XXXI.

07.07.2018

Tři jezdci se pomalým krokem pohybovali po cestě od Hoardbeastova ranče. Ani jeden z nich nepromluvil. Kale pevně tiskl rty k sobě, Paul jedoucí vedle radši neříkal nic a Jim spokojeně kouřil. Návštěva u Hoardbeasta pro něj byla velmi přínosná a naštěstí se nemusel ani moc snažit, aby za bránu jeho ranče dostal. I když to byl na první pohled úplně obyčejný dům, bylo tam něco, z čeho mu běhal mráz po zádech... něco, co si zatím nedokázal vysvětlit. Tajemství, které nad hradbami dvora viselo jako těžký příkrov. Po cestě zpět přemýšlel a hledal souvislosti. Někde totiž musely být spojnice všeho. Byly jako vlákna pavučiny a ať nad tím přemýšlel jak přemýšlel, uchopil jakékoliv z nich, dovedlo ho k Hoardbeastovi.

Jeho někdejší společník Hoardbeasta znal, nebo alespoň jeho jméno. Jel za Indiány a Hoardbeast sdílí domácnost s nějakou umouněnou squaw. Souviselo to nějak? Mohlo...

Ten chlap umřel nedaleko jeho domu, jeho černoši ho uklidili a lhali ohledně místa, kde zemřel... další nitka která vedla k němu, ale jak? Rány na mužově těle byly zaručeně dílem zvířete, i když z něj zůstalo víc, než je obvyklé, ale ten zlomený nos...mohl třeba upadnout, ale...

A stopy kolem potoka byly taky zvířecí... ale zároveň tam našel stopu lidskou...

Podle šerifa by jim měl pomoct to zvíře ulovit, ale očividně se mu do toho nechce...

Nechce, aby kdokoliv čmuchal kolem jeho domu...

A Hoardbeast sám byl divnej, i když ne na první pohled. Nepřekvapilo ho, jak se choval, spíš naopak, ale měl v sobě něco, co ho dráždilo. Když ho viděl, chloupky na krku se mu naježily. Kdyby se to netýkalo jeho samotného, řekl by, že se bojí, ale on se bát neuměl. Jeho lovecký instinkt mu říkal, že tam NĚCO je, co nikdo nevidí, i když to má pod nosem. Někde tam byla škodná a jemu ještě žádná škodná neproklouzla.

Pousmál se a potáhl z cigarety a když pomalu vyfukoval kouř po očku se zadíval na šerifa i jeho mladšího bratra. Bylo tady něco, co zatím všem unikalo, co unikalo i jemu, ale byl pevně rozhodnutý, že na to přijde. Jednak mu z toho kápne slušná hromádka dolarů a jednak ho to začínalo hodně zajímat. Neodjede odsud, dokud nepřijde na to, o co tu jde. A pak budou padat hlavy, byl si tím jistý a už se na to těšil.

Cesta k městu pokračovala v napjatém tichu a až když dojeli k prvním stavení promluvil Jim: "Hej, šerife."

Kale po něm střelil podrážděným pohledem: "Něco chceš?!"

"Jo, něco chci, jestli teda budeš ochotnej spolupracovat."

Kale zaskřípal zuby, ale neřekl nic, nespouštěl pohled z povýšeně se usmívajícího Jima, který po významné pomlce pokračoval: "Nech mi Hoardbeasta."

"Cože?" nedokázal skrýt překvapení Kale.

"Nech ho na pokoji, do ničeho ho netahej, já se o něj postarám."

"A to proč?!"

"Protože jsem to řekl," zašklebil se Jim. Dosáhl kýženého efektu - šerif zatnul ruce v rukavicích v pěst tak pevně, až se mu roztřásly a sice se mu v obličeji nepohnul ani sval, ale kdyby uměl zabíjet pohledem, zbyla by z Jima jen mrtvola. Ten si svoji převahu očividně užíval. "Přeji krásný den, hoši, až budu zase něco potřebovat, najdu si vás," dotkl se výsměšně krempy klobouku a pobídl koně do klusu, aby je oba mohl nechat za sebou.

Paul po celou cestu ke kanceláři po očku sledoval Kalea. Nic neříkal, protože dobře věděl, že by to v tuhle chvíli mohlo být nebezpečné. Ještě nepotkal nikoho, kdo by dokázal jeho bratra tak vyvést z míry.

Stejně mlčky jako dojeli do města taky odsedlali koně a odvedli je do ohrady. Jenže když chtěl Paul počkat na Kalea, aby se mohli společně vrátit do kanceláře, nenásledoval ho. Zastavil se na zadním dvoře budovy.

"Ty nepůjdeš za Davisem?" zeptal se Paul nejistě.

"Za chvíli přijdu," procedil Kale mezi sevřenými zuby, shodil klobouk i sako a zmizel v kůlně na dříví. Za chvíli bylo slyšet jak se velká sekera zasekla do prvního špalku a ten se ve dvou kusech poroučel k zemi.

Když se Paul vrátil do kanceláře, Davis na něj upřel skelné oči. Vypadal opravdu hrozně a kocovinou to být nemohlo. "Jak ste dopadli?" zeptal se namáhavě bezvýrazným hlasem a rozkašlal se.

"Jak myslíš?" zašklebil se na něj Paul, hodil na stůl svůj klobouk a ztěžka dosedl na židli, která stála na druhé straně stolu.

"Takže vás Hoardbeast vynesl v zubech. Proč jsem to čekal?"

Paul se zavrtěl hlavou a nevesele se zašklebil. "To není to nejhorší."

"Samé dobré zprávy, koukám..." zabručel Davis a zpozorněl, když si uvědomil hluk v kůlně.

"To nic, Kale si potřebuje něco promyslet."

"Aha..." Davis se pohodlněji opřel na židli a promnul si zpocené spánky. Neměl sílu se ptát na to, co se vlastně stalo, beztak se to dřív nebo později dozví. Hlava mu třeštila, krkem mu snad někdo protáhl zapálenou koudel. Nejradši by se svalil do postele a spal.

Paul si toho všiml a zkoumavě si ho prohlédl, než se pousmál: "Jdi domů, tady seš teď stejně houby platnej. Zůstanu tady místo tebe."

Davis ho chvíli překvapeně sledoval, než škubl koutkem rtů, ztěžka se zvedl, nasadil si klobouk, ale ve dveřích se málem srazil s Kaleem. Rychle mu uhnul z cesty, aby mohl projít dovnitř. Jeho výraz se mu moc nelíbil. Šerif jen tázavě zvedl obočí, když si uvědomil, že je na odchodu.

"Poslal jsem ho domů, aby se mohl vyspat. V tomhle stavu je nám stejně k ničemu. Zůstanu tady," vysvětlil Paul.

"Dobrej nápad. Zmiz mi z očí," kývl na něj nepříliš ochotně Kale, svalil se na židli, kde předtím seděl Davis a sledoval jak se co nejrychleji vytratil. Až pak upřel oči na bratra. "Příště bys tohle rozhodnutí mohl nechat na mě, nemyslíš?" i když byla v jeho hlase znát výčitka, byl už mnohem klidnější a víc než vztekle zněl unaveně.

"Promiň..." zamumlal Paul. Normálně by připojil nějakou svoji poznámku, ale teď nebyla normální situace. Rejt do něj v tuhle chvíli by nebylo zrovna moudré. Místo toho sedoval jak se opřel o opěradlo a s pevně semknutými rty zíral do prázdna. Mezi obočím se mu vytvořily dvě hluboké vrásky, které jasně naznačovaly jeho vnitřní rozpoložení. Věděl, že před sebou mají problém, se kterým si jeho bratr neví rady.

Chvíli seděl mlčky, pak už to ale nevydržel a prolomil tíživé ticho. "Nechceš kafe?"

Kale na něj upřel oči a kývl. Nepromluvil, jen se pro změnu zadíval na odřenou desku stolu a prsty si bezděčně přejel po rtech, vrásky mezi jeho obočím se ještě prohloubily.

Ticho vydrželo, dokud Paul nepostavil na stůl dva plechové hrnky s kouřící čerstvou kávou a znovu se neposadil. Kale se stále stejně nepřítomným pohledem sebral hrnek a opatrně se napil. Až pak vzhlédl a zadíval se na svého bratra. "Jak se ti líbí náš nový přítel?" Slovo "přítel" vyslovil s takovým opovržením, až Paula zamrazilo.

"Nelíbí. Můžeme se ho zbavit?"

"Ne, opravdu si ho najal starosta. Ale spolupracovat s ním nás donutit nemůže, na to nemá páku," jenže v jeho obličeji bylo vidět, že ho ani tahle myšlenka neuspokojila.

"Tak kde je problém?" tázavě se na něj zadíval Paul.

Kale zkřivil rty, nespokojeně zafuněl a opřel se oběma rukama o stůl. "Opravdu si myslíš, že toho kreténa nechám jen tak bez dozoru?! Nevěřim mu ani nos mezi očima. Má něco za lubem a to něco nebude dobrý pro nikoho z nás. Dokud tady bude opruzovat, můžeme se připravit na pěknej průser."

Paul si skousl ret a nejistě otočil hrnkem s kávou. "Co chceš dělat?"

