XXXV.

15.07.2018

Uteklo sotva několik hodin a Matthew se opět opíral o stěnu u okna. Ruce měl založené na prsou, prsty zarýval do napjatých svalů na pažích a úkosem sledoval oba černochy na dvoře. Nedokázal si v tom zabránit. Už naložili na vůz vše, co potřebovali. Lucas právě zasunul do pouzdra u sedla pušku a nasedl. Nolan ještě hodil do korby svůj dlouhý teplý kabát, než naposledy zašel do domu a zaklepal na jeho dveře.

Pevně stiskl zuby, pohled zavrtal do podlahy a aniž by chtěl, zachvěl se očekáváním.

Starší z černochů pomalu otevřel, zůstal ale stát na prahu, svůj starý klobouk svíral v rukou. "Pane, jsme připravený. Vrátíme se asi za dva tejdny doplnit zásoby a naložit nářadí a pletivo."

Matthew jen krátce kývl, než zvedl oči a upřel je na Nolana, který polkl a nejistě přešlápl z nohy na nohu. "Tak... dejte na sebe pozor, pane," zamumlal ještě, než konečně zmizel.

"Ty taky," vydechl Matthew do ticha a pohledem se opět vrátil k tomu, co se dělo za oknem. Pozorně sledoval, jak nejdřív Lucas na koni a za ním vůz, který kočíroval Nolan, vyjeli ze vrat. Až když zvířený prach sedl zpět na zem, mohl se uvolnit. Je sám... sám jen se svými koňmi.

Ještě chvíli bez zájmu zíral na prázdný dvůr, než z kapsy vytáhl kus jemné jelenice. Našel ho v rohu své ložnice tam, kde Indiánka předtím spala. Původně v něm byla zabalená malá zdobená krabička z březové kůry naplněná rudou hmotou, která teď ležela na jeho stole. Chvilku si kus kůže prohlížel, než ho stiskl v dlani a přivoněl k němu.

Její vůně...