XXXII.

07.07.2018

 "Musíš to zvíře ovládnout!" Jeremiah kolenem držel na zemi vzpouzející se ovci a čepel nože přitlačil pod její krk.

"Ne... nejde to...prosím ne!"

"Jinak se to nenaučíš! Musíš se ovládnout!"

Matthew věděl, že vzpírat se je marné, že to udělá znovu, aby ho zkoušel, aby ho učil... A on se bál, že to zase nedokáže.

Třásl se, ruce pevně sevřené v pěst, očima rozšířenýma lačným hladem stejně jako odporem sledoval Jeremiaha. Byl nahrbený, připravený ihned zaútočit. Jediné, co chtěl, bylo to, co zvířeti dosud kolovalo v žilách.

Kořist!

Šílel hladem, přesto se to snažil ovládnout. Jediné, co ho ještě drželo na místě, byla jeho vůle, která mu už teď připadala nesmyslně titěrná.

"Nedávej tý bestii víc, než musíš. Ovládni ji! Není tak silná, jak si myslíš. Nepatříš jí, seš člověk, rozumíš? Tak rozumíš mi?!"

Nezvladatelně se třásl, svaly i nervy napjaté k prasknutí. Pevně zaťal zuby, bezděky je vycenil. Chtěl zavřít oči, zadržet dech, ale nemohl... nešlo to!

Je člověk... je...

Chtělo se mu nahlas křičet. Jeho citlivý čich nesnesitelně dráždil pach zvířecího strachu, slyšel jeho splašeně tepající srdce, jeho horkou krev...

Hlad... HLAD!

Je člověk... je člověk... je zrůda... bestie, monstrum!

"Ty to dokážeš, ksakru! Ovládej se!" zavrčel Jeremiah a konečně zabořil čepel zvířeti do krku.

Ne... nechtěl to a zároveň tak zoufale chtěl!

Sledoval to se stejnou touhou jako odporem. Vůně krve a smrti naplnila okolní vzduch, první kapky dopadly na zem.

Musel ji mít! Musel!

Už nedokázal udržet bestii v sobě... nešlo to. Vrhl se ke své kořisti, aby si vzal to, po čem zvráceně toužil a ukojil nesnesitelný hlad, který ho ovládal.

Když se nasytil, nejistě vzhlédl. Nedokázal to... zase. Věděl, co uvidí - Jeremiahovy medové oči, v nich slabý záblesk stejného hladu, který on sám nikdy nedokázal ovládnout, a zároveň zklamání.

Dosedl na paty, sklopil hlavu a mlčky zíral na své chlapecké ruce, na kterých se leskla čerstvá krev.

Nedokázal to ovládnout, nikdy to nedokáže... je zrůda, nebezpečná zrůda!

Po chvíli znovu vzhlédl. Jeremiah odešel kousek stranou. Už se na něj nedíval. Stál k němu zády se svěšenými rameny zíral do dálky, pak zaklonil hlavu. Dlaněmi si promnul obličej, zajel prsty do vlasů.

"Nedokážu to, nejsem jako ty, strýčku," v očích ho pálily vtíravé slzy, než přetekly na tváře. Chtěl si je setřít hřbetem ruky, ale jen si po obličeji rozmazal krev.

Jeremiah se krátce ohlédl, pevně stiskl rty. "Ne, bylo to lepší. Dneska to bylo lepší. Běž se umejt."

Věděl, že mu lže, a pokaždé to znělo méně přesvědčivě. Pohledem znovu sklouzl ke krvi vsakující se do země a polkl.

Nikdy to nedokáže... nikdy.

Hlad...

Neustálý hlad...

Hlad!

Krev... rudá krev na bílém prstu, zelené oči rozšířené strachem... "Matthewe?!"

Mami...


Matthew prudce zalapal po dechu a doširoka otevřel oči, promnul si obličej dlaněmi. Hlava ho nesnesitelně bolela, další noční můra ho okradla o vzácný spánek. Stále před sebou viděl obrazy ze sna. Ksakru!

Uteklo několik dní od chvíle, kdy se probudil probral z blouznivého bezvědomí. Horečky ustupovaly a on sílil každou hodinou. Bolesti ubývalo, rány na jeho zádech se rychle hojily.

Posadil se na posteli, rozhlédl se po temné místnosti. Stále cítil pach Indiánky, i když jí nedovolil spát ve své ložnici. Její vůně, sílila každým dnem a kdykoliv byla na dosah, dráždila bestii v něm. Když se pohybovala v jeho blízkosti dnes, myslel, že zešílí. Zatímco ošetřovala jeho rány, zatínal prsty do polštáře, měl sto chutí se do něj zakousnout, nebo začít řvát, jak se snažil ovládnout něco, co nikdy ovládnout nemohl. I když ji odháněl, nechtěl ji k sobě pustit, ona se pořád odhodlaně vracela. Se strachem, který nemohl nepostřehnout, pokoušela jeho slábnoucí vůli.

Aspoň že se mu Nolan s Lucasem vyhýbali. Nolan vzal jeho varování vážně, ona ne... ona se nenechala odradit.

Vzepřel se na rukou a pomalu vstal. Ještě byl zesláblý, ale ne tolik, aby to nedokázal sám. Nalil si do hrnku vodu a vypil ji, než ho prudce odložil na desku stolu. Nabíral sílu a s tím se každou hodinou zvětšovalo nebezpečí, které pro všechny představoval, obzvlášť pro ni. Když zavřel oči, viděl její tvář, vnímal ji všude a vždy. Když mu k ní uletěly myšlenky, zrychlil se mu tep a pálilo ho v tříslech a vkrádala se do nich neustále. Nedokázal se soustředit na nic jiného. Ksakru!

