XXXVI.

15.07.2018

 "Neviděls Jima?"

Paul sebou trhl a vzhlédl od čerstvé kávy a několika popsaných a pokreslených papírů na stole. O rám otevřených dveří se opíral Stephen Davis a zachmuřeně si ho prohlížel. Neslyšel ho přijít, počítal materiál na svůj budoucí dům. Naprázdno otevřel a zase zavřel ústa, než mu došlo, na co se ptal. "Ne... dneska ne, ale ve městě nespal. Harper říkal, že ho za tmy zahlídl. Odešel ze salonu a odjel někam... na západ, myslim."

Stephen jen kývl hlavou a zamyšleně se rozhlédl po ulici. Paulovi ho bylo svým způsobem líto. Bylo mu nad slunce jasnější, že přilepit se na paty Jimovi je téměř nadlidský úkol a sám se nedokázal ubránit pochybnostem, že to dokáže. Vyměnit by si to s ním ale nechtěl, ani za balík dolarů. I když ten balík zrovna teď nutně potřeboval. "Hodně štěstí..." popřál mu upřímně.

Stephen jen nevesele škubl koutkem rtů. "Budu ho potřebovat..." zamumlal a dotkl se na pozdrav krempy klobouku, než se odlepil od rámu. Nezbude mu než osedlat koně a pokusit se Jima najít.

Během chvíle už jeho kůň klusal po cestě k západu. Dopolední slunce ho hřálo do zad a on doufal, že narazí na stopu. Minul rozhlehlou městskou ohradu, kde se klidně popásalo několik koní, mula, dvě krávy a koza s kůzlaty. Tam přitáhl otěže, pozorně se rozhlížel, nakonec ale sesedl a pokračoval pěšky, své zvíře vedl za sebou na volné otěži.

Cesta byla suchá a prašná. Poznal, že po ní ráno projel vůz, ale stopy jezdce hledal těžko. Předpokládal, že jel po středním travnatém pruhu. Pokračoval a snažil se nemyslet na Saru a včerejší večer. Moc toho už spolu nenamluvili. Ještě se nerozhodla, jestli odjede, měla čas do pátku, kdy tudy projížděl dostavník do Cheyenne. A on si přál, aby den rozhodnutí nikdy nenastal, protože tušil, jaké bude.

Cesta mírně zahýbala k jihu, aby se vyhnula hlubší proláklině, zarostlé trnitými keři v této době obsypanými květy. Tam se Stephen zastavil. Směrem k jihu uhýbal z cesty úzký proužek zdupané trávy. Sehnul se a když v místě, kde se oddělil z hlavní cesty našel otisk podkovy, byl si jistý, že jde správně.

Nasedl a následoval stopu do mírného kopce nízké terénní vlny, která ale pod vrcholem prudce klesla do mělkého údolí, k napajedlu zastíněnému několika vzrostlými stromy. U jejich paty našel ohniště s hromádkou popela, hraničku připraveného dřeva a zválený obdélník trávy. Sesedl a nechal koně pást, aby si to mohl pozorněji prohlédnout. U vody našel několik otisků Jimových bot i kopyt jeho koně v ohništi čerstvé nedopalky cigaret. Byl si jistý, že tady Jim minimálně včera přespal. Teď byl ale pryč. Ve městě taky nebyl, dalo se předpokládat, že čmuchá někde venku, ale kde?

Stephen se rozhlédl okolo. Nemusel ani dlouho hledat, aby našel další stopu. Ještě se rychle napil z čutory u sedla, než ji následoval. Vedla ho po pláni na západ a byla dobře znatelná, proto mohl pobídnout koně k rychlejšímu kroku. Poznal, že v podstatě přesně kopíruje cestu z města na indiánské území. Tušil, že se blíží k Hoardbeastovým pozemkům.

Slunce stoupalo a už bylo téměř k polednímu, když dojel ke skupince mladých bříz na vrcholu terénní vlny, po níž se nacházel Hoardbeastův ranč. K jednomu ze stromů byl uvázaný známý kůň, který tiše zaržál. Stephen vytáhl a odjistil revolver, až potom opatrně sesedl. S připravenou zbraní se přiblížil k okraji lesíka. Až když se ozvalo tiché cvaknutí kohoutku zbraně po jeho pravé ruce, zarazil se.

Jim se zvedl z vysoké trávy a pobaveně zamlaskal. "Jaká neopatrnost..."

Stephen jen ohrnul ret, nehýbal se. Jízlivé poznámky očekával. Úkosem sledoval jak Jim přišel blíž. Nevypadal zrovna nadšeně.

"Co se stalo, žes zvedl prdel a odjel z města?"

"Jestli si to nepamatuješ, tak na tom máme dělat spolu. Když ses neukázal, našel jsem si tě. Nebo sis myslel, že to nechám tak snadno plavat?"

Jim si jen odfrkl, chvíli si ho prohlížel chladným pohledem, než konečně sklonil zbraň, ale neuklidil ji.

"Co tady děláš?" sykl Stephen.

"Co myslíš? Namáhej trochu tu věc, co máš na krku, abys pořád nebyl jen za idiota."

"Co máš na Hoardbeasta? Určitě tady nejseš kvůli pikniku."

Jim nedopověděl. Ještě jednou si Stephena změřil pichlavýma očima, než k němu pomalu došel a ušklíbl se mu přímo do obličeje: "Do toho ti nic není, ochlasto. Měl by ses zase vrátit za svojí počestnou ženuškou a k flašce, práci nechat ně někom, kdo jí rozumí."

Stephen se snažil přemoct vztek, ruce se mu rozechvěly, pevněji sevřel pažbu revolveru. "To by se ti líbilo, co?" procedil mezi sevřenými zuby.

Jim se ale už jen uchechtl a zavrtěl hlavou. Odvrátil se a aniž by se o něj zajímal nasedl na koně a odjel.

"Hajzle zasranej..." Stephen se rozhlédl kolem. Z toho, co tu zůstalo asi těžko zjistí, co tu ten zmetek chtěl. Nezbylo mu než ho opět jen následovat, ale nadšený z toho opravdu nebyl.


**


Thomas Peterson do otvoru v mechanice pušky zastrčil poslední nábojnici a podal ji synovi. Sam zářil štěstím, když si ji neobratně bral. Jeho otec mu ještě pomohl ji pořádně chytit a opřít ji o rameno. Patnáct kroků před nimi stála improvizovaná lavička, na níž společně vyrovnali zrezavělé butele na mléko, které tu zůstaly po původních majitelích. Kale dřepěl za nimi a jeho syn seděl v trávě u jeho nohou. Se stejně dychtivým pohledem, jako byl ten Samův, sledoval co se děje. Jenže Peterson byl o několik let starší, a i když věděl, že jeho čas ještě nepřišel, tiše doufal, že mu otec dovolí to alespoň zkusit.

Odpolední stíny se prodlužovaly a slunce se už před několika hodinami, v době kdy pod širým nebem společně obědvali, přehouplo přes zenit. Beth a Dorothy zůstaly v domě a připravovaly zákusky. Muži se i s chlapci stáhli za chlév, aby se zabavili po svém.

Sam chvíli mířil, a když konečně stiskl spoušť trhl s ním zpětný ráz zbraně. Nezkoušel to poprvé, přesto minul cíl. Thomas se na něj usmál, pomohl mu natáhnout mechaniku a upravil držení. Až když téměř vyprázdnil zásobník, byla jeho snaha korunována úspěchem.

"Výborně," zhodnotil jeho snažení Kale a Benny na něj prosebně upřel oči. Nemusel nic říkat, jeho otec pochopil, co po něm chce. Chvíli váhal, nakonec ale zavrtěl hlavou. "Ještě ne, puška je na tebe moc těžká."

Chlapec zklamaně sklopil hlavu, ptát se na otcův revolver, který mu visel u pasu se neodvážil. Sice mu ho několikrát pomáhal čistit, ale jindy na něj nesměl ani sáhnout.

Thomas zatím posbíral prázdné nábojnice a doplnil zásobník pušky o novou dávku, pak ji ale podal Kaleovi a vyzývavě se na něj usmál. Ten ho chvíli tázavě sledoval. Pak ale jeho výzvu přijal a zkušený okem si prohlédl zbraň - pečivě udržovanou winchestrovku "Yellow boye". "Mám radši novější model, nemusím do něj s do revolveru kupovat extra nábojnice," utrousil.

"Mě stačí, nemám revolver," pousmál se Thomas.

Kale kývl a prohlížel si nastavené cíle. "Je to trochu blízko, nezdá se ti?"

Thomas se rozhlédl. "Támhle," ukázal na sloupek ohrady, vzdálený minimálně třicet kroků. Kale škubl koutkem rtů, sundal si klobouk a opřel pažbu o rameno. Ale Thomas se zazubil: "Horní i dolní prkno je přitlučené čtyřmi velkými hřebíky, nedávno jsem ji spravoval, vidíš je? Kdo se trefí přímo do středu mezi ně, vyhrál. Beru si to dolní."

Kale na něj krátce upřel oči přes mechaniku pušky a pousmál se. Ještě chvíli mířil, než vystřelil. Od hlavně se vznesl obláček kouře a na sloupku se vyštípla tříska v místech, kde se křížil s horním prknem ohrady. Pak podal pušku Thomasovi a uvolnil mu místo, kde sám stál, aby soutěž byla spravedlivá. Ten natáhl mechaniku a stejně jako Kaleovi mu chvíli trvalo, než vystřelil.

"Same? Jděte to s Bennym zkontrolovat," pobídl svého syna, když sklonil zbraň a přimhouřenýma očima sledoval, jak se oba chlapci rozeběhli ke sloupku, který chvíli zkoumali. Benny začal nadšeně poskakovat a jako první se otočil zpátky. "Vyhrál, vyhrál, táta vyhrál! Je lepší!" hulákal nahlas.

"Ale sotva o šířku palce!" vykřikl Sam pobouřeně, chtěl ho dohnat, ale Benny už byl u obou mužů a nadšeně poskakoval kolem.

"Přece si to nerozházim se šerifem," zazubil se Thomas a podal Kaleovi ruku.

Ten ji stiskl a přátelsky mrkl na podmračeně se tvářícího Sama. "Ale střílíš dobře."

"Kdybys někdy potřeboval, stačí dát vědět."

"Vážím si toho," Kale si ale nemohl nevšimnout, jak zvážněl.

"Něco novýho o tom zvířeti?"

Šerif se sehnul pro klobouk, který předtím hodil do trávy a když si ho nasazoval, mračil se. "Ne, nic, ale Davis se snaží. Kdybyste našli stopy, nebo něco jinýho, dej vědět."

Thomas zamyšleně kývl a Kale ho zkoumavě pozoroval. "Jestli ti můžu poradit, nepouštěj se do ničeho na vlastní pěst. Vždycky je lepší když máš někoho, kdo ti bude krejt záda, vůbec u mrchy jako je tahle. Kdyby bylo potřeba, mám lidi ve městě," odhadl, co mu proběhlo hlavou.

"Budu si to pamatovat. Ale asi bysme se měli vrátit, než nás budou postrádat naše drahé dámy."

Kale se jen pousmál a než zavolal na Bennyho, který stále ještě nadšeně poskakoval kolem.

Kuchyň už byla uklizená, nádobí umyté, na kamnech stála velká konvice s vodou na kávu a obě ženy společně připravovaly své doma upečené moučníky. Beth neustále nadšeně švitořila a nedala Dorothy příležitost, ke smutku, i když je obě dráždily výstřely zvenku.

"Muži..." povzdechla si Beth a pohladila své bříško, které se rýsovalo pod šaty, "přála bych si děvčátko."

"Nedivím se, s muži, těmi malými a i těmi velkými je kříž," Dorothy srovnala svůj plátěný ubrousek, kterým předtím zakryla koš s jídlem a uklidila ho.

"Nechávají po sobě šlápoty na čerstvě umytý podlaze, díry v košilích člověk nestíhá zašívat a to nemluvím o nevypratelný špíně, ale bez nich by bylo v životě pusto a prázdno."

"Kale sice nenechává šlápoty, ale... pusto a prázdno bez něj je... někdy i s ním," zašeptala spíš pro sebe Dorothy.

Beth zvážněla a zkoumavě ji pozorovala, když rychle zvedla skloněnou hlavu a nuceně se usmála. "Neodneseme to ven, už dlouho se nic neozývá, třeba už s tím plašením ptáků přestali," pokusila se Dorothy křečovitě zamluvit to, co jí v nestřežené chvíli uniklo.

