XXXVII.

16.07.2018

Jasné dopolední slunce rozprostřelo své paprsky po pláních, když Matthew pomalu došel do otevřených vrat stáje, opřel se o vidle a zachmuřeně se rozhlédl po dvoře. Od odjezdu obou černochů utekly tři dny, ale jeho klid narušovalo to, co se stalo včera - za domem vycítil něčí blízkost. Reakce bestie byla okamžitá a o to víc ho to znervózňovalo. Nechtěl přemýšlet nad tím, kdo by se tam mohl skrývat, nebo co by mohl chtít. Jen představa něčí blízkosti probouzela jeho lovecký pud. Musí z toho najít cestu ven a to co nejdřív.

Dnes byl ale všude klid a ten mu dal prostor namlouvat si, že to mohla být jen hříčka jeho smyslů, i když dobře věděl, že bestie se nemýlí a jeho instinkt už vůbec ne. Pevně stiskl rty a podrbal se ve vousech. Stáji už byla prázdná, až na jednoho valacha, se kterým chtěl dnes pracovat. I když byl ještě zesláblý po překonaném zranění i horečkách, byl čas něco dělat. Příliš dlouho zahálel on i jeho koně, a to nebylo dobré. Uklidil nářadí, pohladil zvíře po nozdrách, tiše na něj promluvil, než mu nasadil ohlávku a vyvedl ho ze stáje.

Statný dobře rostlý hnědák klidně stál, když ho čistil, kontroloval mu kopyta. Bez jediného zaváhání se nechal osedlat i nauzdit. Matthew ještě na hrušku sedla pověsil stočený pastevecký bič a zavedl ho do ohrady, kde konečně nasedl. Valach se ani nepohnul dokud ho nepobídl do kroku a když se trochu rozhýbal, tak do klusu. Slunce se do něj opíralo, hřálo na kůži i přes košili. Poslouchal pravidelné dusání kopyt, vrzání sedla a jeho rty se bezděčně roztáhly do náznaku úsměvu. Nikde mu nebylo líp než při práci. I když ho záda stále ještě bolela, bylo mu to lhostejné. Byla to iluze klidu, která se ale rozpadne ve chvíli, kdy se ocitne v blízkosti kořisti. Polkl a prsty volné ruky si promnul kořen nosu, zatřásl hlavou. Na to teď neměl myslet, teď musí pracovat, on i kůň, na němž seděl.

Nechal ho ještě chvíli klusat, než zasedl hluboko do sedla, přitáhl otěže. "Hou..." promluvil na něj tiše a on téměř na místě zastavil. Lehce se jednou otěží dotkl jeho krku a vedl ho tak, aby se otočil kolem zádě, než ho znovu pobídl razantněji. Lehkým cvalem obešel ohradu, nakonec přitáhl otěž a nechal ho zpomalit do klusu.

Pravidelný rytmický pohyb ukrajoval čas, který kolem něj neměnně plynul. Nevnímal ho, stejně jako všechno, co bylo za hranicí ohrady. Soustředil se na práci, nevšímal si ničeho, jen koně, který ochotně reagoval na každý jeho pohyb.

Postupně ho nechal projít malé kruhy, pravidelné osmičky. Obyčejná jednoduchá rozcvička, pro něj i pro zvíře, aby se protáhli po dlouhé zahálce, než mohli pokročit k další práci.

Klus, cval, prudké zastavení. Dutý dopad kopyt na prašnou půdu, pod nimi se zvedl obláček prachu.

Chvilka klidu, než znovu pobídl koně do kroku. Další zastavení, několik kroků zpět, otočka kolem zádi, odskok do cvalu.

Spokojeně se usmál. Čas, který tomu zvířeti věnoval, nebyl zbytečný.

Ještě jednou nechal koně oběhnout ohradu, než ho navedl do středu, kde zastavil. Sundal z hrušky bič a nechal jeho konec volně spadnout k nohám. Lehce přitáhl otěže, roztočil bič a práskl.

Kůň nervózně trhl hlavou a ustoupil o krok.

"Ššššš... klid, chlapče..." promluvil na něj konejšivě, poplácal ho po krku. Počkal dokud se neuklidnil, než znovu roztočil bič.

Další ostré prásknutí proťalo vzduch. Kůň znovu trhl hlavou, ale zůstal stát. Matthew se pousmál a práskl ještě několikrát, dokud nestál úplně v klidu. Spokojeně ho poplácal po krku. Smotal bič, vrátil ho na hrušku sedla a nechal koně znovu projít všechny chody, obraty a pak zopakoval práci.

Když skončil, po spáncích pod kloboukem mu stékaly kapky potu a jeho zraněním zesláblé tělo žádalo odpočinek. Vzhlédl k obloze.

Slunce už bylo vysoko a začínalo pálit. Teplé léto brzy vysuší pastviny, a svěží zelená tráva postupně zežloutne. Ještě že jeho studna má dostatečně silný pramen. I tak doufal, v další deště. Pokud nepřijdou, bude letos zatracený sucho. Mohl se jen modlit, aby nevyschla napajedla pro dobytek daleko na pastvinách.