Prsty vrazil do vlasů, pevně zaťal zuby... ne... nechtěl bestii dát to, čeho se dožadovala, už jen protože jí nechtěl podlehnout.

Jak dlouho ještě vydrží? Kdyby aspoň nebyla tak snadno dostupná, pod jednou střechou a všude kolem něj se povalovala ta vůně, která mu nedala pokoj, ze které šílel, které podléhal.

Vycenil zuby, pevně zavřel oči...

Vůně...

Nemůže... NESMÍ!

Musím ji mít! Je moje! Patří mi... PATŘÍ!

Ohlédl se přes rameno.

Dvoje dveře, tak snadné to je... jen nechat bestii, ať vezme co chce...

Prohrával s vlastním tělem, sám se sebou. Pomalu nevnímal, jak se dostal ke dveřím ze své ložnice. Klika ho zastudila v rozpálené dlani, zrychleně oddechoval, když ji stiskl a otevřel. Tep mu šuměl v žilách, horký a sžíravý.

Chodba byla temná, známé postroje na věšácích voněly promaštěnou kůží a koňmi. Před ním zbyla poslední překážka, tak snadno překonatelná jako je snadné se nadechnout, než skočí do horké propasti, aby s ní mohl splynout v jednom ničivém ohni.

Křečovitě se do nich zapřel rukama. Snad stále ještě kdesi hluboko nechtěl, ale jen kousek od něj spala ona, lákavá a ještě lákavější, když je tak zatraceně blízko.

MOJE!

Prudce chňapl po klice. Dech zrychlený k zešílení mu syčel mezi zuby, když dveře příliš snadno opustily své místo.

I když v kuchyni byla tma, dobře viděl, jak vstala, couvla ke zdi, opřela se o ni. Neměla kam uniknout a strach smísený s překvapením naplnil nevelký prostor mezi nimi už tak přesycený vším, co ho přivádělo k šílenství. Nešlo se tomu bránit... chtěl... šíleně zaslepeně chtěl!

Netušil, jak se stalo, že svíral její krk, ne tak, aby ji zranil, jen aby ji udržel na místě. Lapala po dechu, rozšířenýma lesknoucíma se očima mu zírala do tváře. Překvapil ji.

Uvěznil ji mezi svým tělem a zdí, přitiskl se k ní tak těsně jak to šlo. Byla blízko, její dech cítil na krku, když se jí palcem zapřel do brady, donutil ji zaklonit hlavu. Škubla sebou a pokusila se vyprostit.

Proč, ksakru, zůstávala s ním?!

Patříš mi! Patříš...

V očích se jí zaleskly slzy bolesti, ponížení, odporu, když rukou hrubě sevřel její stehno. Pevně zaťala zuby, vzepřela se, nehty mu zaryla do hrudi. Bezvýsledně se pokusila osvobodit, ale nenechal ji. Neměla úniku a věděla to, přesto se snažila vzdorovat.

Sklonil se nad její tváří, bezděčně vycenil zuby, chtivý pohled lesknoucí se lačnou touhou zaklesl do jejích temných očí. Nevydržela to, i když ho ve tmě skoro neviděla, uhnula hlavou, odkryla mu výhled na svůj krk.

Neodolal, sklonil se k ní. Její vlasy ho zašimraly na tváři, palcem přejel po napjatých svalech. Pak se jich téměř dotkl pootevřenými ústy, špičkou nosu a lačně zavětřil.

Ta vůně... a strach. Její tělo v těsné blízkosti toho jeho a bestie řvoucí v jeho mysli, dožadující se konečně toho, pro co si přišel. Spalující žádost, kterou nechápal. Stačilo tak málo a mohl dostat, co chtěl.

Lehce oddálil pánev od její, jen tak, aby se dostal ke knoflíkům kalhot, když na tváři ucítil vlhkého.

Zvedl hlavu. Po tváři jí stékaly slzy, leskly se a zanechávaly za sebou mokré stopy. Stočila na něj uslzený pohled stejně plný strachu jako zelené oči, které ho sledovaly z hlubin jeho vzpomínek a tam kdesi daleko to nesnesitelně bolelo. Aniž by vůbec mohl pochopit, proč to dělá, se dotkl palcem jedné ze slaných kapek na její tváři.

Strnula, zhluboka oddechovala, pak ale využila prostoru, který jí nečekaně dal. Škubla sebou a tvrdě mu vrazila stehno do chtíčem napjatého rozkroku.

Zaúpěl a sesul se na kolena. Cítil, jak se kolem něj prosmýkla a tiché kroky.

Pryč... je pryč...

Nevnímal nic než tepající bolest mísící se s šílenou sžíravou touhou. Zaťal zuby, padl na zeď za sebou až v ní zapraštělo a zabolelo ho v rameni. Bestie v něm řvala, trhala ho na kusy. Chtěl jít za ní a stejně zoufale se tomu bránil... nesmí... nesmí!

Skousl ret, aby neřval stejně jako řvalo zvíře v něm. Nakonec se ale neudržel a rozesmál se. Šíleně se smál sám sobě. Sesul se na zem, sbalil se do klubíčka.

Je pryč...