Paní domu jen kývla, ale když její společnice odcházela, zkoumavě ji pozorovala. Nakonec si povzdechla a následovala ji. Napětí a smutek, který z ní cítila, jí mrzely, ale na to aby o tom začala otevřeně mluvit neměla odvahu. Viděly se všehovšudy dvakrát, když nepočítala dvě náhodná setkání v obchodě ve městě. Sice si hned padly do oka, ale Dorothy byla očividně mnohem uzavřenější. Možná časem. Nakonec poskládala plátěnou utěrku, sundala z kamen konvici s kávou, do druhé ruky vzala talíř se svým koláčem a vyšla za Dorothy.

Odpoledne proběhlo pro všechny příjemně, i když oba muži museli chlapcům důrazně vysvětlit, že se kvůli přátelskému střeleckému klání nemusí pošťuchovat. Kale Bennyho káral za posměšky a Thomas Samovi vynadal za to, že to jako starší a rozumnější nedokáže přehlédnout. Chlapci ale brzy zapomněli na spory a společně zmizeli za dalšími hrami.

Beth se snažila udržovat konverzaci, Thomas jí zdatně sekundoval a i když stále cítila nepříjemné napětí mezi Hallovými, byli oba milí společníci. Jen šerif toho moc nenamluvil, spíš je pozoroval a vychutnával si svůj odpolední doutník.

Slunce se pomalu sklánělo k západu, když se Kale zachmuřil. "Měli bysme se pomalu vrátit, chtěl bych bejt do tmy doma."

"V příjemné společnosti vždycky tak rychle utíká čas," usmála se Beth, než se rychle zvedla ze židle. "Zabalím vám nějaký můj sýr, ať nejedete s prázdnou."

"To ale nemusíš, nepřijeli jsme kvůli tomu..." chtěla protestovat Dorothy, ale žena ji neposlouchala. Proto alespoň srovnala nádobí a odnesla ho do kuchyně, kde přistihla paní domu, která do jejího košíku ukládala pořádný kus sýra.

"Přidala bych ještě zavařeninu, kdybych ji měla z čeho udělat," otřela si nespokojeně ruce do zástěry.

"Nedělej si starosti. Doufám, že nám návštěvu brzy oplatíte."

Beth vzhlédla a převzala od Dorothy nádobí, nejistě se na ni pousmála. "Nevím, máme hodně práce, zvířata nám neumožní odjet na celý den. Nemám svého koně a Thomas toho jediného, co máme, většinou potřebuje. Ale určitě se uvidíme v neděli v kostele a kdykoliv budete chtít, rádi vás uvítáme."

"Ani Kale není muž, který by rád opouštěl svou práci," Dorothy uhnula očima a nedokázala skrýt stín hořkosti. Aby odvedla pozornost, bezmyšlenkovitě si uhladila sukni.

Beth ji chvilku sledovala, než ji jemně chytila za ruku. "Mrzí mě, když vidím někoho smutného. Kdybych ti mohla nějak pomoct... třeba si popovídat..."

Dorothy se křečovitě pousmála. "Jsi hodná, ale není o čem mluvit," odpověděla vyhýbavě.

Paní domu se na ni konejšivě usmála a pustila ji. Možná přeci jen zašla moc daleko, ale nemohla si pomoct, po tom, co ji celý den sledovala. Nakonec jí podala košík. "Díky že jste přijeli. Moc návštěv nemáme a mě se stýská po lidech."

"Není za co, my děkujeme za milé přijetí a pohoštění," pokusila se o upřímný úsměv Dorothy, i když měla pocit, že jí to moc nejde. "Uvidíme se brzy."

"Už teď se těším."

Beth ještě s Dorothy vyšla na dvůr, kde Kale s Thomasem zapřáhli koně a sledovala jak všichni nasedli. Když jim mávala, usmívala se, ale jakmile ze nimi její muž zavřel bránu, zvážněla a objala se rukama.

"Jsem rád, že přijeli, díky za skvělé jídlo," políbil ji na čelo, ale zarazil se když si uvědomil, že se na něj neusmívá. "Stalo se něco?"

Vzhlédla a zavrtěla hlavou. "Ne, jen mi připadá, že Dorothy to nebylo úplně po chuti."

"Nerozumíte si? Myslel jsem, že ano," zkoumavě si ji prohlížel Thomas.

"Ne... vůbec ne. Ale byla smutná, mám pocit, že by raději byla někde jinde."

"Kdo ví," povzdechl si Thomas a pohladil ji po vlasech. "Ale s tím my nic neuděláme."

"Máš pravdu," konečně mu věnovala svůj upřímný úsměv a nastavila mu rty, kterým nikdy nedokázal odolat.


**


"Do prdele, hajzl jeden zasranej..." zaklel Stephen, když se Jimova stopa stočila k městu a odplivl si. Jim ho celé odpoledne tahal po Hoardbeastových pozemcích sem a tam a nakonec mu zmizel. Věděl dobře, že ho chce setřást. Jestli to takhle půjde dál, brzo se mu to povede, na tohle neměl nervy.

Odfrkl si a pobídl koně do klusu. Do města přijel krátce před setměním, zaprášený a unavený celodenním trmácením. Hlava ho bolela, měl žízeň a nejraději by jel hned domů za Sarou, ale zahlédl Jimova koně uvázaného u salonu. Polkl a chvíli zamračeně sledoval známý vchod. Bezděčně si jazykem přejel po rozpraskaných rtech. Jak dlouho už to je? Nervózně se ošil.

Jestli chtěl za Jimem, tak musel dovnitř. Ksakru! Pohledem zabloudil do míst, kde stál jeho dům, mezi zuby procedil několik nadávek a zavedl koně vedle toho Jimova. Přeci si nemusí nic dávat... nemusí... opakoval si pořád dokola, když ho uvazoval chvějícíma se rukama.

Jim seděl u stolu, kde obvykle sedával on sám. Rychle k němu došel, hodil na jeho desku zaprášený klobouk a ztěžka dosedl. Aby nebylo vidět jak se mu třesou ruce a jak je nervózní založil je na prsou a opřel se o opěradlo židle. Jim ho pobaveně sledoval, potáhl z cigarety a napil se whiskey, kterou měl před sebou.

"Musíš pořád smrdět s těma posranejma cigaretama?! Kdo to má pořád čuchat!" sykl na něj Stephen.

Jim se ušklíbl, vyfoukl kouř přímo na něj, znovu požitkářsky potáhl a až potom pomalu promluvil: "Nemusíš tady bejt..."

Stephen chtěl něco říct, ale přerušil ho Wilson - na stůl před něj postavil lahev žitné, kterou obvykle pil a sklenku. Polkl a zůstal na ni zírat. Pak se ale donutil odtrhnout od ní pohled. "Odnes to..." sykl.

Wilson ho ale neslyšel, byl moc daleko. Stephen ucedil několik nadávek a se sebezapřením otočil sklenici dnem vzhůru a odsunul ji stranou. Znovu založil roztřesené ruce na prsou a pohled zabodl do Jima, který se očividně dobře bavil. "Co to mělo dneska bejt?"

"Krásný den na pláních, slunce svítilo, ptáci zpívali, ty sis ho neužil?"

Stephen jen něco nesrozumitelně zavrčel, než vstal a opřel se o desku stolu. "Nesetřeseš mě!"

"Budu si to pamatovat..." zašklebil se Jim a s očividným požitkem se napil whiskey, chvíli její doušek poválel v ústech.

Stephen polkl, na chvíli pevně zavřel oči, než se konečně narovnal a otočil se k němu zády. Nejrychleji jak dokázal odešel ze salonu. Wilsona, který ho pozoroval s tázavě zvednutým obočím, si nevšímal.

Když odvazoval koně cedil mezi zuby jednu nadávku za druhou, dokud nezahlédl, jak se do města vrátil Kale s rodinou. V houstnoucím šeru zamračeně sledoval, jak vůz zastavil před kovárnou a Kale opatrně sundal svého spícího syna z korby, aby ho mohl odnést do domu. Jeho žena ho následovala s košíkem. Vztekle sevřel roztřesené ruce v pěst. On celej den lítá jak idiot po pláních a Kale si jede s rodinou na výlet!

Zavřel oči, promnul si je prsty a snažil se uklidnit, myslet na Saru, která na něj už určitě čeká. Jenže i to mu kalila vidina toho, že mu brzy odjede.

Dneska byl posranej den! A nevěřil, že by ten zítřejší mohl být lepší.


**


Když Hallovi uložili Bennyho do jeho postele v kuchyni, byla už skoro tma. Dorothy zůstala sedět na jejím okraji, Kale odešel vypřáhnout koně a vrátit vůz, pak se ještě zastavil na verandě. Zapálil si doutník a zamračeně sledoval osvětlené okno kanceláře. Vycítil, že jeho žena není spokojená a napětí, které se mezi s každou hodinou, kterou strávili u Petersonových narůstalo, ale nechápal proč tomu tak je. Co se jí, sakra, nelíbí?! Udělal všechno proto, aby si užili příjemný den, ale místo radosti dostal chlad. Měl sto chutí odejít do kanceláře. Když se vrátili, nemohl si nevšimnout Davisova koně před salonem. Nepotěšilo ho to, ale zároveň slíbil Dorothy, že večer zůstane doma a chtěl ten slib dodržet, i když by nejraději z podivně ustrnulé atmosféry doma utekl.

Čekal, jestli přijde za ním, jak to někdy dělala, ale když se neobjevila, uhasil nedopalek doutníku a vrátil se dovnitř. V kuchyni už byla tma, jen pootevřenými dveřmi z jejich ložnice pronikalo světlo petrolejky. Všiml si, že se Benny odkopal a přikryl ho, než konečně nejistě vešel.

Dorothy seděla zády k němu na své straně postele a zapínala si poslední knoflíky bílé noční košile. Světlé vlasy měla rozčesané a spletené do copu. Když zaslechla jeho kroky, ohlédla se a v jejích očích se mihlo překvapení. Pak ale vklouzla pod přikrývku a otočila se k němu zády. Kale si tiše povzdechl, sám se připravil ke spánku a stáhl plamen petrolejky na minimum.

Když si i on lehl, pohladil Dorothy po rameni, ale ona se nepohnula, ani když se k ní přiblížil, jemně ji políbil na krk a objal ji kolem pasu. Chvíli čekal, ale nedočkal se sebemenší odezvy. Nakonec to vzdal a stáhl se na svojí půlku postele. Mlčky zíral na potemnělý strop a připadal si jako hlupák. Ve tmě nemohl vidět slzy, které jeho ženě stékaly z očí.


**


Na zvlněnou krajinu plání padala tma, když se na cestě vedoucí od západu k městu objevil osamělý jezdec. Celé odpoledne nechal koně jít volným krokem, zatímco zamyšleně zíral před sebe. Téměř nevnímal okolní krajinu, jeho myšlenky se toulaly úplně někde jinde. To, co se dozvěděl od Indiánů ho znepokojovalo. Když se sem konečně vypravil, netušil že situace už bude úplně jiná, než předpokládal. Bezděčně si promnul bradu porostlou strništěm, přimhouřil oči a v houstnoucím šeru v dálce konečně rozeznal siluetu stavení, které ale ještě bylo daleko od města.

Pomalu dojel až k neprodyšně zavřené bráně, kde zastavil a zběžně si prohlédl vysokou dřevěnou hradbu, přes kterou nebylo vidět do dvora. Všude bylo ticho. Jediné, co se vymykalo poklidnému obrazu byl jeho velký šedý pes, který strnule stál před bránou, srst na hřbetě zježenou. Čenichem se téměř dotýkal dřeva a výhružně zavrčel.

Jezdec přitáhl uzdu koni, když neklidně pohodil hlavou a ustoupil, než sykl na psa. Ten se ale nepohnul, místo toho znovu zavrčel, i kůň byl stále neklidnější. "Ke mně!" štěkl jezdec ostrý rozkaz a pes konečně neochotně ustoupil.

Ještě jednou na něj sykl a konečně pobídl koně do klusu, psu se odtud ale očividně nechtělo, musel ho znovu přivolat. Nelíbilo se mu to, i když nic jiného nečekal. Znovu se ohlédl a když zjistil, že se pes loudá a stále se se zdviženým čenichem obrací zpět ke stavení, hvízdl. Až pak se zvíře konečně rozběhlo za ním.