"Musíme z něj dostat co všechno ví a potřebujeme vědět kde slídí."

"To půjde asi jako udržet chřestýše holýma rukama," konstatoval s neveselým úšklebkem Paul.

"Myslíš, že to nevim? Ale musíme se o to aspoň pokusit, než nám z města udělá kůlničku na dříví."

Paul zhluboka vydechl a chvíli svého bratra mlčky sledoval, ale než se dostal k další otázce, zaslechl na schodech kanceláře kroky. Stejně jako jeho bratr vzhlédl.

Dorothy došla k otevřeným dveřím a nejistě se usmála na oba přítomné muže. Úsměv ale rychle zmizel, když Kale odvrátil pohled a promnul si čelo prsty.

"Potkala jsem Stephena a říkala jsem si, že bych vám mohla donést svačinu, když už jste tady," zvedla košík, který nesla v rukou a nespouštěla pohled ze svého muže.

Kale naprázdno polkl. "Jsi hodná, děkujeme," odpověděl tiše, pohled stále zabodnutý do desky stolu.

Dorothy na víc nečekala, jen položila košík na stůl, pak se ale otočila na Paula. "Dnes jsem v obchodě potkala pana Harweyho. Vzkazuje ti, jestli by ses u něj mohl zastavit, začalo mu zatékat střechou. Slíbila jsem, že ti to řeknu, aby sem nemusel znovu chodit."

"Dík," nuceně se na ni pousmál Paul, "zajdu za ním, jakmile budu moct."

Mezi všechny přítomné opět padlo nepříjemné ticho. Dorothy si rukama nervózně uhladila sukni šatů, než znovu upřela pohled na svého muže. I když to musel vycítit, nepohnul se. Trhl rukou, jako kdyby se chtěla dotknout jeho ramena, ale nakonec si to rozmyslela. "Kdy tě mám čekat na večeři?" zeptala se místo toho.

"Nečekej mě," Kaleova odpověď byla stejně tichá.

"Pošlu s ní Bennyho," rychle kývla na svého švagra a zmizela z kanceláře, kde zůstalo jen tíživé ticho.

Paul ji sledoval, dokud nezmizela, pak se tázavě zadíval na bratra, ten ho ale zpražil pohledem. "Co je?!" sykl podrážděně.

"Myslel jsem, že se budeš chtít jít domů. Zůstal bych tady," pronesl Paul dutě.

"Radši zajdi za Harweym, potřebuju bejt sám."

Paul si ještě dopil chladnoucí kávu a z košíku vylovil kus domácího koláče, než si narazil na hlavu klobouk a docela ochotně zmizel z kanceláře. Do tmy bylo dost času, oprava by neměla trvat dýl. Pak bude příležitost na to, aby s Kaleem probral vše potřebné.

**

S vypraným prádlem rozvěšeným na šňůrách vzadu za salonem si pohrával líný odpolední vánek a z kádě pod otevřeným přístřeškem stoupala pára. Lily pověsila poslední právě vymáchaný kus, pak si unaveně setřela pot z čela a odfrkla si. Naběračkou nabrala z plechového vědra zteplalou vodu, ve snaze aspoň trochu ulevit vyprahlému hrdlu. I když měla na sobě jen slabou spodničku bylo jí vedro a zvlhlá látka se jí lepila ke kůži.

Nakonec s hlubokým výdechem hodila do kádě s mýdlovou vodou poslední dnešní náruč prádla. Odhrnula si z tváře přilepený pramen vlasů a zalovila rozmáčenýma rukama pod hladinou. Nestihla ale ani vyprat druhou košili, když si všimla stínu mezi šňůrami. Rychle sáhla za sebe pro velký nůž na krájení mýdla a položila ho vedle kádě. Jeden nikdy nevěděl. Dál na valše drhla mokrou látku, po očku ale sledovala příchozího.

Když se mezi posledními šňůrami zahlédla vysokého tmavovlasého muže, zamračila se. "Jestli mi to ušpiníš, tak..."

"Tak co?!" zavrčel výhružně Jim a odhrnul prostěradlo, které mu viselo ve výhledu.

Lily si jen odfrkla a odvrátila se od něj, přesto vycítila, že ji mlsně pozoruje. Jak se skláněla nad kádí hluboký výstřih víc odhaloval než skrýval a slabá látka spodničky přesně kopírovala její bujné křivky.

"Co tady ještě chceš?" zasyčela na něj, narovnala se a hodila další vypranou košili do vědra k ostatním.

"To je mi zase uvítání..." utrousil, vymotal se ze šňůr, opřel se o prkennou stěnu aniž by se obtěžoval s vysvětlením a ruce založil na prsou.

Lily si odfrkla, zarputile zírala na prádlo, kterému právě věnovala svou péči. "Ty si jiný nezasloužíš. Jestli něco chceš, tak se vymáčkni, jestli ne, tak vypadni, nemám na tebe čas."

"Něco bych od tebe potřeboval, nebude to zadarmo."

Lily se zamračila ještě víc, vyždímala spodky, které právě prala a hodila ho do vědra k ostatním tak prudce, až se převrhlo. "Do postele už s tebou nevlezu, tak zle na tom nejsem."

"To od tebe nechci, i když..." mrkl na ni, když po něm střelila pohledem ostrým jako kastrovací nůž. "Chci něco jinýho a bolet to nebude."

"A co by to mělo bejt?"

"Informace, jen si popovídat, nic víc."

Lily mlčky prala a mračila se místo na něj na hladinu mýdlové vody. Až když vyždímala poslední kus a hodila ho k ostatním vzhlédla, otřela si ruce do spodničky. "O co ti, sakra, jde?"

"Mám tady práci a snažim se ji udělat co nejlíp, to je všechno," zatímco mluvil, vytáhl z kapsy tabatěrku a pečlivě si vybíral cigaretu, jako kdyby to bylo jeho jedinou starostí.

"Práci?! Kterej vypatlanec tě najal a naco?" Lily vysypala právě vyprané prádlo do jiné kádě s čistou vodou, aby ho mohla vymáchat.

"Starosta, ten zbytek je soukromej," zahuhlal Jim zatímco si zapaloval.

Lily nesouhlasně zafuněla, zatímco máchala prádlo tak vehementně, až z kádě vyšplíchla voda a stříkla Jimovi na boty. Podrážděně usykl a uhnul jí z dosahu, ona ho ale okázale ignorovala. Ještě chvíli si ho nevšímala, než se na něj konečně ohlédla a narovnala se. Předpokládala, že tu bude otravovat, dokud nedostane co chce a věděla, že s chlapama jako je on není radno si zahrávat. Byla jen coura, ale svůj život měla zatraceně ráda, aspoň takovej, jakej byl. Kdyby ji chtěl donutit, nepochybně by to udělal a neštěkl by po ní ani pes. Nakonec, co jí bylo po zdejších... pokrytcích... kteří ji živili... K čertu! Nakonec ale semkla rty a pomalu došla až k Jimovi, vzala mu cigaretu z ruky a potáhla.

Ignorovala jeho chladný pohled i ne zrovna přívětivý úsměv a vyfoukla mu kouř do obličeje.

"Tak co, chceš z toho taky něco mít, nebo seš tak hloupá, že tuhle příležitost nevyužiješ?"

"Nelíbí se mi to..."

"Možná se ti tohle bude líbit víc," Jim z kapsy vytáhl několik mincí, pustil jí je do dlaně, kterou nastavila a sledoval jak je s cigaretou v koutku úst přepočítává.

"To ses moc nepředal..." utrousila nespokojeně.

"Jestli mi toho řekneš dost, možná ti i přidám."

Ještě chvíli zaváhala, nakonec ale peníze hodila do kapsáře zavěšeného na opasku. "Tak dělej, co chceš vědět?"

"Co víš o Hoardbeastovi?"

Překvapeně vykulila oči a rozkašlala se. Nechtěně vdechla víc kouře, než zvládla. Když se konečně uklidnila, ušklíbla se. "Proboha, proč tě zajímá zrovna on?"

"O to se nestarej, nejseš tady ta, která platí."

Lily protáhla obličej a zamyslela se. Až po chvíli znovu promluvila. "Moc toho o něm nevim. Pamatuju si, když sem přišel, jako mladý ucho. Tenkrát neměl víc než jednoho koně a balík prachů. Koupil polorozpadlej ranč na západě a postupně pak nějaký další pozemky k tomu. Ženský se mohly přetrhnout, která ho dřív dostane do chomoutu, ale on k sobě nikoho nepustil. Každá mladá holka si myslela, že si u něj přilepší. Možná bych myslela stejně, bylo mi sedmnáct, ale byla jsem vdaná."

"A dál?" popohnal ji netrpělivě, když se odmlčela a zůstala zamyšleně zírat do prázdna, prsty se bezděčně dotkla jizvy na krku.

Trhla sebou. "Nic moc, jen prostřelil kupci Pearchovi koleno, kvůli tomu barevnýmu, co u něj dělá, proto chodí o holi."

"Nějaký známý ve městě, nebo okolo? Chodí do salonu? Nebo někam jinam?" napovídal jí když se znovu odmlčela.

