XXXIII.

08.07.2018

Matthew tiše stál u okna a sledoval, jak se světlo svítání vkrádá do jeho dvora, i když idylicky poklidný obraz mu byl úplně lhostejný. Do ložnice se vrátil teprve před chvíli, když dokázal konečně překonat bolest v rozkroku a ovládnout sám sebe natolik, aby mohl chladně uvažovat. Pousmál se. Indiánka byla silnější a rychlejší než, předpokládal a teď je konečně pryč. Nevrátila se, díky Bohu. Jenže se nemohl zbavit obrazu jejích uslzených očí a vždy, když si na ně vzpomněl, něco v něm se sevřelo.

Její slzy bolely úplně stejně jako kdysi slzy v očích jeho matky - jediné blízké ženy, kterou miloval... a které ublížil jen svojí prostou existencí. Někdy si přál, aby ho otec zabil a byl konec utrpení jeho i matčina. Jenže on to neudělal. Možná to nedokázal, netušil a nebylo koho se ptát. Své rodiče neviděl od té doby, co jej otec nechal zavřít do osamělého pokoje ve starém nepoužívaném křídle domu. Po tom, co odešel s Jeremiahem, se tam už nikdy nevrátil. Kdyby chtěl, dokázal by rodný dům najít. Pamatoval si, že byl někde ve Virginii a jméno svého nenáviděného otce, ale neměl důvod se tam vracet. Když opustil Jeremiaha, raději zamířil na západ. Utekl od rodiny i od něj, jen od sebe utéct nemohl.

Zatřásl hlavou, aby zahnal bolavou minulost, která se ale stále neodbytně vracela teď více než jindy. Promnul si obličej, prsty si prohrábl vlasy. Bylo tolik otázek, jenže kde hledat odpovědi nevěděl. Jeremiah mu kdysi vysvětlil všechno, co mohl, a bylo toho žalostně málo, i když to až dosud stačilo, aby dokázal v klidu žít. Jenže teď tápal a netušil, co dál.

Z tíživých myšlenek ho vytrhl až pohyb na dvoře. Zpozorněl, přimhouřil oči a přiblížil se těsně k oknu. Sledoval, jak ze stodoly vyšel Lucas, chvilku po něm i Nolan a oba ze sebe oklepávali seno. Bezděčně, aniž by tomu mohl zabránit, vycenil zuby. Napjatě sledoval každý jejich krok. Jazykem si přejel po zubech. Ta chuť na patře... Jeho lovecký instinkt se probudil příliš rychle, jakmile se v jeho blízkosti objevila možná kořist.

Když si konečně uvědomil, co dělá, rychle ustoupil od okna a otočil se k němu zády. Oběma rukama pevně sevřel tvrdé opěradlo židle. Nolan není žrádlo, ksakru!

Jak dlouho je to, co naposledy zabíjel?! A už teď je nebezpečný každému, kdo by se k němu jen přiblížil! Smyčka jeho prokletí se mu pevně stáhla kolem krku, zadřela se do kůže.

Musí se jich zbavit. Když v dosahu nebyla kořist, byl klidnější. Musí je dostat pryč dokud nenajde způsob, jak... jak co?! Měl sto chutí mrštit židlí proti zdi. Nemůže změnit sebe!

Pozorně poslouchal kroky svých mužů na chodbě, i když nechtěl, stejně to dělal. Cítil je i přes dveře, nebo si to možná jen představoval.

Musí se jich zbavit!

Když zaslechl, že se někdo blíží a tiché zaklepání, ustoupil zpátky k oknu, co nejdál ode dveří. Poznal Nolana dřív, než otevřel a promluvil, i když k němu stál zády: "Pane?"

Jeho pach... krev v jeho žilách... Opřel se o rám okna, křečovitě stiskl zuby.

Nolan se přiblížil. "Pane..."

Hlad!

"Stůj!" zachraptěl Matthew.

Spíš cítil, než viděl, jak se černoch zarazil a znervózněl, než znovu tiše promluvil: "Pane, to děvče... ta Indiánka zmizela."

"A co já s tim?!"

"Já jen..." nedořekl, otázky a zklamání zůstaly viset ve vzduchu, který byl už tak nedýchatelný napětím. Neodvažoval se ptát dál.

Matthew se rychle ohlédl, jeho oči se zaleskly a Nolana zaplavil podvědomý strach. Strach kořisti, která se podívala do očí predátora. Polkl, bezděčně ustoupil zpět ke dveřím, ale přemohl se a neodešel.

"Co ještě chceš?!" zavrčel na něj jeho pán.

"Co mám udělat s jejíma věcma?" Nolanův hlas se zřetelně chvěl a jeho strach dělal zatraceně dobře zvířeti skrývajícím se v muži před ním.

Matthew musel polknout, aby vůbec dokázal promluvit: "Zbav se jich, je mi to jedno!"

"Ano, pane." Nolan chtěl utéct z dusivé atmosféry uvnitř, ale dřív než stihl překročit práh, Matthew znovu promluvil a jeho hlas škrábal o vzduch o hustotě olova jako rašple, až se mu naježily chloupky na krku: "Dneska vyjedete na pastviny. Najdete, zkontrolujete a spočítáte všechna stáda. Chci kompletní seznam, kolik kusů a kde mám. Pak překontrolujete všechny ploty a ohrady, co bude potřeba opravíte. Vyjedete hned!"