Byla už tma, když konečně dojel do města. Všude vládl ospalý poklid. Světla poblikávala jen v některých oknech a odkudsi ze tmy mimo hlavní cesty zaznívalo do nastupující vlahé noci začínajícího léta brnkání banja a tichý nakřáplý zpěv. Jezdec se pozorněji zaposlouchal a když poznal slova známé jižanské písně, konečně se pousmál.

Nedaleko kývl na pozdrav stašímu muži s dýmkou sedícímu na verandě domu. Cítil v zádech, že ho zkoumavě pozoruje. Uvědomil si, že cestou od západu sem asi moc cizinců nepřichází.

Konečně dojel k Wilsonovu salonu. Raději se snažil nevnímat místního muže rozjařeného alkoholem močícího za rohem a jeho falešné hvízdání, které se nepříliš zdařile snažil sladit se slabě slyšitelnou melodií banja. Sesedl a než uvázal koně ke žlabu, protáhl si bolavé tělo. Pak sykl na psa, který se poslušně opřel o jeho koleno a vystoupal po několika prošlapaných schodech. Chtěl se tu poptat co je nového a na případný nocleh.

Ve dveřích smekl klobouk a rozhlédl se po poloprázdném lokále. Osazenstvo uvnitř bylo téměř stejné jako když tu byl naposledy, ale když si všiml muže u stolu vzadu, zarazil se. Přivětivý úsměv v jeho tváři vystřídalo napětí a nesouhlas. Nejraději by se otočil a zmizel, ale on už si ho všiml a v jeho pichlavých šedých očích se mihlo krátké překvapení, než se na něj vyzývavě zašklebil a mávl.

Příchozí pevně semkl rty a rychle došel ke stolu. Hodil na něj svůj klobouk, chtěl něco říct ale nestihl to.

"Christopher Lewis, živý, zdravý a se všemi vlasy. Žiješ, nebos mě přišel strašit?"

"Co tady ještě děláš, Jime?!" sykl na něj oslovený bez pozdravu.

"Mám tady práci. Co kdyby sis dřepl ke mě a povyprávěl mi, co je novýho u divochů?"

Na Christopherovi bylo znát, že se mu tahle vidina příliš nezamlouvá, ale přesto se posadil. Jim si dolil whiskey z lahve a šklebil se. Christopher raději nepřemýšlel nad tím, čemu. "Co tady, sakra, děláš?!"

"Sedim, piju a žvaním se starým známým, očividně..."

"Na to jsem se neptal!" probodával ho Christopher chladným pohledem.

"Mám tady práci, to už jsem ti říkal, ale když tak špatně slyšíš..."

"Jakou?!"

Jim se spokojeně usmál a opřel se o opěradlo židle. Chtěl už něco říct, když k jejich stolu dorazil Wilson. "Vítejte zpátky, něco k pití?"

Christopher sebou trhl a vzhlédl. "Ne... díky."

"Přines mu sklenici, naleju mu od sebe," vyzval barmana Jim a sledoval jak došel k pultu a zpět. Když na stole přistála další sklenka hned ji naplnil. Christopher ho ale celou dobu zamračeně pozoroval, pití se ani nedotkl, ani když Jim zvedl svoji sklenku k přípitku. "Na tvůj slavný návrat." I když nedostal žádnou odezvu vyprázdnil ji a postavil na desku stolu.

"Jakou tady máš práci?!" zopakoval Christopher, když Jim vytáhl tabatěrku a sirky. Ještě si v klidu zapálil, než konečně odpověděl: "Najal mě starosta. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že tady našli mrtvýho chlapa? Byl to starostův známej. Tady po okolí se potuluje nějaká zatracená kočka. Přesně ona je moje práce. Dostanu ji."

Christopher neodpověděl, v obličeji se mu nepohnul ani sval, jen sklopil oči a ještě pevněji semkl rty.

Jim z něj nespustil pohled, chvíli čekal a když nic neříkal, naklonil se blíž k němu. "Víš co je zajímavý, tady nedaleko žije nějakej chlápek, Hoardbeast se jmenuje, na jeho pozemcích to zvíře většinou loví."

Christopher se mu zadíval do obličeje. "No a?"

Snažil se udržet neutrální výraz, ale v jeho očích se přeci jen mihlo něco, co Jimovi stačilo k poznání, že mu to není jedno. Pousmál se, zase se narovnal a potáhl z cigarety. "Docela bych bral parťáka, víc hlav víc ví. Nechceš se ke mně přidat? Hodil by se mi někdo, kdo mi bude krejt záda. Docela ti to myslí a tohle bude to zajímavej lov."

Jeho společník ho ještě chvíli podmračeně sledoval, nakonec pomalu kývl. "Když mi řekneš všechno, co víš."

"Spolehni se, ale ne tady. Kde spíš?"

"Zatím nikde."

"Mám fajn místečko za městem, Myslim, že je čas se tam zdekovat," Jim típl nedopalek cigarety a zašpuntoval lahev se zbytkem whiskey. Když si všiml, že se nemá k tomu, aby vypil svou sklenku, sám ji dopil a vstal. "Jedeš?"

Christopher také vstal a nasadil si klobouk, přivolal k sobě svého psa, který si předtím poslušně lehl pod stůl. To, co se dozvěděl, jen prohloubilo jeho obavy, proto bylo lepší, když teď půjde s ním.


**


Stephen seděl mlčky u stolu, sledoval jak se světlo petrolejky rozlévá po jeho desce a hrnek, který na něm stál vrhá široký stín. Když ho pootočil vyrostlo na jeho okraji ucho a postupně zase zmizelo. Stiskl rty a s odporem se napil bylinného čaje. Nechutnal mu ani trochu, ale pomáhal mu. Od té doby, co se vrátil domů skoro nepromluvil. Snažil se nemyslet na Jima a jeho posměšky. Chtěl vyhnat z hlavy myšlenky na to, že za tu za dva dny zůstane sám. Protřel si oči roztřesenými prsty a zatřásl hlavou, přesto se mu hrdlo stáhlo úzkostí.

Bude tu sám... netušil, co bude bez Sary dělat.

Zvedl hlavu, když ho jeho žena zezadu objala kolem krku, dlaní přejel po jejím předloktí a ona se sklonila, aby ho mohla políbit. Nechal ji a když mu šeptla do ucha, aby šel s ní, konečně se otočil. Měla na sobě jen bílou noční košili, jejíž plátno zbarvilo měkké světlo do oranžova. Rozpuštěné tmavé vlasy jí splývaly na záda, kde dosahovaly téměř k bedrům. Polkl. Dlouho si ji jen prohlížel a chtěl si ten obraz zapsat do mysli, aby se jím mohl utěšovat až bude pryč.

Natáhla k němu ruku a usmála se tak, až ho zatrnulo v tříslech. Lákala ho k sobě a on ji nenechal čekat. Vstal, přijal nabízenou dlaň a prsty druhé ruky jí jemně pohladil po tváří, palcem přejel po rtech, než je lehce políbil. Přitiskla se k němu a její blízkost mu brala dech. Zabořil prsty do jejích vlasů a když se začala potýkat s knoflíky jeho košile, zvedl ji do náruče a odnesl ji k posteli, kde chtěl zlíbat každý kousek její kůže, kterou krylo jen slabé plátno.

Byla stejně divoká, jako když se poznali, jako kdyby mezi nimi neleželo nic, z toho, co se stalo. Když její košile i jeho oblečení zůstalo osaměle ležet na prkenné podlaze strhla ho pod sebe. Líbal ji a třel její snědou kůži, když se ho zmocnila a nasedla na něj. Nechal ji a když zasténala, zaryla mu prsty do kůže na zádech líbal jí na krku. Věděl, co se jí líbí, stejně jako ona věděla, co se líbí jemu a když v souhře společné rozkoše společně došli k vrcholu pevně ji objal. Přál si aby ta chvíle souznění nikdy neskončila.

"Na světě neexistuje člověk, kterýho bych milovala víc," zašeptala zastřeně, když si opřela hlavu o jeho rameno.

Propletl prsty do jejích rozcuchaných vlasů. Nechápal čím si to zasloužil, ale pro ni chtěl dokázat všechno. Zavřel oči a i s ní v pevném obětí si lehl, přikryl je oba přikrývkou. Pro ni... jen pro ni byl ochotný dýchat.


**


Celou cestu až k Jimovu tábořišti, jeli mlčky. Hromádka dřeva na podpal byla připravená a dřív než stihl Christopher odsedlat koně, plápolal na malém plácku mezi několika stromy oheň.

Když si na zemi připravoval deku na spaní, Jim ho nespustil z očí. Klidně kouřil a sledoval každý jeho pohyb, ve tváři a v očích se mu odrážely plameny ohně. "Když se tady poflakuje někdo jako ty, mívá k tomu důvod. Něco hledáš? Nebo někoho?" promluvil do praskání dřeva, když si Christopher sedl proti němu. Otevřel láhev whiskey, kterou přivezl z města a napil se, než mu ji podal.

"Myslím, že to už jsme probrali," odbil ho Christopher. Zaváhal, ale nakonec si lahev vzal, ale když polkl, zašklebil se. "Měl jsem i lepší pití."

Někde v koruně stromu vykřikl noční pták. Christopher se rozhlédl, ale viděl jen okolní tmu, kruh, který osvětlovalo mihotavé oranžové světlo.

"Bojíš se?" škubl koutkem rtů Jim, když si toho všiml.

"Měl bych?"

Jim ohrnul ret a přijal zpět svou lahev. "Ta obluda, co tu žije, není zrovna koťátko. Viděl jsem její stopy a nic tak velkýho jsem ještě nepotkal. Co jsem zjistil, tak dokáže strhnout i bejka. Neříkali rudoši něco?"

"Nebyl jsem tam kvůli nějakému zvířeti."

Jim na oko zklamaně protáhl obličej, ale nespouštěl z Christophera zkoumavý pohled. "Našels je vůbec?"

Muž proti němu jen kývl a Jim zahodil nedopalek cigarety do ohně a znovu se napil z lahve. "Něco je tady divně, jinak," zamumlal si pro sebe a nenápadně sledoval, jak na to jeho společník zareaguje. Ten se nepohnul a tvářil se, že je zcela zaujatý probíráním se srsti svého psa.

"Něco mi tu smrdí..."

Christopher na něj konečně upřel pohled. "Jak to myslíš?"

"Zvířata nezabíjej jen tak. Viděl jsem toho hodně, ale nikdy ne takhle. Jen roztrhanej krk a zbytek zůstal ležet, slyšel jsem, že ty zvířata vypadaly stejně. Šelma co si zabije, to si sežere, nebo schová, nikdy toho nezůstane tolik. Tahle kočka je zatraceně divná a zatraceně velká. Jeden by si řekl, jestli je to vůbec kočka. Nevypadá to tak."

"Je to jen zvíře, sám jsi říkal, žes viděl stopy, co jinýho by to mohlo být?" zamračil se Christopher. Aby zaměstnal ruce natáhl se pro jeden z klacků a prohrábl oheň. K temnému nebi plnému hvězd se vznesl divoký roj jisker.

"Jo, nejspíš je to jen zvíře, jen by mě zajímalo, co vlastně žere," ušklíbl se Jim. "Beztak je to jen další škodná a Hoardbeast o ní něco ví."

"Mluvil jsi s ním?"

"Dalo by se to tak říct. Ten chlap je milej jak vzteklá kočka, když jí šlápneš na vocas. Ale něco ví."

Jim pořád po očku sledoval Christopherovy reakce, nechtěl si nechat uniknout žádnou grimasu, žádný náznak, i když už teď věděl jistě, že s tím má něco společného. Kdyby neměl, šel by s ním, aniž by se zajímal o to, co z toho bude mít? Nakonec vstal, založil ruce za zády a pomalu přešel kolem ohně, zamyšleně vzhlédl. "Zajímá mě. Trochu sem se na něj poptal. Nikdo o něm pořádně nic neví. Zjevil se tu před nějakýma patnácti lety odnikud, s nikým se nebavil, jen koupil starej polorozpadlej ranč. Pozemků tu má v okolí nejvíc, ale ne tolik stád, aby je potřeboval. Žije si tam na tý samotě jako poustevník, do města jezdí, jen když je to nezbytně nutný, hodně mu toho zařizujou ty jeho dva negři.