"Ne, ve městě ukáže jen občas, když potřebuje honáky, nebo něco, co mu nemůžou zařídit ty jeho dva černý. Víc nevim."

"A z toho co udělal Pearchovi nic nebylo?"

Lily zavrtěla hlavou a potáhla z cigarety. "Přes noc seděl v cele, pak ho starej Hall, co tu tenkrát dělal šerifa, pustil. Šly o něm pak kdoví jaký řeči. Ženský, co je odmítl, si na něj navymejšlely kde co, prej cože tam s tim negrem dělá... sám, když ženskou nechce. Ubohý káči. Je to chlap jako každej jinej."

"Chodí za tebou?"

"Co myslíš?" usmála se Lily

"Nemyslim si nic, ptám se."

"Nechává si tady prát, jednou dvakrát do měsíce, zbytek je soukromej, má vyšší cenu. Buď připlať, nebo nech bejt."

"Seš drahá kurva," ušklíbl se Jim, ale přesto vytáhl z kapsy další dvě mince, položil jí je na nastavenou dlaň a sledoval jak zmizely v kapsáři stejně jako ty předešlé.

"Vždycky chodil jednou za měsíc, nebo dva, přes den, sem do prádelny, asi aby ho nikdo neviděl. Nic neříkal, zaplatil, dostal co chtěl a zase odešel."

"A dál?"

"Nic, žije si tam v tý svojí barabizně, nikam jinam nechodí, s nikým se nebaví, když vyloženě nemusí a milej je jak osina v zadku. To je všechno. Jak jsem říkala, je to chlap jako každej jinej, můžeš si na něj nechat zajít chuť, není na něm nic zvláštního," usmála se na něj sladce, zahodila nedopalek cigarety do louže pod kádí s čistou vodou až to zasyčelo a vrátila se k máchání.

Jim ji sledoval přimhouřenýma očima. Něco se dozvěděl, zbytek zjistí jinde, ale měl chuť si s ní ještě trochu pohrát, třeba by z ní mohl vymáčknout ještě něco zajímavýho. Odlepil se od stěny, o kterou se do té doby opíral a pomalu došel až k ní. Všiml si jak se rychle ohlédla po noži ležícímu u kádě na praní, ale dřív než se stihla pohnout, hrubě ji popadl za pas a přitáhl si ji k sobě. Ztuhla a zadržela dech, když ji donutil, aby se o něj opřela zády. Z kapsy vytáhl další minci nepříliš vysoké hodnoty a její hranou přejel po jizvě na jejím krku až do hlubokého výstřihu než ji pustil do mezery mezi prsy.

"Jestli si ještě na něco vzpomeneš, nebudu daleko," zašeptal jí do ucha a když slyšel jak si odfrkla, popadl ji pod krkem. "A budeš hodná holka, nikomu nic neřekneš. Protože zlobivý coury končí špatně, a to ty přece nechceš." Pod prsty cítil jak polkla, rukama pevně sevřela okraj kádě.

Pak ji pustil a zmizel. Když se ohlédla, mohla vidět už jen stín mezi vypraným prádlem. Pevně semkla rty a odplivla si, ale divného pocitu se nedokázala zbavit.

**

Paul seděl na střeše Harweyho domku a i když už ji měl opravenou, ještě chvíli se zachmuřeně rozhlížel kolem po krajině rozpouštějící se v oranžovém světle zapadajícího slunce. Byl odtud hezký výhled na Frontier, domek stál stranou nad patou pomalu se zvedající terénní vlny, ale on si nedokázal úplně vychutnat scenérii před sebou. Připadalo mu, jak kdyby nad idylickým obrazem visel temný stín a ten měl podobu pohrdavého úšklebku pod krempou černého zaprášeného klobouku. Snažil se na to nemyslet a práce na opravě mu to dosud umožňovala, ale teď na něj opět padly obavy. Jenže řešení neznal. Spoléhal na to, že nějaké vymyslí Kale.

Naposledy se rozhlédl kolem, než konečně slezl ze střechy a žebřík pověsil na zadní stěnu domku, tak kam patřil. Zatímco ho obcházel otíral si špinavé ruce do kalhot.

Harwey seděl na verandě v houpacím křesle, jeho dřevěná noha křížila tu zdravou, na klíně měl položené staré banjo, ale nehrál jen se o něj opíral a mlčky zachmuřeně zíral do dálky. Paul chvíli stál a když si ho nevšímal, odkašlal si.

Starý muž sebou trhl a vzhlédl, když si ale uvědomil, že je to Paul, jeho tvrdá vrásčitá tvář se pomalu přeskládala do úsměvu.

"Střecha je jako nová," oplatil jeho úsměv mladý muž.

"Dobře, vevnitř na stole máš peníze."

"Ne, pane Harwey, už několikrát jsem vám říkal, že peníze nechci. Mám jinej příjem. Nechte si je, potřebujete je víc."

Starý muž si Paula prohlížel tak upřeně, až mu to bylo nepříjemné. "Sedni si ještě na chvíli, chtěl jsem s tebou mluvit." Když se ale Paul pohodlně usadil na schod verandy a opřel se o zábradlí, muž se znovu mlčky zadíval do dálky, než konečně sukovitými prsty pohladil struny na nástroji a známá melodie zacinkala v podvečerním klidu.

Paul si dlaní podepřel bradu a naslouchal. Harweye znal celý život a vždycky to byl zamlklý nespolečenský muž s pohledem neustále upřeným kamsi do dálky, kam nikdo jiný vidět nemohl. Za celé roky se na něm změnila jen jeho široká ramena, která byla čím dál schýlenější a tmavé vlasy, které postupně zbělaly. Tvář zbrázdily vrásky, ale jinak se na něm nezměnilo nic, ani melodie jeho banja a slova písní zpívaná nakřáplým hlasem, které k letním podvečerům ve Frontier patřily tak neodmyslitelně, jako zapadající slunce a zvlněná krajina plání okolo.

Už si nepamatoval, kdy tu byl poprvé, asi jako chlapec, ale chodíval sem pravidelně. Nejdřív jen poslouchat, později za pár centů vypomáhat s drobnými opravami malého domku o jediné místnosti, štípat a připravovat dříví na zátop. Od Harweyho dostával svoje první peníze a byl na to náležitě pyšný. I když si ale postupně našel jinou obživu, na starého veterána nezapomněl a chodil za ním pořád, i když peníze si od něj už nebral. Málomluvný muž mu přirostl k srdci.

Melodie skončila a odešla s posledními paprsky slunce. Chvíli bylo ticho a když muž chraplavě promluvil, Paul sebou škubl a ohlédl se na něj.

"Přemejšlel jsem, co se mnou jednou bude."

Paul jen překvapeně zvedl obočí a Harwey ho stále sledoval svým napůl nepřítomným pohledem, prsty si prohrábl vousy a promnul si nos. "Jsem starej Paule a někdy... někdy bych chtěl..." nedořekl, jen pevně semkl ústa, zavrtěl hlavou a zhluboka se nadechl, jako kdyby chtěl začít znovu, jen nevěděl jak. Paul ho jen sledoval, dokud se nejistě nepousmál a nepokračoval. "Po městě se říká, že by ses chtěl ženit."

Mladý muž se jen hořce pousmál a uhnul pohledem. "Chtěl, ale nemám co nabídnout."

"Přemejšlel jsem. Nebude to dlouho trvat a zakopou mě v dřevěný bedně, ale můj dům, jedinej mizernej majetek, kterej mám, zůstane napospas zasranýmu yenkeemu Darellu Fosterovi," poslední větu řekl s takový odporem, až Paul s překvapením vzhlédl. Jeho oči žhnuly, jak kdyby v nich to pomyšlení zažehlo starý, dlouho zadušený plamen, který se stejně rychle jako se objevil zase zmizel. Odkašlal si, než znovu začal stejnou větou: "Přemejšlel jsem... celý roky mi pomáháš za mizernejch pár centů. Každou chvíli po tobě něco chci... a teď bych měl ještě jedno poslední přání," Harwey se znovu odmlčel a Paul chtěl něco říct, ale dřív než se stihl nadechnout, zahuhlal: "Vem si ten dům a ten kousek země co k němu patří, abys měl co nabídnout svýmu děvčeti. Seš kluk, co má šikovný ruce, uděláš s nim zázraky."

Paul překvapeně zalapal po dechu. "Ale..."

"Přestaň se vykrucovat, dvakrát ti to nabízet nebudu," přerušil ho tvrdě Harwey, "jestli to odmítneš, radši tu prohnilou boudu podpálim se všim co je v ní. Dlužím tvýmu tátovi i tobě víc, než bys dokázal spočítat.

Od života chci už jen málo - v klidu dožít a důstojnej pohřeb, ale nechci umírat s vědomím, že těch pár posledních bezcenných krámů, co mám, dostane nejakej vychcanej sráč. Lidi jako on mě připravili o všechno a to, co mám, radši dám někomu, na kom mi záleží."

Paul jen naprázdno otevřel a zase zavřel ústa, zamrkal a chvíli mu trvalo, než ze sebe dokázal něco vymáčknout: "Já... nevim co říct...tohle, bych nikdy nechtěl... ani jsem to nečekal..."

