji pohledem, než rozrazil dveře do kuchyně, tam ale nebyl nikdo. Nakonec vyšel otevřenými zadními dveřmi ven. Až tam našel Hardbeasta, který se opíral o stěnu domu a měřil si ho skelnýma očima. Černoch nelhal, vypadal hrozně.

"Jeden se ve vlastním baráku nemůže ani v klidu vychcat..." zkřivil rty Matthew, jeho chraplavý hlas skřípal a šelestil ve vyschlém hrdle. Pohledem sjel nejen Kalea, ale i Paula a Jima. Posledního z mužů neznal a nelíbil se mu, ani trochu. Bezděčně vycenil zuby.

"Vzkazoval jsem ti, že s tebou potřebuju mluvit, měls přijet," vykročil k němu Kale, snažil se nasadit smířlivější tón, když viděl že Hoardbeastvi opravdu musí být zle, ale moc se mu to nedařilo. Jim ho znervózňoval.

"Je mi jedno cos mi vzkazoval, vypadni z mýho pozemku, ty i ta tvoje sebranka," sykl Matthew, odtrhl pohled od muže v černém klobouku a vrátil se jím k šerifovi, všichni ho dráždili už jen svou přítomností a ten cizinec nejvíc, i když nevěděl proč.

Kale na pár vteřin zavřel oči, zhluboka se nadechl a marně se snažil uklidnit. "To zvíře zabilo člověka, Hoardbeaste, na tvým pozemku, takže bys měl začít spolupracovat!"

"Problémy na svým pozemku si vyřešim, teď vypadněte!"

"Ne, Hoardbeaste, tak jednoduchý to tentokrát mít nebudeš. Nevyřešils to do teď, očividně na to nestačíš. Budeš spolupracovat s náma."

Matthew se zády opřel o stěnu domu a ruce založil na prsou. Rozhovor ho příliš unavoval, ale nemínil to dát najevo. "Nebo?!"

Kale se k Matthewovi přiblížíl, zabodl mu ukazovák do hrudi. "Najdu způsob jak tě k tomu donutit, na to se spolehni! I kdyby to měla bejt hlaveň u tvojí hlavy!"

Matthew přimhouřil oči a vycenil zuby, bezděčně se zachvěl, když ucítil jeho pach... pach kořisti. "Do toho, co se děje na mým pozemku ti nic není. Jestli tady bude někdo otravovat, nakrmim ho olovem!"

"Udělej to a budeš viset dřív než se stihneš nadechnout!"

Matthew se jen ušklíbl a Kale si ho ještě chvíli měřil pohledem. Bylo mu nad slunce jasnější, že tahle debata nikam nevede. Ne, že by to nečekal. "Až ti vzkážu, přijedeš a budeš spolupracovat. To je všechno," sykl, než se k němu otočil zády. Jak nejrychleji dokázal došel se svému koni a vyšvihl se do sedla. Musel se hodně přemáhat, aby počkal na Jima a Paula.

Nolan od dveří domu sledoval, jak všichni tři muži odjeli, rychle doběhl k bráně a zavřel ji. Pak se vrátil za svým pánem. Tahle návštěva nevěstila nic dobrého. Možná by bylo lepší, kdyby s nimi jeho pán mluvil jinak, ale to on ovlivnit nemohl.

Matthew se stále opíral o zadní stěnu domu, hlavu zakloněnou, oči zavřené, ruce zatínal v pěst. Necloumal s ním jen vztek, ale pachy lidí kolem, jejich blízkost, krev v jejich žilách. Smysly se mu na čerstvém vzduchu pročistily, bestie uvnitř jeho mysli se probouzela k životu rychleji, než by chtěl.

Nechtěl aby se mu tahle sebranka motala kolem domu. Jako kdyby neměl svých problémů dost a ten největší je on sám! Proč ještě žije, ksakru?!

"Pane?" Prudce vzhlédl, když na něj promluvil Nolan. "Chcete jít dovnitř?"

Jen trhl hlavou na souhlas. Mluvit se mu nechtělo, jen se nechal podepřít, jenže slyšel každý úder černochova srdce, šumění krve v jeho žilách. Zaskřípal zuby. Tohle není dobré... vůbec to není dobré!