Když se nastěhoval, měl pár nedorozumění, vyvrcholilo to tim, že jednomu místnímu prostřelil nohu, od tý doby se mu radši všichni vyhejbaj. Do kostela ani do saloonu nechodí, žádný přátelé, rodina, nic. Celou dobu se nic nezměnilo. Jen o jeho koně je zájem, prej je zatraceně dobrej, ale prodává málo," odmlčel se a sledoval jaký dopad bude mít jeho sdělení. Christopher se nepohnul, jen dál na oko nezaujatě drbal svého psa. Jenže jeho nezaujatost byla tak vyšperkovaná, že křičela do dálky Hraju to! Jim nepatrně škubl koutkem rtů a ledabyle si prohrábl vlasy. "A jeden by řekl, že sbírá barevný."

Christopher na něj upřel tázavý pohled, když se opovržlivě zasmál: "Krom těch dvou negrů u něj byla ještě nějaká malá ušmudlaná squaw. Ještě někde uloví Číňana a bude mít kompletní sbírku."

"Myslel jsem, že tě najali na lov zvířete, ne na pomlouvání místních."

Jim přimhouřil oči: "Má s tím něco společnýho, něco se mi na něm nelíbí. Najdu způsob jak se mu dostat na kobylku."

"Říkals, že zabíjelo zvíře. Co s tím může mít společného?"

Jim se zamračil: "Něco, co mi uniká... něco, co nikdo nevidí. Jestli se k tomu zvířeti chci dostat, musí to bejt přes něj."

"Proč mám pocit, že jsi se zbláznil?" pochybovačně se pousmál Christopher, ale Jimovi neuniklo, jak se před tím zarazil. Sklonil se k němu tak, aby mu viděl přímo do tváře, a škubl koutkem rtů: "Je to instinkt a můj instinkt se nemýlí. Poznám škodnou, ať je to, co je to. A ten chlap je škodná. Přijdu na to, co s tim má společnýho."

"Budeš se jen jako pes honit za svým ocasem," odvrátil od něj pohled Christopher.

Jim se jen ušklíbl a narovnal se, vytáhl tabatěrku, zatímco si rovnal cigaretu, úkosem Christophera sledoval. "Dokážu ti, že mám pravdu."

"Rád budu u toho, až ti tvoje teorie spadne na hlavu." Zatímco si Jim zapaloval cigaretu, Christopher si promnul oči, nakonec vstal a otočil se zády k ohni, dělal, že si je chce nahřát. Zíral do tmy a už nedokázal udržet posměšný výraz, když se v jeho mysli neodbytně usadila jiná emoce, mnohem silnější a mnohem závažnější. Strach. Ne z divokých zvířat, ale z toho, co se právě dozvěděl.

"Měl bys jít spát, jestli chceš se mnou udržet krok, rozednívá se brzo." Ozval se za ním ještě Jim a pak už jen zaslechl tiché zafunění, když se uložil ke spánku. Úkosem se na něj ohlédl. Nesnášel, když s ním mluvil jako s malým dítětem a on to s chutí dělal skoro pořád, ale to bylo to nejmenší, co ho trápilo.

**

Když Kale brzy ráno přišel do kanceláře, stačil Jeremymu jediný pohled, aby poznal, že něco není v pořádku. Naštěstí měl dostatek taktu a zdravého rozumu, aby se ho neptal. Beztak pochopil, že včera nejspíš nešlo vše tak jak by bylo potřeba. Jen podal rychlé hlášení a posbíral své věci, aby mohl co nejdřív odejít. Než ale prošel dveřmi, přeci jen se zastavil. Kale seděl u stolu a tvářil se, že je zaujatý novinami, které včera dovezl Pearchův vůz. Jeremy se lehce dotkl jeho ramena. Když prudce zvedl hlavu a zamračeně se ohlédl, povzbudivě se na něj pousmál. "Kdybys něco potřeboval, víš kde mě najdeš. Cokoliv."

Kale jen něco nesrozumitelně zabručel, znovu odvrátil pohled, ale když konečně zmizel odhodil noviny a promnul si oči prsty. Ráno bylo ještě tíživější než večer. Nevěděl co dělat, nebo co říct, proto raději mlčel a nedělal nic, ale jeho žena dělala to samé. Netušil co se stalo, co vlastně udělal špatně, ale neuměl se ptát. Jen se mračil, hleděl si svého talíře se smaženými vejci a ranní kávy, která mu ale hořkla v ústech. I Benny byl skleslý a jakmile vyprázdnil svůj talíř, vytratil se. Předpokládal, že zmizel do kovárny podělit se Bartonem o své včerejší zážitky. Chodil tam přes nelibost Dorothy často a rád. Ale tíživé ticho v jeho domě bylo jeho nepřítomností ještě nesnesitelnější. Proto dojedl jak nejrychleji dokázal. Když se oblékl, ještě několikrát nerozhodně přešlápl z nohy na nohu a zkoumavě pozoroval svou ženu, když se ale ani neotočila, svoji pozornost dál věnovala skládání čistých utěrek, jen si narazil na hlavu klobouk a odešel bez pozdravu, aniž by si všiml slz, které jí stékaly po tvářích.

Teď mlčky seděl u stolu ve své kanceláři a vlastně se mu ulevilo, že unikl z dusna doma. Najednou si tam připadal nevítaný. Nejraději by se sem odstěhoval, protože nevěděl, co jiného má dělat.

Jenže nezůstal dlouho sám. Už když jeho bratr v pokoji nahoře vstal, slyšel jeho šouravé kroky a brzy zavrzaly schody po straně budovy. Paul se doploužil do kanceláře rozcuchaný a s kruhy pod očima. "Ráno..." zahuhlal, zívl a zamžoural na Kalea, "už máš kafe?"

"Měl jsem doma," odpověděl Kale s neparnou hořkostí v hlase. Sledoval jak se doploužil ke studeným kamnům a odklopil víčko stejně studené konvice, aby ji pak teatrálně zvedl, otočil dnem vzhůru a zaúpěl. Byla prázdná a čistá, Jeremy si po sobě vždy uklidil.

Kale pobaveně povytáhl koutek rtů, když ji s křachnutím postavil zpět a zhroutil se na židli naproti němu, zaklonil hlavu a prohrábl si vlasy. "Potřebuju kafe! Tak dlouho tady trčíš a nemáš uvařeno?" zaúpěl znovu plačtivě.

"Říkal jsem ti, že jsem měl doma."

"Sám si užívá snídani u nosu a na vlastního bratra se vykašle..." dál nespokojeně huhňal Paul.

Kale pevně semkl rty a přes jeho obličej se přehnal stín, přesto se snažil, aby jeho hlas zněl stále lehce konverzačně, i když v něm skřípalo jeho vnitřní rozpoložení. Jeho bratr byl naštěstí tak unavený, že si ničeho nevšiml. "Cos dělal v noci? Měl ses vyspat."

Paul si jen odfrkl a zpod dlaně po něm střelil pohledem, než znovu zaklonil hlavu. "Počítal."

"Co, proboha?"

Mladý muž ještě chvíli setrval ve své dosavadní pozici, pak se ale narovnal a otočil se k bratrovi čelem, přitáhl si židli a opřel se lokty o stůl. Sice ožil, ale tvářil se nezvykle vážně a zamyšleně. "Potřebuju si půjčit, něco se mi podařilo ušetřit, ale je to málo. Mluvil jsem s Pearchem, dřevo na dům mi sežene, ale potřebuju víc peněz."

"Já..."

"Tak jsem to nemyslel, vím, že tolik nemáš..." přerušil Kalea a rychle pokračoval, "potřeboval bych zajet do Chayenne, tam je nejbližší banka. Ve městě není krom starosty nikdo, kdo by mi mohl pomoct a jeho žádat nechci, jen by mě oškubal. A..."

Jeho bratr jen tázavě zvedl obočí, když si všiml jak zčervenal a prsty nejistě přejel po desce stolu. "A?" zeptal se, když se neměl k pokračování.

"A chtěl bych koupit prstýnek, víš jak, zásnubní... Když vyjedu dnes, vezmu si dva koně, budu do neděle zpátky. Otázka je, jestli mě pustíš a jestli ty koně můžeš postrádat."

Kale si promnul bradu a nakonec kývl. "Nějak to zvládneme." S hořkostí si uvědomil, že je s vývojem situace spokojený - alespoň má záminku, aby se tu mohl zdržovat co nejdéle.

Paul se usmál tak zářivě, že kdyby ho Kale neznal, nejspíš by si myslel, že se zbláznil. "Díky... já... měl bych se jít zabalit..." prudce vstal a židli odsunul stranou.

"Chceš uvařit to kafe?" než to Kale stačil doříct, byl už ve dveřích.

"Víš bratře, že tě miluju?" zakřenil se, než zmizel.

Kale podrážděně usykl, když zvenku zaslechl zavrzání zábradlí verandy, jak ho Paul přeskočil a dusání po schodech. Nakonec ale jen zavrtěl hlavou, naplnil konvici vodou z vědra a postavil ji na kamna. Během chvilky v nich plápolal oheň z připravené hromádky třísek na podpal.

Když se Paul vrátil dolů, byl oblečený v čisté košili i vestě, na hlavě měl klobouk, v rukou svůj jezdecký kabát a pušku v pouzdře, přes rameno přehozené sedlové brašny a zabalenou celtu a deku. Voda ještě nevřela, proto hodil všechno na zem a šel si připravit koně.

Kale zrovna naléval do hrnků kávu, když se vrátil do kanceláře. Předtím uvázal obě osedlaná zvířata k zábradlí verandy. Vypili ji oba mlčky. Kale nepotřeboval mluvit a Paul nejspíš přemýšlel, jestli má všechno. Zbývalo ještě naplnit čutory vodou a uvázat k sedlům zbytek věcí.

Kale se opřel o rám dveří a sledoval jak Paul dokončuje přípravy na cestu. Neměl o něj strach, věděl, že se o sebe dokáže postarat, ale přesto mu na něm záleželo natolik, že byl nervózní, když byl delší dobu pryč. Když odvázal oba koně a nasedl, ještě na něj promluvil: "Neviděls Davise?"

Paul zavrtěl hlavou. "Dneska ne, jen včera se tady na chvilku zastavil."

"Tak dobře dojeď a ať se ti všechno povede," pousmál se na něj Kale.

"Díky... nepotřebuješ něco v Chayenne?"

"Ne, jen aby ses v pořádku vrátil."

"Nejpozději v neděli dopoledne budu zpátky, budu dělat všechno proto, abych stihl kostel. Měj se, brácho," věnoval Kaleovi poslední úsměv a dotkl se na pozdrav krempy klobouku, než konečně pobídl koně a vyrazil.

"Zlom vaz..." popřál mu tiše Kale a sledoval ho dokud mu nezmizel z očí, až pak se vrátil dovnitř. Bratr mu na chvíli zvedl náladu, ale když si uvědomil vlastní problémy, napadlo ho, jestli by mu spíš neměl svatbu rozmluvit. Ale Katie není Dorothy... a Paul není jako on.

**

Christopher přimhouřil oči a vzhlédl k jasně modrému nebi, než si sundal klobouk a prohrábl si propocené vlasy. Pohledem zabloudil ke svému psovi, který se držel koni u nohou. Nakonec přitáhl otěže, zpomalil do kroku, tiše hvízdl. Jim jedoucí před ním se ohlédl. Nakonec i on neochotně zastavil a sledoval, jak si sundává kabát, přivazuje si ho k sedlu. "Zelenáči," sykl na něj, když ho konečně dohnal.

Christopher ale jeho poznámku mlčky přešel, jako vždy. "Co si myslíš, že tady najdeš?" zeptal se s nádechem ironie a pátravě se rozhlédl po zvlněné rovinaté krajině.

"Něco, cokoliv. Neříkej, že tě to nezajímá," zašklebil se Jim.

Christopher si jen odfrkl. Nejdřív ho táhl na terénní vyvýšeninu nad Hoardbeastovým rančem, jenže tam byl klid. Jediné, co viděli bylo, jak nějaký muž, podle Jima majitel ranče, vypustil koně na pastvinu a pak vyvezl hnůj, jinak nic. Výhled do dvora zakrývaly dřevěné budovy. Jen jeho pes celou dobu nervózně větřil. Nakonec ho pro jistotu uvázal ke koním. Jima to pak nejspíš přestalo bavit a začal čmuchat okolo. Bylo to únavné. Sice ho mohl nechat být a jít si po svém, ale chtěl ho mít na očích. Teď se pohybovali na západ stejnou cestou, po které se včera vrátil. Jen Hoardbeastovu ranči se vyhnuli. Nějakou dobu jeli mlčky, když Jim prudce zarazil koně.