Harwey ale jen škubl koutkem rtů: "Tak něříkej nic, prostě poděkuj a přijď zejtra, připravim ti papíry, abys mohl zařídit, co je potřeba." Pak se prostě odvrátil a znovu se prohrábl strunami banja.

"Děkuju..." vyhrkl Paul, zadíval se k Frontier, které se začínalo pomalu nořit do šera a nedokázal se neusmívat. Nakonec se nenápadně štípl do předloktí, aby se ujistil, že se mu to nezdá.

Až když Harwey najednou přestal hrát, zbystřil. Po pěšině se k domku blížila nějaká žena s nůší na zádech, ale o koho jde poznal, až když přišla blíž. Couru Lily znal jako každý z města. Ale od té doby, co ji jednou jedinkrát sám tajně navštívil nevěděl, jak se před ní chovat. Nejistě se postavil a rukama si přejel po kalhotách. "Dobrej večer," pozdravil ze slušnosti.

"Dobrej," pousmála se na něj nevesele, než se otočila k Harveymu. "Nesu vaše prádlo, pane, dneska to krásně schlo."

"Seš hodná holka, Lily, pojď dál, zaplatim ti, doufám, že se zdržíš na jedno kafe, nebo na skleničku se starým opotřebovaným chlapem."

"Ráda, pane, jako pokaždý," věnovala mu úsměv vypovídající o mnohém.

Paul polkl a sledoval to jak se starý muž namáhavě zvedl. Chvíli mu trvalo, než našel slušné vychování: "Já... vezmu ti to dovnitř."

Lily se ale jen ušklíbla. "Dotáhla jsem to sem, dovnitř mi už ruce neupadnou."

Paul si najednou připadal hloupě, přešlápl z nohy na nohu a raději se rychle rozloučil. Už se chtěl otočit k odchodu, když na něj Lily tiše sykla: "Hej, Halle."

Překvapeně se ohlédl. Ona se ujistila, že Harwey zmizel za dveřmi, než mu naznačila, aby šel blíž a ostražitě rozhlédla. Úsměv, který věnovala Harweymu vystřídala únava a obava. I když se k ní Paul vrátil, skousla si ret, jako kdyby se rozmýšlela, jestli mu to opravdu chce říct.

"Děje se něco?" zeptal se šeptem, když se nemohla odhodlat k řeči.

"Ten chlap, říká si Jim, se mě dneska vyptával," mluvila tak tiše a rychle, že ji Paul sotva rozuměl.

"Jakej?" zeptal se ještě pro jistotu, i když tušil, dokud vítr vane.

Lily nervózně ohrnula ret: "Copak v poslední době přijelo do města tolik novejch chlapů?! Jeden odjel, druhej se vrátil."

Paul kývl a zamračil se. "Co chtěl?"

"Ptal se jen na Hoardbeasta."

"Na Hoardbeasta? Proč?"

"Nevim... ale říkala jsem si, že byste to měli vědět," Lily se znovu nervózně rozhlédla. "Ale ode mě to nevíš!" sykla důrazně a rychle se k němu otočila zády.

Paul ještě zahlédl jak se prosmýkla dveřmi, až pak vykročil k městu. Celou cestu nevěděl nad čím přemýšlet dřív, jestli nad problémem, který před ním a Kaleem stojí, nebo nad nečekaným šťastným obratem v jeho dosud neutěšené situaci.

Už když vešel do kanceláře osvětlené měkkým světlem petrolejky, poznal, že se Kaleova nálada nijak nezměnila. Raději spolkl nemístnou poznámku a jen ho pozdravil, než se složil na židli na druhé straně stolu a úporně se snažil netvářit moc spokojeně.

"Přemejšlel jsem o tom, co uděláme s naším... přítelem," pronesl po chvíli tíživého ticha Kale. A Paulovi tak připomněl Harweyho.

"Slyšel jsem, že se vyptával ve městě... na Hoardbeasta."

Kale prudce vzhlédl: "Koho?"

Paul ale zavrtěl hlavou. "Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu, očividně měla strach."

Kale ho chvíli podmračeně sledoval a Paul tušil, že odhaduje o koho asi může jít. Předpokládal, že mu to dojde. "Vyhrožoval ji?"

"Neřekla mi to, ale myslim, že jo."

Kale nespokojeně usykl a promnul si prsty vousy na bradě. "Jenže my zatim nemůžeme dělat nic jinýho, než mu nechat volný ruce a sledovat ho, dokud neudělá nějakou sviňárnu, za kterou ho budeme moct vypakovat z města, nebo zavřít."

"Chceš se mu pověsit na paty?"

"Musíme ho pohlídat, ale to bude práce pro někoho jinýho, než pro nás."

"Pro Davise?" odhadl Paul jeho úmysly.

Kale kývl. "Celou dobu se k tomu zvířeti nedostal, možná ho ten parchant k něčemu dovede. Domluvim se s Harperem, jestli ho nějakou dobu vystřídá ve službě, aby nám nechyběl."

"A s Wilsonem, aby ho nechal na suchu? Myslim, že bude skákat nadšením," zašklebil se Paul.

"Chceš to vzít za něj?!" šlehl po něm Kale pohledem.

"Upřímně? Ani trochu, krom toho budu mít teď dost jiný práce."

Kale jen tázavě zvedl obočí, když se Paulův obličej rozzářil nadšením. "Harwey mi nabídl, že mi nechá jeho pozemek. Dům bude potřebovat rozšířit, abysme Harweyho nerušili, až se nastěhujeme... už se těším, až to řeknu Katie."

"To ti přeju, nikdo jinej si to nezaslouží víc než ty," unaveně se na něj usmál Kale, než se zachmuřil a zadíval se na svůj klobouk odložený na stole. "Asi bych měl jít domů."

Paul ho chvíli sledoval, krátký rozhovor s Dorothy, u kterého byl přítomný se mu vůbec nelíbil. "Všechno v pořádku?" zeptal se po chvíli mlčení nejistě.

"Jo, všechno v pořádku."

I když se to snažil skrýt, Paul v jeho hlase vycítil stín hořkosti. Pozorně ho sledoval, on se ale jen mlčky zvedl a nasadil si klobouk a s přáním klidné noci zmizel ve tmě. Tušil, že i kdyby se to z něj snažil vypáčit, neřekl by mu to. Nakonec se ale přece jen usmál, v myšlenkách se vrátil k tomu, co ho čeká a začal pomalu budovat svůj vysněný dům, jehož stěny sice zatím byly jen z vůně vlahé noci pronikající sem otevřenými dveřmi, ale on udělá vše proto, aby se brzy staly skutečností.

**

"Cože?!" vyhrkl Davis a nevěřícně zíral na Kalea sedícího u stolu v kanceláři. Včera se sice konečně pořádně vyspal, Sara do něj celé odpoledne lila jakýsi odporný čaj a dnes ráno mu bylo o něco lépe, přesto tiše doufal, že to co, mu šerif oznámil byla jen halucinace způsobená jeho zdravotním stavem.

"Určitě sis všiml, že se ve městě objevil cizí chlápek, říká si Jim. Starosta ho najal, aby našel a zlikvidoval to zvíře. Nebylo by od věci, kdyby jsme věděli, co dělá a kde se pohybuje. Jelikož máte stejnej zájem, měl by ses k němu přidat," zopakoval znovu Kale s hranou vlídností, prsty obou rukou spojil do stříšky a přes ni ho sledoval.

Stephen sklapl do té doby pootevřená ústa a nevěřícným pohledem zaletěl k Paulovi, který se opíral o stěnu kanceláře, ruce založené na prsou a tvářil se nezvykle vážně, pak se jím vrátil ke Kaleovi. "Proč já?" zahuhlal. Tahle vyhlídka se mu ani trochu nelíbila.

"Není to jasný? Víš o tom zvířeti nejvíc a jestli tě k něčemu dovede, poznáš to spíš než my."

"Ale co..."

"Ve službě tě dočasně vystřídá Harper, plat dostaneš stejnej, jestli to zvíře co nejdřív dostaneš, můžeš počítat s premií. To je všechno, co potřebuješ vědět. Myslim, že by bylo nejlepší, kdybys ho teď našel. Vzkaž mu, že tě za ním posílám jako posilu, bez tebe neudělá ani krok, jinak ať zapomene, že mu nechám Hoardbeasta," pousmál se Kale a nedokázal v sobě potlačit stín škodolibosti, který se vloudil i do podtónu jeho hlasu. Docela rád by viděl, jak na to Jim zareaguje.

Davis si toho ale nevšiml, jen na něj tupě zíral, než mu úplně došlo, co vlastně říká. "Ale..." pokusil se znovu oponovat.

"To nebyla otázka. Buď teď půjdeš za ním, nebo odevzdej odznak!" skočil mu znovu do řeči Kale. Pomalu vstal a opřel se rukama o desku stolu. Dobře si všiml, že se Stephenovi nechce a ani se tomu nedivil, ale nikoho vhodnějšího neměl, navíc si nemohl dovolit ustoupit. Jeho osobní antipatie byly teď druhořadé.

Davis polkl a zkřivil rty, než procedil mezi sevřenými zuby: "Ano, pane."