Když ho Nolan opatrně dovedl k posteli, zprudka dosedl na slamník, lokty se opřel o kolena a obličej schoval do dlaní. Nikdy netušil, co s ním může udělat zapráskaná horečka. Nikdy, co pamatoval, mu nebylo tak zle. Měl zatraceně tuhej kořínek, nemoci se mu vyhýbaly už jako dítěti. "Jo, vydržíme zatraceně hodně, pevný zdraví a dlouhověkost máme v rodu," vzpomněl si na to, co mu kdysi říkal Jeremiah. Ten kořínek měl tuhej až moc, bohužel.

Pořád cítil Nolanovu blízkost, stejně jako cítil Indiánku, dráždili ho oba. I když byl slabý, byl už dostatečně při vědomí, aby to cítil - napětí, instinkt hladového zvířete. Bestie pomalu, přesto příliš rychle nabírala ztracený dech.

Ksakru!

"Nolane, podej mi něco k pití... a drž se ode mě dál, prosím," promluvil tiše, aniž by zvedl pohled. Poslední slovo vydechl téměř neslyšně, spíš bezděčně mu splynulo ze rtů, aniž by o tom přemýšlel. Tvrdá maska mu sklouzla z tváře, jako nepotřebně zbytečné cosi. Propletl prsty na obou rukou a opřel se o ně čelem.

Nolan překvapeně pootevřel ústa. To bylo vůbec poprvé, co jeho pán o něco prosil a jeho prosba zůstala podivně viset ve vzduchu jako předzvěst. Bezděky se otřásl a poněkud ztuhle nalil do plechového hrnku vodu, podal mu ji, než ustoupil od lůžka nejdál, jak mohl. Zády se opřel o jeho psací stůl. Sledoval jak Matthew rychle vyprázdnil jeho obsah, než ho odložil na zem, svalil se na záda a usyskl bolestí, zůstal ale ležet. Indiánka mu chtěla pomoct, jenže Nolan ji zadržel. V jeho prosbě vycítil mnohem víc - nebezpečí, před kterým je snad chtěl varovat.

Matthew chvíli ležel, jen dýchal nehybný vzduch plný napětí a pachu Nolanova strachu, než si dlaněmi sjel na obličej a chraplavě zamumlal: "Co se stalo?"

Nolan nejistě přešlápl z nohy na nohu, upřel oči k zemi. "Zmizel ste, pane, včera ráno jsme vás tady nenašli. Hledali jsme vás..." polkl a rychle se podíval na Indiánku, která jeho pohled oplatila. Byl nesvůj, nevěděl co mu má říct "Bylo vám zle, umřel byste, kdyby jsme vás tam nechali. Včera a dneska ste blouznil, máte horečku a..."

Matthew chvíli mlčel, než složil ruce na hrudník a unavené oči upřel na Nolana. "Proč ste mě tam prostě nenechali?" Zbavili by se tak jediného zásadního problému - jeho. Možná chtěl slyšet, proč něco tak nechutně logického prostě neudělali. Všichni v jeho domě věděli, co je zač, muselo jim být jasné, že bestie bude znovu zabíjet.

Pevně semkl rty a sledoval, jak Nolan nervózně přešlapuje z nohy na nohu. Vyměnil si pohled s Indiánkou, než mu nejistě odpověděl: "Nenechám umřít někoho, kdo mi dal dobrej život, pane."

Matthew se nadechl, jako kdyby chtěl něco říct, ale pak jen trhl hlavou. Nolan mu jen zopakoval to, co mu řekl už před tím. Jeho Nolan, který ho neopustí, nenechá ho umřít, i kdyby stokrát chtěl. Bylo to stejně hřejivé jako děsivé. "A ona? Co tady ještě dělá?" sykl.

Indiánka chtěla promluvit, ale Nolan ji nenechal. "Pane, ona... ona vám přišla pomoct. Myslim... myslim, že vám dokáže pomoct!"

Matthew se jen hořce ušklíbl. Jak?! Ne, nechtěl nad tím přemýšlet. Chce tu zůstat? Bože ať tu třeba zůstane, ale sama musí počítat s následky. Možná, až bestie nabere sílu, pochopí, že tu zůstat nechce. Jenže pak už taky může být pozdě. Už teď je možná pozdě.

"Nepřibližujte se ke mně, jestli to nebude nezbytně nutný. Čím líp mi bude, tím budu nebezpečnější," vydechl tiše, možná si to jen myslel, netušil, jestli to řekl nahlas. Chtělo se mu spát... neskutečně spát.

Nolan s Indiánkou si znovu vyměnili vážné pohledy. Černoch očima přejel po zbraních pověšených na stěně a bezděky se zachvěl. Jeho tiché varování slyšel příliš dobře. Udělal chybu, když mu tak věřil?