"Co se děje?" zahuhlal Christopher, když se neměl k tomu pokračovat.

"Podívej se sám," Jim ukázal do trávy, na dobře znatelnou stezku, která vedla kamsi na pastviny.

"Co je s ní? Mohla ji vyšlapat zvířata."

"Mysli si to," sykl Jim spíš pro sebe, navedl koně na stezku a pobídl ho do klusu. Christopher ho s hlubokým výdechem následoval.

Netrvalo dlouho a Jim znovu zarazil koně. I když tráva byla vysoká nezakryla vybělenou kostru velkého zvířete, nejspíš hovězího. Jen se ohlédl na Christophera s výrazem: Já sem ti to říkal! než rychle vyrazil dál po stezce kopírující úzký pruh lesa. Brzy je oba zavedla k lovecké chatě na mýtině mezi stromy.

Jim seskočil z koně, svázané otěže přehodil přes hrušku sedla, z pouzdra vytáhl pušku a zkoumavě se rozhlédl. Christopher následoval jeho příkladu, jen zbraň nechal na místě. Sledoval, jak se Jim přiblížil k chatě, konečky prstů se opřel do dveří. Nahlédl dovnitř a vešel.

Než stihl dojít za ním, už pečlivě prohlížel skromné vybavení - obyčejné lůžko vystlané slámou, stůl, židli, prázdnou polici na stěně. Nic zajímavého. Jediné čeho uvnitř bylo opravdu hodně byl prach tančící v roztříštěném pruhu slunečního světla, které dopadalo šikmo na podlahu skrz zašpiněné okno. Christopher se rychle odvrátil a rozkašlal se, když se ho nadechl víc, než zvládl. Dráždil ho vždycky.

Jim se tvářil zamyšleně. Prsty přejel po desce stolu, kde zanechaly ve vysoké vrstvě prachu dobře znatelné čáry, promnul špínu, která mu na nich ulpěla, než je otřel o kalhoty. "Nikdo tu nebyl už roky," zamumlal si pro sebe zklamaně a odešel ven, rozhlédl se po malé mýtině. Až potom pomalu vykročil ke stáji, kde cosi upoutalo jeho zájem.

Christopher musel dojít za ním, aby to mohl vidět také. Dřevo vrat bylo hned na několika místech zbrázděné různě starými škrábanci. Jim se právě ukazovákem dotkl jednoho z těch, které byly očividně nejnovější. "Čtrnáct dní, starší nejsou," zamračil se a vešel dovnitř. Chvíli trvalo, než se rozkoukal, pak se sklonil ke staré podestýlce. Nakonec se zase narovnal a špičkou boty, rozhrnul hromádku koňského trusu. "Taky čtrnáct dní..." zamumlal spíš pro sebe. Když nic dalšího nenašel vrátil se k Christopherovi, který ho celou dobu pozorně sledoval. Pohledem zabloudil k chatě, mlčky stál a přemýšlel, než potichu promluvil: "Před čtrnácti dny tady byl zavřenej kůň, stejně jako se tady ometalo to zvíře. Jenže v chatě nikdo nebyl. Byl tu kůň, ale kde byl jeho jezdec? Bude to nějakých čtrnáct dnů, co zařval ten chlap... Jestli někdo byl venku, nemyslim, že by to rozdejchal, jenže nikdo další nechybí, ledaže by to byl někdo cizí."

"To nedává..." Christopher nedořekl, co měl na jazyku.

Jim ho zarazil mávnutím ruky a ukázal na jeho psa stojícího na volném prostranství před chatou. Byl napjatý, srst měl naježenou a větřil. I koně byli neklidní. "Měli bysme se tady pořádně rozhlídnout," zašklebil se a poplácal Christophera po rameni. "Kousek odtud musí bejt řeka nebo potok, tam se podívám já, ty se rozhlídni tady," ohrnul ret a rychle vykročil za slabým zvukem zurčící vody, aniž by čekal na odpověď... aniž by si všímal Christopherova podmračeného pohledu, kterým ho doprovázel.

Když Christopher osaměl, založil ruce na prsou a bolestivě si skousl ret. Nelíbilo se mu to. Nelíbil se mu Jim. Už včera mu došlo, že mu v Chayenne skočil na lep. Byla to chyba, ale jediné co mu teď zbývalo bylo hrát s ním tuhle idiotskou frašku, aby ho měl na očích a své původní plány nechat aspoň prozatím stranou. Všechno se příliš komplikovalo. Neměl vůbec tušení, co se vlastně dozví až sem dorazí.

K čertu!

Nakonec se neudržel, procedil přes sevřenými zuby několik nadávek, nakopl kámen na zemi, až odletěl a s klepnutím se odrazil od roubení stáje. Ne, že by mu to nějak výrazně ulevilo. Když se konečně trochu uklidnil, pomalu došel ke srubu a dlaní přejel po poškrábaných vratech.

Co dál?

Bezmyšlenkovitě obešel stavení. Nemohl si nevšimnout několika stop nedaleko dřevěných zdí tam, kde hlína byla dost vlhká, aby se do ní mohly otisknout, ale dostatečně krytá střechou aby je nemohl rozmočit déšť. S hlubokým výdechem se sklonil. Stejné stopy musel najít Jim. Měl sto chutí je rozšlapat, ale bylo by to k ničemu. Beztak už našel, co hledal, jen doufal, že nenajde ještě víc.

Když se narovnal, všiml si ještě něčeho - chomáče zlatavé srsti, který se zachytil na dřevě stáje. Byly zhruba ve výšce jeho pasu. Zatrnulo mu za krkem, když si plně uvědomil, jak velké muselo být zvíře, které je tam zanechalo. Ne, že by podle stop netušil, ale takto dostalo jasnější rozměry. Opatrně sevřel srst v prstech a vytáhl ji, položil si ji do dlaně. Chvilku ji zamyšleně pozoroval, než ji sklepal a sledoval, jak odletěla v lehkém větru. Pomalu došel ke staré poškrábané kládě, ztěžka na ni dosedl a přivolal k sobě svého psa. Byl sice stále napjatý, přesto ho jeho blízkost uklidňovala. Rovnou zavrhl to, že by se pokoušel něco hledat. Netoužil najít stopu a mrtvola v okruhu dalších několika mil není, alespoň co věděl. Jediné, co doopravdy potřeboval, bylo vymyslet způsob, cestu... něco, ksakru! Cokoliv, než bude doopravdy na všechno pozdě.

Jim zůstal stát na kraji nepříliš široké říčky, v místě, kde se břeh posetý oblázky nořil do přirozené tůně. Mlčky zíral na špičky svých bot, které se téměř dotýkaly vody a na svůj odraz na neklidné hladině. Christopher měl pravdu, nedávalo to smysl. Kůň zavřený v dobře zabezpečené stáji, jeho jezdec potulující se kolem s dravou obludou v patách a žádný výsledek lovu. Proč ale byla stáj používaná a v chatě očividně roky nikdo nebyl? I lovci přeci potřebovali zázemí, jinak by tam nebyla stáj.

Přimhouřenýma očima si prohlédl protější břeh, než se odvrátil od vody a ostražitě se rozhlédl kolem. Pevněji sevřel v rukou pušku. Neměl strach, ale to zvíře se tu očividně často pohybovalo, možná ještě pohybuje. Obezřetnost byla na místě. Za krkem ho mrazilo vzrušením. Tušil, že je blízko, cítil to, jako sotva postřehnutelné chvění ve vzduchu, které dokáží vnímat jen nejlepší lovci. Nervy měl napjaté jak struny, i když k tomu nebyl zjevný důvod. Ale co, ksakru, bylo všude kolem?!

Nezapadalo to do sebe. Jeho smysly i instinkt mluvily proti chladnému rozumu. Nikdy nezklamaly, ale nikdy nešly proti všemu, co znal. Tady kolem je všechno, co potřebuje vědět. Jen to nevidí.

Sklonil pušku a pečlivěji se rozhlédl. Hlubokých rýh na kmeni nedalekého stromu si všiml už předtím, teď k němu pomalu došel a zblízka si je prohlížel. Nijak se nelišily od těch na vratech stáje.

Co mu uniká?!

Sjel prsty po škrábancích. Vedly až k zemi, kde pokračovaly do hlíny, rozryté podobně, jako byl kmen. Rozčilovalo ho to. Věděl, že mu to nedá pokoj, dokud nepřijde na to, o co tady vlastně jde, dokud neuvidí to zvíře mrtvý. Zatím věděl jediné - cesta vede přes toho chlapa, tím si byl jistý, i když netušil jak, ale na to přijde... dřív nebo později. Musí být opatrný a trpělivý. Jeho kořist mu neuteče, když ji nevyplaší.

Pomalu se narovnal a opatrně vykročil po proudu. Sledoval koryto řeky, pečlivě prohlížel každý detail, každou drobnost. Dokud nedošel k místu, kde byl břeh rozbahněný. Zůstal překvapeně zírat na stopy bosých lidských nohou dobře znatelné v blátě, i když už poznamenané nedávnými dešti.

Promnul si oči, zamrkal, aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Nakonec si opatrně klekl na kolena, odložil pušku a prohlédl si nejbližší otisky zblízka. Nechtěl je porušit. Tiše zaklel a bezděčně zavrtěl hlavou. "K čertu, co je to za pitomost?!" zamumlal tiše, ani si neuvědomil, že ta slova vypustil z úst.

Ze stop poznal, že šlo o vysokého muže, s největší pravděpodobností bělocha. Jenže proč by tu běloch chodil bos? Pak by to ukazovalo spíš na Indiána, ostatně na indiánské území to odtud není daleko. Ale indiánské stopy byly jiné. Tahle noha nebyla zvyklá chodit bosa, ani v měkkých indiánských mokasínách. Muž, který je tu zanechal našlapoval na patu a ztěžka. Chůze byla klidná, nejspíš pomalá a přímá. Žádná nejistota, žádné zakolísání, žádný strach. Navíc velmi podobné stopy už viděl - u potoka, kde zařval ten chlápek. Tam ale byly hodně poničené, neměl jistotou, že jsou stejné, přesto mu něco říkalo, že se nemýlí. Jejich stáří odhadoval stejně jako u všeho ostatního, co tu našel, na čtrnáct dní. Nejspíš...

Další díl ze skládanky, který ale stejně jako ty ostatní nikam nepasoval. Jenže život a hlavně lov ho naučil nepodceňovat nic, ani zvířata, ani lidi. Nepovažoval nic za náhodu. Jenže s tím, co viděl před sebou, byl obraz všeho ještě zmatenější než předtím.

Patřil snad kůň ve stáji tomu muži? Kde je teď? Byl to Hoardbeast? Otázky, na které nedokázal odpovědět, jenže odpovědi měl všude kolem sebe, jen je nedokázal smysluplně přeložit. Jako kdyby všechno najednou mluvilo jazykem, kterému nerozuměl.

Dosedl na paty, sundal si klobouk, odložil ho stranou, v kapse našel tabatěrku a sirky. Zapálil si cigaretu a zhluboka potáhl. Zatímco sledoval mladé listí stromů chvějící se v lehkém vánku, šedavé zákruty kouře se mu vznesly nad hlavu.

Snažil se uklidnit, urovnat si zmatené myšlenky, jenže to by musel najít něco, co by je propojilo dohromady. Znovu potáhl z cigarety a rozhořčeně stiskl rty, jenže nepřišel na nic. Raději rychle vstal, sebral pušku, opatrně obešel rozbahněné místo a pokračoval dál podél vody.

Netušil, co vlastně hledá. Cokoliv, vodítko. Obcházel právě kolem mladé břízy, když se zarazil, vrátil se o půl kroku. Na její světlé kůře byla dobře znatelná zaschlá krev, u ní zachycený chomáč srsti. Stejnou už tu několikrát zahlédl. Barvou odpovídala horskému lvu, ale velikost stop i výška kde ji našel... i to ho mátlo. Rozhlédl se kolem. Půda tady byla podstatně pevnější než u řeky, ale předpokládal, že kdyby nebyla, našel by tu stopy toho zvířete. Bylo zraněné? Nebo byl zraněný ten muž? Vzpomněl si, že když viděl Hoardbeasta, měl hruď omotanou pruhem plátna, ten negr tvrdil, že je mu zle... souvislost se přímo nabízela, jenže jaká? Nabízela se možnost, že se s tím zvířetem potkal a přežil... Jenže proč by neřekl šerifovi, že ho dostal? A proč by tu chodil bos?