"Ber to jako příležitost. Konečně se můžeš někam pohnout a to zvíře zlikvidovat," dodal Kale už smířlivějším tónem a když Davis neochotně kývl, narovnal se a došel si ke kamnům pro konvici s kávou.

"Ještě něco potřebuješ?" zahuhlal Stephen zastřeně a když ho Kale ujistil, že to je všechno, rychle zmizel z kanceláře.

Paul ho sledoval dokud mu nezmizel z dohledu. "Opravdu si myslíš, že je to dobrej nápad?"

"Máš nějakej lepší?"

Paul jen mlčky zavrtěl hlavou, zívl a protáhl se, než se zašklebil. "Nezbývá, než mu popřát hodně štěstí. Potřebuješ mě teď?"

"Ne, jdi se vyspat..." zamumlal Kale než se napil horké kávy.

"Neměl mít službu Davis? Tys měl mít volno."

Kale po něm nad okrajem hrnku loupl očima, pak ho pomalu odložil na stůl. "Pokud si dobře pamatuju, služby rozděluju já!"

Výhružný tón jeho hlasu Paula překvapil, ale i přes únavu vycítil, že mu nejde o postavení v práci. Dřív než se stihl ovládnout, vyhrkl: "Něco doma?"

To, že uhodl poznal vzápětí, když Kale přimhouřil oči, svaly v obličeji se mu napjaly. "Do toho ti nic není..." procedil skrz sevřené zuby. Další otázku raději spolkl a sáhl pro svůj klobouk odložený na desku stolu. "Asi bych měl zajít za Harweym, než se půjdu vyspat. Slíbil jsem mu, že zařídím papíry," zamumlal, když si ho narazil na hlavu. Nečekal až mu Kale odpoví a zmizel z kanceláře. Celou dobu ale v zádech cítil jeho podmračený pohled.

Davis mezi tím bez rozmyslu procházel městem a tiše klel. Kdyby tuhle práci nutně nepotřeboval, tak by Kaleovi hodil jeho slavnej odznak do ksichtu! Paktovat se s Jimem, nebo jak se ten kretén jmenuje, je to poslední co by chtěl. Nejen, že by tomu idiotovi nejradši ustřelil kebuli, vůbec netušil kde ho asi má hledat. Mezi stisknutými zuby cedil nadávky, další mu ale uvízla v hrdle, když zaslechl své jméno.

"Pane Davisi... počkejte."

Trhl sebou a prudce se otočil. Na zastřešené verandě poštovního úřadu stál starosta s cvikrem posazeným na nose a předloktími zakrytými černými kloty. V ruce držel obálku. "Vaší ženě přišel dopis," pousmál se neupřímně a podával mu ji.

Stephen ho chvíli překvapeně sledoval, než se vrátil o několik kroků a obálku si vzal. "Díky..." zahuhlal a zkoumavě si ji prohlížel. Na starostovo chladné rozloučení jen kývl a mlčky zíral na neznámým písmem napsanou adresu. Zpáteční chyběla, ale podle razítka přišel dopis z Chayenne. Netušil, co by to mohlo znamenat, nikdy jí pošta nechodila. Svoji minulost nechala v rodném Mexiku a spálila mosty. Nevěděl, co to bylo, a nikdy se na to nechtěl ptát.

Polkl a nejistě si promnul bradu. Nakonec schoval obálku do vnitřní kapsy kabátu a zamračeně se rozhlédl kolem. Bylo ještě poměrně brzy, přesto se na ulicích pohybovalo několik lidí. Kývl na pozdrav jedné z místních žen, která prošla s nákupním košíkem kolem něj směrem k Pearchovu obchodu, který ale otevíral až za chvíli. Netušil, kde Jim zůstal na noc. Možná zase přespal v salonu, ale ten měl ještě zavřeno. Přeci jen se ale přesunul k jeho schodům a posadil se na ně. Doufal, že se dřív nebo později objeví.

Jak čekal, honily se mu hlavou zmatené myšlenky a aniž by chtěl, čím dál častěji zalétaly k tomu, co by mohl najít v teď zavřeném lokálu. Od neděle, kdy mu Sara oznámila, že se hodlá sejít s jeho rodinou neměl ani kapku alkoholu. Včera se rozhodl, že s alkoholem skoncuje. Ten pocit, když se uprostřed noci probudil a ona spala s hlavou opřenou o jeho rameno, byl přeci nesrovnatelně lepší, než to, co mu dávala sklenka levné žitné, jediného pití, které si dovolil kupovat. Bylo to rozhodně lepší než se probouzet s kocovinou a studem, který ho nutil se jí vyhýbat i jen pohledem.

Jenže... polkl a jazykem přejel po rtech. Známá palčivá chuť na jazyku a uvolnění, které přicházelo s ní mu začínalo chybět. Teď obzvlášť. Co by dal za to, kdyby vztek a bezmoc mohl utopit ve sklence.

Zatřásl hlavou pevně stiskl rty. Na to myslet nechtěl, chtěl myslet na Saru, na to jak moc ji má rád a že pro ni zvládne udělat všechno. Chtěl, aby se za něj nemusela stydět. Možná chtěl i to, aby se za něj nemuseli stydět jeho rodiče.

Čas letěl a Jim nikde. Zadíval se na slunce, které vystoupalo téměř k polednímu. Trhl sebou, když se dveře za jeho zády otevřely. Ohlédl se a široce se usmál na Saru, která měla přes předloktí pověšených několik ubrusů, aby mohla připravit lokál na servírování obědů. Neuvědomil si, že i ona je v práci. Teď překvapeně opětovala jeho úsměv. "Stevie... myslela jsem, že máš službu. Co tu děláš?"

Výraz v jeho obličeji poněkud ztuhl. "Kale mi dal jinou práci, na někoho čekám."

"Aha... chceš jít dovnitř?"

Stephen polkl a měl pocit, že se neptá jen tak. Možná ho zkoušela. "Ne... nechci, počkám radši tady," vyhrkl rychle, dřív než si to stihl rozmyslet a odměnou mu byl úsměv tak hřejivý, že se mu málem zatočila hlava. Jeho žena se rychle ohlédla dovnitř a pak se sehnula, aby ho mohla políbit. Když se chtěla odtáhnout, jemně si ji přidržel za krkem, nenechal ji uhnout.

"Počkej... musím... tady... mám práci..." protestovala chabě, ale oči jí jiskřily, když ji konečně pustil.

"Uvidíme se večer..."

"Přijď pak na oběd, něco ti schovám."

Nemohl nevšimnout jak jí zrůžověly tváře, než se rychle odvrátila a zmizela uvnitř. Mlčky ji sledoval, dokud mu úplně nezmizela z dohledu. K čertu s Jimem! Jeho zajímala ona a kvůli ní, už přežije všechno. Přihlouple se uculil a aniž by vnímal, co vidí, civěl před sebe s myšlenkami na to, co ho čeká večer. Zasnil se tak, že málem přehlédl Jima, který právě uvazoval koně u Pearchova obchodu.

Stephenovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval a uvědomil si proč tu vlastně je. Rychle vstal, ale než stihl dojít k obchodu, Jim už byl uvnitř. Neobtěžoval se tím, že by na něj čekal, šel rovnou za ním a nejspíš dobře udělal. Jim se nakláněl nad pultem, jak kdyby chtěl s Pearchem probrat něco důvěrného, když ale zaslechl, jak Davis otevřel dveře, rychle se k němu otočil zády.

Stephen pozdravil a rozhlédl se po rozlehlém obchodě, kde se dalo najít vše, co místní potřebovali - od zbraní, lan a las, přes oblečení, postroje, petrolej, nádobí, mýdlo, až po psací potřeby a několik zapomenutých knih v zaprášené polici v rohu. Co Pearch neměl, to do týdne, nebo dvou sehnal, sice už nebyl zrovna nejmladší a sám za obchodem nevyjížděl, ale stále dokázal udržovat čilé obchodní styky.

"A zástupce šerifa Davis, co si budete přát, pane?" vysoký, šlachovitý Pearch mluvil hlasitěji a vtíravěji než obvykle, zapřel se rukama podobnýma pařátům dravce o pult. Stephenovi nebylo tak zle a nebyl takový hlupák, aby nepoznal, že to asi nebude jen tak.

"Nepřišel jsem nakupovat," zamumlal a aniž by chtěl, jeho pohled automaticky zabloudil k polici s alkoholem. Raději hned uhnul očima, ruce bezděčně stiskl v pěst.

"A co pro vás můžu udělat?" snažil se mu dál vnutit Pearch

Davis si odkašlal, aby našel dávno ztracenou jistotu. "Vy nic Pearchu, potřebuju mluvit s ním."

Jim s tázavě pozvednutým obočím sebral pytlík tabáku z pultu. Ještě se otočil na Pearcha dotkl se na pozdrav krempy klobouku, než se stejně povýšeným úšklebkem vyšel před obchod. Stephen ho mlčky následoval.

"Vzkazuje mi něco šerif?"

"Jo..." zamračil se Stephen zatímco sledoval, jak si do sedlové brašny ukládá svůj nákup. "Že od teď na tom děláme spolu a jestli s tím máš nějakej problém, půjdeme za Hoardbeastem." Neuniklo mu, jak Jim trhl hlavou a změřil si ho chladným pohledem. Očividně se mu to nelíbilo úplně stejně. Alespoň nějaké zadostiučinění. "Takže začni tím, co víš a cos dělal dneska dopoledne."