Zavedl koně k ohradě, kde sesedl, sundal mu sedlo i uzdu, nakonec i ohlávku a plácl ho po zadku a nehybně ho sledoval. Ten pohodil hlavou až se jeho černá hříva rozlétla okolo, odběhl kousek stranou a začal zkoumat udusanou hlínu pod kopyty. Paprsky stékaly po jeho zpocené tmavě hnědé srsti na bocích. Pak trhl hlavou, zaržál a vrátil se k němu, pysky začal zkoumat jeho košili. Matthew ho pohladil. Věděl, že je to dobrý kůň a bude ještě lepší. Na podzim ho Nolan znovu vezme mezi dobytek, on sám ho do té doby naučí vše, co může. Už toho moc nebylo. K dobytku ale nemohl, tahle práce byla vždycky na Nolanovi. Jenže stejně ho bude muset prodat, tentokrát ne proto, že by mu nevyhovoval, ale proto, že potřeboval místo ve stáji. Letos očekával dvě hříbata.

Kůň ho nepřestával šacovat, zabořil prsty do jeho huňaté kštice a drbal ho v hřívě, dokud tiše nezaržál, pak skousl plátno jeho košile zuby a škubl.

"Hej..." sykl Matthew, narovnal se, trhl rukama.

Kůň uskočil, zatřásl hlavou a odběhl stranou, kde vyčkávavě zůstal stát.

Matthew zhluboka vydechl. Tohle byla jasná výzva ke hře, ale jemu teď do hraní nebylo. Otočil se ke němu zády a chtěl prolézt skrz ohradu na druhou stranu, ale zaslechl za sebou dusání kopyt. Prudce se otočil, znovu se narovnal. Pohled zabodl koni do očí, vycenil zuby a tiše zavrčel, napjatý, jako kdyby se na něj chystal zaútočit.

Valach prudce uskočil stranou. Odběhl o několik kroků, než se k němu znovu otočil čelem a zatřásl hlavou, zahrabal kopytem.

Matthew z něj nespouštěl pohled a vykročil k němu. Jeden krok, druhý...

Valach neklidně zatřásl hlavou, přešlápl na místě.

Další krok.

Kůň neochotně ustoupil, tiše zaržál, několikrát přežvýkl. Matthew zůstal stát, stále ho sledoval, a když znovu ustoupil, následoval ho.

Chtěl utéct dál, ale už neměl kam, zatlačil ho do rohu ohrady. Zatřásl hlavou, přešlapoval na místě, zaržál a znovu několikrát naprázdno přežvýkl, nakonec popoběhl, jak mu dovolil omezený prostor.

Matthew neustoupil, pořád ho pozorně sledoval.

Až když se valach konečně zastavil a sklonil hlavu k zemi, zafrkal do prašné půdy, Matthew se uvolnil, pohledem sklouzl přes záď, než sklopil oči k jeho kopytům. Zůstal klidně stát, sundal si klobouk a prohrábl si propocené vlasy.

Kůň zaržál, několikrát přežvýkl, nejistě vykročil k němu.

Matthew věděl, že teď už ho provokovat nebude. Nebylo pro něj složité koně umravnit bez jediného doteku. Nikdy by ho nespráskal, ať se dělo co se dělo, a nesnášel, když to někdo udělal. Svěsil ramena, ruce zastrčil do kapes, pomalu došel k ohradě a opřel se o ni.

Neotočil se, když za sebou zaslechl pomalé koňské kroky. Na šíji ho pohladil teplý závan, když kůň těsně za ním zafrkal. Nepohnul se, jen uvolněně vyčkával, dokud na holé kůži na krku neucítil jemný dotek pysků, pak nastavil dlaň a valach do ní ochotně vtiskl nos. Jemně ho pohladil mezi nozdrami, konečně se k němu otočil, nechal ho opřít se mu o hruď.

Zvíře se ani nepohnulo, když ho drbal na hlavě a za ušima. Nakonec ho lehce odstrčil, pomalu uvolnil východ z ohrady a vyšel ven i s koněm, který ho sám následoval. Nemusel mu dávat ohlávku, aby ho mohl v klidu odvést na pastvinu za domem, kde ho naposledy pohladil po hlavě, dlaní přejel po krku i pevném hřbetě, než ho plácl po zadku. "Tak jdi!" sykl na něj tiše a sledoval, jak odběhl a pustil se do pastvy.

Ostražitě se rozhlédl, ale necítil nic, všude byl klid, proto se opřel o ohradu, odpočíval a snažil se nemyslet na nic. Byl unavený, cítil se neuvěřitelně slabý. Ještě nemohl pracovat tak, jak by potřeboval, aby se dostatečně zaměstnal a to ho dráždilo. Jeho neodbytná mysl mu neustále předhazovala obraz uslzených indiánských očí, který někde hluboko podivně bolel.

K čertu!

Stiskl zuby a zabloudil rukou do kapsy kalhot. Mezi prsty promnul kousek jelenice a pevně ji sevřel v dlani.