Ještě prohlédl okolí. Doufal, že najde ještě něco, další stopy, krev, nábojnice, nebo cokoliv, jenže tu nic dalšího nebylo. Přesto věděl, že se sem ještě vrátí, možná ne jednou, ale určitě sám a prozkoumá větší okruh. Musel si to všechno nechat rozležet v hlavě. Jen potřeboval, aby šerif nakonec nesplnil svoji výhrůžku a nesnažil se do toho zatáhnout i Hoardbeasta. Chtěl, aby se cítil v bezpečí. Doufal, že se mu pak sám odhalí. Spojitost s ním byla až příliš jasná a to jediné, čeho se mohl spolehlivě chytit.

Stejně tak chtěl počkat, k čemu ho dovede Christopher. Ohrnul ret a křivě se usmál, v prstech promnul nedopalek cigarety a sledoval, jak se z něj sype zbytek nespáleného tabáku, než ho zahodil.

U řeky už se nezdržoval, vrátil se k chatě. Jen se zašklebil na Christophera, který na něj čekal na kládě vedle stáje.

"Našels něco?" zvedl se a vykročil k němu.

"Nic moc," ušklíbl se, zatímco uklízel pušku do pouzdra u sedla. Chtěl ještě něco říct, když Christopherův už tak neklidný pes zavrčel a naježil se. Rychle zbraň znovu vytáhl a opřel ji o sedlo. Jeho společník jen zůstal stát, nestihl udělat nic, jen přivolat k sobě psa, než oba zaslechli dusání kopyt. Během chvilky se na mýtině objevil další jezdec.

"Aha, to seš jen ty..." zašklebil se Jim a Christopher ho jen tázavě sledoval.

"Myslel sis, že mi zdrhneš?!" sykl Davis, když zarazil koně a seskočil. Po druhém z přítomných mužů jen šlehl podmračeným pohledem.

"Trocha cviku ve stopování ti neuškodí."

Muž v reakci na jeho poznámku jen podrážděně zasyčel, přehodil otěže přes hrušku sedla a rozhlédl se kolem. "Jestlis tohle místo našel teprve teď, tak seš větší břídil, než jsem si myslel."

"Znáš to tady?" zeptal se Jim konverzačně a s hraným nezájmem.

"Jo, párkrát jsem tady byl."

"To zvíře se motá poblíž..." utrousil Jim a tvářil se že utahuje řemínky na sedlové brašně u toho ale přimhouřenýma očima sledoval, jak Davis obešel stáj, nahlédl dovnitř a zběžně prohlédl stopy u její stěny.

"Jo, to vím i bez tebe, ale kdykoliv jsem tady byl, neukázalo se. Hoardbeast sem jezdí pravidelně. Několikrát jsem tu byl i s ním. Teď si to tady hlídá sám," Davis se neobtěžoval na Jima ani podívat, když skončil s obhlídkou otočil se na Christophera. "A vy ste kdo?"

"Christopher Lewis," odpověděl mu rychle a usmál se, snažil se tvářit co nejpřívětivěji. Až teď si všiml, že má na klopě kabátu odznak zástupce šerifa a začínalo mu pomalu docházet o co tu jde. "Nechci žádné problémy," dodal rychle.

Davis se hořce pousmál a dodal už smířlivěji: "To doufám. Pěknej pes."

"Díky."

"Tak si na něj dej..."

"Hej, hoši, už vás nebudu obtěžovat," přerušil Davise Jim, který mezi tím nasedl na koně a když se oba muži otočili, vrazil mu paty do slabin a prostě odjel.

"Do prdele! Kretén zasranej!"

"Souhlasím," pousmál se Christopher a vysloužil si tím Davisův překvapený pohled, než rychle vykročil ke svému koni, zatímco mezi zuby cedil nadávky. Christopher následoval jeho příkladu, neměl důvod tu zůstávat déle.

Slunce už se dávno přehouplo přes poledne a oba muži dojeli do města, kam je výsměšně dlouhou oklikou zavedly Jimovy stopy. Davis se zachmuřil ještě víc, když si všiml jeho koně před salonem, ruce se mu zachvěly, sevřel v nich uzdu a bezděčně si olízl rty. Zastavil nedaleko a sledoval otevřený vchod. Znechucení se neodbytně mísilo se stále vzrůstající touhou po sklence. Polkl a bezděčně vycenil zuby.

"Náš ztracený muž se našel..." konstatoval tiše Christopher, když zastavil vedle něj. Celou dobu spolu nepromluvili, teď se na něj ale Davis otočil a zkoumavě si ho prohlížel. "Co s ním máte společnýho?"

"Problémy, které způsobí, předpokládám."

Davis na to reagoval jen nechápavě povytaženým obočím a Christopher se pousmál. "Z nějakého mě neznámého důvodu touží po mé účasti na tom, co tu provádí, i když se naše cesty měly dávno rozejít," vysvětlil obezřetně. "A vy?"

Davis si zhluboka vydechl a otřel si nos. "Šerif chce, abych se mu pověsil na paty, nelíbí se mu. A mě upřímně taky ne."

"A předpokládám, že příliš úspěšný nejste..." pronesl zamyšleně Christopher. Když se Davis zamračil a šlehl po něm vzteklým pohledem, zvedl ruce v obraném gestu. "Nemyslel jsem to nijak zle, ani jako výčitku."

Davis si odkašlal a odvrátil pohled, přemáhal v sobě vztek. "Co tady vlastně děláte?!"

"Byl jsem kvůli jedné osobní záležitosti na indiánském území, jeho jsem si najal jen jako doprovod, nejsem... moc zběhlý v některých záležitostech, které jsou nutné pro přežití v divočině. Myslel jsem ale, že odjede."

"Jeden myslel..." ohrnul Davis ret. "A co teď? Co tady chcete?"

Christopher mlčel, dokud se neotočil zpět k němu a tázavě nezvedl obočí. "Zdá se, že jsem se zcela nečekaně a nechtěně stal jeho společníkem."

"Tak proč se na něj prostě nevykašlete a neodjedete?"

"Protože..." Christopher na chvíli zaváhal, než pokračoval, "nechci aby způsobil větší problémy, než je nutné."

Davis ho dlouho zkoumavě pozoroval. Měl pocit, že mu neříká všechno, jeho důvody byly příliš... ctnostné, aby mu věřil, ale zároveň vycítil příležitost, jak se Jimovi dostat na kobylku. Tenhle chlápek z něj očividně taky nebyl zrovna nadšený, kdyby z něj dokázal dostat co společně provádějí, nemusel by se za ním honit. Jenže to také znamenalo přiznat, že není schopný splnit tenhle úkol...

Z myšlenek ho vytrhl až Christopherův hlas: "Možná bych vám mohl pomoct."

Překvapeně zamrkal. Copak mu čte myšlenky? Ale muž se na něj přívětivě usmál. "Soudím, že pokud Jim chce, dokáže se společnosti vyhnout velmi účinně."

Davis si odfrkl, měl samozřejmě pravdu, jen pořád nevěděl, jestli jeho nabídku brát jako prohru, nebo jako vítězství. Byl si ale dobře vědom, co by mu spolupráce s ním přinesla, jenže mohl mu věřit?

"Promyslete si to. Myslím, že se dřív nebo později uvidíme, nebo si vás najdu," usmál se na něj ještě Christopher, než se na pozdrav dotkl krempy klobouku a pobídl koně, aby ho mohl u salonu uvázat vedle toho Jimova. Celou dobu, dokud nevešel do stínu uvnitř, cítil v zádech Davisův pohled.

Jim seděl u stolu vzadu, stejně jako včera, před sebou měl prázdný talíř a sklenku whiskey. Když došel k němu a hodil na stůl klobouk, zašklebil se. "To ti to trvalo..." utrousil a s chutí se napil.

"To, že ses takhle vypařil, od tebe nebylo hezký," konstatoval Christopher, než se pohodlně se usadil na židli.

"No a? Byl čas na oběd. Ten idiot mě nezajímá. Nemáš hlad? Sice jsem dostal poslední porci, ale třeba by se něco našlo i pro tebe."

"No..." Christopher zaváhal, žaludek se mu stáhl hlady a pes, který se mu usadil u nohy ho sledoval prosebným pohledem.

"Jestli se bojíš, že to nebude k jídlu, tak tu vaří na takovou prdel světa, dobře," škubl koutkem rtů Jim a pozorně sledoval ženu, která z stolů stahovala bílé ubrusy. "Navíc ta mexická kost, co tady obsluhuje,to je jiný kafe, než ta jejich coura..."

Christopher jen zhluboka vydechl a protočil oči vsloup. To už ale žena došla až k jejich stolu a beze slova sebrala Jimův talíř.

"Nebylo by něco k jídlu i pro mýho parťáka, květinko?"

Ona jen pevněji stiskla rty a chtěla něco říct, patrně ne úplně přívětivého, ale Christopher ji rychle předešel. Nemínil se nechat Jimovým vystupováním připravit o jídlo. "Pokud by vás to příliš neobtěžovalo, madam..." Když se rychle ohlédla, snažil se svou prosbu doprovodit nejmilejším úsměvem, jaký dokázal.

Než odpověděla, chvíli si ho zkoumavě prohlížela. "Zeptám se, nemůžu nic slíbit."

"Už za to vám budu vděčný."

Jen kývla a rychle odešla.

Jim si neodpustil tiché hvízdnutí a Christopher ho zpražil pohledem. "Očividně sis tu získal tu nejlepší pověst, jestli budeš takhle pokračovat, nejspíš ti tu brzy ani nenalejí."

"Wilson se o kšeft nepřipraví, není takovej hlupák."

"Tvoji sebedůvěru bych chtěl mít..." konstatoval tiše a dál nepromluvil. Nemluvil ani Jim, dokud před něj žena nepostavila talíř se šťouchanými bramborami a plátkem masa. "Víc toho bohužel není."

"Rozmazluješ ho, já jsem dostal míň masa," zamračil se Jim.

"Možná ses měl nejdřív naučit slušnýmu chování, každýmu co si zaslouží," zpražila ho a otočila se zpět k Christopherovi. "Něco k tomu?" zeptala se o poznání přívětivěji.

"Kávu a vodu, prosím. A nenašly by se nějaké zbytky a miska vody pro psa?"

"Podívám se," šlehla ještě pohledem po Jimovi a se vzpurně zdviženou bradou rychle odešla.

Jim si jen odfrkl, zavrtěl hlavou, promnul si zarostlé tváře a zadíval se kamsi do prostoru. Christopher se chopil příboru. Nepromluvil dokud nedojedl a nespláchl jídlo sklenicí vody. I jeho dosytosti nakrmený pes už mu ležel u nohou a spokojeně podřimoval. Zkoumavě se na Jima zadíval, ale on si ho nevšímal, jen nepřítomně zíral před sebe, což bylo podivné. Napil se vychládající kávy, než na něj promluvil: "To jsi se urazil, kvůli mojí lepší porci?"

Jim sebou trhl a škubl koutkem rtů. "Ne, přemejšlim..."

"Aha..." zatvářil se Christopher pobaveně, znovu se napil kávy a usmál se na ženu, která odnesla jeho talíř. Když Jim pořád nic neříkal, zeptal se sám: "Našels něco zajímavého?"

"Hm...?" zvedl Jim tázavý pohled. Nejspíš ho vůbec neslyšel. Když mu otázku zopakoval ušklíbl se. "Nejspíš..."

"A podělíš se se mnou, nebo to nepovažuješ za vhodné?" nevzdával se Christopher.

Jim se rozhlédl po prázdném lokále, chvíli se pohledem zdržel na Wilsonovi, který u pultu čistil petrolejové lampy, než znovu upřel oči na Christophera. "Tady ne, řeknu ti to až potom, jestli do toho teda chceš jít se mnou."

"Kdybych nechtěl, nejspíš bych se tě neptal."

"Tak jo, mizíme odtud. Ale jednu věc bys měl vědět. Poznám, když mi někdo lže, takže to ně mě nezkoušej," Jim Christophera pozorně sledoval.

Ten jen nepatrně škubl koutkem rtů, než kývl. "Nelhal jsem ti do teď, nevím proč bych to měl dělat i potom."

"Tak se zvedej," zavelel Jim a sám se postavil. Toho, jak Christopher podrážděně usykl, protože nestihl dopít kávu si nevšímal. Jen popadl svůj kabát, zaplatil Wilsonovi oběd a vyšel ven. Moc dobře věděl, že mu Christopher i tentokrát lhal, ale potřeboval, aby věřil opaku, aspoň v rámci možností, jinak by se nedostal tam kam chtěl.