"Do toho ti nic není..." sykl Jim a začal odvazovat svého koně.

"Fajn, pak nezbývá, než..."

"Včera jsem přebral a potřeboval jsem se vyspat. Myslim, že to sám moc dobře znáš," ohrnul ret Jim. Samozřejmě, že to nebyla pravda, ale přeci mu nebude říkat, že celé dopoledne slídil kolem Hoardbestova ranče.

Davis si ho chvíli nedůvěřivě prohlížel. Nevypadal jako po opici. "Teď pěkně vyklop, co víš, možná ti pak na oplátku řeknu, co vím já."

"A co to probrat někde u jídla a u skleničky něčeho pořádnýho?"

Stephen nejistě polkl. Může tam přeci jít a nic si nedat, ospravedlňoval se v duchu. Navíc je tam Sara. Pohled na ní mu už skleničku vyžene z hlavy. Jen rychle kývl a sám vykročil k salonu, nečekal až ho Jim dožene. Ten ho sledoval se směsí pobavení a odporu. Nebyl zrovna nadšený z toho, že se mu pověsil na paty, ale předpokládal, že se ho rychle zbaví.

Stephen obsadil stůl v koutě prázdného lokálu. Zamračeně sledoval, jak Jim u baru koupil flašku whiskey a i se dvěma skleničkami ji postavil před něj. Polkl, když vytáhl zátku a nalil si, ale když chtěl naplnit druhou sklenku, rychle se vzpamatoval a se sebezapřením ji zakryl dlaní. Pohledem krátce uhnul k Saře, která roznášela slánky a pepřenky. Věděl, že jí to neušlo.

Jim se uchechtl a bez váhání vypil tu svou.

"Tak co víš?!" procedil Stephen přes stisknutými zuby a aniž by chtěl lačně zíral na to, jak si dolévá.

Jim pečlivě zašpuntoval lahev, než se pohodlně opřel. Vytáhl tabatěrku a beze spěchu si vybral cigaretu. Stephen zaskřípal zuby, prsty nervózně bubnoval do stolu. Nevěděl, co ho rozčiluje víc, jestli lahev whiskey v dosahu, nebo Jimovo přezíravé zdržování, když si zapaloval cigaretu, ale úporně se držel a mlčel.

"Budete jíst?"

Trhl hlavou. Byl tak rozčilený, že si nevšiml Sary. Na jejich stůl překrytý bílým ubrusem s klapnutím postavila popelník.

Jim ji sjel hodnotícím pohledem a potěšeně se usmál. "Rád, jestli se o mě budeš starat zrovna ty. Netušil jsem, že tady v takovým zapadákově můžu taky potkat opravdovou dámu."

Stephen měl sto chutí sáhnout po lahvi a rozbít ji Jimovi o hlavu. Sara ale opětovala jeho úsměv: "Dámu možná, ale o gentlemany je tu opravdu nouze a očividně jsme si ani s tebou nepolepšili."

"Proč jsi tak krutá, to je určitě tím, že mě neznáš," nenechal se odbít Jim.

"Nemám zájem poznávat někoho, kdo se neumí chovat a páchne," mrkla na Stephena, který zatím ovládl svou žárlivost a rychle od jejich stolu odešla.

Jim ji sledoval lačným pohledem, dokud nezmizela v kuchyni. "Holubičky s ostrým zobákem se nakonec rády nechaj ulovit..." zamumlal tiše a prsty si promnul bradu zarostlou několikadenním strništěm.

"Nech si zajít chuť..." zavrčel Stephen.

"Proč bych měl? Něco s ní máš?" ušklíbl se na něj vyzývavě Jim a potáhl z cigarety.

"Je to moje žena."

Jim se povýšeně zasmál. "A to je vada na kráse?"

"Vadu na kráse budeš mít ty, jestli se na ni ještě podíváš!" Stephen vytáhl revolver, odjistil ho a položil na bílý ubrus.

Jim se na oko poraženecky usmál a povzdechl. "Ale byla by z ní krásná vdova, co říkáš?"

Stephen se prudce postavil a zapřel se rukama o stůl, ale dřív než stihl něco říct, ozval se Wilson, který se nenápadně přiblížil už když vytáhl revolver a teď pevně stiskl jeho rameno: "Hou, Davisi, jestli máš problém jdi si ho vyřešit ven. Tu bouchačku schovej, nebo vypadni, víš na čem jsme se domluvili."

Davis po něm šlehl vzteklým pohledem, vytrhl se z jeho sevření, a když si všiml, že Jim se dobře baví, zase si sedl. Takovou radost, že se nechá vyhodit, mu přece neudělá. Neochotně zajistil a uklidil revolver, než se opřel o opěradlo, založil ruce na prsou. Dalo mu dost práce aby se ovládl a myslel na to, proč tu je. "Tak vymáčkneš se konečně?!" sykl nakonec.

Jim se zamyslel a tvářil se jako kdyby mu nedocházelo, co po něm chce, ale Stephen dobře věděl, že to na něj jen hraje. Pohrával si s ním jako kočka s myší a očividně ho to opravdu bavilo. "Jo... vlastně myslíš to zvíře?" ušklíbl se konečně.

"Jo, myslim to zvíře!"

"Našel jsem místo, kde ten chlap zařval..." pronesl už vážně a přimhouřenýma očima sledoval Stephena.

Bylo vidět jak se mu napjaly svaly v obličeji, když stiskl zuby. "Ukážeš mi ho," sykl.

Jim jen pokrčil rameny. "Když jinak nedáš..."

**

Jeremy Harper odpočíval po obědě na verandě svého domu a nezúčastněně zíral před sebe. Město bylo tiché a nedělo se nic zajímavého. Jeho žena odešla za svými povinnostmi porodní báby, nečekal, že se vrátí dřív než večer a jemu nezbývalo nic jiného než zahálka. Promnul si obličej rukama a sklonil zachmuřenou tvář, myšlenkami vzdálený o mnoho let zpět v událostech, které ho tížily, ale které nemohl změnit.

Jeho pozornost ale brzy upoutaly blížící se kroky. Vzhlédl a pousmál se na šerifa.

"Neruším?"

"Ani v nejmenším. Nutně potřebuju slyšet, co je novýho," ukázal mu na místo na lavičce vedle sebe. Zkoumavě pozoroval jak se Kale pohodlně usadil, smekl klobouk a několikrát ho přetočil v ruce. Chvíli si mlčky prohlížel prkna na podlaze, než tiše promluvil: "Můžeš na nějakou dobu zastoupit za Davise?"

"Stalo se mu něco?"

"Ne, jen má jinou práci a já potřebuju někoho ve službě. Vezmeš to za něj?"

"Rád. Zahálka mi nesvědčí. Kdy mám nastoupit?"

Kale nemohl přeslechnout nadšení v jeho hlasu. "Dneska na noc, jestli ti to tak vyhovuje. Teď je v kanceláři Paul."

"Budu tam."

"Díky," hlesl Kale a dál mu očividně nebylo do řeči, jen seděl s zíral před sebe s pevně semknutými rty. Jeremy ho ještě chvíli pozoroval, než se zvedl. "Skleničku?"

Kale sebou trhl, rychle se na něj ohlédl, nakonec ale kývl.

Jeremy zmizel v domě, ale brzy se vrátil se dvěma sklenkami brandy. Jednu podal Kaleovi a když si sedl pozvedl tu svoji. Mladý muž se jen nevesele pousmál, následoval jeho příkladu a napil se. Pak ale znovu sklopil oči.

Jeho společník ho chvíli sledoval, než sám promluvil. "Všiml jsem si, že někdo přijel do města. Nelíbí se mi."

"Nejseš sám. Davis ho má na starosti."

"Věříš, že ho zvládne?"

Kale se na něj krátce ohlédl. Jeremyho ustaraný výraz prohloubil jeho vlastní pochybnosti. "Třeba nás překvapí."

"A co když ne?"

Kale semkl rty a chvíli putoval očima po okolních domech, než se znovu zadíval do tváře Jeremymu. "O tom se mi nechce přemejšlet. Je to jediný co mám. Nechci tady toho hajzla nechat bez dozoru. Doneslo se mi, že se vyptával na Hoardbeasta."

"Proč?"

"Netušim, ale nelíbí se mi to."

Jeremy kývl a zkoumavě pozoroval mladého muže vedle sebe, který už ale nepromluvil. Ani nemusel. Znal ho dost dlouho na to, aby poznal, že ho trápí ještě něco dalšího a možná tušil co. Ticho se prodlužovalo, Jeremy ještě upil a pohodlně se opřel o stěnu domu, založil ruce na prsou. "Víš, že mi čím dál tím víc mi připomínáš tvýho tátu?"

Když si Kale odfrkl, poznal, že se trefil. Po očku se na něj ohlédl. S kamenným výrazem zíral před sebe. "Pro tohle město udělal víc než kdokoliv jinej. Ty jdeš v jeho stopách a děláš to dobře."