Nolan se překvapeně otočil. V tuhle dobu? Stáda obvykle kontrolovali v pozdním létě, než na podzim s najatými honáky sehnali dobytek, aby pán mohl rozhodnout, jaké kusy a kolik jich může prodat, kolik zvířat zůstane přes zimu. Byla to práce na několik týdnů a stejně tak kontrola plotů, kterou ale dělali, jakmile roztál sníh, když vyhnali zvířata na volné pastviny. Dokončili ji sotva před měsícem. Polkl, než se zmohl na odpověď: "Ale..."

"Nerozuměls něčemu?!" nenechal ho domluvit Matthew. Bylo mu ukradený, kolik kusů dobytka má, stejně jako v jakém stavu jsou jeho pastviny. Chtěl jediné - aby byli pryč a na hodně dlouho!

"Ne, jen... ploty jsme..."

Hlad!

"Je mi jedno, kdy ste to dělali! Teď uděláte, co jsem řekl!" znovu mu skočil do řeči Matthew. Ať už zmizí! Bože ať zmizí! Chtělo se mu křičet a celý rozhovor se nesnesitelně protahoval.

"Pane a co vy? Přece..." do Nolanova hlasu se vloudil stít starosti.

"O sebe se postarám. Vyjeďte co nejdřív. Vezměte si, co potřebujete," odpověděl mu přidušeně. "A teď už zmiz! Nech mě bejt!"

"Jak si přejete, pane. Lucas ještě obstará koně a..."

"Ne! Obstarám je sám. Vypadni už!" přerušil znovu Matthew.

"Jak si přejete, pane," zamumlal ještě pod vousy, konečně zavřel dveře, a aniž by chtěl, oddechl si. Měl z něj strach, a to nebyl žádný zbabělec. Ustoupil ještě o dva kroky a nervózně si promnul obličej dlaněmi.

To děvče je pryč. Věřil, že pro něj bude vysvobozením, jenže jeho naděje se rozplynula jako dým z uhašeného ohniště. Ale... tak to přeci nemůže skončit Jenže on sám pro něj nemohl udělat nic víc, než to, o co ho žádal. Zůstávat s ním byl hazard se životem, to si příliš jasně uvědomoval, jenže jaké další životy jsou v ohrožení?

Ksakru!

Snažil se potlačit pochybnost, že se rozhodl správně, když ho nechal žít. Možná až teď úplně pochopil, jak velké nebezpečí se skrývá za známou tváří.

Pomalu se odvrátil a se sklopenou hlavou došel do kuchyně. Pohledem přejel po lůžku, na kterém stále ještě ležely kožešiny. Ať si snažil vnutit jakoukoliv myšlenku, jediné, na co dokázal myslet, byl strach a zároveň úleva. On i jeho syn mohou odjet z jeho dosahu. Ale zároveň se za to nenáviděl, protože mu slíbil... sobě slíbil, že ho neopustí.

"Tak co? Víš něco? Co ti řekl?" zaútočil na něj otázkami Lucas, když začal pomalu skládat kožešiny. Jen zavrtěl hlavou.

"Takže je pryč? Utekla mu?" v Lucasově hlasu nemohl nepostřehnout úlevu. Ohlédl se na něj přes rameno. Právě si naléval horkou kávu a tvář měl strnulou, bezvýraznou, jako by se vlastně nic nedělo, alespoň se o to snažil.

"Asi," odpověděl mu tiše. Naskládal všechny její věci na kožešinu, zabalil je do velkého balíku, a vynesl ho ven. Cítil v zádech Lucasův podmračený pohled.

Svůj náklad složil těsně u studny, starostlivě se rozhlédl. Slunce se už vyšplhalo nad obzor a vypadalo to, že pršet nebude. Doufal, že Indiánka není daleko a pro své věci si přijde. Než odjedou, do ohrady za domem vypustí i jejího poníka.

Nezdržoval se tam dlouho a rychle se vrátil do domu. Jeho syn právě krájel chleba. "Myslim, že si to dojíš venku, máme práci, musíme se připravit."

Lucas překvapeně zvedl hlavu. "Na co?"

"Odjíždíme. Na pastviny."

"Teď?"

Nolan si nalil kávu. "Teď."

"Zbláznil se? Co tam budeme dělat?"

"To, co vždycky," odpověděl mu otec lakonicky a napil se.

"Vždyť... proč?"

Nolan zaváhal, než nahlas řekl to, co ho nejvíc děsilo: "Protože má hlad."

Lucas polkl a bezděky si prsty promnul krk. Ještě několik nekonečných vteřin strnule seděl, než rychle dopil kávu a prudce vstal. "Jdu připravit koně."

Nolan škubl koutkem rtů: "Osedlej jen jednoho, druhý sedlo připrav do vozu, zabalím zásoby." Než domluvil, Lucas už stál ve dveřích. Ještě krátce kývl, než zmizel v chodbě.