**

"Zdravím, Davisi..." Stephen sebou trhl a ohlédl se. Nějakou dobu se rozhodoval, jestli jít za Jimem do salonu, ale tak neskutečně se mu tam nechtělo. Nakonec otočil koně a zamířil k městské ohradě.

Teď se nejistě dotkl krempy klobouku, když zaregistroval šerifa. "Kale..." zahuhlal a zavřel bránu, přehodil podbřišník přes sedlo položené horním břevně ohrady.

Kale se opíral zády o nejbližší sloupek, ruce založené na prsou a zamračeně ho sledoval. "Všiml jsem si, kdyžs přijel," konstatoval prostě a Stephen bezděčně polkl. Najednou nevěděl, co na to říct, proto jen něco nesrozumitelně zahučel, sundal si klobouk a prohrábl si propocené vlasy. Cítil se nečekaně provinile.

"Nějaký pokrok? Několik dní jsem tě vůbec neviděl."

Stephen zhluboka vydechl. "Podařilo se mi zjistit, kde přespává a že čmuchá kolem Hoardbeastova ranče. Dneska jsem ho přistihl o jeho lovecký chaty. Nevim proč, ale asi po něm jde."

"Bravurní pokrok," protáhl Kale ironicky.

"Já se snažim!" prskl na něj Stephen podrážděně. Neudržel se, ne po tom, co už si s Jimem užil. "Jestli si myslíš, že je tak jednoduchý se mu pověsit na paty, zkus to sám! Třeba se ti sám ochotně svěří, co má za lubem!"

Kale semkl rty a chvíli ho propaloval pohledem, vypadalo to, že se ho chystá rozdupat, ale pak jen poraženecky zafuněl a zavrtěl hlavou. "Já vím, Stephene..." pronesl tiše, "kdybych měl někoho jinýho, kdo by se k němu dokázal dostat, nechtěl bych to po tobě, ale seš to nejlepší, co mám."

Davis překvapeně otevřel ústa a zase je zavřel. Nevěděl, co na to říct, čekal spíš výčitky. Líp si ho prohlédl, vypadal unaveně, hodně unaveně. Vzhledem k tomu, že měl včera den volna, to bylo dost divné. "Já..." začal nejistě, hodlal využít příležitosti se toho zbavit. Když měl Kale vstřícnou náladu, nebylo to tak těžké. "Někoho jsem potkal, možná... možná by to mohlo fungovat."

"Koho?"

"Chlápek se psem, od pohledu slušňák... nějakej Lewis."

"Ten co s ním přijel do města?"

"Nevim, nejspíš, prej si Jima najal jako doprovod."

"A?"

Stephen přešlápl a zamračeně se zadíval na několik koní pasoucích se v ohradě, promnul si nos. "Mluvil jsem s ním... teda spíš on se mnou... a říkal něco, takovýho, že by nám pomohl," vysoukal ze sebe neochotně.

"Kde je teď?"

"V salonu, oba tam jsou..."

Kale si ho chvíli pozorně prohlížel, nemohl nepostřehnut, jak se mu třesou ruce, jeho unavený výraz, ale také to, že je střízlivý. "Půjdeš tam?" zeptal se pomalu Kale, snažil se tvářit uvolněně, ale v jeho hlasu bylo cítit očekávání.

Stephen bezděčně zatnul chvějící se ruce v pěst a zamumlal tak tiše, že to bylo sotva slyšet: "Jestli to po mě chceš..."

Kale se zamyšleně zadíval na špičky svých bot, promnul si bradu, než zavrtěl hlavou: "Potřeboval bych tě spíš v kanceláři, Paul odjel do Cheyenne a vrátí se nejdřív v neděli. Kdy se máš sejít s Lewisem?"

"Nevím, říkal, že si mě najde."

Šerif jen hořce škubl koutkem rtů, když si vzpomněl, že to samé mu řekl Jim. "Tak až ho uvidíš, pošli ho za mnou a přijď dneska na noc."

Šerif už chtěl odejít, ale Davis ho nejistě zastavil. "Kale... já..."

Jen se na něj otočil s tázavě pozvednutým obočím.

"Já, nikdy jsem po tobě volno nechtěl... ale... Sara zejtra odjíždí... na dlouho... tak jsem myslel... Až bude pryč budu sloužit třeba celý dny, ale..."

Kale jen hořce škubl koutkem rtů. Chvíli si ho prohlížel. Stál tam jak pokornej pes, v očích očekávání a prosbu. Na rozdíl od něj domů chtěl, jeho nečekal jen chlad a odmítání. Dlouze vydechl, než zavrtěl hlavou. "Přijď až Sara odjede, zvládneme to zatím s Harperem."

Davis se nejistě usmál, ale Kale ho zpražil pohledem. "Doufám, že toho nebudu litovat." Nečekal na to, až mu Stephen odpoví a prostě odešel. Ten ho sledoval, dokud nezmizel mezi domy. Byl doopravdy divnej. Ne, že by s ním nikdy nejednal vlídně, ale tohle bylo prostě divný. Nakonec jen zavrtěl hlavou, sebral ze země pouzdro s puškou a hodil si přes rameno sedlo. Kalea rychle pustil z hlavy, jeho myšlenky patřily Saře. Možná se ještě staví v obchodě, než půjde domů... Možná... Kruci, chtěl ji překvapit... chtěl... chtěl aby zítra nikam nejela!

**

Kale zamračeně zíral otevřenými dveřmi ven z kanceláře. Odpolední slunce kladlo dlouhé stíny udupanou hlínu ulice a on neměl co na práci. Noviny už přečetl, nebylo tam nic, co by ho mělo víc znepokojit, teď jen zabíjel čas a myšlenky se mu bezúčelně toulaly. Nečinnost byla jako jed, který ho otravoval. Stále se mu vracela Jeremyho poznámka, že mu připomíná jeho otce. Měl by na to být pyšný? Měl být... stejný?! Ta představa ho dráždila, možná proto, že už stejný byl. Dorothy se příliš podobala jeho matce, když ji kdysi přistihl, jak rychle stírá utajené slzy.

"Do prdele!" zaklel tiše, když mu mysl vnutila smutné oči jeho ženy a pevně semknuté rty, když přišel domů na pozdní oběd. Nepromluvila, jen před něj položila talíř s jídlem a když dojedl, stejně mlčky ho odnesla. Mlčení doma bylo těžké jako letní vedro, ale na rozdíl od něj nesnesitelně ledové. Měl pocit, že se každou chvíli zalkne. Raději opět rychle utekl, nečekal ani a kávu a moučník, který voněl v kuchyni. Stejně jako nečekal, že uvnitř ukáže jeho syn, aby s ním prohodil pár slov. Z kanceláře předčasně vyhnal Jeremyho, který ho zkoumavě pozoroval. Neměl náladu na to mluvit o čemkoliv, a už vůbec ne na jeho dobře míněné dotazy a rady. Kdyby se v tom znovu pokusil pitvat, nejspíš by ho zaškrtil. Jenže samota a nečinnost mu moc nepřidávaly. Kdyby tu alespoň byl Paul. Raději by se účastnil plánování stavby jeho domu, aspoň by se zabavil.

Zbystřil, akorát když zahlédl dva jezdce. Jednomu z koní se u nohou motal velký šedý pes. Tak Davis nelhal, ten muž se vrátil z indiánského území a doprovází jejich starého, ne zrovna vítaného, známého. Sledoval oba, dokud nezmizeli mezi domy, pak se zamyšleně podrbal v vousech. Pokud by byl ochotný spolupracovat, byla by to pro ně vítaná pomoc. Čím dál tím víc se mu nelíbilo, jak se tu Jim motá a Davis se mu blíž nedostane. S tím počítal, už když mu tenhle úkol dal, ale potřeboval to aspoň zkusit. Nemínil se vzdát předčasně a možná v koutku duše doufal, že ho Davis překvapí. Nepřekvapil... přesto si jeho nevoli nezasloužil, protože se aspoň snažil a to dokázal ocenit i on. Navíc věděl od Wilsona, že se snaží držet dál od sklenky. Byl nejvyšší čas, aby se dal dohromady, jinak by ho musel vyhodit. I když ho přijal, aby mu pomohl, nemohl mu alkohol tolerovat. Oni tu znamenali zákon a lidé to viděli. Potřeboval někoho důvěryhodného. Ale stejně tak věděl, že práce a jeho žena jsou po tom, co je oba postihlo, jediné co ho drží jakš takš nad vodou. Jenže jeho žena měla odjet a právem se obával, co to s ním udělá.

Polkl, a promnul si oči prsty. Přemýšlet o cizích problémech bylo o tolik jednodušší, než řešit ty své. Hořce se pousmál. Čí problémy jsou horší, jeho nebo Davisovy?

Nakonec vstal, protáhl si ztuhlá záda a prošel se po místnosti. Možná žádné problémy nemá, jen je hledá tam, kde nejsou... on nebo jeho žena? Zhluboka vydechl a raději zašel dozadu naštípat třísky na podpal, aby se aspoň trochu zaměstnal. Když se ale vrátil s plnou náručí, ve dveřích je málem upustil. U stolu stála Dorothy, v rukou měla košík. Musela ho slyšet, přesto za ním nezašla dozadu a teď sledovala, jak se snažil posbírat jistotu, o kterou ho svou nečekanou přítomností připravila.

Jen naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel, sklopil pohled a prošel kolem ní, aby mohl uklidit dřevo ke kamnům.

"Přinesla jsem ti večeři," porušila Dorothy poprvé od rána tísnivé ticho. Její hlas byl slabý, rozechvělý. Kale polkl a ne to, co řekla, ale ten smutek za jejími slovy zahrál na strunu, jejíž hlas nejvíc bolel. Ten hlas opakoval stále to samé - Jsi jako tvůj otec...

Zhluboka vydechl, a ohlédl se na ni. "Dík. Dneska tady zůstanu přes noc. Paul odjel do Chayenne."

"Dobře. Dobrou noc,"Dorothy od něj odvrátila pohled a Kale pevně stiskl zuby. Už se na něj nepodívala, jen sklopila hlavu a otočila se k němu zády. Sledoval ji, dokud nezmizela venku ve světle zapadajícího slunce. Narovnal se, nadechl se, jako kdyby na ni chtěl zavolat, jenže nevěděl co říct. Nakonec neřekl nic a ona zmizela. Bylo mu to nepochopitelně líto a stejně tak ho to neskutečně sralo! Měl vztek na sebe, na ni, na ně oba! Zaskřípal zuby, ruce pevně stiskl v pěst a nakonec se neudržel, pěstí praštil do prkenné stěny, až v ní zapraštělo a bolestivě si odřel klouby.

K čertu se vším!

**

Zapadající slunce se Christopherovi opřelo do očí, otráveně zafuněl a stáhl si krempu klobouku víc do čela. Seděl v trávě na svém kabátu a kmen mladé břízy se mu už obtiskl do kůže na zádech. Nespokojeně změnil polohu, napil se z čutory, bezmyšlenkovitě pohladil svého psa, který sebou ale trhl a zavětřil. Když mu položil ruku na hlavu, aby ho uklidnil, roztržitě ji olízl, pak si položil čumák zpět na jeho stehno, ale zůstával ostražitý.

Na kořeni Christopherova nosu se objevily dvě hluboké vrásky a přes obličej se krátce přehnal stín obav, než si přes něj přejel dlaní ve snaze je aspoň navenek rozehnat. Pohledem zabloudil k Jimovi, který se opíral o jinou břízu nedaleko. Před chvílí vstal protáhl se a zapálil si cigaretu, opět. Za tu dobu, co tu byli, spotřeboval celou svou zásobu v tabatěrce a znovu ji naplnit čerstvě zabalenými.

"Budeme tu trčet ještě dlouho?" zabručel.

Jim sebou trhl a přes rameno po něm loupl očima. S klidem potáhl a pomalu s požitkem vyfukoval kouř, než se konečně obtěžoval odpovědět: "Do západu slunce..." pak se ale rychle přikrčil a zpozorněl. Christopher se nemusel ptát, co se stalo. Na zadním dvoře ranče, který odtud viděli jako na dlani, se někdo objevil. S největší pravděpodobností jeho majitel, Matthew Hoardbeast, aby si nabral vodu ze studny, donesl dovnitř dříví na zátop, nebo udělal nějakou další nepodstatnou věc, než znovu zmizí ve své neprodyšně uzavřené pevnosti. Jemu stačilo, aby se narovnal a viděl to co musel vidět i Jim - jak vysoký světlovlasý muž došel ke studně, odkud vytáhl vědro vody. I když se snažil tvářit nezaujatě, svaly v obličeji mu ztuhly napětím. Viděl ho už několikrát, přesto nedokázal skrýt, že jeho nezájem je jen povrchní. Nedokázal se ovládnout a vpíjel se pohledem do každého jeho pohybu. Když sundal klobouk a opláchl si obličej ve vodě, polkl.