Kale zavřel oči a opřel hlavu o stěnu za sebou, odvrátil tvář aby Jeremy neviděl bolest, kterou se usilovně snažil skrýt. Chtělo se mu řvát, že jeho otec sice udělal pro město co mohl, ale pro svoji rodinu neudělal nic. Nenáviděl ho kvůli tomu a nenáviděl sebe za to, jak moc se mu podobá. Nahlas ale neřekl nic, jen dlouze vydechl. Nikdy se nikomu nesvěřil ani s tím nemínil začínat. Jenže všechno to v něm kvasilo a hnilo.

"Kdy sis naposledy udělal volno?" zeptal se ho Jeremy tiše, po dalším dlouhém mlčení a odpovědí mu byl jen rychlý pohled.

"Víš, co byla největší chyba tvýho táty? Myslel si, že musí zachránit celej svět, že všechno závisí a leží jen na něm. Nakonec ze sebe udělal mučedníka, ale ten svět stejně nezměnil.

Válka mě naučila, že každej je nahraditlenej. Nikdo svět nezmění, nikdo se nedokáže postavit běhu dějin, osudu, nebo Bohu, říkej tomu jak chceš. Svět si stejně půjde svojí cestou, ať chceš nebo ne a jediný, co má opravdu smysl, jsou lidi, který jsou ti nejbližší. Nespasíme svět, do háje, nespasíme ani sami sebe," Jeremy se odmlčel, napil se brandy a po očku sledoval Kalea. Když se ani tentokrát nedočkal odpovědi, pokračoval: "Zejtra nepůjdeš do kanceláře, ale vezmeš Dorothy a Bennyho někam ven, celej den budeš jen s nima a v noci se se svojí krásnou ženou pěkně pomiluješ, v tu noc budeš jen její."

Kale se zrovna chtěl napít, ale když si uvědomil, co mu říká, rozkašlal se, a upřel na něj nevěřícný pohled. Jeremy tušil, že kdyby mu to řekl kdokoliv jiný, nejspíš by se se zlou potázal. Tvrdě ho praštil do zad, aby mu pomohl se nadechnout. "Máš zejtra něco důležitýho?"

Kale zavrtěl hlavou, pak si odfrkl a zasípěl: "To si nemůžu dovolit, nemám lidi."

"Ale můžeš... a dovolíš. Zvládneme to s Paulem i bez tebe, nepotřebujeme tě abys nám pořád čučel za zadkem. Jestli se zejtra ukážeš v kanceláři na mou duši tě odtamtud vykopu."

"Ale..."

"Jestli si myslíš, že jsem na to už moc starej, abych ti dal do huby, tak se ještě pokoušej odporovat. Myslim to vážně, Kale, ty potřebuješ volno a oni potřebujou tebe. Svět se nezboří a když jo, stejně s tím nic neuděláš."

Kale ještě chvíli nesouhlasně tiskl rty, nakonec ale sklonil hlavu a prohrábl si vlasy. "Když myslíš, i když pochybuju, že by to mělo nějakej smysl. Nic to nezmění."

"Přesně tohle mi kdysi řekl i tvůj táta a myslim, že toho pak hodně litoval. Nedělej stejnou chybu. Stejně tomu, že by to nemělo smysl, sám nevěříš, protože ty nejseš stejnej jako on. Kdybys byl, hodně bys mě zklamal."

**

Sara zachmuřeně vyhlédla z otevřených dveří. Venku už se stmívalo a Stephen pořád nebyl doma. Objala svoje ramena. I když bylo teplo, bezděčně se zachvěla a sklopila hlavu. Naposledy ho viděla v salonu, pak odjel společně s tím namyšleným chlápkem a od té doby se neukázal. Předpokládala, že jako obvykle tráví svůj čas se sklenkou, ale byla tak hrdá, že se nedokázala jít podívat.

Na chvilku se zaposlouchala do tiché melodie, která se vznášela v podvečerním vzduchu, ale tahala ji za nervy, proto se vrátila dovnitř. Prudce za sebou zabouchla dveře a opřela se o ně zády. Stěží potlačovala slzy. Chtěla věřit tomu, co viděla v posledních dnech, kdy se alkoholu ani nedotkl, ale realita jí zrazovala. Nedokázala věřit snům, to ji odnaučilo její dětství.

Polkla, setřela si několik neposlušných slz, které jí přes veškerou snahu sklouzly na tváře. Chtěla jít rozsvítit petrolejku, aby mohla něco dělat, když před domem zaslechla dusání koňských kopyt. Zpozorněla a aniž by věděla, proč to dělá přitiskla ucho ke dřevu.

"Nepozveš mě na večeři?" poznala výsměšný tón hlasu a přiřadila si k němu povýšený výraz muže v černém zaprášeném klobouku.

"Jestli tě někdy uvidím u svýho domu, zdechceš dřív, než si to stihneš uvědomit..." Překvapeně se usmála a vzápětí uskočila, když se na schodech ozvaly kroky.

Stephen vpadl do domu a překvapeně se zarazil, když v šeru před sebou rozeznal Sařinu postavu. "Stalo se něco? Něco..."

Víc už ale říct nestihl, nedovolily mu to její rty, které se rychle přitiskly na jeho. Nejdřív ztuhl, pak ji ale bouřlivě objal. Lepší přivítání si nemohl přát. Miloval, když byla divoká a vášnivá, zbožňoval ji, i když po něm házela věci. Nikdy ji nechtěl krotit. O to víc ho bolelo, když musel sledovat, jak její vnitřní oheň vyhasínal... i jeho vinou.

Opustil její rty až když se mu nedostával dech. Pohladil ji po tváři, ale ona uhnula pohledem, zabořila obličej do jeho hrudi. Stephen ale vycítil, že je nesvá, donutil ji zvednout hlavu a podívat se mu do očí. I v šeru si všiml, že se lesknou potlačovanými slzami.

"Co se stalo?"

Sara pevněji semkla rty, chtěla sklopit hlavu, ale nenechal ji. "Nevěřila jsem ti... myslela jsem, že..."

Stephen se hořce pousmál a jemně jí palcem přejel po bradě. "Že v salonu chlastám jak prase..."

"Já... promiň..."

"Neomlouvej se, na tvým místě bych si to myslel taky. Ale chtěl bych, aby ses už tohohle nemusela bát."

Jen se usmála, pevněji se k němu přitiskla.

"Měl bych jít obstarat koně. Ale hned se vrátím," usmál se na ni a políbil ji na čelo a neochotně se odtáhl.

"Připravím ti něco k jídlu a čaj."

"Doufám, že ne tu samou břečku, jestli jo..."

"Tak ji poslušně vypiješ, protože ti pomohla."

Stephen protočil oči v sloup, zafuněl, ale neubránil se úsměvu a ten mu vydržel celou dobu, kterou se věnoval koni. Jima nikde neviděl, musel zmizet, když se vítali.

Sara rychle zapálila petrolejku. I ona se usmívala, když roztápěla kamna, plnila konvici vodou. Při ohřívání jídla pro ně oba se neudržela a začala si zpívat. Najedli se mlčky v atmosféře spokojeného očekávání. Až když se Stephen pohodlně opřel o opěradlo židle a nepříliš nadšeně se napil byliného čaje, který mu připravila, opatrně se ho zeptala: "Co to bylo za chlapa?"

Její muž se zamračil a bezděčně otočil hrnkem na desce stolu. Chvíli mu trvalo, než jí odpověděl: "Kretén, kterýho najal starosta a Kale mi ho hodil na krk. Ale našel místo, kde zařval ten chlápek."

Zatímco mluvil, Sara začala sklízet špinavé nádobí ze stolu. "A? Něco novýho?"

Stephen ale zavrtěl hlavou. "Nic, co bych nevěděl, ale stopy byly rozšlapaný. Ten idiot si dal práci s tím, aby tam toho zůstalo co nejmíň."

"Myslíš, že je zničil on?"

"Nemyslim... vím. Stačilo se podívat na jeho boty. Nemyslim si, že mě k něčemu dovede, spíš naopak, bude se mě snažit svést ze stopy."

Sara odložila nádobí na desku příborníku a vrátila se k němu, sehnula se, aby mu mohla omotat ruce kolem krku. "Tak se na něj vykašli."

Stephen ale zhluboka vydechl a pohladil ji po předloktí. "Když to udělám, Kale mě vyrazí. "

"Jsou i jiný možnosti..." špitla a políbila ho do přerostlých vlasů. Stephen ale nesouhlasně stiskl rty. Jistě, mohl se vrátit na rodnou farmu a byl by zajištěný, to ale nechtěl. Stejně jako nebyl voják, nikdy úplně nepřilnul ani k farmaření, navíc by to nebylo fér vůči Charliemu. To jeho bratr si zasloužil, aby mu zůstal rodinný majetek, ne on. A musel si přiznat sám sobě, že ho většinou práce zástupce šerifa bavila.

"Ne, potřebuju to nějak vyřešit. V něčem má Kale pravdu, je lepší, když budeme vědět, co dělá. Ale o tom teď nechci mluvit, vlastně nechci mluvit vůbec, chci si užít se svojí ženou," rychle uzavřel nepříjemnou debatu a přitáhl si ji na klín. Čím blíž ji měl, tím míň myslel na to, jakou chuť má na žitnou. Pak si ale vzpomněl na dopis, který dostal dopoledne. "Něco ti přišlo," pohladil jí po tváři. "Ale potřebuju vstát."

