XXXIV.

09.07.2018

 Kale pomohl Dorothy na kozlík vozu zapůjčeného od Bartona a když se pohodlně usadila, vyzvedl na jeho korbu i syna, který se hned uvelebil na dece složené v rohu. Nakonec sám nasedl a sevřel v rukou opratě. Ještě mávl na pozdrav kováři a pobídl koně.

Když projížděl kolem kanceláře, Jeremy s Paulem stáli na verandě. Starší z mužů souhlasně pokýval hlavou, jeho bratr mu zamával. Kale nejistě opětoval jejich pozdravy a snažil se překonat hořkost. Nenápadně střelil pohledem po své ženě. Pozorovala ho, ale když se jejich pohledy střetly, uhnula očima. Jen pevněji semkl rty. Nevěděl, co dělá špatně, ale právě teď mu připadalo, že úplně všechno. Nejraději by vůz otočil a vrátil se, ale nechtěl zklamat Bennyho, jako už to udělal tolikrát. Třeba měl Jeremy pravdu a nějaký smysl to mít bude.

Když vyjeli z města, nechal koně volně klusat, opratě si přehodil do jedné ruky a druhou se nejistě dotkl předloktí své ženy. Překvapeně zvedla oči, ale nakonec na jeho nejistou výzvu stejně nejistě odpověděla - propletla prsty s jeho a stiskla je. Ani ona nechtěla kazit společný den, i když by si ho představovala úplně jinak.

Slunce stoupalo a vypadalo to, že je čeká další z teplých dní počátečního léta. Jemný vánek rozvlnil vysokou trávu kolem cesty a sklepal z ní poslední kapky rosy. Na obloze zakřičel dravec, který nad jejich hlavami opisoval velké kruhy. Konečně se na obzoru objevilo několik vzrostlých stromů na rozcestí. Jejich cíl byl blízko.

Petersonova farma je uvítala otevřenou branou. Ještě ani nevjeli do dvora, když z dveří domu s hlasitým voláním vyběhl jeho nejmladší obyvatel. Hned po něm se na verandě objevila jeho matka. Utřela si ruce do zástěry, než jim s širokým úsměvem vyšla vstříc. "Vítejte!"

"Dobré ráno, paní Pretersonová." Kale seskočil z vozu, aby mohl pomoct Dorothy a sundat z korby koš naplněný jídlem, který dovezli. Jeho syn už dávno z vozu seskočil, a když se otočil stihl zahlédnout už jen to, jak se Samem mizí ve chlévě.

"Jakou jste měli cestu?" Beth přátelsky stiskla Dorothy podané ruce a zářila štěstím.

"Bezproblémová," uhnula pohledem po Kaleovi. Neodkázala na tváři vyloudit tak upřímný úsměv jako Beth a bylo jí to téměř líto.

Kale jen kývl na souhlas.

"Dneska bude krásně, připravili jsme se Samem stůl venku, pojďte," švitořila dál Beth, i když vycítila tiché napětí mezi manželi, taktně dělala, že si ničeho nevšimla. Laškovně nabídla Dorothy rámě a když se do ní nejistě zavěsila, stiskla její dlaň a odvedla ji za roh, k čerstvě posekanému trávníku vedle domu, kde kvetlo několik omamně vonících keřů. Kale se rozhlédl po pečlivě uklizeném dvoře, než koš s jídlem postavil na verandu a následoval je. Včera ve městě potkal Thomase a ten je pozval na návštěvu. Jeho nabídky využil rád, možná nechtěl být se svou rodinou a stínem výčitky mezi nimi sám.

S ubrusem na stole si pohrával lehký vánek a jeho jemné výšivce konkurovala velká kytice lučních květů ve váze. Beth je chtěla usadit u stolu, když se konečně objevil i pán domu. "Vítejte," usmál se široce, zatímco si sundával pracovní rukavice a srdečně si se šerifem stiskl ruku. Vůbec poprvé je tu někdo navštívil. "Jsem rád, že jste opravdu přijeli. Chcete se, než bude připravená svačina, rozhlédnout po hospodářství?" oči mu svítily nadšením a pýchou.

Kale se jen s tázavě pozvednutým obočím zadíval na svoji ženu. Ta ale zavrtěla hlavou. "Raději pomůžu Beth v kuchyni. Jdi sám," když se ale oba muži zmizeli, povzdechla a sklonila hlavu, snažila se přemoct smutek, který jí svíral hrdlo. Možná byla sobecká, ale toužila jen po své rodině. Ne, že by neměla Petersonovi ráda, naopak, ale...

Když jí Beth stiskla předloktí, trhla sebou, usmála se a doufala, že tím úsměvem paní domu ošálila. Její myšlenky jí přišly nepatřičné. Raději by měla být ráda, za to co má, jenže osten hořkosti zůstal a zaryl se ještě hlouběji, když sledovala, jak Beth září štěstím.