Muž sebou ale náhle trhl a vzhlédl, pohled upřel do míst, kde se skrývali. Christopherovi přeběhl po zádech mráz, ztuhl a jeho pes vyskočil na všechny čtyři, proto ho oběma rukama rychle chytil za kůži na krku a dalo mu dost práce ho donutit, aby si lehl zpět do trávy. Pes aspoň vycenil zuby a mezi nimi uniklo tiché zavrčení.

Hoardbeast se nehýbal, jen stál pátravě si prohlížel okolí. Christopher věděl, že je nemůže vidět, přesto se zadrženým dechem svíral za kůži svého psa a sledoval, co se bude dít.

Ale nedělo se nic, Hoardbeast se nakonec otočil, sebral svůj klobouk i vědro s vodou a zmizel v domě. Nemohl si nevšimnout, jak byl jeho pohyb napjatý a rázný.

Jakmile se za ním zavřely dveře, ohlédl se na Jima. I ten byl napjatý, klečel v trávě na jednom koleni a opíral se o ruce, jako kdyby byl připravený každou chvíli vyrazit. Jen kouř z cigarety v koutku jeho úst poklidně stoupal kolem jeho strnulého obličeje.

"Ví o nás!" sykl na něj Christopher podrážděně.

Jim po něm jen šlehl pohledem. "Ví možná tak velký hovno..." zamumlal, "je to moc daleko..."

"Ale ty tady vyhuluješ jako zatracená lokomotiva!"

Jim jen protočil oči v sloup a zadíval se na něj jako na idiota. "Nedošlo ti, že jsme proti větru? Neucejtil by to ani, kdyby stál několik kroků ode mě."

Christopher jen nesouhlasně stiskl rty a propaloval ho pohledem. "Stejně o nás ví..."

"Kdyby o nás věděl, myslíš, že by se jen tak vrátil dovnitř? Seš posranej až za ušima, nebo co?!"

"Nechci žádný problémy a už vůbec ne to, aby mi kvůli tvojí blbosti někdo ustřelil zadek!" vztekle zasyčel Christopher. "Copak nemáš jinej způsob jak zabíjet čas?!"

Jim ho probodl ledovým pohledem, než se ušklíbl. "Ztratils nervy, zelenáči? Myslel jsem, že tě to zajímá, a že nestáhneš ocas jako ustrašenej vořech, když se ti něco nebude zdát. Ten tvůj čokl má víc kuráže než ty."

Christopher na chvíli zavřel oči, mezi sevřenými zuby mu unikl syčivý výdech, jak se snažil uklidnit a nabrat ztracenou rovnováhu. Jeho pokus odradit Jima od toho, aby se tu potloukal očividně vyšel vnivěč. "Co si myslíš, že tady zjistíš?"

"Cokoliv..." ušklíbl se Jim a narovnal se, udělal několik krků vzad, než se otočil a loudavě se rozešel ke svému koni.

Christopher si odfrkl a než se i on postavil, pohladil psa, který už se aspoň trochu uklidnil. Měřil si Jima nesouhlasným pohledem a přemýšlel, jestli to, o co se tu snaží, má vůbec cenu. Nerad by si přidělal víc problémů než měl. Nakonec i on loudavě došel ke koni a nasedl. Jim už na něj čekal. "Tohle je jen ztracenej čas," zavrčel jen, když nasedal.

"Cesta k tomu zvířeti vede přes tenhle barák a přes tohohle chlapa, uvidíš sám, že mám pravdu." Jim zahodil nedopalek cigarety a pobídl koně.

"Na pohádky nevěřím už od svých sedmi let..." procedil mezi zuby Christopher, ale přesto se ještě ohlédl po ranči, jehož východní zdi se už nořily do podvečerního stínu. A stíny jako kdyby se odrazily i v jeho obličeji, i když se je všemi silami snažil skrývat.

**


Páteční ráno přišlo rychleji, než by si Stephen přál. Seděl u stolu v kuchyni, nepřítomně sledoval jeho pečlivě vydrbanou desku. Obě ruce položil na ní a snad ani nevnímal, jak se mu chvějí. Jediné, co byl schopný slyšet, byly lehké kroky jeho ženy, která si do cestovní tašky balila poslední drobnosti na dlouhou cestu až do její rodné země. Šikmé sluneční paprsky mlčky putovaly po jeho prstech, i vyběleném dřevě. Zatínal zuby, oči ho pálily a jeho mysl mu stále dokola opakovala své výsměšné Odjíždí... Odjíždí... odjíždí... Jeho Sara ODJÍŽDÍ!

Nezvedl hlavu, když si sedla na druhou židli u stolu. Svaly v obličeji se mu napjaly. Chtěl to říct... musel to říct! Nejezdi, nepustím tě! V duchu to bylo snadné, jenže jeho hlas se zadrhl kdesi v podbřišku, kde ležel jako kus ledu. Z pootevřených úst vyšel jen tichý výdech. Nechtěl, aby odjela, protože příliš dobře věděl, že on ji potřebuje víc než ona jeho.

Když její teplá dlaň spočinula na hřbetě jeho ruky vzhlédl a bezděčně polkl, když se jí zadíval do očí. Její tvář byla vážná. Pokusil se usmát, ale ústa se dokázala stočit jen do podivného trpkého šklebu. Chtěl uhnout očima, aby v nich snad nemohla číst, ale nedokázal to. Jemně mu prsty odhrnula přerostlé vlasy z čela, přejela jimi po lícní kosti, podél nosu, než se dotkla jeho rtů. "Miluju tě, Stephene, budeš si to pamatovat?"

Naprázdno polkl, než ji jemně políbil na špičky prstů. Nedokázal promluvit, jak měl stažené hrdlo, proto jen trhl hlavou.

Pousmála se, ale její úsměv byl stejně trpký jako ten jeho. Ještě stále mohla zůstat. Být s ním, milovat ho a opatrovat ho. I když nebyl dokonalý, byl její. Znamenal pro ni příliš, než aby ho dokázala jen tak opustit. Ale její nedořešená minulost ji tížila. Potřebovala vidět matku i sourozence, potřebovala jim říct všechno, co v sobě celé roky dusila. Nutně potřebovala říct matce, že ji miluje, že to co udělala, udělala pro ni. Měla poslední příležitost.

Zhluboka vydechla, oknem zahlédla jak kolem projel dostavník. Věděla, že tu bude nějakou dobu stát, kočí potřebují napojit koně, cestující tu mají chvíli času na to aby si protáhli svaly ztuhlé po dlouhé cestě, přesto se s hlubokým výdechem postavila.

Stephen to pochopil, byl čas. Tělo mu připadalo ztuhlé a chladné jako týden stará mrtvola, přesto se donutil k pohybu a podrážky jeho bot se rozešly po prkenné podlaze k Sařině cestovní tašce, jak kdyby k němu nepatřily.

Mlčky sledoval osamělé zavazadlo. Jen obyčejnou květovanou tašku, která se nijak nelišila, od těch, které nosily ostatní ženy. Pamatoval si, jak si ji balila poprvé. Pozoroval ji u toho a usmíval se. Teď to odporné zavazadlo nenáviděl. Nejradši by ji nakopl, ale místo toho se sehnul a zvedl ji. Nebyla těžká, přesto mu připadalo, že snad srostla s podlahou a táhne ho s sebou.

Pro klobouk na věšáku u dveří sáhl automaticky a z pod jeho krempy sledoval jak si Sara nepřirozeně pomalu uvazuje stuhy svého slamáku, zakrývajícího pečlivě učesané černé vlasy. Až když byla spokojená vzhlédla a její malá ruka vklouzla do jeho prázdné dlaně. Propletl prsty s jejími, ale na to, udělat první krok neměl sílu, stejně jako nedokázal otevřít dveře. Jen následoval svou ženu, jako odevzdaný dobytek jdoucí na porážku.

Zíral pod nohy, na svůj i její stín na prašné ulici. Zpomalila, aby s ním mohla srovnat krok. Jenže zaprášený vůz byl příliš blízko. Kočí i jeho pomocník ještě napájeli poslední dva statné koně ze čtyřspřeží. Nedaleko stál neznámý muž a kouřil dýmku, z okna s vytaženou koženou roletou vykukovala postarší žena v přezdobeném klobouku. Teplá ruka se vysmekla ze Stephenovy dlaně. Krátce ji zatnul v pěst, ale byl to jen chabý pokus chytit mezi prsty vítr.

Sara platila kočímu. Stál se sklopenou hlavou, dokud se k němu nevrátila a nechytila ucha tašky, kterou stále ještě svíral v ruce.

Polkl a vzhlédl, zíral ji zblízka do tváře. Jejich prsty se dotýkaly stejně blízko jako daleko. Ještě pořád ji mohl zadržet. Jenže místo toho aby tašku pevně držel, povolil sevření a ucha zahřátá jeho teplem zmizela stejně jako dotek její ruky. Musel pevně zatnout zuby, aby nezaskučel.

Odjíždí... opakoval stále dokola posměšný hlas v jeho mysli. Až teď si uvědomil, že mu připomíná Jima. Zaskřípal zuby.

"Tak panstvo, nasedat, odjíždíme..."

Sara ho pohladila po tváři. "Nezpomeň, že ti Lily odloží stranou jídlo. Nezapomeň... že se vrátím..." zašeptala tak, že ji sotva slyšel. "Věř mi, Stevie."

A co když ne? Co když najde něco lepšího? vysmíval se mu Jimův hlas. Chtěl ho umlčet a ji ujistit, že na ni bude čekat a všechno bude dobrý, ale nedokázal říct nic, jen tupě civět před sebe. Pak už ho jen krátce políbila a zmizela v útrobách vozu.

Trhl sebou, když kočí práskl bičem. Ržání koní a vrzání kol se vzdalovalo a s ním Sařina přítomnost až zůstal jen prach, který si pomalu sedal zpět na udusanou ulici. Život ve městě se ale nezastavil. Kolem něj prošla nějaká žena a pozdravila ho. Odpověděl jí aniž by vnímal, kdo to vlastně byl a co říká. Jeho život se ustrnul na mrtvém bodě. Přestože dýchal, jeho srdce stále tlouklo, připadal si, jako kdyby právě skončil.

Netušil jak dlouho tam stál, jestli to byl jen okamžik, nebo jestli to trvalo roky, než si stiskl kořen nosu a odfrkl si. Jeho život jde dál.

Zamrkal a rozhlédl se kolem. Vše bylo stejné, přesto jiné, působilo to prázdně a neznámě. Až když se zadíval ke kanceláři šerifa, všiml si Kalea stojícího na verandě. Opíral se o zábradlí, kouřil sledoval ho. Nejspíš byl čas se sebrat, aspoň nějak. Byla pryč a jemu nezbylo nic než si zvyknout. Prkenně vykročil, ruce vrazil do kapes kalhot.

"Je dobře, že seš tady."

Prudce vzhlédl a zadíval se na Kalea, jenže nebyl schopný zaregistrovat, jak unaveně vypadá. Nevěděl co říct, proto jen nepřítomně kývl a ztuhle vystoupal po schodech nahoru. Chtěl, aby se mu vysmál, aby mu řekl nějakou urážku, aby mu mohl dát pěstí. Chtěl křičet, chtěl skočit na hřbet prvnímu koni, který by mu přišel do cesty a štvát ho za dostavníkem, aby svou ženu dostal zpátky. Jenže Kale byl vážný a neřekl nic, urážky nebyly jeho doménou. Pro důvod ke rvačce by musel jít za někým jiným. Proto jen škubl koutkem rtů a vešel do stínu v kanceláři, klobouk hodil na stůl a ztěžka dosedl na židli. Skoro nevnímal, co mu Kale říká, i když pochopil, že jde domů a měl by ho tu vystřídat Harper. Jen mrtvě kývl. Když Kale konečně odešel, promnul si obličej dlaněmi. Snažil se uklidnit a nevnímat výsměšný Jimův hlas, který mu stále dokola opakoval Nevrátí se, nestojíš jí za to, nulo!