"Mně?" překvapeně sledovala jak z vnitřní kapsy kabátu vytahuje obálku. Když jí ji podal, jen na ni mlčky zírala a její tvář se čím dál tím víc podobala posmrtné masce. Nakonec se prkenně posadila a položila ji před sebe na stůl, ruce složila do klína. I Stephen se posadil, a když se nehýbala, opatrně se jí zeptal: "Neotevřeš ho?"

Sara polkla a zvedla oči v nichž se mísil odpor a strach. "Nevím, jestli ho chci otevřít... nechtěla jsem o nich už nikdy slyšet. Nevím, jak mě našli. "

Stephen jemně sevřel její dlaň a propletl prsty s jejími. "O kom?"

Její oči se vrátily zpět k zažloutlému obdélníku obálky. Neodpověděla, možná jeho otázku ani nevnímala. Nemohl si nevzpomenout, jak ji potkal. Pohyboval se s armádou kdesi v Kansasu. Byla zoufalá a snažila se mu prodat, ale vzdor a odpor v jejích očích mu nedovolil na ni sáhnout. Bál se, že by ho v nestřežené chvíli zabila. Nakonec ji místo do postele pozval na večeři a když s neodolatelným apetitem vysmejčila svůj talíř, učarovala mu tak, že jí ve slabé chvíli věnoval většinu svého žoldu. Později pak svojí hloupé dobroty několikrát litoval, protože nemohl svoje svědomí utopit v kořalce.

Když se pak jak zmlácenej pes vracel domů, zastavil se ve stejným podniku. Ani by si na ni nevzpomněl, kdyby si k němu nesedla pěkně oblečená ženská a nevrátila mu do posledního centu to, co jí tenkrát dal. Ale tím to neskončilo. Dali se do řeči. Jeho lahev byla už z poloviny prázdná a on jí vyklopil všechno, i to, co by nikomu neřekl ani na mučidlech. Ráno se probudil v jejím pokoji a zdržel se tam měsíc. Netušil, co od té doby, kdy ji potkal poprvé, dělala, stejně jako nevěděl nic o její minulosti a bylo mu to jedno. Neměl potřebu se ptát. Čím víc ji poznával, tím víc ji miloval. Vzali se po tom prvním měsíci a na její naléhání se vrátil domů.

Jednou, už ve Frontier, se jí zeptal, proč zůstala zrovna s ním. Její odpověď byla prostá - protože byl jedinej chlap, co ji místo pár mizerných dolarů za její tělo dal najíst a šanci, aby se z toho vyhrabala. Věděl, že touží po rodině a po normálním životě. Chtěl jí to dát, opravdu chtěl... ale všechno se zbortilo jako domeček z karet.

A teď seděl a pozoroval jak ji nejspíš dohnalo něco, čemu chtěla utéct. "Saro..." promluvil na ni tiše, přesto sebou poplašeně trhla a prudce zvedla hlavu. "Když ho neotevřeš, budě tě strašit ještě v hrobě. Vždycky ho pak můžeš spálit."

Sara několikrát naprázdno otevřela a zase zavřela ústa, než velmi pomalu roztrhla obálku. Vytáhla z ní hustě popsaný arch papíru a roztřesenými prsty ho rozložila. Když její oči rychle přelétaly jeden řádek za druhým, v jejich koutcích se objevily slzy, které jí pomalu stékaly po tvářích.

Stephen ji mlčky sledoval, dokud neodložila papír na desku stolu a nezakryla si ústa dlaní. Slzy jí nepřestávaly téct a očividně se je ani nepokoušela zadržet. Pevněji stiskl její ruku a nepatrně škubl koutky rtů, aby ji ujistil, že je stále s ní. Chvíli si prohlížela jeho tvář, jako kdyby si ji chtěla vrýt do paměti, než mu podala dopis. "Přečti si to, chci abys to věděl."

"To nemusíš, i tak..."

"Ne... přečti si to... prosím. Je to psaný anglicky, budeš tomu rozumět."

Nejistě sevřel papír v prstech, a jakmile to udělal, Sara se zvedla od stolu, otevřela dveře a opřela se ramenem o jejich rám. Zšeřelou místnost zaplnilo vtíravé cvrkání kobylek.

Se sebezapřením se zadíval na úhledně psaný text. V oslovení bylo jiné jméno, ale byl si jistý, že dříve patřilo jeho ženě. Marta. Bylo mu stejně cizí jako obsah dopisu a přesto patřilo k ní, stejně jako její kostrbatou angličtinou zapsaná minulost. Luštil slovo za slovem a snažil se poskládat si v hlavě jejich smysl.

...Marca oběsili po tom, co jsi utekla, dával jsem ti to za vinu...

...vím, že jsi otce zabila ty, že to obvinění je pravdivé, snažila ses to na něj hodit, ale nevyšlo ti to, doopravdy ti ani nepomáhal...

...na jednu stranu jsem tě nenáviděl a na druhou jsem chtěl udělat to samé...

...ale to je všechno pryč...

...matka umírá a vzala tvoji vinu na sebe, vymyslela to dobře, uvěřili jí. Chce tě ještě vidět, proto to udělala. Nic ti tu nehrozí, ani od úřadů, ani ode mě, i když to tak nebylo vždy...

...nakonec jsem si ale uvědomil, že nám bez něj bylo mnohem lépe...

Chvíli mu trvalo, než to všechno strávil. Zhluboka oddechl a promnul si čelo dlaní. Tušil, že jeho žena má temné tajemství a teď jen dostalo jasné obrysy. Ale byla to minulost, nikdo ji nezmění, jen zůstala kdesi ležet jako otravný balvan. Nezáleželo mu na ní, i on měl minulost, kterou si s sebou vláčel. Sara teď byla jeho ženou a to jediné pro něj bylo důležité. Ještě mu zbývala poslední část dopisu a té se podvědomě nejvíc bál. Už když četl, co Sařina matka udělala a proč, stáhly se mu útroby úzkostí. Tušil, co nutně musí přijít a když to doopravdy přišlo, z jeho žaludku zůstala malá zmuchlaná kulička.

Hledal jsem tě dlouho a bál jsem se, že se mi to nepodaří, ale nakonec se na mě usmálo štěstí. Vím, kde a s kým žiješ, ale protože jsem se obával, jak mě přijmeš, zvolil jsem tuto cestu. Pokud se chceš vrátit za matkou a rozloučit se s ní, budu ještě tři týdny čekat v Chayenne. Pokud nepřijedeš, je to tvé rozhodnutí. Pak už o nás nikdy neuslyšíš. Pokud přijedeš zajistím ti pohodlnou cestu do tvého skutečného domova.

Tvůj bratr Nataniel

Stephenovi chvíli trvalo, než překonal neuvěřitelnou chuť na panáka. Pak konečně stočil pohled na Saru. Za celou dobu, co četl se nepohnula. Zvedl se, pomalu došel k ní, sevřel její ramena a jemně ji políbil do vlasů. Donutil ji, aby se k němu otočila čelem a objal ji. Už neplakala, jen si opřela čelo o jeho hruď. Dlouho stáli mlčky, dokud ticho nenarušila její slova: "Měl pravdu, jsem vrah..."

Stephen ji objal pevněji. "Myslíš, že mi na tom záleží? Mě? Mám na rukou víc krve, než si dovedeš představit. Jestli sis myslela, že se mě tak snadno zbavíš, tak to se pleteš. Zůstáváš mojí ženou a tohle na tom nic nemění."

Sara zvedla hlavu a zadívala se mu do obličeje. "Byls voják, to je něco jinýho."

"A co myslíš, že je voják? Hrdina? Nebyl jsem víc než zabiják s posvěcením od vlády. Za to, co jsem dělal ostatní věšej..." musel se na chvíli odmlčet, aby se uklidnil. Jakákoliv zmínka o tom kým byl byla příliš bolavá. "Nejspíš jsi měla důvod k tomu, co jsi udělala. Ale chci abys věděla, že mně na minulosti nezáleží."

"Nedovedeš si představit, co nám dělal... matka ho jen omlouvala a Nataniel to nechtěl vidět..." oči se jí ještě jednou zaleskly, než si odfrkla a její pohled ztvrdl. "Nikdy toho nebudu litovat! Zabila jsem ho a udělala bych to znova, kdykoliv."

"Možná jsme si podobnější, než je vidět na pohled," pousmál se hořce. Pak ale zvážněl a vyslovil to, co ho děsilo mnohem víc, než smrt, kterou způsobila. "Pojedeš?"

"Nevím..."

Chtěl říct Jeď, potřebuješ to... ale nedokázal to vyslovit nahlas. Představa odloučení se před ním zjevila v celé své beznadějné obludnosti. Nedokázal si představit jen jediný den, který by měl strávit bez ní a v nejistotě. Jak dlouho by jí to asi trvalo? Týden? Měsíc? Několik?

Nechtěl aby odjela! Polkl ale nedokázal ani říct Nejezdi.